Blocek

Nastává nová éra. Čas svateb a dětiček.


Kafíčko se spolužačkou z gymplu. Moc příjemně jsme si pokecaly, zdrbly kde co. Máme podobné zkušenosti, podobné vize. Jenom jsme se nevyhnuly tomu, že námětem k hovoru se stále častěji stává budoucnost a děti. Vrstevníci se žení a vdávají, zakládají rodiny. Čím mladší, tím dříve. Jestli je toto pravidlo, jsem na řadě předposlední.

Před pár lety jsme se bavili o politice, ideálech, partnerských vztazích, náboženství, fanatismu, feminismu a drogách. Teď o mateřštině našich budoucích potomků, vztazích s tchány a tchýněmi, materiálních věcech. Dobré je aspoň, že ještě nevzpomínáme na staré dobré časy. Nostalgie, stesk po domově a zakořeněnost nám dvěma schází. Snad si nezaděláváme na emigrantský syndrom věčného globetrotla.

Večer se jdeme podívat na měsíční miminko. Vlastně nejsem ani tolik zvědavá na mimino, jak na to, jak se mají jeho rodiče. I když ti jsou jiná kategorie než hošíci, co se stávají fotry, protože jejich starší milá slyší tikat hodiny, jiná kategorie než děvenky, z nichž se během pár měsíců stávají zelené vdovy, takže se těším.

V pátek mě čeká ještě jeden takový dospělácký dýchánek a pak se vracím mezi teenagery. Je podivné, že tady na mě fakt, že bych už měla být dospělá, doléhá mnohem víc, než tam, kde bych si logicky měla připadat jako stará bába. Možná to dospělost je. Že můžu, ale nechci. Že nechci ne proto, že bych nebyla dospělá.

K čertu s tím vším. Prostě teď po dětičkách netoužím, nevidím jediný rozumný důvod, proč se vdávat, a nevím, proč by se mě ta epidemie kolem měla nějak dotýkat. A ona se potvora dotýká. Ale není to důvod ke smutku!

# posláno e-rasi : 14:14