5.11.03
Poťouchlé skotačinky života, díl 2.
O. Henry
Smírčí soudce Benaja Widdup kouřil bezovou fajfku. Pozdě odpoledne sebral svůj týdeník a četl si v něm, až mu soumrak zastřel řádky nezřetelností. Potom rozžal lojovou svíčku na stole a četl dál, až vyšel měsíc, ohlašuje čas k večeři. Soudce bydlil v dvojitém srubu na stráni nedaleko topolu s pruhem stržené kůry. Na cestě domů k večeři přecházel rameno potůčku, ztemnělé houštinou bobkového křoví. Z bobkové houštiny vystoupila temná postava muže a zamířila mu kulovnici na prsa. Klobouk měl ten chlapík stažený hluboko do čela a větší část obličeje mu cosi zakrývalo.
"Potřebuju vaše peníze," řekla postava, "a bez řečí. Chytá se mě nervosa a prst se mi začíná tadyhle na tom kohoutku pořádně třást."
"Mám jenom p-p-pě-pět dolarů," řekl soudce, vytahuje pětidolarovku z kapsičky u vesty.
"Stočte ji do trubičky," zněl rozkaz, "a strčte ji do ústí hlavně tadyhletý flinty."
Bankovka byla křehce tuhá a nová. Ani neobratné a třesoucí se prsty neměly zvláštní potíže, když ji sbalily a zastrčily (to již méně snadno) do ústí kulovnice.
"A teď si myslím, že byste jako moh mazat dál," řekl lupič.
Soudce zbytečně neotálel.
Malý červený vůl zapřažený do káry přišel nazejtří k dveřím kanceláře. Soudce Benaja Widdup měl boty na nohou, protože návštěvu očekával. Ransie Bilbro odevzdal v jeho přítomnosti své manželce pětidolarovou bankovku. Úředníkův zrak si bankovku zostra prohlížel. Vypadala, jako by se chtěla stáčet do ruličky, zrovna jako by byla nedávno stočena vložena do ústí kulovnice. Soudce se však zdžel poznámek. Nelze popírat, že i jiné mohou mít sklon k ondulaci. Podal rozvedeným manželům rozvodové listiny. Oba zůstali stát rozpačitě ztichlí, skládajíce si pomalu každý tu svou záruku svobody. Žena vrhla na Ransieho plachý pohled plný trpké zdrženlivosti.
"Čítám, že pojedeš zpátky nahoru do chalupy," řekla, "i s tou károu a s volem. Chleba je v plechovce na polici. Slaninu jsem strčila do hrnce na vaření, aby se na ni psi nedostali. Nezapomeň večer natáhnout hodiny."
"Ty jdeš k bratrovi Edovi?" zeptal se Ransie s nádhernou lhostejností.
"Měla bych takový důmnění, že se tam před večerem dostanu. Neříkám, že by se tam zrovna přetrhli, až mě budou vítat, ale jináč nemám, kam se vrtnout. Je to pořádnej lán světa a čítám, abych radši šla. Tak se s tebou jakožto loučím, Rans - teda, jestli bys taky rád dal sbohem."
"Tak nevím, jestli by moh někdo bejt taková mrcha," řekl Ransie hlasem mučedníka, "co by nechtěl ani dát spánembohem - leda ty bys už koukala letět tak rychle, že bys mě ani slyšet nechtěla."
Ariela mlčela. Složila pečlivě pětidolarovou bankovku a rozvodový dekret a zasunula si je za ňadra. Benaja Widdup se díval, jak se peníze ztrácejí, a za skly brejlí měl oči smutné.
A potom svými příštími slovy (jak se mu myšlenky rozběhly) dosáhl úrovně buď toho velikého davu rádoby dobrodějů světa, anebo maličké hrstky jeho velikých finančníků.
"Dneska večer bude ve starý chalupě ňáko teskno, Rans," řekla.
Ransie Bilbro zíral ven a na hory Cumberlandu, nyní v sluneční záři jasně modré. Na Arielu se nedíval.
"Řeknu teda možná, bude tam teskno," řekl; "ale když se lidi navztekaj a daj se do rozvodů, kdopak je může nutit zůstat."
"To byli jiný, co chtěli rozvod," řekla Ariela té dřevěné stoličce rovnou do očí. "A vůbec nikdo nenutil nikoho zůstat."
"Nikdo vůbec neříkal, že nenutil."
"Nikdo vůbec neříkal, že nutil. Čítám, že už bych měla radši jít k bratrovi."
"Nikdo neumí ty starý hodiny natáhnout."
"Chtěl bys, abych jela na káře s tebou, že bych ti ty hodiny natáhla, Rans?"
Horalův výraz zůstával obrněný, citem nedotčený. Ale vztáhl svou velikou tlapu a sevřel v ní Arielinu malou hnědou ruku. Její bezvýraznou tváří jedinkrát probleskla lidská duše a na ten okamžik ji zakalila jakoby svatozáří.
"Psi tě už trápit nesměj," řekl Ransie. "Počítám, že jsem byl chlap špatná a prachsakra mizera. Natáhneš ty hodiny, Arielo."
"Srdce mi v tý chalupě zůstalo, Rans," šeptala, "tam u tebe. Už se na mou duši nikdy nenavztekám. Jeďme, Rans, dostanem se domů ještě před slunce západem."
Dokončení příště.
Smírčí soudce Benaja Widdup kouřil bezovou fajfku. Pozdě odpoledne sebral svůj týdeník a četl si v něm, až mu soumrak zastřel řádky nezřetelností. Potom rozžal lojovou svíčku na stole a četl dál, až vyšel měsíc, ohlašuje čas k večeři. Soudce bydlil v dvojitém srubu na stráni nedaleko topolu s pruhem stržené kůry. Na cestě domů k večeři přecházel rameno potůčku, ztemnělé houštinou bobkového křoví. Z bobkové houštiny vystoupila temná postava muže a zamířila mu kulovnici na prsa. Klobouk měl ten chlapík stažený hluboko do čela a větší část obličeje mu cosi zakrývalo.
"Potřebuju vaše peníze," řekla postava, "a bez řečí. Chytá se mě nervosa a prst se mi začíná tadyhle na tom kohoutku pořádně třást."
"Mám jenom p-p-pě-pět dolarů," řekl soudce, vytahuje pětidolarovku z kapsičky u vesty.
"Stočte ji do trubičky," zněl rozkaz, "a strčte ji do ústí hlavně tadyhletý flinty."
Bankovka byla křehce tuhá a nová. Ani neobratné a třesoucí se prsty neměly zvláštní potíže, když ji sbalily a zastrčily (to již méně snadno) do ústí kulovnice.
"A teď si myslím, že byste jako moh mazat dál," řekl lupič.
Soudce zbytečně neotálel.
Malý červený vůl zapřažený do káry přišel nazejtří k dveřím kanceláře. Soudce Benaja Widdup měl boty na nohou, protože návštěvu očekával. Ransie Bilbro odevzdal v jeho přítomnosti své manželce pětidolarovou bankovku. Úředníkův zrak si bankovku zostra prohlížel. Vypadala, jako by se chtěla stáčet do ruličky, zrovna jako by byla nedávno stočena vložena do ústí kulovnice. Soudce se však zdžel poznámek. Nelze popírat, že i jiné mohou mít sklon k ondulaci. Podal rozvedeným manželům rozvodové listiny. Oba zůstali stát rozpačitě ztichlí, skládajíce si pomalu každý tu svou záruku svobody. Žena vrhla na Ransieho plachý pohled plný trpké zdrženlivosti.
"Čítám, že pojedeš zpátky nahoru do chalupy," řekla, "i s tou károu a s volem. Chleba je v plechovce na polici. Slaninu jsem strčila do hrnce na vaření, aby se na ni psi nedostali. Nezapomeň večer natáhnout hodiny."
"Ty jdeš k bratrovi Edovi?" zeptal se Ransie s nádhernou lhostejností.
"Měla bych takový důmnění, že se tam před večerem dostanu. Neříkám, že by se tam zrovna přetrhli, až mě budou vítat, ale jináč nemám, kam se vrtnout. Je to pořádnej lán světa a čítám, abych radši šla. Tak se s tebou jakožto loučím, Rans - teda, jestli bys taky rád dal sbohem."
"Tak nevím, jestli by moh někdo bejt taková mrcha," řekl Ransie hlasem mučedníka, "co by nechtěl ani dát spánembohem - leda ty bys už koukala letět tak rychle, že bys mě ani slyšet nechtěla."
Ariela mlčela. Složila pečlivě pětidolarovou bankovku a rozvodový dekret a zasunula si je za ňadra. Benaja Widdup se díval, jak se peníze ztrácejí, a za skly brejlí měl oči smutné.
A potom svými příštími slovy (jak se mu myšlenky rozběhly) dosáhl úrovně buď toho velikého davu rádoby dobrodějů světa, anebo maličké hrstky jeho velikých finančníků.
"Dneska večer bude ve starý chalupě ňáko teskno, Rans," řekla.
Ransie Bilbro zíral ven a na hory Cumberlandu, nyní v sluneční záři jasně modré. Na Arielu se nedíval.
"Řeknu teda možná, bude tam teskno," řekl; "ale když se lidi navztekaj a daj se do rozvodů, kdopak je může nutit zůstat."
"To byli jiný, co chtěli rozvod," řekla Ariela té dřevěné stoličce rovnou do očí. "A vůbec nikdo nenutil nikoho zůstat."
"Nikdo vůbec neříkal, že nenutil."
"Nikdo vůbec neříkal, že nutil. Čítám, že už bych měla radši jít k bratrovi."
"Nikdo neumí ty starý hodiny natáhnout."
"Chtěl bys, abych jela na káře s tebou, že bych ti ty hodiny natáhla, Rans?"
Horalův výraz zůstával obrněný, citem nedotčený. Ale vztáhl svou velikou tlapu a sevřel v ní Arielinu malou hnědou ruku. Její bezvýraznou tváří jedinkrát probleskla lidská duše a na ten okamžik ji zakalila jakoby svatozáří.
"Psi tě už trápit nesměj," řekl Ransie. "Počítám, že jsem byl chlap špatná a prachsakra mizera. Natáhneš ty hodiny, Arielo."
"Srdce mi v tý chalupě zůstalo, Rans," šeptala, "tam u tebe. Už se na mou duši nikdy nenavztekám. Jeďme, Rans, dostanem se domů ještě před slunce západem."
Dokončení příště.
