Poctivě střídám hudbu a rodinu.
Ani jeden z uplynulých víkendů jsem nebyla doma. Napřed jsem jela na dovolenou, jejíž náplň se s definicí dovolené jako odpočinkového času tradičně vylučuje. Tentokrát ji ale ještě znepříjemnily zdravotní problémy čoklíků.
Nechala jsem je totiž oočkovat a při té příležitosti se dozvěděla, že musí neodkladně na zubní operaci. Což mě poněkud překvapilo a rozladilo, protože jiný veterinář mi před časem řekl, že takoví důchodci už pod narkózu nemůžou ani náhodou. Čoklíci se následně z očkování zesrali a při opětovné návštěvě měl pro mě veterinář další potěšující zprávu: Příšerka má asi leukémii nebo rakovinu. Než se vědělo víc, měla jsem tedy pár dní na chmurné přemítání, jestli dokážu přes noc rozhodnout, že ji musím nechat utratit, a ráno tak před cestou i učinit.
Do toho se doma vyměňovaly radiátory, já si připravovala příšernou práci a oprava auta trvala dvakrát déle, než bylo domluveno.
Zbytek byl ale tuze pozitivní. Po několika letech jsem se setkala se všemi svými strýčky a zvláště s těmi osudem těžce zkoušenými je nebývalá sranda. V dopravní zácpě jsem zcela nečekaně narazila na bratrance. Naštěstí ne doslovně. Dále jsem povinně navštívila obě báby. Od jedné jsem dostala plesnivou kabeličku, s druhou jsem byla na
čínské terakotové armádě.
Od armády jsem upřímně řečeno čekala víc. Máma kdysi kus viděla a básnila o úžasném dojmu, který dělá. Instalace kopií v ostudně zchátralé Lucerně bázeň ani respekt nevzbuzovala. Úvodní panely byly zbytečné pro toho, kdo viděl nějaký dokument, a příliš rozsáhlé pro toho, kdo si je chtěl ve stoje přečíst celé. Německé nápisy na vitrínách, nedbalá korektura českého textu na panelech a prolínání se zvuku z kina a z expozice působily odfláknutě a rušivě. Usměvné bylo ražení pamětních mincí z forintů (kvůli českému zákazu penězokazectví) a množství třígeneračních výprav.
Víceméně kulturně jsem strávila i následující víkend na
Rock for People. Další víkend jsem se pak nekulturně přežrala na hromadné oslavě narozenin. Cesta na ni mi trvala pouhé 4,5 hodiny a přestupovala jsem jen třikrát. Přepravovala jsem se totiž po dráze. Utahaná a umatlaná z vlaku jsem dorazila do dusna, které nepřešlo ani v sobotu a v neděli ještě zhoustlo. To musí být nějaká nepochopitelná morbidní záliba či co.
Příští víkend pak jedu pro změnu do Berlína. A pak? Pak už konečně začnu dělat něco pořádného.
Blocek