1.6.03
Kapitán James Cook aneb Umírající Bůh
Pokud si nejste zcela jisti svou angličtinou, může Vám pomoci můj někdejší překladatelský pokus.
Marshall Sahlins: Ostrovy historie
The University of Chicago Press, Chicago a Londýn, 1985
Kapitola 4
Kapitán James Cook aneb Umírající Bůh
Ohledně smrti kapitána Cooka:
… co jsem tu řekl, netvrdím, že vše je skutečná pravda v každé jednotlivosti, přesto obecně by to mělo být pěkně blízko podstatě. Pečlivě jsem vybral takové vztahy, na nichž je nejpatrnější pravda. Ale ve skutečnosti byly tak neobyčejně zmatené ve svých zprávách, že bylo složité shromáždit jistotu, v jednotlivých případech, nebo skutečně napsat vůbec nějakou zprávu.
Záznamník Alexe: Home, R. N., z Buskenburnu, Berkwickshire, během poslední plavby s kapitánem Cookem
I. "Řetězec událostí, které nelze předvídat, natož jim zabránit"
(William Ellis, lékařův druhý důstojník, Loď jeho Veličenstva Discovery)
Bylo to nejštědřejší přivítání, jakého se kdy evropské výpravě nebo expedici v tomto oceánu dostalo. "Zakotvili jsme v 17 stopách černého písku," praví záznamník lodního poddůstojníka, "uprostřed nespočetného množství kánoí, v nichž se lidé celou cestu radovali a zpívali" (Riou, Deník: 17.1.1779). Zpívali! Ze své zkušenosti kapitán Cook ještě nikdy v životě neviděl tolik shromážděných Polynésanů, kolik jich bylo tady v zátoce Kealakekua. Mimo nespočetné kánoe šplhali Havajci na Resolution a Discovery, lemovali pláže a plavali ve vodě "jako hejno ryb". Bylo tam snad 10000 lidí čili pět krát tolik, kolik jich tam normálně žilo. Cook si povšiml, že mezi nimi neviděl jedinou zbraň. Místo toho byl kánoe naloženy prasaty, sladkými bramborami, plody chlebovníku a cukrovou třtinou; vším, co ostrov poskytoval. Také ženy "vypadaly nápadně dychtivé namluvit si naše lidi" (Ellis 1782, 1:86). Na palubu přišel kněz a zahalil kapitána Cooka do látky z červené tapy, zdobící chrámovou sochu, pak nabídl obětní prase. Na pobřeží vedl kněz Velkého Navigátora za ruku do chrámu Hikiau. Když lidé na cestě slyšeli hlasatele křičet "Ó, Lono", spěchali do svých domů nebo se vrhli tváří k zemi. Lono je bůh spojovaný s přírodním růstem a lidským rozmnožováním, který se každoročně vrací na Ostrovy se zimními zúrodňujícími dešti. Je také dávný král, který se vrací, aby sobě zasvěcenou nevěstu. V lednu 1779 prošel kapitán Cook v chrámu obvyklým rituálem vítání Lona. Zatímco kněz Koa’a a lodní poručík King drželi jeho paže roztažené a byly prováděny patřičné oběti, Cook se skutečně stal ztělesněním Lona, dvojníkem křížové ikony (zhotovené z dřevěných příčlí), která představuje boha. Byl to obřad Makahiki, velkolepého havajského Nového roku. Sir James Frazer popsal Makahiki ve Zlaté ratolesti, v 3. části, Umírající Bůh.
Cookova smrt v havajských rukou jen o několik týdnů později by tedy mohla být popsána jako rituální následek: historická metafora mýtické reality. Ale mýty nebyly jen havajské. Existoval doplňkový britský folklór, charakterizovaný Cookovým životopiscem J. C. Beagleholem jako "anglické hledání 'krále'." Časně ráno v neděli 14.2.1779 se vydal kapitán Cook se skupinou námořníků na břeh, aby vzali hawajského krále Kalaniopu‘u jako rukojmí, výměnou za vrácení šalupy z Discovery, která byla ukradena noc předtím při troufalém manévru, s nímž avšak přívětivý starý vladař neměl nic společného. V rozhodujícím okamžiku se Cook a Kalaniopu‘u, Bůh a Král, chtěli střetnout tváří v tvář jako vesmírní protivníci. Dovolte mi proto antropologickou interpretaci historických textů. Pro celkem zmatené Tolstojské příběhy o rvačce, mezi nimiž odmítá rozvážný Beaglehole kdy vybírat, je jedna opakující se jistota dramatické struktury s náležitostmi rituální transformace. Během cesty do vnitrozemí, aby nalezl krále, a odtamtud zpět k moři s královským rukojmím, se Cook mění z uctívané bytosti v předmět nepřátelství. Když přišel na břeh, obyčejní lidé se před ním jako obyčejně rozprchli nebo se vrhli tváří k zemi, ale nakonec byl on sám sražen do vody náčelníkovou zbraní, železnou dýkou, a napaden rozjásaným davem, jakoby jejich cti přidalo, jak se podíleli na jeho smrti. "Vytrhávali si navzájem dýky z rukou," praví zpráva p. Burneye, "dychtivostostí po podílu na jeho smrti" (Deník: 14.2.1779). V posledním rituálním zvratu bylo Cookovo tělo havajským králem nabídnuto k obětování.
Cook se proměnil z božského příjemce obětování v jeho oběť. To není skutečně radikální změna v polynéském myšlení a v bojích jejich králů vždy možná (Valeri: v tisku). Každá fáze takové přeměny vyžaduje vlastní druh oběti – posun materiálních znaků Cookovy dráhy ve vesmírnou hodnotu. Na počátku, když se vydal "najít Krále", mu byla prasata vnucována, když čekal, až se Kalaniopu‘u vzbudí, látky z červené tapy, dokazující, že anglický kapitán byl stále zobrazením havajského boha. Král odešel ochotně a šel s Cookem za ruku k lodnímu člunu, když byl zastaven svou protěžovanou (nejoblíbenější) manželkou Kaneikapolei a dvěma náčelníky, prosícími a požadujícími, aby nešel dál. Podle všech zdrojů, britských stejně jako havajských, mu vyprávěli takové příběhy o smrti králů, aby ho přinutili posadit se na zem, kde se právě nacházel, podle zprávy lodního poručíka Phillipse, "sklíčený a vyděšený" (in Beaglehole 1967:535).
Doposud nic nevzbudilo Královo podezření a podobně to bylo jen nyní, líčí Phillips, že "poprvé jsme je začali podezřívat, že nám nebyli příliš nakloněni" (tamtéž). Přechod přišel náhle, v okamžiku, kdy Král začal vnímat Cooka jako smrtelného nepřítele. Strukturální krize je, když všechny sociální vztahy počnou měnit své znaky. Materiální výměny tudíž nyní skýtají jistou nejednoznačnost, jako ty maorské oběti, které znečišťují bohy při aktu usmíření s nimi. Starý muž nabízí kokos zpívaje chvalozpěv tak vytrvale, že se ho podrážděný Cook nemohl zbavit. Prosebné žebrání o propuštění krále? Lodní poručík Phillips se domníval, že "knězův rafinovaný darebák" pokračoval v odvádění pozornosti od faktu, že tito venkované (krajané), shromáždění v počtu dvou nebo tří tisíc, byli nyní vyzbrojeni na ochranu svého Krále. V té době přichází zpráva, že byl zabit důležitý náčelník Brity blokujícími jižní konec zátoky. Král je stále na zemi, "s nejsilnějšími známkami teroru v jeho výrazu" (Cook a King 1784, 3:44), brzy ale mizí ze scény. Události se vymkly jakékoli kontrole. "Domorodci" dávají najevo náladu, kterou Angličané nazývají "nestoudností". Poslední pocta je Cookovi vzdávána střelami, které zahrnují kamení a klacky mezi kusy chlebovníkových plodů a kokosů. Každá strana tedy násilně odpovídá na hrozby druhé strany, brzy dochází k "fatální (osudové) srážce."
Kdo to ale udělal? V historických textech datovaných od tohoto dne do nějakých padesáti let poté, je identifikováno osm nebo deset různých mužů jako "muž, který zabil kapitána Cooka," obyčejně s odkazem na toho, kdo ho jako první bodl železnou dýkou. Mnozí z uváděných útočníků jsou jmenováni: Pahea, Nuha, Pihole, Pohewa atd., často jsou rozlišeni podle společenského postavení, příbuzenské přináležitosti a dalších sociálních ukazatelů. Důležitá vodítka, jak doufám později ukázat, klíčem k záhadě jsou základní kategorie (drahý Watsone).
Cookova smrt – Lonova smrt. Tato událost byla zcela jedinečná a opakovala se každý rok. Rozestírá se ve dvou rovinách: jako individuální akce a jako kolektivní představení. Nebo lépe, jako vztah mezi jistými životními průběhy a historií, tj. mimo jiné existencí společenství. Abych parafrázoval Clifforda Geertze, událost je jedinečnou aktualizací obecného fenoménu (1961:153-54). Proto na jedné straně historická nahodilost a jednotlivosti individuálního jednání a na druhé straně ty opakující se rozměry události, v nichž rozpoznáme nějaký kulturní řád. Paradoxem pro historickou "vědu" je, že náhodné okolnosti, jako jsou náhody v životopise a zeměpise, jsou nezbytnými podmínkami. Kdyby byl Cook neudělal to či ono, pak … Pak co? Naopak, historik chce být vždy přitahován k nalezení rozhodujícího činu na něčí straně, který vyvolá celý řetězec událostí. Pro Beaglehola to bylo, když Cook, vyčerpaný svými celosvětovými dobrodružstvími, ztratil kontrolu a vypálil první ránu. A tento způsob myšlení dokonce slibuje, že historie může být zachráněna ze své "idiografické" šlamastyky skutečnou vědou. Například podle nedávné diagnózy vynikajícího anglického lékaře, vykazoval Cook během své třetí plavby všechny příznaky cizopasné infekce vnitřností (Watt 1979). Červi ho zavraždili. Skutečně, na té myšlence je něco zbaběle heroického: pocta muže medicíny místu, které Cook přijal v západním folklóru jako podstatná bytost, odpovědná za tvar světa, jak ho známe. Jako kdyby Havajci nemohli udělat nic jiného než odpovědět na jeho determinující přítomnost způsobem, který lze předpovědět nějakou naivní psychologií. Nicméně, kdyby byl příliv vyšší a čluny blíže, Cook by se mohl krásně dostat pryč, nehledě na stav jeho vnitřností, a přestože (další rozhodující faktor) neuměl plavat.
I kdybychom rozuměli tomu, co se stalo, nebylo by dostačující poznamenat, že jistí lidé jednali jistými způsoby, kdybychom také nevěděli, co to znamenalo. Náhoda se stává zcela historickou, jen pokud je smysluplná. Pouze pokud osobní konání nebo ekologický efekt nabývá systematické nebo poziční hodnoty v kulturním schématu. Historická přítomnost je kulturní existence. A proto byl specifický efekt Cookovy individuality zprostředkován kulturní kategorií (nebo kategoriemi), které reprezentoval jako logické individuum. Samozřejmé jsou pak kategorické vztahy k ostatním. Frazer mohl zahrnout Havajce mezi ty Polynésany, které shledal schopnými dosvědčit, že králův nepřítel je cizinec. A kdyby toho dne Havajci se osvědčili tak citlivými na život svého Krále, nebylo to proto, jak také Frazer dokazuje, že božský král žil životem lidí?
Také život kosmu. Můj vlastní argument o Cookově smrti začne stvořením, slavným havajským chvalozpěvem "Počátek v hluboké temnotě" Kumulipo (Beckwith 1972). Je to píseň o narození Ka-‘I-i-mamaa, otce Krále z Cookovy doby, a Havajci ji čtou střídavě jako příběh o vesmíru nebo jako životopis Krále. Královské dítě je tedy "popsané kosmem" (Luomala in Beckwith 1972:xiii). Podle dávné havajské tradice Kumulipův chvalozpěv byl melodicky přednášen knězem při chrámových obřadech, při nichž byl Cook přivítán jako Lono. Tradice nemůže být potvrzena historicky. Její pravda možná spočívá ve vztahu mezi Cookem a královskou osobou z písně stvoření. Pro tohoto muže, Ka-‘I-i-mamaa, byl Cookův poslední havajský předchůdce ve funkci Lona; sklíčený svou vládou, životem a jeho žena politickými rivaly.
II. Nānā i ke Kumu: Pohled na zdroj
Kumulipo je s Cookem spojem jinak. Chvalozpěv umisťuje počátek vesmíru do podzimního objevení Plejád při západu slunce. Nebeská událost, která předchází počátku havajského rituálního roku, každoroční návrat Lona – a během osmi dní v listopadu 1778 objevení kapitána Cooka nedaleko Maui. Naopak, havajský novoroční obřad, Makahiki, má smysl věčného návratu. Znovuzrození světa při změně ročního období způsobené nebo vytvořené Lonem. Přesto ani se Lono, ani žádný jiný určující havajský bůh nepodílel na počátečním stvoření. V Kumulipo, jako v jistých kosmogonických mýtech Maorů, svět se přirozených věcí zrodil z prvotních pojmů, které jsou samy principy reprodukce (srovnej s kap. 2). Božské se zjevuje napřed abstraktně, jako plodivý duch sám o sobě. Až po sedmi obdobích pō , dlouhé noci světové samoplození, se narodí bohové jako takoví – jako sourozenci lidstva. Bůh a člověk se objevují společně, v bratrském sporu o prostředek svého množení – svou vlastní starší sestru. Na počátku osmé epochy stvoření tento boj přechodem do následujících let ao, "dne" či světa známého člověku. Ve skutečnosti tento boj představuje podmínku možnosti lidského života ve světě, v němž jsou životadárné síly božského původu. Konec osmého zpěvu tedy oslavuje vítězství. "Člověk se nyní rozšířil, člověk tu nyní byl; / Byl to den ( ao )." A toto vítězství nad bohem je opět analogické k triumfu, každoročně dosahovanému nad Lonem na Nový rok, který má za následek změnu ročního období, jak poznamenávají Havajci, z období dlouhých nocí ( pō ) na období dlouhých dní ( ao ) (viz Kepelino 1932).
Starší sestra boha a člověka, La’ila’i, je prvorozená, zrozená před všemi obdobími předchozího stvoření. Podle havajské teorie je prvorozená La’ila’i legitimním dědicem stvoření. Zatímco jako žena je jedinečně schopna měnit božský v lidský život. Předmětem boje jejích bratrů je její vlastnictví podle kosmologie ve sféře a politicky ve formě. V jistých genealogiích popsáni jako dvojčata, jsou první bratři ve chvalozpěvu jednoduše nazýváni "Ki’i, člověk“ a "Kane, bůh“. Ale jelikož Ki’i znamená "symbol" a Kane "člověk", všechno již bylo řečeno. První bůh je "člověk" a první člověk je "bůh". Takže ve chvalozpěvu jsou statuty boha a člověka určovány La’ila’inými činy. Ona "sedí stranou", tzn. že si bere druhého manžela, Ki’i, a její děti s Ki’i se narodí dříve než děti boha Kane. Potomci člověka jsou tudíž starší
Bylo tam šeptání, mlaskání a kvokání,
mlaskání, nesouhlasné pomlaskávání, vrtění hlavou,
rozmrzelost, vzdorovitost, ticho.
Kane byl zticha, odmítal mluvit,
zasmušilý, naštvaný, rozmrzelý
na ženu za její potomstvo…
Ona spala s Ki’i.
Kane podezíral prvorozenou, byl žárlivý,
podezíral Ki’i a La’ila’i z tajného spojení (?)…
Kane byl rozzlobený a žárlivý, protože s ní spal poslední,
jeho potomci by proto náleželi mladší linii,
děti staršího by byly pány,
první kvůli La’ila’i, první kvůli Ki’i,
dítě dvou narozené tam v nebi
šlo pryč.
(Beckwith 1972:106)
V následujících generacích je vítězství lidské linie zajištěno opakovaným manželstvím synů člověka s dcerami bohů, do té míry, že potomstvo božského Kane je zcela pohlceno dědici Ki’i (Kamokuiki rodokmen). Toto je paradigmatický model havajské politiky uzurpace. Ale příběh evokuje i obecnější polynéskou myšlenku lidského postavení, a sice, že lidé jsou někdy (nebo dokonce často) nuceni zajistit svou vlastní existenci porážkou boha, přivlastněním si ženské síly – úrodné země.
Dovolte mi vyzdvihnout stránku ze Zlaté ratolesti: každý rok skýtají lesní krajiny starého Nového Zélandu "scény podivné a opakující se tragédie." V malé zahradě sladkých brambor, vydělené pro boha, sehrává maorský kněz posvátné manželství, které by bylo hodno jeho legendárního kolegy z lesíka Nemi. Doprovázeje své pohyby písní, která obsahuje frázi "budiž těhotná, budiž těhotná", osadil kněz první kopečky (puke, též "Venušin pahorek") ročním osevem (Kapiti 1913; Johansen 1958). Kněz hraje roli boha Rongo (-marae-roa, tj. havaj. Lono), který původně přinesl ve svém penise sladké brambory ze spirituální vlasti, aby oplodnil svou ženu (Pani, pole). Během období růstu není žádnému cizinci trpěno rušit zahradu. Ale při sklizni usiluje o Rongův majetek jiný bůh, Tū (-matauenga), předek člověka "jako tapu válečníka”, v bitvě někdy připomínané jako počátek války samotné. Druhý kněz, představující Tū, neopracovanou větví stromu mapou – neměli bychom tedy říci ratolestí ulomenou z posvátného stromu? – odhrabuje, svazuje a zase zahrabává první hlízy sladkých brambor. Tak zabíjí Ronga, boha, otce a tělo sladké brambory, nebo jinde ho uspává, takže člověk může úrodu sklidit pro vlastní použití. Colensův vynikající maorský zpravodaj jde k podstatě smluvního mýtu:
Rongo-marae-roa (Rongo jako sladká brambora) byl se svými lidmi zabit Tu-matauengou (Tū jako bojovník)… Tu-matauenga také svého staršího bratra Rongo-marae-roa upekl v peci, takže byl celý pozřen jako jídlo. Jednoduchá interpretace, nebo význam těchto jmen v obyčejném jazyce, je, že Rongo-marae-roa je kumara (sladká brambora) a že Tu-matauenga je člověk (Colenso 1882:36).
Připomeňme, že v polynéském myšlení, na rozdíl od tzv. totemismu, jsou všichni lidé příbuzní se všemi věcmi společným potomstvím. Důsledkem je, že polynéský sociální život je, spíše než tabu dědičných a příbuzných druhů, univerzálním projektem cannibalisme généralisé, či spíše endokanibalismem, poněvadž lidé jsou rodově příbuzní se svým vlastním "přírodním” vlastnictvím existence. Pro Havajce to nebyl tak naléhavý problém jako pro Maory. Ale přesto havajská hlavní plodina, taro, je starším bratrem lidstva, jako skutečně všechny užitečné rostliny a zvířata jsou imanentními formami božských předků, mnohými kino lau či "nesčetnými těly" bohů. Mimoto, aby byly kořenové plodiny vařením pro člověka stravitelné, musí se přesně zničit, co je v nich božské. Jejich samostatná síla v syrovém stavu se musí rozmnožit. (Odtud pochází rituální hodnota rozlišení mezi syrovým a vařeným na Havaji, stejně jako jinde v Polynésii, zejm. na Novém Zélandu.) Přesto agresivní přeměna božského života v lidskou substanci popisuje způsob výroby stejně jako spotřeby. I když termín "práce" (havaj. hana ) označuje "rituál". Rybolov, obdělávání půdy, stavba kánoí, nebo v tomto významu, otcovství dítěte jsou tolikeré způsoby, jimiž si lidé přivlastňují "život od boha."
Lidé se tedy přibližují božskému s podivnou kombinací pokory a troufalosti, jejíž konečným předmětem je získat pro sebe život, který původně měl bůh, pokračovat ve ztělesnění a předávat ho dál. Je to komplexní vztah prosby a vyvlastnění, přinášející následně posvátné do lidské sféry a vykazující ho z ní. Člověk pak žije v jistém druhu periodického božství. Nebo je bůh oddělen od předmětů lidské existence akty piety, které se v sociálním životě rovnají krádeži a násilí, nemluvě o kanibalismu. "Budiž nejnižší, / zatímco já jsem nejvyšší" zní maorské zaklínadlo boha, doprovázené obětováním vařeného jídla. Jako vařené jídlo ruší tabu, obětní beránek zároveň druhem znesvěcení, např. boha (Shortland 1882:62; srovnej Smith 1974-75). Agresivní vztah k božským bytostem pomáhá vysvětlit, proč je kontakt s posvátným extrémně nebezpečný pro ty, kteří nejsou ve stavu tabu. Přesněji, Polynésané dávají přednost vyrvat svou existenci bohu ve znamení a pod ochranou božského protivníka. Nasadili Tū (Kū), boha válečníků. Tak se lidé naučili, jak čelit božskému v jeho produktivním a mírumilovném aspektu Ronga (Lona). V jejich konečných vztazích k univerzu, včetně vztahů výroby a rozmnožování, jsou lidé válečníci.
Této komparativní exkurzi dodá přesvědčivosti poznámka, že kapitán Cook se v maorské tradici objevuje jako "Rongo-Tute" (Rongo-Cook), přesně pocházející z jeho objevení na Havaji. Havajci mají vskutku rituál sladkých brambor se stejnou obecnou strukturou jako je maorský cyklus. Byl použit na "Kamapua ’aových polích”. Kamapua ’a je jméno prasete-boha, který se podle některých zrodil z Lona, a jehož rytí v zemi je dobře známým symbolem mužného konání. Když plodiny rostly, byla zahrada tabu, takže prase mohlo konat svou oplodnující práci. Nikomu nebylo dovoleno házet do zahrany kamení, bodat do ní klackem nebo přes ní chodit. Podivné zákazy, kromě toho, že obnášely ochranu před lidským útokem. Jestliže tedy zahrada patřila Lonovi, při sklizni byl prvním vyvolaným bohem Kū-kuila, "K ū-bojovník” (Kamakau 1976:25 f.).
Ale mnohem příznačněji, univerzálně a kosmicky, shrnovali Havajci maorský zemědělský cyklus, do nejmenších detailů, při svých oslavách Nového roku, zvaných Makahiki (viz Sahlins: v tisku). Každý rok se kritická bitva mezi Tū (Kū) a Rongem (Lonem) rozvíjela v úplný soubor obřadů trvajících přes čtyři lunární měsíce. Kromě toho je to na Havaji král, bojovník par excellence , kdo vystupuje proti Lonovi. Král, jehož dar vítězství pochází právě od jeho opeřeného boha Kū-Lovce z ostrova (Kū-ka-ili-moku). S rizikem zjednodušení by se mohlo říci, že to, co se týká na Novém Zélandu člověka obecně, je na Havaji ztělesněno králem. To je havajská obměna polynéského systému. Hypertrofovaný vývoj hierarchie (spíše v dumontiovském duchu) nebo božského království (ve frazeriánském duchu). Králův život obsahuje lidskou existenci, rozměr, do něhož se král snaží začlenit Lona.
Takže když jsou legendy o Cookově havajských předchůdcích ve funkci Lona uspořádány chronologicky, ilustrují rovněž princip hierarchie převedením prvotního sporu mezi člověkem a bohem do moderních válek dynamické posloupnosti, v němž se postava Lona stává poraženým králem. Mimo původního boha byli před Cookem hlavními Lony legendární král "Lono na Makahiki" (Lonoikamakahiki) a protohistorický Ka-‘I-i-mamao, pro nějž byl složen chvalozpěv stvoření Kumulipo. Jejich příběhy mají skutečně mnoho verzí o zápasu mezi bohem, mužem a ženou, který provázel počátek lidstva v písni stvoření. Rozprava o těchto tradicích se ale mění z mytické na politickou, když se otázka božské oběti, již představuje Lono, přibližuje historické. Pozdní král Ka-‘I-i-mamao ztrácí svou manželku, unesenou synem sestry jeho otce, což vede k dalším výměnám urážek mezi znepřátelenými příbuznými a nakonec k bitvě, v níž je Král (podle verze) sesazet a vypovězen, zabit, nebo spáchá sebevraždu. Podobně predchozí král "Lono na Makahiki" vyhnal nebo zabil svou ženu za milostný pokus o sblížení se sociálně níže postaveným mužem, jehož jméno, He’a-o-ke-koa ("Krvavá obět válečníka"), je odkazem na rozlišující funkci království a diakritického aktu uzurpace – lidské oběti. Neodvolatelné právo krále, lidská oběť, je to, co udržuje boha v odstupu a dovoluje lidstvu získat zemi. Je to život za život. Jak jsme viděli (kap. 2) u prototypní oběti maorské tradice, nižší božstvo zvané Kaupeka ("Obětování") bylo zabito Tū, předkem muže-válečníka, pro materiál na podepření nebes. Nebesa-Otec (Rangi) byl tak oddělen, což dovolilo bohům a jejich lidskému potomstvu zůstat na Zemi-Matce (Papa). Takže chrámy na Havaji zasvěcené lidskému obětování, oddělující "posvátné" (nebeské) od "sekulárního" (pozemského) nebo tabu ( kapu ) od noa , osvobodily zbytek zemského prostoru pro lidstvo. Něco podobného se odehrává během novoročního obřadu, vyjádřeno jako vztah mezi Lonem a Králem.
Toto období Lonovy cesty, čas zimních dešťů, je přechodem z "umírajícího období roku" do času, kdy se "plodivé věci stávají úrodnými." Taková je Lonova prospěšná činnost. Spojení s produktivním bohem je možné udržením vojenského boha v nepůsobnosti. Normální chrámové obřady boha Kū jsou odloženy. Když je ale Lono pryč, král znovuzasvěcuje mlavní chrámy Kū obětováním lidských obětí. Pak objíždí ostrov a znovu otevírá Lonovy rybářské a zemědělské svatyně. Král byl schopen ztělesnit nebo sehrát Lona. Aby za tím účelem mohl král převést na lidi plodné výhody Lonovy cesty, bůh sám musí být sesazen. Bůh bude první obětí Nového roku (srovnej Valeri: v tisku).
Král dosahuje vítězství a lidé svého živobytí. Existuje speciální aloha mezi lidmi a Lonem, který je v některých mýtech původním bohem a jehož každoroční návrat je důvodem všeobecné radosti. Rituální okamžik spojení s bohem je lidmi slaven, pokud okamžik konečného oddělení náleží králi. Radost je pak částí mého argumentu, že představa Lona se každoročně rodí ze svazku boha a ženy z lidu, tak jako v jistých mýtech Lono sestupuje z nebes, aby se spojil s krásnou havajskou ženou. Takže když Cook přistál v zálivu Kealakekua během období Makahiki, trávili podle Samwella mladé ženy většinu svého času zpěvem a tance, evidentně určitým patrným způsobem, poněvadž si vybral dvě velmi lascívní hula zpěvy. Nový rok byl velkým obdobím hula, i když patronka tance, bohyně Laka, je v dávném zpěvu popsána jako Lonova sestra-manželka. Jako při obdobných obřadech Marquesanů a jiných Polynésanů (Handy 1927) měl tanec vzbudit boha – druh kosmické kopulace mezi pozemskými ženami a božským předkem.
Jestli se nemýlím, představa Makahili pramenící z tohoto posvátného manželství je výsledkem spojení sociálně souměrného a opačná k té, kterou rituálně vytváří král. Připomeňme, že při smrti havajského krále se sociální řád rozplývá v násilnické scény porušování tabu. Tyto scény jsou pozoruhodně poznamenané veřejným smilstvem mezi náčelnickými ženami a obyčejnými muži, sexuálními vztahy, které jsou jinak přísně zakázané. Symbolickým efektem je dědic trůnu, který byl držen oddělen od veřejnosti po 10 dní a nyní se vrací, aby obnovil řád (tabu) při obřadech zřízení, které (v ideálním případě) napodobuje obřady vznešeného narození. Proto je král metaforickým potomkem posvátné ženy a sociálně níže postaveného muže. Kdežto představa Lona je zrozena z polygamního spojení mezi božským mužem a pozemskými ženami. Za hluboké noci, než je poprvé spatřena představa, odehrává se obřad Makahiki, nazývaný "šplíchání vody" ( hi ’uwai ). Kepelino se zmiňuje o posvátných náčelnících, který jsou neseni k vodě, kde se lidé koupou ve svých nádherných oděvech. Ve vzrušení, vyvolaném krásou jejich oděvů, "jedna osoba přitahovala druhou a výsledkem," píše tento konvertita ke katolicismu, "nebyl v žádném případě bůh" (1932:96). Při soumraku, když se lidé dostali ze svého milostného sportu, stála na břehu socha Lona.
Bílá látka z tapy a kůže z ptáka ka ’upu visely z vodorovného břevna vysoké sochy v podobě kříže. Ka ’upu je téměř jistě albatros, tažný pták, který se objevuje na západě havajského řetězce (lanyonský bílý albatros), aby se množil a kladl vejce v říjnu až listopadu, čili na začátku období Makahiki. Legenda o dávném králi "Lono na Makahiki" sestává z opakovaných cest mezi Havají a západním ostrovem, podle jedné verze v kánoi, jejíž stěžeň je ověšen kůžemi ptáka ka ’upu (Kamakau 1961:52-53). Když Lono objeví vztah své manželky s mladým bojovníkem, hádá se s ní a zabije ji. Přemožen výčitkami cestuje truchlící král po ostrovech a zápasí s lidmi, nakonec se šílený a ožebračený uchyluje do divočiny na západním ostrově Kaua ’i. Plavba ve směru smrti, strádání a stav přírody, takové jsou Lonovy podmínky během vítězství muže-válečníka, které je lepší částí každého roku. V druhé části, období Makahiki, se bůh navrací ve vlastním triumfálním procesí – předehře k jinému vyhnání, vyvolanému zápasem s lidmi.
Každoroční Lonovo tabu, které zahrnuje předepsaný mír, je vyhlášeno, když je spatřena na pobřeží socha. "Mír" znamená přerušení lidské činnosti stejně jako bojů, pokud se bůh nyní žení nebo vlastní zemi – "vlastnictví", jež samo o sobě znamená nadvládu stejně jako sexuální přivlastnění. Základní socha "Lona-rodiče" (Lono-makua), doprovázená určitými bohy sportu, nyní obkružuje celý ostrov po směru slunce, aby se po 23 dnech vrátila do chrámu počátku. Toto je "pravý okruh", ponechávající zemi po pravé ruce. Havajský mudrc říká, že "pravý okruh značí udržení … království" (Kamakau 1976:5). Na hranici každé oblasti bylo bohu obětováno jídlo a majetek, které byly shromážděny stejně jako jsou "daně" odváděny vládnoucímu náčelníkovi. Ale když vykonali oběti a uznali tak bohovu vládu, připojují se lidé z každé oblasti v rituálním souboji s davem k Lonově vlaku. Dokud je tabu boha zrušeno, místní lidé vypadají, že dosáhli vítězství. Úrodná země nyní může být použita. A když lidé začínají oslavy, které budou trvat dni, je Lonova socha nesena z oblasti čelem zpět, "takže", jak je vysvětleno, "je vidět ’ženu’” (I’ i 1959:72).
Zdánlivé paradoxy tohoto Lonova pravorukého vítězství, během něhož bůh postupuje oblast za oblastí, jsou nicméně vyřešeny na konci okruhu zúčtováním s králem. Během rituální bitvy s bohem král shrnuje všechny místní bitvy a dosahuje konečného vítězství, získávaje život pro lidi a suverenitu pro sebe. Tento boj, nazývaný kāli ’i, je sturturálním vyvrcholením Makahiki. Kāli ’iznamená "udeřit krále" a "hrát (nebo být učiněn) králem". Všechny tyto věci se odehrávají najednou. Udeřen bohovým stoupencem pozbývá král svého království.
Toto je šestnáctý den prvního havajského měsíce. Lonova socha, navrácena ze své cesty, stojí na břehu před chrámem, chráněna množstvím válečníků. Král též doprovázen davem válečníků přijíždí na kánoi z moře (připomínka počátku dynastie Kahiki). Po králi jsou vrženy dva oštěpy. První je odchýlen válečníkem-ochráncem, ale druhý, pokračující v letu, se má dotknout krále. Symbolická smrt, která je také počátkem králova vítězství. jeho tabu je zrušeno a jeho bojovníci se vrhají na břeh a napadají Lonovy ochránce ve sehraném boji. Podobně ve slavné mýtické zmínce o zkoušce kāli ’i:
Hroty oštěpů Kamalamy velmi těsně minuly můj pupek;
Snad to je znamení vlastnictví země.
(Fornander 1916-19, 5:20)
Odkazem mají být tradiční rituály ustřižení pupeční šňůry při narození urozeného, propůjčující dítěti posvátné pocty. Nebo jinde podle tradice královského zřízení stejnou formou. Při zkoušce oštěpy umírá král jako outsider, aby se znovu narodil jako král.
Proměna je dosažena skrze, a jako, obklíčení Lona. Vítěz, přivlastňující si mírumilovného, produktivního a domorodého boha, se stává vládcem podmínek jeho domestikace. Osvojuje si atributy svého božského předchůdce, aby se zjevil jako dobrodinec lidí. Valeri (v tisku) ukazuje, že v obřadním průběhu budoucího roku je král symbolicky převeden na Lonovův pól havajského božství. Roční cyklus krotí krále-válečníka stejně jako (např.) fidžské zřizovací obřady (kap. 3). Je třeba jen poznamenat, že obnovení království na vrcholu Mkahiki se shoduje se znovuzrozením přírody. Podle ideálního rituálního kalendáře bitva kāli ’inásleduje 33 dny po podzimním zjevení Plejád, v pozdním 18. století tedy přesně 21. prosince, na zimní slunovrat. Král se vrací k moci se sluncem.
Kdežto po další dva hry hraje Lono roli oběti. Podobizna z Makahiki je obstrojena a schována při obřadu sledovaném královským "žijícím bohem", Kahoali’i neboli "Společníkem krále", jež je také znám jako "Smrt je blízko" (Koke-ka-make). Blízký příbuzný krále jako jeho obřadní dvojník Kahoali’i při obřadu lidské oběti spolkne oko oběti (zhuštěná symbolická stopa kanibalistického "krále-cizince"). "Živoucí bůh" navíc noc před zapomenutím na Lona tráví v dočasném domě, zvaném "síťovinový dům Kahoali’i", postaveném před chrámovou strukturou, kde spí socha. V mýtu příslušném k těmto obřadům podvodný hrdina, jehož otec se jmenuje stejně (Kūka’ohi’alaka) jako chrámová socha Kū, používá "síť Maoloha”, aby obkroužil dům a polapil bohyni Haumea. Zatímco Haumea (nebo Papa) je take verzí La’ila’i, archetypální plodné ženy, a použitá síť patřila jedné Makali’I, Plejádám. Právě tak se následující obřad Makahiki, následovaným zbavením se boha, nazývá "síť Maoloha" a představuje dosažení plodnosti připadající lidem vítězstvím nad Lonem. Velkou, volně uchycenou sítí, naplněnou všemi druhy jídla, je na knězův pokyn zatřeseno. Spadlé na zem a v lidský osud je jídlo věštěním nadcházejícího roku. Úrodnost přírody je přivlastněna lidstvem, čestná kánoe obětí Lonovi je vyslána na Kahoali’i a obětována. Brzy budou domy a stojící sochy z chrámu přestavěny. Budou zasvěceny, lidskými oběťmi, obřadům Kū a královým projektům.
III. Historie čili mýtická praxe
Vánoční noc 1778 na Discovery, zahnané východně od Havaje, byla slavena posádkou "podle dávné praxe od nepaměti" všobecnou opileckou rvačkou (Samwell v Beaglehole 1967:1155). Vyděšen "takovou scénou vřavy a zmatku" musel být jeden Havajec na palubě zachráněn jedním z "gentlemanů". Sir James Frazer by byl potěšen takovou konvergencí saturnálijského zvyku domorodců: Britové a Polynésané slavící ve stejnou chvíli předstíranou bitvou a kolektivním hýřením (hostinou) příchod roku a umučeného prince míru. Podle havajského kalendáře byly Vánoce 1778 osmý den dvanáctého lunárního měsíce čili v půli bouřlivé Lonovy cesty na pravém okruhu po ostrově.
Cook dělal stejný okruh jako socha Makahiki a právě ve stejnou dobu. Po příjezdu na Maui nějakých 8 dní před Plejádami, Resolution a Discovery opustily severozápadní Havaj 2. prosince 1778. Načež se Cook pustil do stálé pravokruhé navigace podél ostrova a 17. ledna zakotvil u Kealakekua na západním pobřeží, s radostným přivítáním desíti tisíc jásajících Havajců. Na Kealakekua čili "Stezce boha" obvykle začínala a končila svůj okruh Lonova socha. Takže tady v chrámu Hikiau se Cook stal symbolem oné ikony. Pomazán rozžvýkaným kokosem a nakrmen knězem, zatímco lodní poručík King a ostatní drželi jeho ruce rozpřažené a ministranti přednášeli obvyklé chvalozpěvy. Tento rituál krmení boha ( hānaipū ) je prováděn několikrát během Lonovy cesty v domácích svatyních krále a vysokých kněží (srovnej Sahlins 1981). Je pravda, že král Kalaniopu’u ještě nepřijel, ale bylo tu dostatečné potvrzení sil, které představoval. Cook například "strpěl, aby byl řízen" knězem při líbání a klanění se před ústřední sochou chrámu, podobou boha Kū. Cook se v každém případě podřídil statutu, jež mu přisoudili Havajci. Kromě toho se okruh tohoto Lona přesáhl o nějakých 13 dní bohův obvyklý roční kurs. Ale stale ještě byl čas Makahiki.
Nepotřebujeme předpokládat, že všichni Havajci byli přesvědčeni, že Cook byl Lono. Nebo přesněji, že jeho bytí Lonem znamenalo pro všechny to samé. Vzhledem k prosté ženě žijící s námořníky na palubě, se může Antigonova poznámka o vlastním zbožštění zdát náležitá: "To není názor mého komorníka na mě." Na druhou stranu kněží z Kealakekua stanovili tzv. tabu-muže, aby neustále pozoroval Cooka, ohlašoval jeho příchody a odchody křikem "Lono", takže lidé se mohli vrhat tváří k zemi. To ukazuje, že ať si lidé obecně mysleli cokoliv, havajská moc, že je, měla jedinečnou moc veřejně zobjektizovat jejich interpretaci. Mohli přimět strukturu, aby se opírala o podstatu názoru, a připsáním Lonových poct Cookovi také prakticky přiměli lidi k náboženství, jehož legitimními proroky byli. "Rovnost podmínek", jak poznamenal lodní poručík King, "není štěstím tohoto ostrova" (Beaglehole 1967:605). Tak tomu nebylo ani v jejich teorii historie.
Rozdílnost názorů, na níž by se otáčela historie, se objevovala uvnitř vládnoucí třídy, mezi určitými kněžími Lona žijícími blízko hlavního chrámu (Hikiau), kde také Britové zřídili astronomickou observatoř, a mezi válečnickými náčelníky s Králem Kalaniopu’u na Ka’awaloa, na severním rameni zálivu. Spojováni s Kū v jejich funkci válečníků udržovali ambivalentní vztah k Cookovi/Lonovi a jeho kněžím, což vše dohromady souhlasilo s kosmologickou antitezí Makahiki. A čím vice kněží pokrálovšťovali svou koncepci Cooka jakožto božského Lona, tím nebezpečnější byl jeho vztah s náčelníky. Skončilo by to jako při rituálu kāli’i , obránci odstrojeného boha by nemohli dělat nic, než ctít jeho památku a očekávat jeho návrat. Odtud plyne slavná otázka položená dvěma knězi, z nichž jeden byl "tabu-muž", kteří se vyplížili k Resolution a přinesli kus jeho mrtvoly:
Ptali se nás s velkou naléhavostí a zjevnou obavou, "kdy se vrácí Orono (Lono)?" Ta samá otázka byla později často pokládána dalšími. A tato myšlenka souhlasí s obecným smyslem jejich chování k němu, které dokazovalo, že ho považovali za bytost z vyšší přírody (Cook a King 1784, 3:69).
Předtím, když přišel na Kealakekua vysoký kněz Ka’ō’ō společně s králem Kalaniopu’u, rozehráli ti dva s kapitánem Cookem komplexní výměnu předmětů a zdvořilostí. Samwell to nazývá "nutností stavu", která vyjasnila každého ostatním. Kalaniopu’u dal Cookovi svůj pernatý pášť a nasadil mu helmu a britskému veliteli dal do ruky plácačku na mouchy, odznak královského tabu. Avšak když došlo na vysokého kněze, oblékl Cooka do pláště z látky červené tapy. ("Druh náboženského uctívání," jak lodní poručík King odvodil z dřívějšího představení. "Jejich idoly byly vždy oděny červenou látkou, stejným způsobem jako kapitán Cook" (Cook a King 1784, 3:5).) Král se Cookovi představil ve své vlastní sociální podobě jako božský válečník, zatímco kněz představil svou chrámovou sochu jako božského Cooka. Král Kalaniopu’u si tedy vyměnil s Cookem jména a později byl pohoštěn, dostal lněnou košili a Cookův lodní meč. Vzájemná výměna královských odznaků a osobností je mikrokosmem změny svrchovanosti během novoročního obřadu, v němž se nakonec král vtěluje do Lona. A v souvztažné změně této příležitosti stavu dal vysoký kněz králi Kalaniopu’u jednostranně množství železných tesel, které nasbírali jeho spolukněží výměnou za štědrou pohostinnost Britům. Jestliže tot opět zahrnuje královské přivlastnění Lonových výhod (na účet kněžích), bylo to také materiální paradigma rozvíjející se historické struktury. Rozdíl v náležitých vztazích krále a kněze ke Cookovi/Lonovi by se rozvíjel jako protiklad praktických zájmů.
"Královskou pernatou róbu měl náčelník, nově otevřené poupě, královské dítě / obětování v noci, obětování ve dne: náleží knězi vyhlásit starobylou výměnu." Tyto řádky z oslavného zpěvu z 18. století, dokonalé zachycení spletitých výměn "příležitosti stavu", mluví a rozdílu, který pokračoval v rozlišení chování Lonových kněží vůči Cookovi a chování válečnických náčelníků. Promítnuto do historie, je rozdíl v tom, že smysl pro celistvost a nesmrtelnost společnosti vyjádřený v kněžských výměnách s Brity byl v případě náčelníků …??? s rodokmenem a jejich vlastními zájmy. I po Cookově smrti, kdy nabyl vrchu stav nepřátelství Brity a náčelníky na Ka’awaloa, Lonovy kněží každodenně posílali potravinové dodávky na lodě. Toto činili od začátku, stejně jako štědře zajišťovali astronomický tábor poblíž chrámu Hikiau a výletní skupiny putující do vnitrozemí za objevnými prácemi. I když "nebyla nikdy žádána žádná odměna," píše oficiální Voyage, "či vůbec naznačena nejvzdálenějším způsobem. Jejich dary byly dávány s pravidelností, spíše jako plnění náboženské povinnosti, než jako výsledek pouhé štědrosti" (Cook a King 1784, 3:14-15). Přesto Cook selhal v přiměřeném přijímání těchto kněžských úct, když jeho vlastní rituály zasahovat do jejich přijímání. navzdory tomu, že jeho praxe byla vždy věnovat veškerou pozornost uspokojení krále nebo náčelníků na místě, kde byl," jak praví p. King, takže po dlouhou dobu si vůbec neuvědomil, že kněží byli odpovědni za "rozsáhlé denní dodávky zeleniny a rožněných prasat," a pokračoval v materiální kompenzaci pro krále Kalaniopu’u za uctivé oběti kněze Ka’ō’ō (Beaglehole 1967:564). Záměrně používám liturgické termíny. Důležitý havajský text z 30. let 19. stol. mluví o vztahu lidí ke Cookovi jako o ho’omana , uctívání, takže "dávali mu (Cookovi/Lonovi) prasata, taro, tapu a všechny druhy věcí způsobem, jakým jsou dávány bohům. Neobchodovali" (Remy 1861:28). Podle této logiky a veškerých důkazů byl kněžský způsob výměny s Cookem obětí.
Přesto "ve všech našich jednáních s nimi (válečnickými náčelníky)," říká p. King, "shledali jsme je dostatečně pozornými k vlastním zájmům" (Cook a King 1784, 3:14-15). Britové uspokojovali tyto zájmy tak dalece, že potlačili obchod s železným nářadím ve prospěch dýk považovaných havajskou nobilitou za odznak jejího statutu. Taková železná dýka zabila Cooka. Ale zájmy náčelníků byly také nebezpečné, protože nakloněni obstarat si je krádeží nebo šikanou. Ve vztahu k bohu byli připraveni hrát podvodníka, mýtický a dědičný archetyp uchvatitele. Způsob jednání náčelníků s Brity oportunisticky varioval mezi závaznou noblesou a kradením. Cook, King, Ellis a další zaznamenali aristokratický zlozvyk ode dne, kdy připluli do zálivu Kealakekua. Náhlé vypuknutí kradení může být sledováno "k přítomnosti a povzbuzení jejich náčelníků". Polynéská sociologie kradení(?), která pokračovala v soužení cizinců do dne Cookovy smrti, samotná byla následkem krádeže šalupy z Discovery, spáchaná podle všech zdrojů náčelníkem Palea. Pak ale Makahiki bylo celé o agresivním zmocnění se Lonových darů válečnickým náčelníkem.
Máme co do činění s tím, co bylo nazváno "struktura shody okolností". Soubor historických vztahů, které najednou reprodukují kategorie tradiční kultury a dávají jim nové hodnoty mimo pragmatický kontext (Sahlins 1981). Náčelníci, kněží a Angličané sledovali všichni své obdržené sklony a zájmy. Výsledkem byl malý sociální systém, plný sdružování, antagnismů a jisté dynamiky. "Jsou zde jasně stranické důvody trvající mezi laiky a klérem," byl nucen poznamenat p. Clerke o havajském chování během krize následující po Cookově smrti. Potom byli Britové vtaženi do této geneze schismatu, která byla skutečně zjitřena jejich přítomností. Čím více se kněží zpředmětňovali jako Lonova strana, tím více určovali Cookův osud jako královské oběti.
Nicméně mocí spektakulárních náhod se Cookovi téměř podařil rituální odchod v noci 3. února. Samo načasování bylo téměř dokonalé, protože obřady Makahiki měly končit 1. února (plus mínus jeden den), tedy 14. den druhého havajského měsíce. To pomáhá objasnit výstup p. Kinga 2. února v publikované Voyage : !Terreeoboo ( Kalaniopu’u) a náčelníci byli již po několik dní velmi zvědaví na čas našeho odjezdu", k čemuž jeho soukromý deník dodává, "vypadali velmi potěšeně, že to bylo brzy" (1784, 3:26; Beaglehole 1967:517). Kapitán Cook odpovídaje na havajské dotěrnosti, aby tu zanechal svého "syna", p. Kinga, vždy ujistil Kalaniopu’u a vysokého kněze, že se vrátí příští rok. Dlouho po tom, co ho zabili, pokračovali Havajci ve víře, že se to stane.
S povolením vysokého kněze odstranili Britové těsně před odjezdem plot a určité sochy z chrámu Hikiau jako topivo. Debata vyvolaná v 19. století o roli této účelové svatokrádeži při Cookově smrti, přesto bez povšimnutí, že po Lonově pobytu je chrám normálně vyčištěn a přestavěn. Ve skutečnosti byl jeden z chrámových domů v noci po odchodu Britů viděn v plamenech. Mezi ostatními rituálními shodami náhod byla, možná nejpozoruhodnější, smrt ubohého starého Willieho Watmana, námořníka A. B., 1. února ráno. Watman byl prvním mužem, který zemřel na Kealakekua. V obřadní den, jak dalece může být počítáno, že králův živoucí bůh Kahoali’i by spolkl oko první lidské oběti Nového roku. A byl to havajský náčelník, nebo podle jednoho zdroje král sám, kdo speciálně žádal, aby byl starý Watman pohřben v chrámu Hikiau. Pánové Cook a King vykonali pohřební obřad a uvedli tak křesťanství na Sanwichské ostrovy, ovšem za asistence vysokého kněze Ka’ō’ō a Lovových "bratří", kteří, když Angličané skončili, pokračovali v obětování a provádění obřadů na hrobě po 3 dny a noci.
Takže v časných hodinách 4. února vyplul Cook ze zálivu Kealakekua, stále živ a zdráv. Král také přežil Lonovu návštěvu a vtělil se do jeho hmotných výhod, jako třeba tesel a dýk. Principiálně měl král nyní obětovat Kū a znovu otevřít zemědělské svatyně Lona. Normální kosmický řád by byl shrnut. Ale poslední rituální náhoda byla meteorologická. Jedna z úrodných zimních bouří, spojovaná s příchodem Lona, vykonala zkázu na předním stěžni Revolution a britové byli nuceni se 11. února 1779 vrátit do Kelakekua kvůli opravě.
Byla to "náhoda". Neboli v západní vědecké metafoře "průsečík dvou nezávislých kauzálních řetězců." Slabým článkem jednoho z řetězců byla "nepoctivá práce" a "nedbalý dozor" Deptfordova námořního dvora (Beaglehole 1967:lxix). Cook si už předtím stěžoval, že lodě měly být lépe vybaveny, než byly v soukromých službách. Dáno korumpovaným systémem námořního opatřování, možná bychom měli mluvit o nešťastném průsečíku struktur. Britská objevná expedice jistě vyšla z fáze s havajským rituálním cyklem. P. King poznamenává, že tam při jejich návratu do Kealakekua nebylo tolik set lidí, jako jich tam byly tisíce, když poprvé přijeli. Důsledkem bylo tabu, připsané nepřítomnosti krále. Podle nejlepších záznamů Britové přerušili ritus ročního bonito-rybolovu, přechod z období Makahiki k normálním chrámovým obřadům. Cook byl nyní hors cadre . A vše se rozpadlo.
V mýto-politické krizi způsobené Lonovým neočekávaným návratem byly odhaleny tenze a ambivalence v sociální organizaci předcházejících týdnů. Král, který dorazil příštího dne, byl rozzuřen na kněží, že nechali Brity zase používat pozemek blízko chrámu Hikiau. Kněží to oplatili srdečným zhnusením náčelníků z Ka’awaloa a postojem, že to nebudou skrývat před svými britskými přáteli. A celý trojúhelník, král a náčelníci "byli velmi zvědaví … na důvod našeho návratu," říká p. Burney, "a projevili s tím velkou nespokojenost" (Burney MS: 12 Feb. 1779; cf. Burney 1819:256-57). Při pohledu zpět, jak to vnímal lodní poručík King, "není to příliš jasné, ale někteří z náčelníků si libovali v hledání záminek pro hádku" (Beaglehole 1967:568). Kronikáři se vlastně liší ve svém hodnocení havajských reakcí, možná kvůli rozdílným zkušenostem s komplexní strukturou shody okolností. Samwell, dobrý přítel kněžích, mohl najít "hojnou dobrou přírodu, která vždy charakterizovala (Havajce)" ještě rozrušené "v každé hrudi" a oživující "každou tvář" (1957:6). Pro Johna Ledyarda to bylo zjevné z lidského výrazu, "že naše dřívější přátelství bylo u konce a že nám nezbývá než uspíšit náš odjezd na nějaký jiný ostrov, kde naše nectnosti nebyly ještě známy a kde by nám naše nenáležitá cudnost přinesla krátký úsek obdivu" (1963:141).
Po celou tu dobu byly opačné a delikátní vztahy mezi dvěma národy řízeny jednou nápadnou interpretací Cooka jako boha Makahiki, kterého byly havajské autority schopny učinit královským, a na niž by si mohl Velký navigátor stěžovat. Nyní začíná tato realita mizet. Pro krále a náčelníky se to stejně stalo neblahým. Poručík King ve svém deníku zaznamenává dojemnou empirickou víru, že když byl náčelníkům jednou vysvětlen důvod k návratu, jejich zjevný nesouhlas by byl rozehnán (Beaglehole 1967:68). Ale to nebyl problém empirický, nýbrž praktický. Byl kosmologický, v kterémž ohledu nebyl stav stěžně Resolution jednoduše pochopitelný. "Neustále se ptali, co nás přivedlo zpátky," praví jeden zdroj, "nemohli si udělat žádnou představu o naší nesnázi a o tom, co se stalo se stěžněm" (Anonym (z Mitchella): 23. leden 1781). To by bylo neblahé, protože návrat mimo sezónu představoval zrcadlový obraz politiky Makahiki. Přinesením boha na pobřeží během králova triumfu by to znovu otevřelo celou otázku svrchovanosti. jelikož zlověstná představa Havajců se vytvořila z toho, co přivedlo Brity zpět.
Marshall Sahlins: Ostrovy historie
The University of Chicago Press, Chicago a Londýn, 1985
Kapitola 4
Kapitán James Cook aneb Umírající Bůh
Ohledně smrti kapitána Cooka:
… co jsem tu řekl, netvrdím, že vše je skutečná pravda v každé jednotlivosti, přesto obecně by to mělo být pěkně blízko podstatě. Pečlivě jsem vybral takové vztahy, na nichž je nejpatrnější pravda. Ale ve skutečnosti byly tak neobyčejně zmatené ve svých zprávách, že bylo složité shromáždit jistotu, v jednotlivých případech, nebo skutečně napsat vůbec nějakou zprávu.
Záznamník Alexe: Home, R. N., z Buskenburnu, Berkwickshire, během poslední plavby s kapitánem Cookem
I. "Řetězec událostí, které nelze předvídat, natož jim zabránit"
(William Ellis, lékařův druhý důstojník, Loď jeho Veličenstva Discovery)
Bylo to nejštědřejší přivítání, jakého se kdy evropské výpravě nebo expedici v tomto oceánu dostalo. "Zakotvili jsme v 17 stopách černého písku," praví záznamník lodního poddůstojníka, "uprostřed nespočetného množství kánoí, v nichž se lidé celou cestu radovali a zpívali" (Riou, Deník: 17.1.1779). Zpívali! Ze své zkušenosti kapitán Cook ještě nikdy v životě neviděl tolik shromážděných Polynésanů, kolik jich bylo tady v zátoce Kealakekua. Mimo nespočetné kánoe šplhali Havajci na Resolution a Discovery, lemovali pláže a plavali ve vodě "jako hejno ryb". Bylo tam snad 10000 lidí čili pět krát tolik, kolik jich tam normálně žilo. Cook si povšiml, že mezi nimi neviděl jedinou zbraň. Místo toho byl kánoe naloženy prasaty, sladkými bramborami, plody chlebovníku a cukrovou třtinou; vším, co ostrov poskytoval. Také ženy "vypadaly nápadně dychtivé namluvit si naše lidi" (Ellis 1782, 1:86). Na palubu přišel kněz a zahalil kapitána Cooka do látky z červené tapy, zdobící chrámovou sochu, pak nabídl obětní prase. Na pobřeží vedl kněz Velkého Navigátora za ruku do chrámu Hikiau. Když lidé na cestě slyšeli hlasatele křičet "Ó, Lono", spěchali do svých domů nebo se vrhli tváří k zemi. Lono je bůh spojovaný s přírodním růstem a lidským rozmnožováním, který se každoročně vrací na Ostrovy se zimními zúrodňujícími dešti. Je také dávný král, který se vrací, aby sobě zasvěcenou nevěstu. V lednu 1779 prošel kapitán Cook v chrámu obvyklým rituálem vítání Lona. Zatímco kněz Koa’a a lodní poručík King drželi jeho paže roztažené a byly prováděny patřičné oběti, Cook se skutečně stal ztělesněním Lona, dvojníkem křížové ikony (zhotovené z dřevěných příčlí), která představuje boha. Byl to obřad Makahiki, velkolepého havajského Nového roku. Sir James Frazer popsal Makahiki ve Zlaté ratolesti, v 3. části, Umírající Bůh.
Cookova smrt v havajských rukou jen o několik týdnů později by tedy mohla být popsána jako rituální následek: historická metafora mýtické reality. Ale mýty nebyly jen havajské. Existoval doplňkový britský folklór, charakterizovaný Cookovým životopiscem J. C. Beagleholem jako "anglické hledání 'krále'." Časně ráno v neděli 14.2.1779 se vydal kapitán Cook se skupinou námořníků na břeh, aby vzali hawajského krále Kalaniopu‘u jako rukojmí, výměnou za vrácení šalupy z Discovery, která byla ukradena noc předtím při troufalém manévru, s nímž avšak přívětivý starý vladař neměl nic společného. V rozhodujícím okamžiku se Cook a Kalaniopu‘u, Bůh a Král, chtěli střetnout tváří v tvář jako vesmírní protivníci. Dovolte mi proto antropologickou interpretaci historických textů. Pro celkem zmatené Tolstojské příběhy o rvačce, mezi nimiž odmítá rozvážný Beaglehole kdy vybírat, je jedna opakující se jistota dramatické struktury s náležitostmi rituální transformace. Během cesty do vnitrozemí, aby nalezl krále, a odtamtud zpět k moři s královským rukojmím, se Cook mění z uctívané bytosti v předmět nepřátelství. Když přišel na břeh, obyčejní lidé se před ním jako obyčejně rozprchli nebo se vrhli tváří k zemi, ale nakonec byl on sám sražen do vody náčelníkovou zbraní, železnou dýkou, a napaden rozjásaným davem, jakoby jejich cti přidalo, jak se podíleli na jeho smrti. "Vytrhávali si navzájem dýky z rukou," praví zpráva p. Burneye, "dychtivostostí po podílu na jeho smrti" (Deník: 14.2.1779). V posledním rituálním zvratu bylo Cookovo tělo havajským králem nabídnuto k obětování.
Cook se proměnil z božského příjemce obětování v jeho oběť. To není skutečně radikální změna v polynéském myšlení a v bojích jejich králů vždy možná (Valeri: v tisku). Každá fáze takové přeměny vyžaduje vlastní druh oběti – posun materiálních znaků Cookovy dráhy ve vesmírnou hodnotu. Na počátku, když se vydal "najít Krále", mu byla prasata vnucována, když čekal, až se Kalaniopu‘u vzbudí, látky z červené tapy, dokazující, že anglický kapitán byl stále zobrazením havajského boha. Král odešel ochotně a šel s Cookem za ruku k lodnímu člunu, když byl zastaven svou protěžovanou (nejoblíbenější) manželkou Kaneikapolei a dvěma náčelníky, prosícími a požadujícími, aby nešel dál. Podle všech zdrojů, britských stejně jako havajských, mu vyprávěli takové příběhy o smrti králů, aby ho přinutili posadit se na zem, kde se právě nacházel, podle zprávy lodního poručíka Phillipse, "sklíčený a vyděšený" (in Beaglehole 1967:535).
Doposud nic nevzbudilo Královo podezření a podobně to bylo jen nyní, líčí Phillips, že "poprvé jsme je začali podezřívat, že nám nebyli příliš nakloněni" (tamtéž). Přechod přišel náhle, v okamžiku, kdy Král začal vnímat Cooka jako smrtelného nepřítele. Strukturální krize je, když všechny sociální vztahy počnou měnit své znaky. Materiální výměny tudíž nyní skýtají jistou nejednoznačnost, jako ty maorské oběti, které znečišťují bohy při aktu usmíření s nimi. Starý muž nabízí kokos zpívaje chvalozpěv tak vytrvale, že se ho podrážděný Cook nemohl zbavit. Prosebné žebrání o propuštění krále? Lodní poručík Phillips se domníval, že "knězův rafinovaný darebák" pokračoval v odvádění pozornosti od faktu, že tito venkované (krajané), shromáždění v počtu dvou nebo tří tisíc, byli nyní vyzbrojeni na ochranu svého Krále. V té době přichází zpráva, že byl zabit důležitý náčelník Brity blokujícími jižní konec zátoky. Král je stále na zemi, "s nejsilnějšími známkami teroru v jeho výrazu" (Cook a King 1784, 3:44), brzy ale mizí ze scény. Události se vymkly jakékoli kontrole. "Domorodci" dávají najevo náladu, kterou Angličané nazývají "nestoudností". Poslední pocta je Cookovi vzdávána střelami, které zahrnují kamení a klacky mezi kusy chlebovníkových plodů a kokosů. Každá strana tedy násilně odpovídá na hrozby druhé strany, brzy dochází k "fatální (osudové) srážce."
Kdo to ale udělal? V historických textech datovaných od tohoto dne do nějakých padesáti let poté, je identifikováno osm nebo deset různých mužů jako "muž, který zabil kapitána Cooka," obyčejně s odkazem na toho, kdo ho jako první bodl železnou dýkou. Mnozí z uváděných útočníků jsou jmenováni: Pahea, Nuha, Pihole, Pohewa atd., často jsou rozlišeni podle společenského postavení, příbuzenské přináležitosti a dalších sociálních ukazatelů. Důležitá vodítka, jak doufám později ukázat, klíčem k záhadě jsou základní kategorie (drahý Watsone).
Cookova smrt – Lonova smrt. Tato událost byla zcela jedinečná a opakovala se každý rok. Rozestírá se ve dvou rovinách: jako individuální akce a jako kolektivní představení. Nebo lépe, jako vztah mezi jistými životními průběhy a historií, tj. mimo jiné existencí společenství. Abych parafrázoval Clifforda Geertze, událost je jedinečnou aktualizací obecného fenoménu (1961:153-54). Proto na jedné straně historická nahodilost a jednotlivosti individuálního jednání a na druhé straně ty opakující se rozměry události, v nichž rozpoznáme nějaký kulturní řád. Paradoxem pro historickou "vědu" je, že náhodné okolnosti, jako jsou náhody v životopise a zeměpise, jsou nezbytnými podmínkami. Kdyby byl Cook neudělal to či ono, pak … Pak co? Naopak, historik chce být vždy přitahován k nalezení rozhodujícího činu na něčí straně, který vyvolá celý řetězec událostí. Pro Beaglehola to bylo, když Cook, vyčerpaný svými celosvětovými dobrodružstvími, ztratil kontrolu a vypálil první ránu. A tento způsob myšlení dokonce slibuje, že historie může být zachráněna ze své "idiografické" šlamastyky skutečnou vědou. Například podle nedávné diagnózy vynikajícího anglického lékaře, vykazoval Cook během své třetí plavby všechny příznaky cizopasné infekce vnitřností (Watt 1979). Červi ho zavraždili. Skutečně, na té myšlence je něco zbaběle heroického: pocta muže medicíny místu, které Cook přijal v západním folklóru jako podstatná bytost, odpovědná za tvar světa, jak ho známe. Jako kdyby Havajci nemohli udělat nic jiného než odpovědět na jeho determinující přítomnost způsobem, který lze předpovědět nějakou naivní psychologií. Nicméně, kdyby byl příliv vyšší a čluny blíže, Cook by se mohl krásně dostat pryč, nehledě na stav jeho vnitřností, a přestože (další rozhodující faktor) neuměl plavat.
I kdybychom rozuměli tomu, co se stalo, nebylo by dostačující poznamenat, že jistí lidé jednali jistými způsoby, kdybychom také nevěděli, co to znamenalo. Náhoda se stává zcela historickou, jen pokud je smysluplná. Pouze pokud osobní konání nebo ekologický efekt nabývá systematické nebo poziční hodnoty v kulturním schématu. Historická přítomnost je kulturní existence. A proto byl specifický efekt Cookovy individuality zprostředkován kulturní kategorií (nebo kategoriemi), které reprezentoval jako logické individuum. Samozřejmé jsou pak kategorické vztahy k ostatním. Frazer mohl zahrnout Havajce mezi ty Polynésany, které shledal schopnými dosvědčit, že králův nepřítel je cizinec. A kdyby toho dne Havajci se osvědčili tak citlivými na život svého Krále, nebylo to proto, jak také Frazer dokazuje, že božský král žil životem lidí?
Také život kosmu. Můj vlastní argument o Cookově smrti začne stvořením, slavným havajským chvalozpěvem "Počátek v hluboké temnotě" Kumulipo (Beckwith 1972). Je to píseň o narození Ka-‘I-i-mamaa, otce Krále z Cookovy doby, a Havajci ji čtou střídavě jako příběh o vesmíru nebo jako životopis Krále. Královské dítě je tedy "popsané kosmem" (Luomala in Beckwith 1972:xiii). Podle dávné havajské tradice Kumulipův chvalozpěv byl melodicky přednášen knězem při chrámových obřadech, při nichž byl Cook přivítán jako Lono. Tradice nemůže být potvrzena historicky. Její pravda možná spočívá ve vztahu mezi Cookem a královskou osobou z písně stvoření. Pro tohoto muže, Ka-‘I-i-mamaa, byl Cookův poslední havajský předchůdce ve funkci Lona; sklíčený svou vládou, životem a jeho žena politickými rivaly.
II. Nānā i ke Kumu: Pohled na zdroj
Kumulipo je s Cookem spojem jinak. Chvalozpěv umisťuje počátek vesmíru do podzimního objevení Plejád při západu slunce. Nebeská událost, která předchází počátku havajského rituálního roku, každoroční návrat Lona – a během osmi dní v listopadu 1778 objevení kapitána Cooka nedaleko Maui. Naopak, havajský novoroční obřad, Makahiki, má smysl věčného návratu. Znovuzrození světa při změně ročního období způsobené nebo vytvořené Lonem. Přesto ani se Lono, ani žádný jiný určující havajský bůh nepodílel na počátečním stvoření. V Kumulipo, jako v jistých kosmogonických mýtech Maorů, svět se přirozených věcí zrodil z prvotních pojmů, které jsou samy principy reprodukce (srovnej s kap. 2). Božské se zjevuje napřed abstraktně, jako plodivý duch sám o sobě. Až po sedmi obdobích pō , dlouhé noci světové samoplození, se narodí bohové jako takoví – jako sourozenci lidstva. Bůh a člověk se objevují společně, v bratrském sporu o prostředek svého množení – svou vlastní starší sestru. Na počátku osmé epochy stvoření tento boj přechodem do následujících let ao, "dne" či světa známého člověku. Ve skutečnosti tento boj představuje podmínku možnosti lidského života ve světě, v němž jsou životadárné síly božského původu. Konec osmého zpěvu tedy oslavuje vítězství. "Člověk se nyní rozšířil, člověk tu nyní byl; / Byl to den ( ao )." A toto vítězství nad bohem je opět analogické k triumfu, každoročně dosahovanému nad Lonem na Nový rok, který má za následek změnu ročního období, jak poznamenávají Havajci, z období dlouhých nocí ( pō ) na období dlouhých dní ( ao ) (viz Kepelino 1932).
Starší sestra boha a člověka, La’ila’i, je prvorozená, zrozená před všemi obdobími předchozího stvoření. Podle havajské teorie je prvorozená La’ila’i legitimním dědicem stvoření. Zatímco jako žena je jedinečně schopna měnit božský v lidský život. Předmětem boje jejích bratrů je její vlastnictví podle kosmologie ve sféře a politicky ve formě. V jistých genealogiích popsáni jako dvojčata, jsou první bratři ve chvalozpěvu jednoduše nazýváni "Ki’i, člověk“ a "Kane, bůh“. Ale jelikož Ki’i znamená "symbol" a Kane "člověk", všechno již bylo řečeno. První bůh je "člověk" a první člověk je "bůh". Takže ve chvalozpěvu jsou statuty boha a člověka určovány La’ila’inými činy. Ona "sedí stranou", tzn. že si bere druhého manžela, Ki’i, a její děti s Ki’i se narodí dříve než děti boha Kane. Potomci člověka jsou tudíž starší
Bylo tam šeptání, mlaskání a kvokání,
mlaskání, nesouhlasné pomlaskávání, vrtění hlavou,
rozmrzelost, vzdorovitost, ticho.
Kane byl zticha, odmítal mluvit,
zasmušilý, naštvaný, rozmrzelý
na ženu za její potomstvo…
Ona spala s Ki’i.
Kane podezíral prvorozenou, byl žárlivý,
podezíral Ki’i a La’ila’i z tajného spojení (?)…
Kane byl rozzlobený a žárlivý, protože s ní spal poslední,
jeho potomci by proto náleželi mladší linii,
děti staršího by byly pány,
první kvůli La’ila’i, první kvůli Ki’i,
dítě dvou narozené tam v nebi
šlo pryč.
(Beckwith 1972:106)
V následujících generacích je vítězství lidské linie zajištěno opakovaným manželstvím synů člověka s dcerami bohů, do té míry, že potomstvo božského Kane je zcela pohlceno dědici Ki’i (Kamokuiki rodokmen). Toto je paradigmatický model havajské politiky uzurpace. Ale příběh evokuje i obecnější polynéskou myšlenku lidského postavení, a sice, že lidé jsou někdy (nebo dokonce často) nuceni zajistit svou vlastní existenci porážkou boha, přivlastněním si ženské síly – úrodné země.
Dovolte mi vyzdvihnout stránku ze Zlaté ratolesti: každý rok skýtají lesní krajiny starého Nového Zélandu "scény podivné a opakující se tragédie." V malé zahradě sladkých brambor, vydělené pro boha, sehrává maorský kněz posvátné manželství, které by bylo hodno jeho legendárního kolegy z lesíka Nemi. Doprovázeje své pohyby písní, která obsahuje frázi "budiž těhotná, budiž těhotná", osadil kněz první kopečky (puke, též "Venušin pahorek") ročním osevem (Kapiti 1913; Johansen 1958). Kněz hraje roli boha Rongo (-marae-roa, tj. havaj. Lono), který původně přinesl ve svém penise sladké brambory ze spirituální vlasti, aby oplodnil svou ženu (Pani, pole). Během období růstu není žádnému cizinci trpěno rušit zahradu. Ale při sklizni usiluje o Rongův majetek jiný bůh, Tū (-matauenga), předek člověka "jako tapu válečníka”, v bitvě někdy připomínané jako počátek války samotné. Druhý kněz, představující Tū, neopracovanou větví stromu mapou – neměli bychom tedy říci ratolestí ulomenou z posvátného stromu? – odhrabuje, svazuje a zase zahrabává první hlízy sladkých brambor. Tak zabíjí Ronga, boha, otce a tělo sladké brambory, nebo jinde ho uspává, takže člověk může úrodu sklidit pro vlastní použití. Colensův vynikající maorský zpravodaj jde k podstatě smluvního mýtu:
Rongo-marae-roa (Rongo jako sladká brambora) byl se svými lidmi zabit Tu-matauengou (Tū jako bojovník)… Tu-matauenga také svého staršího bratra Rongo-marae-roa upekl v peci, takže byl celý pozřen jako jídlo. Jednoduchá interpretace, nebo význam těchto jmen v obyčejném jazyce, je, že Rongo-marae-roa je kumara (sladká brambora) a že Tu-matauenga je člověk (Colenso 1882:36).
Připomeňme, že v polynéském myšlení, na rozdíl od tzv. totemismu, jsou všichni lidé příbuzní se všemi věcmi společným potomstvím. Důsledkem je, že polynéský sociální život je, spíše než tabu dědičných a příbuzných druhů, univerzálním projektem cannibalisme généralisé, či spíše endokanibalismem, poněvadž lidé jsou rodově příbuzní se svým vlastním "přírodním” vlastnictvím existence. Pro Havajce to nebyl tak naléhavý problém jako pro Maory. Ale přesto havajská hlavní plodina, taro, je starším bratrem lidstva, jako skutečně všechny užitečné rostliny a zvířata jsou imanentními formami božských předků, mnohými kino lau či "nesčetnými těly" bohů. Mimoto, aby byly kořenové plodiny vařením pro člověka stravitelné, musí se přesně zničit, co je v nich božské. Jejich samostatná síla v syrovém stavu se musí rozmnožit. (Odtud pochází rituální hodnota rozlišení mezi syrovým a vařeným na Havaji, stejně jako jinde v Polynésii, zejm. na Novém Zélandu.) Přesto agresivní přeměna božského života v lidskou substanci popisuje způsob výroby stejně jako spotřeby. I když termín "práce" (havaj. hana ) označuje "rituál". Rybolov, obdělávání půdy, stavba kánoí, nebo v tomto významu, otcovství dítěte jsou tolikeré způsoby, jimiž si lidé přivlastňují "život od boha."
Lidé se tedy přibližují božskému s podivnou kombinací pokory a troufalosti, jejíž konečným předmětem je získat pro sebe život, který původně měl bůh, pokračovat ve ztělesnění a předávat ho dál. Je to komplexní vztah prosby a vyvlastnění, přinášející následně posvátné do lidské sféry a vykazující ho z ní. Člověk pak žije v jistém druhu periodického božství. Nebo je bůh oddělen od předmětů lidské existence akty piety, které se v sociálním životě rovnají krádeži a násilí, nemluvě o kanibalismu. "Budiž nejnižší, / zatímco já jsem nejvyšší" zní maorské zaklínadlo boha, doprovázené obětováním vařeného jídla. Jako vařené jídlo ruší tabu, obětní beránek zároveň druhem znesvěcení, např. boha (Shortland 1882:62; srovnej Smith 1974-75). Agresivní vztah k božským bytostem pomáhá vysvětlit, proč je kontakt s posvátným extrémně nebezpečný pro ty, kteří nejsou ve stavu tabu. Přesněji, Polynésané dávají přednost vyrvat svou existenci bohu ve znamení a pod ochranou božského protivníka. Nasadili Tū (Kū), boha válečníků. Tak se lidé naučili, jak čelit božskému v jeho produktivním a mírumilovném aspektu Ronga (Lona). V jejich konečných vztazích k univerzu, včetně vztahů výroby a rozmnožování, jsou lidé válečníci.
Této komparativní exkurzi dodá přesvědčivosti poznámka, že kapitán Cook se v maorské tradici objevuje jako "Rongo-Tute" (Rongo-Cook), přesně pocházející z jeho objevení na Havaji. Havajci mají vskutku rituál sladkých brambor se stejnou obecnou strukturou jako je maorský cyklus. Byl použit na "Kamapua ’aových polích”. Kamapua ’a je jméno prasete-boha, který se podle některých zrodil z Lona, a jehož rytí v zemi je dobře známým symbolem mužného konání. Když plodiny rostly, byla zahrada tabu, takže prase mohlo konat svou oplodnující práci. Nikomu nebylo dovoleno házet do zahrany kamení, bodat do ní klackem nebo přes ní chodit. Podivné zákazy, kromě toho, že obnášely ochranu před lidským útokem. Jestliže tedy zahrada patřila Lonovi, při sklizni byl prvním vyvolaným bohem Kū-kuila, "K ū-bojovník” (Kamakau 1976:25 f.).
Ale mnohem příznačněji, univerzálně a kosmicky, shrnovali Havajci maorský zemědělský cyklus, do nejmenších detailů, při svých oslavách Nového roku, zvaných Makahiki (viz Sahlins: v tisku). Každý rok se kritická bitva mezi Tū (Kū) a Rongem (Lonem) rozvíjela v úplný soubor obřadů trvajících přes čtyři lunární měsíce. Kromě toho je to na Havaji král, bojovník par excellence , kdo vystupuje proti Lonovi. Král, jehož dar vítězství pochází právě od jeho opeřeného boha Kū-Lovce z ostrova (Kū-ka-ili-moku). S rizikem zjednodušení by se mohlo říci, že to, co se týká na Novém Zélandu člověka obecně, je na Havaji ztělesněno králem. To je havajská obměna polynéského systému. Hypertrofovaný vývoj hierarchie (spíše v dumontiovském duchu) nebo božského království (ve frazeriánském duchu). Králův život obsahuje lidskou existenci, rozměr, do něhož se král snaží začlenit Lona.
Takže když jsou legendy o Cookově havajských předchůdcích ve funkci Lona uspořádány chronologicky, ilustrují rovněž princip hierarchie převedením prvotního sporu mezi člověkem a bohem do moderních válek dynamické posloupnosti, v němž se postava Lona stává poraženým králem. Mimo původního boha byli před Cookem hlavními Lony legendární král "Lono na Makahiki" (Lonoikamakahiki) a protohistorický Ka-‘I-i-mamao, pro nějž byl složen chvalozpěv stvoření Kumulipo. Jejich příběhy mají skutečně mnoho verzí o zápasu mezi bohem, mužem a ženou, který provázel počátek lidstva v písni stvoření. Rozprava o těchto tradicích se ale mění z mytické na politickou, když se otázka božské oběti, již představuje Lono, přibližuje historické. Pozdní král Ka-‘I-i-mamao ztrácí svou manželku, unesenou synem sestry jeho otce, což vede k dalším výměnám urážek mezi znepřátelenými příbuznými a nakonec k bitvě, v níž je Král (podle verze) sesazet a vypovězen, zabit, nebo spáchá sebevraždu. Podobně predchozí král "Lono na Makahiki" vyhnal nebo zabil svou ženu za milostný pokus o sblížení se sociálně níže postaveným mužem, jehož jméno, He’a-o-ke-koa ("Krvavá obět válečníka"), je odkazem na rozlišující funkci království a diakritického aktu uzurpace – lidské oběti. Neodvolatelné právo krále, lidská oběť, je to, co udržuje boha v odstupu a dovoluje lidstvu získat zemi. Je to život za život. Jak jsme viděli (kap. 2) u prototypní oběti maorské tradice, nižší božstvo zvané Kaupeka ("Obětování") bylo zabito Tū, předkem muže-válečníka, pro materiál na podepření nebes. Nebesa-Otec (Rangi) byl tak oddělen, což dovolilo bohům a jejich lidskému potomstvu zůstat na Zemi-Matce (Papa). Takže chrámy na Havaji zasvěcené lidskému obětování, oddělující "posvátné" (nebeské) od "sekulárního" (pozemského) nebo tabu ( kapu ) od noa , osvobodily zbytek zemského prostoru pro lidstvo. Něco podobného se odehrává během novoročního obřadu, vyjádřeno jako vztah mezi Lonem a Králem.
Toto období Lonovy cesty, čas zimních dešťů, je přechodem z "umírajícího období roku" do času, kdy se "plodivé věci stávají úrodnými." Taková je Lonova prospěšná činnost. Spojení s produktivním bohem je možné udržením vojenského boha v nepůsobnosti. Normální chrámové obřady boha Kū jsou odloženy. Když je ale Lono pryč, král znovuzasvěcuje mlavní chrámy Kū obětováním lidských obětí. Pak objíždí ostrov a znovu otevírá Lonovy rybářské a zemědělské svatyně. Král byl schopen ztělesnit nebo sehrát Lona. Aby za tím účelem mohl král převést na lidi plodné výhody Lonovy cesty, bůh sám musí být sesazen. Bůh bude první obětí Nového roku (srovnej Valeri: v tisku).
Král dosahuje vítězství a lidé svého živobytí. Existuje speciální aloha mezi lidmi a Lonem, který je v některých mýtech původním bohem a jehož každoroční návrat je důvodem všeobecné radosti. Rituální okamžik spojení s bohem je lidmi slaven, pokud okamžik konečného oddělení náleží králi. Radost je pak částí mého argumentu, že představa Lona se každoročně rodí ze svazku boha a ženy z lidu, tak jako v jistých mýtech Lono sestupuje z nebes, aby se spojil s krásnou havajskou ženou. Takže když Cook přistál v zálivu Kealakekua během období Makahiki, trávili podle Samwella mladé ženy většinu svého času zpěvem a tance, evidentně určitým patrným způsobem, poněvadž si vybral dvě velmi lascívní hula zpěvy. Nový rok byl velkým obdobím hula, i když patronka tance, bohyně Laka, je v dávném zpěvu popsána jako Lonova sestra-manželka. Jako při obdobných obřadech Marquesanů a jiných Polynésanů (Handy 1927) měl tanec vzbudit boha – druh kosmické kopulace mezi pozemskými ženami a božským předkem.
Jestli se nemýlím, představa Makahili pramenící z tohoto posvátného manželství je výsledkem spojení sociálně souměrného a opačná k té, kterou rituálně vytváří král. Připomeňme, že při smrti havajského krále se sociální řád rozplývá v násilnické scény porušování tabu. Tyto scény jsou pozoruhodně poznamenané veřejným smilstvem mezi náčelnickými ženami a obyčejnými muži, sexuálními vztahy, které jsou jinak přísně zakázané. Symbolickým efektem je dědic trůnu, který byl držen oddělen od veřejnosti po 10 dní a nyní se vrací, aby obnovil řád (tabu) při obřadech zřízení, které (v ideálním případě) napodobuje obřady vznešeného narození. Proto je král metaforickým potomkem posvátné ženy a sociálně níže postaveného muže. Kdežto představa Lona je zrozena z polygamního spojení mezi božským mužem a pozemskými ženami. Za hluboké noci, než je poprvé spatřena představa, odehrává se obřad Makahiki, nazývaný "šplíchání vody" ( hi ’uwai ). Kepelino se zmiňuje o posvátných náčelnících, který jsou neseni k vodě, kde se lidé koupou ve svých nádherných oděvech. Ve vzrušení, vyvolaném krásou jejich oděvů, "jedna osoba přitahovala druhou a výsledkem," píše tento konvertita ke katolicismu, "nebyl v žádném případě bůh" (1932:96). Při soumraku, když se lidé dostali ze svého milostného sportu, stála na břehu socha Lona.
Bílá látka z tapy a kůže z ptáka ka ’upu visely z vodorovného břevna vysoké sochy v podobě kříže. Ka ’upu je téměř jistě albatros, tažný pták, který se objevuje na západě havajského řetězce (lanyonský bílý albatros), aby se množil a kladl vejce v říjnu až listopadu, čili na začátku období Makahiki. Legenda o dávném králi "Lono na Makahiki" sestává z opakovaných cest mezi Havají a západním ostrovem, podle jedné verze v kánoi, jejíž stěžeň je ověšen kůžemi ptáka ka ’upu (Kamakau 1961:52-53). Když Lono objeví vztah své manželky s mladým bojovníkem, hádá se s ní a zabije ji. Přemožen výčitkami cestuje truchlící král po ostrovech a zápasí s lidmi, nakonec se šílený a ožebračený uchyluje do divočiny na západním ostrově Kaua ’i. Plavba ve směru smrti, strádání a stav přírody, takové jsou Lonovy podmínky během vítězství muže-válečníka, které je lepší částí každého roku. V druhé části, období Makahiki, se bůh navrací ve vlastním triumfálním procesí – předehře k jinému vyhnání, vyvolanému zápasem s lidmi.
Každoroční Lonovo tabu, které zahrnuje předepsaný mír, je vyhlášeno, když je spatřena na pobřeží socha. "Mír" znamená přerušení lidské činnosti stejně jako bojů, pokud se bůh nyní žení nebo vlastní zemi – "vlastnictví", jež samo o sobě znamená nadvládu stejně jako sexuální přivlastnění. Základní socha "Lona-rodiče" (Lono-makua), doprovázená určitými bohy sportu, nyní obkružuje celý ostrov po směru slunce, aby se po 23 dnech vrátila do chrámu počátku. Toto je "pravý okruh", ponechávající zemi po pravé ruce. Havajský mudrc říká, že "pravý okruh značí udržení … království" (Kamakau 1976:5). Na hranici každé oblasti bylo bohu obětováno jídlo a majetek, které byly shromážděny stejně jako jsou "daně" odváděny vládnoucímu náčelníkovi. Ale když vykonali oběti a uznali tak bohovu vládu, připojují se lidé z každé oblasti v rituálním souboji s davem k Lonově vlaku. Dokud je tabu boha zrušeno, místní lidé vypadají, že dosáhli vítězství. Úrodná země nyní může být použita. A když lidé začínají oslavy, které budou trvat dni, je Lonova socha nesena z oblasti čelem zpět, "takže", jak je vysvětleno, "je vidět ’ženu’” (I’ i 1959:72).
Zdánlivé paradoxy tohoto Lonova pravorukého vítězství, během něhož bůh postupuje oblast za oblastí, jsou nicméně vyřešeny na konci okruhu zúčtováním s králem. Během rituální bitvy s bohem král shrnuje všechny místní bitvy a dosahuje konečného vítězství, získávaje život pro lidi a suverenitu pro sebe. Tento boj, nazývaný kāli ’i, je sturturálním vyvrcholením Makahiki. Kāli ’iznamená "udeřit krále" a "hrát (nebo být učiněn) králem". Všechny tyto věci se odehrávají najednou. Udeřen bohovým stoupencem pozbývá král svého království.
Toto je šestnáctý den prvního havajského měsíce. Lonova socha, navrácena ze své cesty, stojí na břehu před chrámem, chráněna množstvím válečníků. Král též doprovázen davem válečníků přijíždí na kánoi z moře (připomínka počátku dynastie Kahiki). Po králi jsou vrženy dva oštěpy. První je odchýlen válečníkem-ochráncem, ale druhý, pokračující v letu, se má dotknout krále. Symbolická smrt, která je také počátkem králova vítězství. jeho tabu je zrušeno a jeho bojovníci se vrhají na břeh a napadají Lonovy ochránce ve sehraném boji. Podobně ve slavné mýtické zmínce o zkoušce kāli ’i:
Hroty oštěpů Kamalamy velmi těsně minuly můj pupek;
Snad to je znamení vlastnictví země.
(Fornander 1916-19, 5:20)
Odkazem mají být tradiční rituály ustřižení pupeční šňůry při narození urozeného, propůjčující dítěti posvátné pocty. Nebo jinde podle tradice královského zřízení stejnou formou. Při zkoušce oštěpy umírá král jako outsider, aby se znovu narodil jako král.
Proměna je dosažena skrze, a jako, obklíčení Lona. Vítěz, přivlastňující si mírumilovného, produktivního a domorodého boha, se stává vládcem podmínek jeho domestikace. Osvojuje si atributy svého božského předchůdce, aby se zjevil jako dobrodinec lidí. Valeri (v tisku) ukazuje, že v obřadním průběhu budoucího roku je král symbolicky převeden na Lonovův pól havajského božství. Roční cyklus krotí krále-válečníka stejně jako (např.) fidžské zřizovací obřady (kap. 3). Je třeba jen poznamenat, že obnovení království na vrcholu Mkahiki se shoduje se znovuzrozením přírody. Podle ideálního rituálního kalendáře bitva kāli ’inásleduje 33 dny po podzimním zjevení Plejád, v pozdním 18. století tedy přesně 21. prosince, na zimní slunovrat. Král se vrací k moci se sluncem.
Kdežto po další dva hry hraje Lono roli oběti. Podobizna z Makahiki je obstrojena a schována při obřadu sledovaném královským "žijícím bohem", Kahoali’i neboli "Společníkem krále", jež je také znám jako "Smrt je blízko" (Koke-ka-make). Blízký příbuzný krále jako jeho obřadní dvojník Kahoali’i při obřadu lidské oběti spolkne oko oběti (zhuštěná symbolická stopa kanibalistického "krále-cizince"). "Živoucí bůh" navíc noc před zapomenutím na Lona tráví v dočasném domě, zvaném "síťovinový dům Kahoali’i", postaveném před chrámovou strukturou, kde spí socha. V mýtu příslušném k těmto obřadům podvodný hrdina, jehož otec se jmenuje stejně (Kūka’ohi’alaka) jako chrámová socha Kū, používá "síť Maoloha”, aby obkroužil dům a polapil bohyni Haumea. Zatímco Haumea (nebo Papa) je take verzí La’ila’i, archetypální plodné ženy, a použitá síť patřila jedné Makali’I, Plejádám. Právě tak se následující obřad Makahiki, následovaným zbavením se boha, nazývá "síť Maoloha" a představuje dosažení plodnosti připadající lidem vítězstvím nad Lonem. Velkou, volně uchycenou sítí, naplněnou všemi druhy jídla, je na knězův pokyn zatřeseno. Spadlé na zem a v lidský osud je jídlo věštěním nadcházejícího roku. Úrodnost přírody je přivlastněna lidstvem, čestná kánoe obětí Lonovi je vyslána na Kahoali’i a obětována. Brzy budou domy a stojící sochy z chrámu přestavěny. Budou zasvěceny, lidskými oběťmi, obřadům Kū a královým projektům.
III. Historie čili mýtická praxe
Vánoční noc 1778 na Discovery, zahnané východně od Havaje, byla slavena posádkou "podle dávné praxe od nepaměti" všobecnou opileckou rvačkou (Samwell v Beaglehole 1967:1155). Vyděšen "takovou scénou vřavy a zmatku" musel být jeden Havajec na palubě zachráněn jedním z "gentlemanů". Sir James Frazer by byl potěšen takovou konvergencí saturnálijského zvyku domorodců: Britové a Polynésané slavící ve stejnou chvíli předstíranou bitvou a kolektivním hýřením (hostinou) příchod roku a umučeného prince míru. Podle havajského kalendáře byly Vánoce 1778 osmý den dvanáctého lunárního měsíce čili v půli bouřlivé Lonovy cesty na pravém okruhu po ostrově.
Cook dělal stejný okruh jako socha Makahiki a právě ve stejnou dobu. Po příjezdu na Maui nějakých 8 dní před Plejádami, Resolution a Discovery opustily severozápadní Havaj 2. prosince 1778. Načež se Cook pustil do stálé pravokruhé navigace podél ostrova a 17. ledna zakotvil u Kealakekua na západním pobřeží, s radostným přivítáním desíti tisíc jásajících Havajců. Na Kealakekua čili "Stezce boha" obvykle začínala a končila svůj okruh Lonova socha. Takže tady v chrámu Hikiau se Cook stal symbolem oné ikony. Pomazán rozžvýkaným kokosem a nakrmen knězem, zatímco lodní poručík King a ostatní drželi jeho ruce rozpřažené a ministranti přednášeli obvyklé chvalozpěvy. Tento rituál krmení boha ( hānaipū ) je prováděn několikrát během Lonovy cesty v domácích svatyních krále a vysokých kněží (srovnej Sahlins 1981). Je pravda, že král Kalaniopu’u ještě nepřijel, ale bylo tu dostatečné potvrzení sil, které představoval. Cook například "strpěl, aby byl řízen" knězem při líbání a klanění se před ústřední sochou chrámu, podobou boha Kū. Cook se v každém případě podřídil statutu, jež mu přisoudili Havajci. Kromě toho se okruh tohoto Lona přesáhl o nějakých 13 dní bohův obvyklý roční kurs. Ale stale ještě byl čas Makahiki.
Nepotřebujeme předpokládat, že všichni Havajci byli přesvědčeni, že Cook byl Lono. Nebo přesněji, že jeho bytí Lonem znamenalo pro všechny to samé. Vzhledem k prosté ženě žijící s námořníky na palubě, se může Antigonova poznámka o vlastním zbožštění zdát náležitá: "To není názor mého komorníka na mě." Na druhou stranu kněží z Kealakekua stanovili tzv. tabu-muže, aby neustále pozoroval Cooka, ohlašoval jeho příchody a odchody křikem "Lono", takže lidé se mohli vrhat tváří k zemi. To ukazuje, že ať si lidé obecně mysleli cokoliv, havajská moc, že je, měla jedinečnou moc veřejně zobjektizovat jejich interpretaci. Mohli přimět strukturu, aby se opírala o podstatu názoru, a připsáním Lonových poct Cookovi také prakticky přiměli lidi k náboženství, jehož legitimními proroky byli. "Rovnost podmínek", jak poznamenal lodní poručík King, "není štěstím tohoto ostrova" (Beaglehole 1967:605). Tak tomu nebylo ani v jejich teorii historie.
Rozdílnost názorů, na níž by se otáčela historie, se objevovala uvnitř vládnoucí třídy, mezi určitými kněžími Lona žijícími blízko hlavního chrámu (Hikiau), kde také Britové zřídili astronomickou observatoř, a mezi válečnickými náčelníky s Králem Kalaniopu’u na Ka’awaloa, na severním rameni zálivu. Spojováni s Kū v jejich funkci válečníků udržovali ambivalentní vztah k Cookovi/Lonovi a jeho kněžím, což vše dohromady souhlasilo s kosmologickou antitezí Makahiki. A čím vice kněží pokrálovšťovali svou koncepci Cooka jakožto božského Lona, tím nebezpečnější byl jeho vztah s náčelníky. Skončilo by to jako při rituálu kāli’i , obránci odstrojeného boha by nemohli dělat nic, než ctít jeho památku a očekávat jeho návrat. Odtud plyne slavná otázka položená dvěma knězi, z nichž jeden byl "tabu-muž", kteří se vyplížili k Resolution a přinesli kus jeho mrtvoly:
Ptali se nás s velkou naléhavostí a zjevnou obavou, "kdy se vrácí Orono (Lono)?" Ta samá otázka byla později často pokládána dalšími. A tato myšlenka souhlasí s obecným smyslem jejich chování k němu, které dokazovalo, že ho považovali za bytost z vyšší přírody (Cook a King 1784, 3:69).
Předtím, když přišel na Kealakekua vysoký kněz Ka’ō’ō společně s králem Kalaniopu’u, rozehráli ti dva s kapitánem Cookem komplexní výměnu předmětů a zdvořilostí. Samwell to nazývá "nutností stavu", která vyjasnila každého ostatním. Kalaniopu’u dal Cookovi svůj pernatý pášť a nasadil mu helmu a britskému veliteli dal do ruky plácačku na mouchy, odznak královského tabu. Avšak když došlo na vysokého kněze, oblékl Cooka do pláště z látky červené tapy. ("Druh náboženského uctívání," jak lodní poručík King odvodil z dřívějšího představení. "Jejich idoly byly vždy oděny červenou látkou, stejným způsobem jako kapitán Cook" (Cook a King 1784, 3:5).) Král se Cookovi představil ve své vlastní sociální podobě jako božský válečník, zatímco kněz představil svou chrámovou sochu jako božského Cooka. Král Kalaniopu’u si tedy vyměnil s Cookem jména a později byl pohoštěn, dostal lněnou košili a Cookův lodní meč. Vzájemná výměna královských odznaků a osobností je mikrokosmem změny svrchovanosti během novoročního obřadu, v němž se nakonec král vtěluje do Lona. A v souvztažné změně této příležitosti stavu dal vysoký kněz králi Kalaniopu’u jednostranně množství železných tesel, které nasbírali jeho spolukněží výměnou za štědrou pohostinnost Britům. Jestliže tot opět zahrnuje královské přivlastnění Lonových výhod (na účet kněžích), bylo to také materiální paradigma rozvíjející se historické struktury. Rozdíl v náležitých vztazích krále a kněze ke Cookovi/Lonovi by se rozvíjel jako protiklad praktických zájmů.
"Královskou pernatou róbu měl náčelník, nově otevřené poupě, královské dítě / obětování v noci, obětování ve dne: náleží knězi vyhlásit starobylou výměnu." Tyto řádky z oslavného zpěvu z 18. století, dokonalé zachycení spletitých výměn "příležitosti stavu", mluví a rozdílu, který pokračoval v rozlišení chování Lonových kněží vůči Cookovi a chování válečnických náčelníků. Promítnuto do historie, je rozdíl v tom, že smysl pro celistvost a nesmrtelnost společnosti vyjádřený v kněžských výměnách s Brity byl v případě náčelníků …??? s rodokmenem a jejich vlastními zájmy. I po Cookově smrti, kdy nabyl vrchu stav nepřátelství Brity a náčelníky na Ka’awaloa, Lonovy kněží každodenně posílali potravinové dodávky na lodě. Toto činili od začátku, stejně jako štědře zajišťovali astronomický tábor poblíž chrámu Hikiau a výletní skupiny putující do vnitrozemí za objevnými prácemi. I když "nebyla nikdy žádána žádná odměna," píše oficiální Voyage, "či vůbec naznačena nejvzdálenějším způsobem. Jejich dary byly dávány s pravidelností, spíše jako plnění náboženské povinnosti, než jako výsledek pouhé štědrosti" (Cook a King 1784, 3:14-15). Přesto Cook selhal v přiměřeném přijímání těchto kněžských úct, když jeho vlastní rituály zasahovat do jejich přijímání. navzdory tomu, že jeho praxe byla vždy věnovat veškerou pozornost uspokojení krále nebo náčelníků na místě, kde byl," jak praví p. King, takže po dlouhou dobu si vůbec neuvědomil, že kněží byli odpovědni za "rozsáhlé denní dodávky zeleniny a rožněných prasat," a pokračoval v materiální kompenzaci pro krále Kalaniopu’u za uctivé oběti kněze Ka’ō’ō (Beaglehole 1967:564). Záměrně používám liturgické termíny. Důležitý havajský text z 30. let 19. stol. mluví o vztahu lidí ke Cookovi jako o ho’omana , uctívání, takže "dávali mu (Cookovi/Lonovi) prasata, taro, tapu a všechny druhy věcí způsobem, jakým jsou dávány bohům. Neobchodovali" (Remy 1861:28). Podle této logiky a veškerých důkazů byl kněžský způsob výměny s Cookem obětí.
Přesto "ve všech našich jednáních s nimi (válečnickými náčelníky)," říká p. King, "shledali jsme je dostatečně pozornými k vlastním zájmům" (Cook a King 1784, 3:14-15). Britové uspokojovali tyto zájmy tak dalece, že potlačili obchod s železným nářadím ve prospěch dýk považovaných havajskou nobilitou za odznak jejího statutu. Taková železná dýka zabila Cooka. Ale zájmy náčelníků byly také nebezpečné, protože nakloněni obstarat si je krádeží nebo šikanou. Ve vztahu k bohu byli připraveni hrát podvodníka, mýtický a dědičný archetyp uchvatitele. Způsob jednání náčelníků s Brity oportunisticky varioval mezi závaznou noblesou a kradením. Cook, King, Ellis a další zaznamenali aristokratický zlozvyk ode dne, kdy připluli do zálivu Kealakekua. Náhlé vypuknutí kradení může být sledováno "k přítomnosti a povzbuzení jejich náčelníků". Polynéská sociologie kradení(?), která pokračovala v soužení cizinců do dne Cookovy smrti, samotná byla následkem krádeže šalupy z Discovery, spáchaná podle všech zdrojů náčelníkem Palea. Pak ale Makahiki bylo celé o agresivním zmocnění se Lonových darů válečnickým náčelníkem.
Máme co do činění s tím, co bylo nazváno "struktura shody okolností". Soubor historických vztahů, které najednou reprodukují kategorie tradiční kultury a dávají jim nové hodnoty mimo pragmatický kontext (Sahlins 1981). Náčelníci, kněží a Angličané sledovali všichni své obdržené sklony a zájmy. Výsledkem byl malý sociální systém, plný sdružování, antagnismů a jisté dynamiky. "Jsou zde jasně stranické důvody trvající mezi laiky a klérem," byl nucen poznamenat p. Clerke o havajském chování během krize následující po Cookově smrti. Potom byli Britové vtaženi do této geneze schismatu, která byla skutečně zjitřena jejich přítomností. Čím více se kněží zpředmětňovali jako Lonova strana, tím více určovali Cookův osud jako královské oběti.
Nicméně mocí spektakulárních náhod se Cookovi téměř podařil rituální odchod v noci 3. února. Samo načasování bylo téměř dokonalé, protože obřady Makahiki měly končit 1. února (plus mínus jeden den), tedy 14. den druhého havajského měsíce. To pomáhá objasnit výstup p. Kinga 2. února v publikované Voyage : !Terreeoboo ( Kalaniopu’u) a náčelníci byli již po několik dní velmi zvědaví na čas našeho odjezdu", k čemuž jeho soukromý deník dodává, "vypadali velmi potěšeně, že to bylo brzy" (1784, 3:26; Beaglehole 1967:517). Kapitán Cook odpovídaje na havajské dotěrnosti, aby tu zanechal svého "syna", p. Kinga, vždy ujistil Kalaniopu’u a vysokého kněze, že se vrátí příští rok. Dlouho po tom, co ho zabili, pokračovali Havajci ve víře, že se to stane.
S povolením vysokého kněze odstranili Britové těsně před odjezdem plot a určité sochy z chrámu Hikiau jako topivo. Debata vyvolaná v 19. století o roli této účelové svatokrádeži při Cookově smrti, přesto bez povšimnutí, že po Lonově pobytu je chrám normálně vyčištěn a přestavěn. Ve skutečnosti byl jeden z chrámových domů v noci po odchodu Britů viděn v plamenech. Mezi ostatními rituálními shodami náhod byla, možná nejpozoruhodnější, smrt ubohého starého Willieho Watmana, námořníka A. B., 1. února ráno. Watman byl prvním mužem, který zemřel na Kealakekua. V obřadní den, jak dalece může být počítáno, že králův živoucí bůh Kahoali’i by spolkl oko první lidské oběti Nového roku. A byl to havajský náčelník, nebo podle jednoho zdroje král sám, kdo speciálně žádal, aby byl starý Watman pohřben v chrámu Hikiau. Pánové Cook a King vykonali pohřební obřad a uvedli tak křesťanství na Sanwichské ostrovy, ovšem za asistence vysokého kněze Ka’ō’ō a Lovových "bratří", kteří, když Angličané skončili, pokračovali v obětování a provádění obřadů na hrobě po 3 dny a noci.
Takže v časných hodinách 4. února vyplul Cook ze zálivu Kealakekua, stále živ a zdráv. Král také přežil Lonovu návštěvu a vtělil se do jeho hmotných výhod, jako třeba tesel a dýk. Principiálně měl král nyní obětovat Kū a znovu otevřít zemědělské svatyně Lona. Normální kosmický řád by byl shrnut. Ale poslední rituální náhoda byla meteorologická. Jedna z úrodných zimních bouří, spojovaná s příchodem Lona, vykonala zkázu na předním stěžni Revolution a britové byli nuceni se 11. února 1779 vrátit do Kelakekua kvůli opravě.
Byla to "náhoda". Neboli v západní vědecké metafoře "průsečík dvou nezávislých kauzálních řetězců." Slabým článkem jednoho z řetězců byla "nepoctivá práce" a "nedbalý dozor" Deptfordova námořního dvora (Beaglehole 1967:lxix). Cook si už předtím stěžoval, že lodě měly být lépe vybaveny, než byly v soukromých službách. Dáno korumpovaným systémem námořního opatřování, možná bychom měli mluvit o nešťastném průsečíku struktur. Britská objevná expedice jistě vyšla z fáze s havajským rituálním cyklem. P. King poznamenává, že tam při jejich návratu do Kealakekua nebylo tolik set lidí, jako jich tam byly tisíce, když poprvé přijeli. Důsledkem bylo tabu, připsané nepřítomnosti krále. Podle nejlepších záznamů Britové přerušili ritus ročního bonito-rybolovu, přechod z období Makahiki k normálním chrámovým obřadům. Cook byl nyní hors cadre . A vše se rozpadlo.
V mýto-politické krizi způsobené Lonovým neočekávaným návratem byly odhaleny tenze a ambivalence v sociální organizaci předcházejících týdnů. Král, který dorazil příštího dne, byl rozzuřen na kněží, že nechali Brity zase používat pozemek blízko chrámu Hikiau. Kněží to oplatili srdečným zhnusením náčelníků z Ka’awaloa a postojem, že to nebudou skrývat před svými britskými přáteli. A celý trojúhelník, král a náčelníci "byli velmi zvědaví … na důvod našeho návratu," říká p. Burney, "a projevili s tím velkou nespokojenost" (Burney MS: 12 Feb. 1779; cf. Burney 1819:256-57). Při pohledu zpět, jak to vnímal lodní poručík King, "není to příliš jasné, ale někteří z náčelníků si libovali v hledání záminek pro hádku" (Beaglehole 1967:568). Kronikáři se vlastně liší ve svém hodnocení havajských reakcí, možná kvůli rozdílným zkušenostem s komplexní strukturou shody okolností. Samwell, dobrý přítel kněžích, mohl najít "hojnou dobrou přírodu, která vždy charakterizovala (Havajce)" ještě rozrušené "v každé hrudi" a oživující "každou tvář" (1957:6). Pro Johna Ledyarda to bylo zjevné z lidského výrazu, "že naše dřívější přátelství bylo u konce a že nám nezbývá než uspíšit náš odjezd na nějaký jiný ostrov, kde naše nectnosti nebyly ještě známy a kde by nám naše nenáležitá cudnost přinesla krátký úsek obdivu" (1963:141).
Po celou tu dobu byly opačné a delikátní vztahy mezi dvěma národy řízeny jednou nápadnou interpretací Cooka jako boha Makahiki, kterého byly havajské autority schopny učinit královským, a na niž by si mohl Velký navigátor stěžovat. Nyní začíná tato realita mizet. Pro krále a náčelníky se to stejně stalo neblahým. Poručík King ve svém deníku zaznamenává dojemnou empirickou víru, že když byl náčelníkům jednou vysvětlen důvod k návratu, jejich zjevný nesouhlas by byl rozehnán (Beaglehole 1967:68). Ale to nebyl problém empirický, nýbrž praktický. Byl kosmologický, v kterémž ohledu nebyl stav stěžně Resolution jednoduše pochopitelný. "Neustále se ptali, co nás přivedlo zpátky," praví jeden zdroj, "nemohli si udělat žádnou představu o naší nesnázi a o tom, co se stalo se stěžněm" (Anonym (z Mitchella): 23. leden 1781). To by bylo neblahé, protože návrat mimo sezónu představoval zrcadlový obraz politiky Makahiki. Přinesením boha na pobřeží během králova triumfu by to znovu otevřelo celou otázku svrchovanosti. jelikož zlověstná představa Havajců se vytvořila z toho, co přivedlo Brity zpět.
