Blocek

Ten rok jsem uzavřela první dekádu svého života. Následoval život úplně nový, mnohem pokrokovější, na který měly události v předaleké Praze značný vliv.


Předně do naší domácnosti vstoupila televize. Napřed vypůjčená kuchyňská od sousedů, později naše vlastní černobílá. Dovedete si představit, jaký je problém umístit televizi do obydlí, kde se s ní nepočítalo? Obývák? Na co, když se nečučí. Nakonec skončila na šicím stroji v kuchyni, protože v sednici se přece jen zdržujeme nejvíc a je tam teplo od vaření.

Nedlouho poté přijel známý pán od telekomunikací a natáhl drát od souseda, starobumbrlíka majícího telefon už od časů první republiky. Tehdy jsem nejspíš poprvé v životě telefonovala. Košer to nebylo, ale nastala nutnost. Vždyť výborové všichni telefon měli. Dvacet let čekání v pořadníku a prababiččina poslední vůle byly marné, rozsekla to až revoluce.

Jistým pokrokem bylo i otcovo pronajmutí si hrobu. To jsem se ovšem dozvěděla až o hodně později. A jako nejvýznamnější událost posledního roku jsem to pak v primě namalovala, čímž jsem se v očích výtvarníka stala děvčátkem morbidním a dekadentním. Otec se totiž po cestě na Národní stavil na Národním výboru a na deset let si projal opuštěný hrob. Za osmdesát kaček na rok. No, neberte to za tu cenu.

Že se otec chystal na něco výjimečného, že se cosi děje, jsem netušila. Událostí večera bylo, když přiběhl soused starobumrblík, že je vidět polární záře. Tomuto keltskému mystikovi nikdy nebylo co věřit, ale tentokrát měl pravdu. Revolucionáři ji z osvětlené Prahy vidět nemohli, ale my ji viděli. Máma byla pobledlá, nejspíš byla ráda, že aspoň ten hrob je zařízený. Jinak ale rodiče znatelně pookřáli a vlastně všichni dospělí byli lépe naladěni.

Ve škole se nezměnilo skoro nic. Pančitelka Pacovská pokračovala ve svém osobitém stylu výuky. Dneska by se pro něj jistě našlo nějaké odborné označení, tehdy to byl brajgl. Zadala úkol, kdo byl hotov, směl si dělat, co chtěl, dokud nebyl hotov i poslední. Čtveřice v prvních dvou lavicích kreslila politické vtipy a říkanky do zvláštního sešitu. Obzvlášť Čámrda se v tom vyžívala, protože ji konečně nikdo neseřvával, že z okna mává na svou tetu přes ulici a ječí teto, namísto soudružko teto. Čtveřice v třetí a čtvrté řadě se revoluce nedotkla, ti pokračovali v celoroční diskuzi, prdí-li jen ženy. Poté, co našli pana faráře v kostele oběšeného, se odstěhoval Mazánek, syn farské kuchařky. To nikomu líto nebylo, protože byl zlolajný tupec.

Jako zlolajní tupci se v té době ukázali i mnozí další. U některých to překvapilo, o některých se to vědělo, o některých tušilo. Hořká byla jen zatrpklost emigrantských přátel. Jako by to nepřáli, jako by je trápila ztráta výjimečnosti.

# posláno e-rasi : 10:10