Domácí kytky mám moc ráda. Byt si bez nich nedovedu představit. Starám se o ně, jak nejlíp dovedu, a ony na oplátku tu a tam kvetou a rostou, spíš ale všude trousí suché listy a dělají kolečka na parapetu. Někdy si vzpomenu na babské pověry a hladím je po listech a povídám si s nimi. S kletbou zaháním zlovolné kočky a ptáky, kteří by na nich chtěli předvádět své perforační umění.
Když jsem byla poprvé v Trautenberkově, nadchly mě přetékající truhlíky pelargonií, muškátů, begónií, petúnií (či jak se těm kvítkům říká). Ptala jsem se, proč v našich truhlících živoří jen degenerovaní chudáci. Dozvěděla jsem se, že trautenberské statkářky mají na to, aby každý rok kupovaly nové přetékající truhlíky v plném květu, což je v trautenberských zahradnictvích možné. Bylo mi to líto, ale vlastnit dvacetiletou pelargonii má taky něco do sebe. Pokaždé, když s vypětím všech sil vykvete, jste náležitě pyšní.
Čas pokročil a pokročily i možnosti. Nové, přetékající truhlíky jsou k dostání každé jaro. A já se dostala dokonce až tam, kde je kytka v hrnku levnější než obložený chlebíček. No vážně. Vede-li to k devalvaci? Nevím, k pěknému okolí rozhodně. Proč nevyměnit ty náherné macešky v půlce léta za afrikány? Pugety si prý dávají i muži mezi sebou.
Claude Monet: Villas a Bordighera (1884)
Blocek
