Blocek

"Tak kdy to sakra pošlou? Tolik na to pospíchali! Pak ale budu mít volno." No sláva. Ale co já tady?
"Já asi pojedu domů, jsem nějaká utahaná." Jenom tě zdržuju od práce. A nejspíš nejen od ní.
"Dej vědět, až se zítra probereš." To víš, že jo.
"Dám. Dobrou." Obtěžovat nebudu, neboj.
"Musím do práce a odvézt prádlo. Vyhoď mě na světlech."
"Nechceš ho vzít vyprat ke mně?" Ráno tě hodím, kam jen budeš chtít.
"To je dobrý." I čoklíci by tě rádi viděli.
"Tak pa a dobře doraž." Zase jsme tam, kde jsme byli. Já ale začít neumím. Nejsem inkvizice.

"Tak dárek jsem pořídila."
"My jdeme na večeři."
"Aha." Takže můžu zase domů.
"Co je ti? Zníš nějak divně." Tak zní zklamání. Doufala jsem.
"Nic."
"Já tě přijdu pozdravit."
"Ne." To fakt nemusíš. Není mi dobře a nechci nikoho vidět. Opět.
"Dáme si moučník."
"Nešels na večeři?"

Jsme blbci. Řekla jsem, že pojedu domů, protože se mi zdálo, že překážím. Neřekl, ať nejezdím, protože myslel, že jsem unavená a navíc mám v pácu něco jiného. Jeden o koze, druhý o voze. A to nečteme žádné poučné knihy Proč muži ... a ženy ..., kde bychom se mohli nakazit a přijmout taková nedorozumění za svá. Ačkoliv si do hlavy vidíme občas více, než je obvyklé, přece nečteme myšlenky. To by byl teprve mazec! Jsme mamlasové. Mlčíme, když máme mluvit, a žvaníme, kdy je záhodno mlčet. A k smíchu je nám to, nenapravitelným.

# posláno e-rasi : 12:10