Blocek

Poprvé za tmy. Zapínám světýlka a vířím žluté listí. Není zlaté, ale žluté, protože i tma je teplá a laskavá, žádná předvánoční.

Začínám v nekřesťanskou hodinu a na cestě potkávám samé polské instalatéry. Prázdniny skončily, poprvé do školy. Tradičně s aktovkou větší než jsem já. Než škola začne doopravdy, budu mít odpracován měsíční úvazek. Zaškoluju totiž svoji nástupkyni a je to větší fuška, než jsem si myslela. Má agresivní jméno a je zcela nepřipravená. Trochu mě deptá, že se na nic neptá.

Bláznivá éra končí. Dost možná právě včas. Na srdci cítím tenounkou krustičku. Nepřekvapuje mě, že si gentlemani serou do ruky, aby měli čím zacelovat ozónovou díru. Krustička mě chrání před nářkem nad bídou a utrpením. O pozitivum tu nezakopnete. Ale je to možná právě to kornatění, před kterým se tolik varuje. Jelikož to znám i z dřívějška, neznepokojuje přespříliš. Spíš teoreticky, protože mě na druhou stranu utvrzuje v přesvědčení, že jsem si zvolila dobře. Ve smyslu, že tohle můžu a dokážu. Ne ve smyslu, že jsem dobrý člověk. Netrpím to-be-a-good-person obsesí. Je-li cesta do pekel dlážděna dobrými úmysly, budu spokojená, když krustička nedovolí hysterickým měkkosrdcařům vyasfaltovat dálnici pro nešťastníky až do devátého levelu.

Hm, tohle neměla být žádná apologetika "dělám sice dozorce v koncentráku, ale mouše bych neublížil, jsem dobrý člověk a mé svědomí je čisté". Ale to je jedno, teď mě bolí zuby. Za svítání rozvířím žluté listí a pro tu chvíli nebude potřeba žádná krustička proti světu pronikajícímu až do morku kostí.

# posláno e-rasi : 23:23
Komentáře (1)

Venkov z druhé ruky

Po návštěvách jsem projela pěkný kus jižních Čech. Pomalu a po těch nejmenších silničkách. Ke vzteku místních jsem se kochala a nepředjížděla kombajny do nepřehledných zatáček. Z aut, která jsem potkala, žádné dobrovolně nedodržovalo předpisy. Pokud některé nepřekračovalo povolenou rychlost, bylo to jen proto, že toho nebylo schopno. Tolik k účinkům nových pravidel.

Kochala jsem se pohledem na krajinu, kde se za každou zatáčkou otevírají nové obzory. Kudrnaté remízky, zpustlé sady, nesekané pangejty a odnikud nikam vedoucí aleje. Tisíce bělásků na E49. Ta divokost na mě působila konejšivě. Jako bezpečný úkryt v temném a strašidelném koutě důvěrně známého domu.

Pohled na vesnice je o poznání méně útěšný. Jejich obyvatelé jako by byli vyznavači second-hand a vietnamského Weltanschauung. Recyklace je na jednu stranu chvályhodná, na druhou stranu degradující a destruktivní. Svět obehnaný ohradníkem bídy a blbosti. A přitom pro oči tak svůdný.

# posláno e-rasi : 14:00
Komentáře (5)

Za rozednění jsem se probrala z hrozného snu. Po jakési honičce jsem se nacházela v Erbenově příbytku. Byl to neuvěřitelně zabordelený pokojík v buňce, přilepené na starý činžák u Rokytky.

Erben chtěl pomoct vyčistit matraci. Byl pár týdnů někde pryč a mezitím se mu doma zabydlel jakýsi bezdomovec. Když se Erben vrátil, našel v posteli rozkládající se mrtvolu. Kamsi ji odstranil, ale co teď se slamníkem...

Tuším, odkud se tyhle drasťárny berou. Jsem ale taky pověrčivá, tak jsem Erbenovi napsala. Neviděla jsem ho odhadem čtyři roky. Po odeznění posnového úleku jsem si uvědomila, že by mě vlastně zajímalo, jak se má. Že bych ho zase ráda viděla, ať už se z něj stalo cokoliv.

# posláno e-rasi : 23:40
Komentáře (2)

Půl týdne v chládku. První den v chlazeném autě, druhý den ve vymrazeném sále. I přesto tam bylo pěkně horko.

Wilmen je neposedný ostrý hoch, a proto odcházel po nezdařeném pokusu o útěk za uširvoucího křiku krkavčí matky v poutech. Kolegyně se rozplakala. Mě dojal více osud Merta.

Mert je chlapeček, co měl o hodně staršího a o trochu mladšího bráchu. Když mu bylo pět let, utekla jeho maminka před tatínkem do azylového domu a Mert ji od té doby neviděl. Půlku života.

Tatínek ho s malým bráškou poslal na tři roky k babičce. Zatímco byl u babičky, zplodil tatínek další dvě děti, s jejichž matkou se rozešel. Pak si přivezl Merta od babičky, ale brášku tam nechal. Mertovi se po něm moc stýskalo, ale nikdy ho nenavštívil. U tatínka bydlel Mert další tři roky. Tatínek měl samé dluhy, tak pořád jenom pracoval a Mert byl sám doma. Takhle to dál nejde, řekl si tatínek a rozhodl se Merta zbavit. Ať se stará maminka, já mám dvě nové děti.

Ale maminka, stále se ukrývající před tatínkem, si pořídila nového Merta. Ani maminka ani tatínek Merta nechtěli. Tatínek vyhrožoval, že jestli si maminka Merta nevezme, vysadí ho někde v polích a děj se vůle boží. Maminka plakala, že už Merta už oplakala.

Jak to s Mertem dopadne? Půjde do děcáku. Anebo v lepším případě k pěstounům. Rodičů se ale nezbaví až do plnoletosti. Doufám, že je, až povyroste a zesílí, shodí ze schodů.

# posláno e-rasi : 22:00
Komentáře (0)

Dostala jsem sbírku domáckých výrazů. Není to žádná pomůcka pro slaboduché křížovkáře, ale povídání o vzniku různých slov a obratů, které se používají výhradně v určité rodině. Začala jsem přemýšlet, co se říká u nás doma, a sestavila si vlastní seznámek.

Něco lze přeložit snadno, něco má vlastní historii a je bez ní naprosto nesmyslné. Začnu tím jednoduchým.

Žužlanina = libové maso = ohavné kližkovité maso
Brambories = brambory
Koušenky = sušenky
Nohačky = barbíny
Tělínko = nátělník
Nápupenka = dosud nevynalezený kus spodního prádla
Džudek = dědek
Dvořačkovat = vyblbákovat = řádit a předvádět se (kupř. když přijde návštěva) (nedvořačkuj!)
Pochoutka = psí hovno (sbírat pochoutky)
Kakůrek = traktor
Zubat se = čistit si zuby (vyzubat, zubání)
Bójínek = legová kostička, pro konkrétní vyhledávací příkaz specifikován, např. potřebuju jedno-, dvoj-, trojbójínek apod.
Toaletní hajzlpapír
Hra na spací vagón = šlofík po obědě
Radovat se = souložit

Větou z titulku odpověděl předškolní bratr loutce v pimprlovém divadle na dotaz, co to tam tak smrdí. Nesmrdělo tam hovno, ale ohavný plyšový psík, kterého jsem získala od vyčůrané kamarádky výměnou za dva playmobilové panáčky. Od té doby se "milým sedláčkem" reaguje na stupidní řečnické otázky.

Na zbytečné dotazy se pak odpovídá "podívej se z okna". Ve vlaku se kdosi ptal, v jaké stanici že jsme.

"Tati, proč jsi jéžek?" je stejného původu jako "neříkej mi Jájo" a volání "ocet!" cestou do špajzu.

Připomínkou osobní autonomie je ohrazení se "ty mi nebudeš řikat, co já dělám" a "neřiď mě!". "Neřiď mě" se používá výhradně při vodění za ruku.

Na "děkuji ti dobrá vílo" je dědečkovi radno odpovídat "prosím ošklivý trpaslíku" pouze v duchu.

"Oranská cena" je pak zlomyslně snížená cena. Bába kupovala levné ošklivé pomeranče, děda přinesl vždycky 1. jakkostní za cenu údajně stejnou nebo dokonce nižší. Jeho trhovce bába pochopitelně nikdy nenašla.

"Musíme šetřit!" je omluvou za neúmyslné zhasnutí světla, vypnutí televize apod.

Hlasitým voláním "nesu vám buchty" oznamuje příchod domů ten, koho nepřišel nikdo uvítat ke dveřím. "Radující se" dvojice je tak varována a nemusí vysvětlovat, že "jsou si souzeni".

Co říkáte doma vy?

# posláno e-rasi : 15:40
Komentáře (7)

Já jsem tvé stáří, pozvi mě dál

První bílý vlas. Vytrhla jsem ho, abych viděla, je-li skutečně bílý. Na vlastní šešuli se to moc studovat nedá (obvyklá výmluva?). První vrásku konstatovala kosmetička už před třemi lety.

Než dostudujeme, budeme prastaré, přemítaly Markétka s Lachtanem. Pak se obrátily na mě, ty seš vlastně stará už teď, viď?

A je to tak. Kupuju si samé černé kalhoty a hnusí se mi vyšpulené sádelnaté pupky teenagerek. Když po čtvrt hodině čekání na kasu pokladní zavelela, že se máme přesunout do fronty sousední a vystát další půlhodinu, mrskla jsem hadry přes nejbližší stojan a odkráčela.

# posláno e-rasi : 16:30
Komentáře (5)

Přestože jsem vstala včas, vykopala jsem se až na poslední vlak. Měla jsem štěstí, oba přípoje jsem stihla. Pak ale najednou stojíme uprostřed polí a z ampliónu chroptí mašinfíra, že se mašinka před námi porouchala.

Smířeně sedíme a čekáme. Postupně voláme, že přijdeme pozdě. Po půl hodině se mašinfíra rozhodne couvat. Docouváme do stanice a hledáme náhradní spojení. Nikdy bych si nepomyslela, že budu domorodcům radit cestu. Z práce volají, jestli jsem potkala někoho z kolegů. Postrádá se především jeden roztržitý soudce, navíc bez mobilu, takže nenavigovatelný.

V podvečer dokulhávám na nádraží (ano, nové kozačky mě dřou) a hledám náhradní spojení. Mašinka stojí kdesi v polích a nepřijede. Asi se ta ranní přece dokodrcala na konečnou, ale zpáteční cestu už nezvládla.

I dráhy mají lepší a horší dny.

# posláno e-rasi : 21:00
Komentáře (1)