Blocek

Říká se, že člověk si pořizuje psa, který mu je podobný. Nejen vzhledem, nelze si nevzpomenout na více či méně vtipné podobenky boxerů, buldoků a pudlů a jejich pánů, ale i povahou.


Po včerejší návštěvě veterináře skutečně nevím, co si mám o sobě samé pomyslet. Že jsem páníčkem dvou čoklíků už nejspíš víte. Ale co jsou zač, jsem až na několik výjimek nezmiňovala. Jsou to jorkšírci. A zároveň nejsou.

Jorkšírek je totiž polštářový psík s chlupy až na zem, co vypadá jako plyšák na baterky, pokud vůbec dává najevo, že je živý. Jorkšírky nosí v záňadří dlouhovlasé slečny v sexy tygrovaných oblečcích. Jorkšírci nosí culík s mašličkou a natáčky.

Moji čoklíci jsou sice čistokrevní a standardům rasy odpovídají více než většina těch přerostlých podivností, co běhá v parcích, ale z důvodů své neposednosti a mé netrpělivosti jsou nakrátko. V létě se sestřihem podobají kníračům, v zimě voříškovatým chlupáčům. Vypozorovala jsem, že krátký sestřih má na psy podobný účinek jako na ženy. Po osvobození od svazujících dlouhých vlasů se stávají veselejšími, pohyblivějšími a aktivnějšími. Úplně stejně pohazují hlavou a těší se z její lehkosti.

Jaká je jejich povaha? Domnívala jsem se, že charakter čoklíků je mým dílem. V dobrém i zlém. Nikdy jsem nedala na všelijaké popisy charakteru jednotlivých ras, vždyť následující může platit pro kdekoho: temperamentní, k cizím většinou nedůvěřivý či odtažitý, zvědavý, bystrý, má rád pohyb, většinou kurážný, odvážný, ostražitý, samostatný, tvrdohlavý, nezřídka rádi štěkají. Po včerejším rozboru paní veterinářky však nemohu dále ignorovat fakt, že mám doma teriéry. Miniaturizace, degenerace a umělost jim na teriérovatosti nic neubraly. Jsou to chytří, svéhlaví, tvrdohlaví, vytrvalí, všeteční, nebojácní a neohrožení zabijáci.

Vraždí nejen své hračky, pana Slona, pana Červa a pana Ponožku, a to celé dny bez ustání, ale troufají si i na mnohem větší nepřátele. Jsou postrachem veškerého ptactva i cizích koček, neváhají vyrazit ani proti velkým psům. Zaženou i rotvajlera. Jen doufám, že se jim to nestane osudným.

Přitom jsou to ale léčivá sluníčka. Kdo je vidí, musí se usmívat. Však taky vousaté holčičky k smíchu jsou. Pravda, přitahují i šišlavé babizny, ale co. Pes od nich šišlání nechytí a když se mu to zprotiví, dýchne na ně.

Proč se tolik rozepisuju o nějakých čoklech? Protože je mám ráda. Trávím s nimi víc času než s kýmkoliv jiným a hodně jsme toho spolu zažily. V posledních deseti letech se událo mnohé. A protože jsem ráda, že se mnou jsou. Není to úplná samozřejmost, jak jsem si včera uvědomila. A doufám, že se mnou budou ještě dlouho, i když mě někdy pěkně štvou.

# posláno e-rasi : 13:50