Blocek

Desítky, stovky, tisíce? Tipla bych, že tisíce. Kolik jsem si jich zapamatovala? Zlomeček.


Roli přitom nehraje, jestli se mi líbily, nelíbily, jestli jsem je viděla v kině, v televizi, na videu, jestli jsem je viděla nedávno nebo kdysi.

U zlomku ze zlomečku se dá mluvit o skutečném zapamatování. Vím, o čem byly, kdo tam hrál a o co šlo. V naprosté většině uvízne jen něco z toho.

Proč na ně vlastně koukám, když z toho nezbyde žádný zážitek? Protože si odpočinu. Nechám se vtáhnout a zase vyplivnout. Nic se po mně nechce. Kulisy jsou dokonalé, nemusím si nich domýšlet jako na divadle, kde se vše točí kolem jedné židle. Je to spektákl, ale ne operně papundeklový.

Nabízí k beztrestnému nahlédnutí kousek světa, byť smyšleného, život někoho jiného. Nechci ho žít, chci jen nakouknout. Kniha toto nedává tak levně. V ní se stávám součástí, protože musím investovat do představy. Neumím číst bez představy.

Přesto, knihy zapomínám stejně jako filmy. Častěji z nich ale zůstává alespoň nějaký pocit. Ale oč je lepší pocit, který nesouvisí a nedovedu ho přiřadit ke knize?

# posláno e-rasi : 12:40