6.11.03
Poťouchlé skotačinky života, díl závěrečný
O. Henry
Smírčí soudce Benaja Widdup zakročil, když se chystali k odchodu, zapomínajíce na jeho přítomnost.
"Ve jménu státu Tennessee," pravil, "zapovídám vám, lidičky, neopovažujte se pohrdat jeho zákonem a předpisama. Zde přítomný soud je víc než ochoten a úřad oplývá radostí, když vidím, jak se mračna nesnášenlivosti a nedorozumění trhaj a jak se odhrnuly ode dvou zamilovaných srdcí, ale nejpřednější je povinnost soudu zachovávat mravy a bezúhonnost státu. Soud vám připomíná, že vy dva už nejste muž a žena, že jste rozvedený s řádnou a patřičnou listinou a že jako takoví jste pozbyli práva na výhody a slasti stavu manželského."
Ariela se pověsila Ransiemu na loket. Znamenají ta slova, že ho musí ztratit právě teď, kdy jim dal život tak pěkně za vyučenou?
"Avšak soud je pohotově," pokračoval smírčí soudce, "a je tu na to, aby zase spravil ty nemožnosti, které vyhlásil dekret o rozvodu. Soud je po ruce, aby provedl vznešený obřad sňatku, takže by dal všecko zas do pořádku a umožnil oběma stranám zde přítomného případu vstoupit znova do ctihodného a vznešeného stavu manželského, jakož si toho strany přejí. Poplatek za provedení řečeného obřadu činí v tomto případě, číselně vyjádřeno, pět dolarů."
Ariela postřehla v jeho slovech slibný paprsek jasu. Rychle vjela rukou za ňadra. Volně jako snášející se holubice třepotala se bankovka na soudcův stůl. Arielina žlutavě bledá líčka se zarděla, jak stála ruku v ruce s Ransiem a poslouchala slova, jimiž byli spolu znovu spojeni.
Ransie jí pomohl na káru a vlezl si tam za ní. Malý červený volek se znovu obrátil a oni se vypravili, držíce se pevně za ruce, zpátky do hor.
Smírčí soudce Benaja Widdup se posadil do dveří kanceláře a zul si boty. Znovu hladil prsty bankovku, zastrčenou v hloubi kapsičky u vesty. Znovu kouřil bezovou fajfku. Znovu si hloupě kvokající strakatá slepice vykračovala hlavní ulicí "osady".
/Henry, O.: Katedra filantromatematiky a jiné povídky. SNKLHU, Praha 1955, 1. vydání, přel. A. J. Šťastný/
Smírčí soudce Benaja Widdup zakročil, když se chystali k odchodu, zapomínajíce na jeho přítomnost.
"Ve jménu státu Tennessee," pravil, "zapovídám vám, lidičky, neopovažujte se pohrdat jeho zákonem a předpisama. Zde přítomný soud je víc než ochoten a úřad oplývá radostí, když vidím, jak se mračna nesnášenlivosti a nedorozumění trhaj a jak se odhrnuly ode dvou zamilovaných srdcí, ale nejpřednější je povinnost soudu zachovávat mravy a bezúhonnost státu. Soud vám připomíná, že vy dva už nejste muž a žena, že jste rozvedený s řádnou a patřičnou listinou a že jako takoví jste pozbyli práva na výhody a slasti stavu manželského."
Ariela se pověsila Ransiemu na loket. Znamenají ta slova, že ho musí ztratit právě teď, kdy jim dal život tak pěkně za vyučenou?
"Avšak soud je pohotově," pokračoval smírčí soudce, "a je tu na to, aby zase spravil ty nemožnosti, které vyhlásil dekret o rozvodu. Soud je po ruce, aby provedl vznešený obřad sňatku, takže by dal všecko zas do pořádku a umožnil oběma stranám zde přítomného případu vstoupit znova do ctihodného a vznešeného stavu manželského, jakož si toho strany přejí. Poplatek za provedení řečeného obřadu činí v tomto případě, číselně vyjádřeno, pět dolarů."
Ariela postřehla v jeho slovech slibný paprsek jasu. Rychle vjela rukou za ňadra. Volně jako snášející se holubice třepotala se bankovka na soudcův stůl. Arielina žlutavě bledá líčka se zarděla, jak stála ruku v ruce s Ransiem a poslouchala slova, jimiž byli spolu znovu spojeni.
Ransie jí pomohl na káru a vlezl si tam za ní. Malý červený volek se znovu obrátil a oni se vypravili, držíce se pevně za ruce, zpátky do hor.
Smírčí soudce Benaja Widdup se posadil do dveří kanceláře a zul si boty. Znovu hladil prsty bankovku, zastrčenou v hloubi kapsičky u vesty. Znovu kouřil bezovou fajfku. Znovu si hloupě kvokající strakatá slepice vykračovala hlavní ulicí "osady".
/Henry, O.: Katedra filantromatematiky a jiné povídky. SNKLHU, Praha 1955, 1. vydání, přel. A. J. Šťastný/
