29.11.03
Golem
Harry Mulisch
Starodávný a tajuplný příběh s nečekanou pointou v podání cizokrajného velkospisovatele.
Jelikož to je nesmírne napínavé, rozhodla jsem se Vám ho přečíst celý najednou.
Takže se uvelebte a poslouchejte:
Ghetto ztichlo, jen tu a tam ještě svítí světlo; z temné chatrče se ozývá pláč kojence. Městská brána je otevřena, ještě není válka, ale dva zbrojnoši jim zatarasí cestu kopím. Ve světle doutnající louče si zkoumavě změří obě bílé postavy od hlavy až k patě.
"Kampak to jdeme?" zeptá se jeden.
"Sem dolů." Löw ukáže na dřevěné schody pro rybáře a lodníky, vedoucí na břeh.
"Co tam budete dělat?"
" Vyrábět golema."
"Co vyrábět?"
"Golema. Je to příliš složité, než abych vám to vysvětloval, pánové, ale klidně se dívejte, nemáme co skrývat."
"Tady se nic vyrábět nebude, Žide. Je půlnoc."
"To je ta nejlepší doba."
"Drž tu svou drzou hubu, smrdutý židáku! Okamžitě čelem vzad!"
Nato Löw vytáhne svůj trumf. Vyndá depeši, v níž císař naléhá, aby si pospíšil.
"Víte jistě, že chcete odporovat rozkazům Jeho apoštolské Výsosti?"
Zbrojnoši si ji pochopitelně neumějí přečíst, ale již při pohledu na císařskou pečeť ucouvnou.
Dole na břehu se Löw s holínkami zabořenými do bahna rozhlédne kolem. V tiché, dusné noci se řeka leskne jako proud měsíčního světla, bledá jako Jákobův obličej na smrtelné posteli. Most je pustý a i na hradním návrší je všechno temné. Jestlipak císař spí? Zdá se mu, že mu sultán podřezává hrdlo? Nebo ještě pracuje ve své laboratoři, obklopen sirnými a rtuťovými parami, z nichž je čím dál šílenější? Hvězdy na jasném nebi téměř zanikají v jasu měsíce - jen dvě planety hned vedle sebe v souhvězdí Lva se nenechají zatlačit do pozadí.
Löw rozpřáhne paže a s Jizšakovým doprovodem začne recitovat druhou kapitolu Sefer Jeciry, přičemž má pocit, že mu naslouchá veškeré tvorstvo. Potom si klekne na břeh, těsně k řece a dá se do práce. Jelikož golema lze udělat pouze z panenské, neobdělané půdy při tekoucí vodě, je toto ideální místo; tady se určitě ještě nikdy nic nepěstovalo. Zatímco Jizšak nyní zpěvně přednáší příslušné texty z midráše, hněte Löw z mastného říčního jílu hrubý obrys ležící postavy, s rozpaženýma rukama a roztaženýma nohama. Toho se obával, bál se, aby nevytvořil zrůdu, ale k jeho překvapení mu to jde dobře, proporce okamžitě odpovídají. Bujaře zatleská - a začne modelovat obličej, přičemž se tu a tam podívá na Jizšaka. Cítí stále větší vzrušení. Jakoby samy od sebe vznikají zavřené oči, nos a ústa, rabbi funí, vzdychá, syčí, vyskakuje, podívá se z odstupu, zase si kleká, vrhne pohled na Jizšakovy uši a vytvoří labyrint boltců, které palcem umístí na správné místo, horní okraj do úrovně dosud neviditelných zornic. Löwovi připadá, jako by existovalo přímé spojení, mimo mozek, mezi jeho očima a rukama. Poté, co vytvaroval bradavky ve vzdálenosti odpovídající vzdálenosti mezi bradou a vlasovým porostem, přidá špičkou malíčku pupek - ale vtom se zarazí. Má mít golem pupek? Jistěže ne, vždyť nemá matku, stejně jako Adam, který tudíž také žádný pupek neměl. Vezme trochu jílu z hroudy v levé ruce a pravým palcem pupek zase zahladí. Když nakonec ruce a nohy dostanou prsty, zbývá už jen jedna věc. Penis. Ten Jizšakův nevidí a ani vidět nechce - i Ester ho vídala jen zřídkakdy; bude muset pracovat popaměti podle toho svého. Vestoje vysochá obřezaný pohlavní orgán, ne moc malý, ani moc velký, levé varle o něco níž než pravé. Obezřetně ho připevní soše do rozkroku.
Bílou má už jen zadní stranu plátě. Zhluboka dýchá, hlavu skloněnou do strany, a měří si své dílo. Opravdu ten šedivý obličej bez vousů za chvíli oživne? Měl dávat pozor, aby to nebyl Jizšakův portrét, ale budoucí Jossile je hezčí a mladší, asi dvaadvacetiletý. Holá hlava mu sluší. Bez hnutí leží na břehu řeky v tichém měsíčním světle.
Jizšak, který přestal recitovat, na něj hledí s otevřenou pusou.
"Jak je možné," diví se, "že máte takový talent na činnost, kterou Hospodin přísně zakázal? Vy - velerabín!"
Löw pokrčí rameny a pohlédne na své umazané dlaně.
"Sám se tomu divím."
"Ten dar tedy nemůže pocházet od Hospodina, pochváleno buď jeho jméno, ale jen od Satana, jenž má na svědomí i uctívání zlatého telete."
"Je zarážející slyšet něco takového od vlastního zetě. V talmudu je ostatně zaznamenán příběh rabbiho Chanimy a Ošaji, kteří před staletími vyrobili golema-tele."
"Já vím. Potom ho porazili a snědli."
"S telaty se zjevně děje něco podivuhodného," usmívá se Löw. "A v budoucnu se s nimi stanou ještě podivnější věci."
"Jak můžete být tak klidný? Kdybych byl vámi, dělal bych si s takovými ďábelskými vlohami vážné starosti."
"Jenže ty nejsi já, milý Jizšaku, a hned tak ani nebudeš. No tak, nechej logiku logikou, zamysli se trochu hlouběji. Kdyby ses na to podíval třeba tak, že Hospodin, pochváleno buď jeho jméno, dnes v noci pro záchranu svého lidu v Praze skrze mě využil dokonce i Belzebuba... Co bys na to řekl? Ostatně, pokud všechno půjde dobře, tahle socha dlouho sochou nebude."
Nyní, po roce a půl studia, nadešla chvíle vztyčit kruhovou zeď se dvěma sty třiceti jednou písmenovou branou. Löw se postaví k hlavě, Jizšak k nohám, na okamžik si pohlédnou do očí jako zpěvák a jeho doprovod, začnou pomalu obcházet figurínu proti směru křesťanských hodinových ručiček a přitom jim v rychlém sledu z úst tiše vycházejí tisíce kombinací podle předpisů rabbiho Eleazara, tři za vteřinu, všechny vokalizace, pokaždé spojené s jedním písmenem tetragramu - prvních dvaadvacet řad začínajících vždy glotálním rázem Alef:
"'aBaJ, 'eBaJ, 'iBaJ, 'oBaJ, 'uBaJ, 'aBeJ, 'eBeJ, 'iBeJ, 'oBeJ, 'uBeJ, 'aBiJ, 'eBiJ, 'iBij, 'oBiJ, 'uBiJ, 'aBoJ, 'eBoJ, 'iBoJ, 'oBoJ, 'uBoJ, 'aBuJ, 'eBuJ, 'iBuJ, 'oBuJ, 'uBuJ, 'aBaH, 'eBaH, 'iBaH, 'oBaH, 'uBaH, 'aBeH, 'eBeH, 'iBeH, 'oBeH, 'uBeH, 'aBiH, 'eBiH, 'iBiH, 'oBiH, 'uBiH, 'aBoH, 'eBoH, 'iBoH, 'oBoH, 'uBoH, 'aBuH, 'eBuH, 'iBuH, 'oBuH, 'uBuH, 'aBaV..." - a pak všechny ostatní kombinace A a B s V z JHVH, následované druhou branou: všechny aspekty A a G, třetího písmena alefbetu pět s písmeny tetragramu, a potom všechno od A s H, třetí branou... S huhláním se točí v kruhu, oči upřené na loutku, zatímco nohama kolem ní tvoří stále hlubší koryto.
Jenže po pěti minutách se stane něco neočekávaného. Poté, co dospěli k jedenácté bráně, propadne se Jizšak najednou až po pás do jílu. Zkouší se vysoukat nahoru, ale nedaří se mu to. Bezmocně pohlédne vzhůru na svého tchána, který také přestal recitovat, pozoruje ho a vrtí hlavou.
"Co jsi řekl naposled?" zeptá se přísně.
Jizšak stydlivě skloní hlavu.
"'aLaJ," šeptne.
"Jako bych si to nemyslel, nekřubo. Nejdřív mě hubuješ kvůli mému talentu, a pak vyvedeš sám to nejhloupější z nejhloupějšího. Vždyť ty taky víš, že když se při opisu tóry vynechá jediné písmeno, může to znamenat i zánik světa! Co jsi to vlastně za rabína? 'aL - či 'eL, jak se dnes říká - je nejstarší jméno Boží, a Boha nemůžeš skloňovat Bohem, kolikrát jsme si to opakovali? Proto musíme ihned pokračovat s 'aMaJ z dvanácté brány."
"Byl jsem trochu ospalý."
"Už teď?! Vždyť jsme teprve začali! No, nechme toho, ať to můžu rychle zrušit."
Löw ujde pár kroků po směru křesťanských hodinových ručiček a v opačném pořadí odříkává:
"'aLaJ, 'uKuH, 'oKuH..."
Jizšak hned bez vynaložení vlastní síly vystoupí ze země, jež se mu zavře pod nohama. Bílý plášť nemá umazaný.
Po této příhodě opět naváží a přísné schéma dokončí bez dalších pochybení. Nepřetržité mluvení a obcházení v kruhu je pozvolna přivede do transu, díky němuž už nepociťují ani únavu - a s blížícím se koncem provádějí stále častěji divné, extatické poskoky. Hodinu a půl poté, co začali, dokončí nadpřirozený program závěrem dvousté třicáté první brány:
"ŠiTuV, ŠoTuV, ŠuTuV."
Náhle vyčerpaní a unavení padnou na zem. Když Löw přijde po minutě k sobě, má pocit, že spal celé hodiny bezesným spánkem. Z posledních sil vzhlédne. Nic se nezměnilo. Hliněná postava leží bez hnutí na břehu. Ochladilo se, měsíc a dvě planety ze souhvězdí Lva jsou na cestě k západnímu horizontu. Zhluboka si povzdechne a rukou udělá zamítavé gesto. Vlastně tomu nikdy opravdu nevěřil. Ta pošetilá kabalistická kombinace extrémní přesnosti a extrémní fantasmagorie je sice nádherná, ale tím to také končí, protože jinak je to nesmysl zahuštěný pověrčivým lidem v mystickou lichvu. Tudíž ani Jákobova smrt s tímhle mystickým rituálem naštěstí nesouvisí. Jistěže je zvláštní, že Jizšak před chvílí zapadl do bahna a zase z něj vystoupil, ale byla to zjevně jen nehoda; jinak jsou to všechno scestné myšlenky. Zítra půjde k císaři a vysvětlí mu, že se to nyní prokázalo, a že křesťané tedy nemusí pociťovat žádný iracionální, agresivní strach ze Židů pro jejich údajné magické spojení s ďáblem.
Jizšak si dřepne a položí hřbet ruky soše na tvář.
"Zahřívá se," vyhrkne.
Löw ztuhne. Minutu dvě hledí na sochu, ale nic se nemění. Potom natáhne ruku a také sáhne na tvář ? s výkřikem ji stáhne zase zpátky a strčí si prsty do pusy: spálil se. Pak už jde všechno čím dál tím rychleji. Vymodelované stvoření se pozvolna rozpálí, žár přechází z tmavě rudé a světle červené v bílou, až ho oba muži cítí na obličeji a musí o krok ucouvnout. Za chvíli jako by se proces sám ukončil, po celé délce golema začnou stoupat oblaka páry s vůní čerstvého chleba a zaschlé krve, které hliněnou loutku zahalí. Pára stoupá kolmo vzhůru, tvoří bílý sloup vyšší než most, na němž stojí dva zbrojnoši opřeni o balustrádu ? a oba mají dojem, že se jim to zdá. Sloup je postupně tenčí a průhlednější a najednou zmizí úplně.
Potom je na několik vteřin jediným pohybem vůkol padající hvězda.
"Nevěřím vlastním očím," mumlá si Löw pod vousy.
Leží tam živá bytost. Z hlíny se stalo maso, hruď se v klidném dechu pohybuje nahoru a dolů jako u spícího člověka. Na čele se objevila tři písmena, která tam rabbi nevyryl: A M T ? první a poslední písmeno alefbetu a mezi nimi Mem.
"'eMeT," čte. "Pravda."
"Povedlo se to!" jásá Jizšak. "Nám se to povedlo!"
Löw mu pohybem ruky poručí, aby mlčel, a nakloní se dopředu. Něco tu nesouhlasí. Někde se stala chyba. Ta bytost má nepopiratelně ženská ňadra, ne velká, ale zřetelně zaoblená. Rychle pohlédne o něco níž: penis není z masa, nýbrž z vypálené hlíny. Opatrně uchopí orgán a zvedne ho. Ihned povolí. Vyčítavě pohlédne na Jizšaka.
"Trotle!" Rozpřáhne se a hodí keramický penis do Vltavy. "Teď už tomu rozumím. Po té tvé hloupé chybě s 'eL přišlo 'aM: tedy 'matka'. Zjevně to způsobilo zkrat. Nenapodobili jsme stvoření Adamovo, nýbrž stvoření Lilithino."
/Mulisch, Harry: Procedura. Mladá fronta, Praha 2001, 1. vyd., přel. Veronika Havlíková/
Starodávný a tajuplný příběh s nečekanou pointou v podání cizokrajného velkospisovatele.
Jelikož to je nesmírne napínavé, rozhodla jsem se Vám ho přečíst celý najednou.
Takže se uvelebte a poslouchejte:
Ghetto ztichlo, jen tu a tam ještě svítí světlo; z temné chatrče se ozývá pláč kojence. Městská brána je otevřena, ještě není válka, ale dva zbrojnoši jim zatarasí cestu kopím. Ve světle doutnající louče si zkoumavě změří obě bílé postavy od hlavy až k patě.
"Kampak to jdeme?" zeptá se jeden.
"Sem dolů." Löw ukáže na dřevěné schody pro rybáře a lodníky, vedoucí na břeh.
"Co tam budete dělat?"
" Vyrábět golema."
"Co vyrábět?"
"Golema. Je to příliš složité, než abych vám to vysvětloval, pánové, ale klidně se dívejte, nemáme co skrývat."
"Tady se nic vyrábět nebude, Žide. Je půlnoc."
"To je ta nejlepší doba."
"Drž tu svou drzou hubu, smrdutý židáku! Okamžitě čelem vzad!"
Nato Löw vytáhne svůj trumf. Vyndá depeši, v níž císař naléhá, aby si pospíšil.
"Víte jistě, že chcete odporovat rozkazům Jeho apoštolské Výsosti?"
Zbrojnoši si ji pochopitelně neumějí přečíst, ale již při pohledu na císařskou pečeť ucouvnou.
Dole na břehu se Löw s holínkami zabořenými do bahna rozhlédne kolem. V tiché, dusné noci se řeka leskne jako proud měsíčního světla, bledá jako Jákobův obličej na smrtelné posteli. Most je pustý a i na hradním návrší je všechno temné. Jestlipak císař spí? Zdá se mu, že mu sultán podřezává hrdlo? Nebo ještě pracuje ve své laboratoři, obklopen sirnými a rtuťovými parami, z nichž je čím dál šílenější? Hvězdy na jasném nebi téměř zanikají v jasu měsíce - jen dvě planety hned vedle sebe v souhvězdí Lva se nenechají zatlačit do pozadí.
Löw rozpřáhne paže a s Jizšakovým doprovodem začne recitovat druhou kapitolu Sefer Jeciry, přičemž má pocit, že mu naslouchá veškeré tvorstvo. Potom si klekne na břeh, těsně k řece a dá se do práce. Jelikož golema lze udělat pouze z panenské, neobdělané půdy při tekoucí vodě, je toto ideální místo; tady se určitě ještě nikdy nic nepěstovalo. Zatímco Jizšak nyní zpěvně přednáší příslušné texty z midráše, hněte Löw z mastného říčního jílu hrubý obrys ležící postavy, s rozpaženýma rukama a roztaženýma nohama. Toho se obával, bál se, aby nevytvořil zrůdu, ale k jeho překvapení mu to jde dobře, proporce okamžitě odpovídají. Bujaře zatleská - a začne modelovat obličej, přičemž se tu a tam podívá na Jizšaka. Cítí stále větší vzrušení. Jakoby samy od sebe vznikají zavřené oči, nos a ústa, rabbi funí, vzdychá, syčí, vyskakuje, podívá se z odstupu, zase si kleká, vrhne pohled na Jizšakovy uši a vytvoří labyrint boltců, které palcem umístí na správné místo, horní okraj do úrovně dosud neviditelných zornic. Löwovi připadá, jako by existovalo přímé spojení, mimo mozek, mezi jeho očima a rukama. Poté, co vytvaroval bradavky ve vzdálenosti odpovídající vzdálenosti mezi bradou a vlasovým porostem, přidá špičkou malíčku pupek - ale vtom se zarazí. Má mít golem pupek? Jistěže ne, vždyť nemá matku, stejně jako Adam, který tudíž také žádný pupek neměl. Vezme trochu jílu z hroudy v levé ruce a pravým palcem pupek zase zahladí. Když nakonec ruce a nohy dostanou prsty, zbývá už jen jedna věc. Penis. Ten Jizšakův nevidí a ani vidět nechce - i Ester ho vídala jen zřídkakdy; bude muset pracovat popaměti podle toho svého. Vestoje vysochá obřezaný pohlavní orgán, ne moc malý, ani moc velký, levé varle o něco níž než pravé. Obezřetně ho připevní soše do rozkroku.
Bílou má už jen zadní stranu plátě. Zhluboka dýchá, hlavu skloněnou do strany, a měří si své dílo. Opravdu ten šedivý obličej bez vousů za chvíli oživne? Měl dávat pozor, aby to nebyl Jizšakův portrét, ale budoucí Jossile je hezčí a mladší, asi dvaadvacetiletý. Holá hlava mu sluší. Bez hnutí leží na břehu řeky v tichém měsíčním světle.
Jizšak, který přestal recitovat, na něj hledí s otevřenou pusou.
"Jak je možné," diví se, "že máte takový talent na činnost, kterou Hospodin přísně zakázal? Vy - velerabín!"
Löw pokrčí rameny a pohlédne na své umazané dlaně.
"Sám se tomu divím."
"Ten dar tedy nemůže pocházet od Hospodina, pochváleno buď jeho jméno, ale jen od Satana, jenž má na svědomí i uctívání zlatého telete."
"Je zarážející slyšet něco takového od vlastního zetě. V talmudu je ostatně zaznamenán příběh rabbiho Chanimy a Ošaji, kteří před staletími vyrobili golema-tele."
"Já vím. Potom ho porazili a snědli."
"S telaty se zjevně děje něco podivuhodného," usmívá se Löw. "A v budoucnu se s nimi stanou ještě podivnější věci."
"Jak můžete být tak klidný? Kdybych byl vámi, dělal bych si s takovými ďábelskými vlohami vážné starosti."
"Jenže ty nejsi já, milý Jizšaku, a hned tak ani nebudeš. No tak, nechej logiku logikou, zamysli se trochu hlouběji. Kdyby ses na to podíval třeba tak, že Hospodin, pochváleno buď jeho jméno, dnes v noci pro záchranu svého lidu v Praze skrze mě využil dokonce i Belzebuba... Co bys na to řekl? Ostatně, pokud všechno půjde dobře, tahle socha dlouho sochou nebude."
Nyní, po roce a půl studia, nadešla chvíle vztyčit kruhovou zeď se dvěma sty třiceti jednou písmenovou branou. Löw se postaví k hlavě, Jizšak k nohám, na okamžik si pohlédnou do očí jako zpěvák a jeho doprovod, začnou pomalu obcházet figurínu proti směru křesťanských hodinových ručiček a přitom jim v rychlém sledu z úst tiše vycházejí tisíce kombinací podle předpisů rabbiho Eleazara, tři za vteřinu, všechny vokalizace, pokaždé spojené s jedním písmenem tetragramu - prvních dvaadvacet řad začínajících vždy glotálním rázem Alef:
"'aBaJ, 'eBaJ, 'iBaJ, 'oBaJ, 'uBaJ, 'aBeJ, 'eBeJ, 'iBeJ, 'oBeJ, 'uBeJ, 'aBiJ, 'eBiJ, 'iBij, 'oBiJ, 'uBiJ, 'aBoJ, 'eBoJ, 'iBoJ, 'oBoJ, 'uBoJ, 'aBuJ, 'eBuJ, 'iBuJ, 'oBuJ, 'uBuJ, 'aBaH, 'eBaH, 'iBaH, 'oBaH, 'uBaH, 'aBeH, 'eBeH, 'iBeH, 'oBeH, 'uBeH, 'aBiH, 'eBiH, 'iBiH, 'oBiH, 'uBiH, 'aBoH, 'eBoH, 'iBoH, 'oBoH, 'uBoH, 'aBuH, 'eBuH, 'iBuH, 'oBuH, 'uBuH, 'aBaV..." - a pak všechny ostatní kombinace A a B s V z JHVH, následované druhou branou: všechny aspekty A a G, třetího písmena alefbetu pět s písmeny tetragramu, a potom všechno od A s H, třetí branou... S huhláním se točí v kruhu, oči upřené na loutku, zatímco nohama kolem ní tvoří stále hlubší koryto.
Jenže po pěti minutách se stane něco neočekávaného. Poté, co dospěli k jedenácté bráně, propadne se Jizšak najednou až po pás do jílu. Zkouší se vysoukat nahoru, ale nedaří se mu to. Bezmocně pohlédne vzhůru na svého tchána, který také přestal recitovat, pozoruje ho a vrtí hlavou.
"Co jsi řekl naposled?" zeptá se přísně.
Jizšak stydlivě skloní hlavu.
"'aLaJ," šeptne.
"Jako bych si to nemyslel, nekřubo. Nejdřív mě hubuješ kvůli mému talentu, a pak vyvedeš sám to nejhloupější z nejhloupějšího. Vždyť ty taky víš, že když se při opisu tóry vynechá jediné písmeno, může to znamenat i zánik světa! Co jsi to vlastně za rabína? 'aL - či 'eL, jak se dnes říká - je nejstarší jméno Boží, a Boha nemůžeš skloňovat Bohem, kolikrát jsme si to opakovali? Proto musíme ihned pokračovat s 'aMaJ z dvanácté brány."
"Byl jsem trochu ospalý."
"Už teď?! Vždyť jsme teprve začali! No, nechme toho, ať to můžu rychle zrušit."
Löw ujde pár kroků po směru křesťanských hodinových ručiček a v opačném pořadí odříkává:
"'aLaJ, 'uKuH, 'oKuH..."
Jizšak hned bez vynaložení vlastní síly vystoupí ze země, jež se mu zavře pod nohama. Bílý plášť nemá umazaný.
Po této příhodě opět naváží a přísné schéma dokončí bez dalších pochybení. Nepřetržité mluvení a obcházení v kruhu je pozvolna přivede do transu, díky němuž už nepociťují ani únavu - a s blížícím se koncem provádějí stále častěji divné, extatické poskoky. Hodinu a půl poté, co začali, dokončí nadpřirozený program závěrem dvousté třicáté první brány:
"ŠiTuV, ŠoTuV, ŠuTuV."
Náhle vyčerpaní a unavení padnou na zem. Když Löw přijde po minutě k sobě, má pocit, že spal celé hodiny bezesným spánkem. Z posledních sil vzhlédne. Nic se nezměnilo. Hliněná postava leží bez hnutí na břehu. Ochladilo se, měsíc a dvě planety ze souhvězdí Lva jsou na cestě k západnímu horizontu. Zhluboka si povzdechne a rukou udělá zamítavé gesto. Vlastně tomu nikdy opravdu nevěřil. Ta pošetilá kabalistická kombinace extrémní přesnosti a extrémní fantasmagorie je sice nádherná, ale tím to také končí, protože jinak je to nesmysl zahuštěný pověrčivým lidem v mystickou lichvu. Tudíž ani Jákobova smrt s tímhle mystickým rituálem naštěstí nesouvisí. Jistěže je zvláštní, že Jizšak před chvílí zapadl do bahna a zase z něj vystoupil, ale byla to zjevně jen nehoda; jinak jsou to všechno scestné myšlenky. Zítra půjde k císaři a vysvětlí mu, že se to nyní prokázalo, a že křesťané tedy nemusí pociťovat žádný iracionální, agresivní strach ze Židů pro jejich údajné magické spojení s ďáblem.
Jizšak si dřepne a položí hřbet ruky soše na tvář.
"Zahřívá se," vyhrkne.
Löw ztuhne. Minutu dvě hledí na sochu, ale nic se nemění. Potom natáhne ruku a také sáhne na tvář ? s výkřikem ji stáhne zase zpátky a strčí si prsty do pusy: spálil se. Pak už jde všechno čím dál tím rychleji. Vymodelované stvoření se pozvolna rozpálí, žár přechází z tmavě rudé a světle červené v bílou, až ho oba muži cítí na obličeji a musí o krok ucouvnout. Za chvíli jako by se proces sám ukončil, po celé délce golema začnou stoupat oblaka páry s vůní čerstvého chleba a zaschlé krve, které hliněnou loutku zahalí. Pára stoupá kolmo vzhůru, tvoří bílý sloup vyšší než most, na němž stojí dva zbrojnoši opřeni o balustrádu ? a oba mají dojem, že se jim to zdá. Sloup je postupně tenčí a průhlednější a najednou zmizí úplně.
Potom je na několik vteřin jediným pohybem vůkol padající hvězda.
"Nevěřím vlastním očím," mumlá si Löw pod vousy.
Leží tam živá bytost. Z hlíny se stalo maso, hruď se v klidném dechu pohybuje nahoru a dolů jako u spícího člověka. Na čele se objevila tři písmena, která tam rabbi nevyryl: A M T ? první a poslední písmeno alefbetu a mezi nimi Mem.
"'eMeT," čte. "Pravda."
"Povedlo se to!" jásá Jizšak. "Nám se to povedlo!"
Löw mu pohybem ruky poručí, aby mlčel, a nakloní se dopředu. Něco tu nesouhlasí. Někde se stala chyba. Ta bytost má nepopiratelně ženská ňadra, ne velká, ale zřetelně zaoblená. Rychle pohlédne o něco níž: penis není z masa, nýbrž z vypálené hlíny. Opatrně uchopí orgán a zvedne ho. Ihned povolí. Vyčítavě pohlédne na Jizšaka.
"Trotle!" Rozpřáhne se a hodí keramický penis do Vltavy. "Teď už tomu rozumím. Po té tvé hloupé chybě s 'eL přišlo 'aM: tedy 'matka'. Zjevně to způsobilo zkrat. Nenapodobili jsme stvoření Adamovo, nýbrž stvoření Lilithino."
/Mulisch, Harry: Procedura. Mladá fronta, Praha 2001, 1. vyd., přel. Veronika Havlíková/
