4.11.03
Poťouchlé skotačinky života
O. Henry
Smírčí soudce Benaja Widdup seděl ve dveřích kanceláře a kouřil bezovou fajfku. Na půl cesty do nebe se zdvíhaly hřebeny Cumberlandu modře a šedavě do odpolední mlžiny. Hloupě kvokající strakatá slepice si vykračovala hlavní ulicí "osady".
Vzhůru po cestě se blížily zvuky skřípajících náprav, potom zvolna postupující oblak prachu a potom kára tažená jedním volem, na níž seděl Ransie Bilbro se svou ženou. Jak kára zastavila u soudcových dveří, slezli oba dolů. Ransie byl tenký a dlouhý, stoosmdesát centimetrů žlutavě snědé kůže a žlutých vlasů a vousů. Nevyrušitelný klid hor na něm visel jako brnění. Žena byla obalená kalikem, hranatá, zašmudlaná šňupavým tabákem a uondaná nepovědomými touhami. Tím vším prokmital chabý protest podvedeného mládí, jež ani o své ztrátě neví.
Smírčí soudce vklouzl nohama do bot, kvůli důstojnosti, a uhnul, aby mohli vstoupit.
"My tadyhle," říkala žena hlasem jako vanutí větru v borových větvích, "žádáme o rozvod." Pohlédla na Ransieho, abz se přesvědčila, zda nepostřehl nějakou závadu či obojakost, uhýbavost, zaujatost nebo sobeckou stranickost ve způsobu, jak jejich záležitost ohlásila.
"Rozvod," opakoval Ransie s vážným přikývnutím. "My dva spolu nijak nemůžeme vyjít. Je to už tak dost osamělý živobytí u nás na horách, i když se muž a ženská mají rádi. Když ale ona pořád prská jak divoká kočka a v chalupě černí jak sejček, to ať nikdo na mužským nežádá, aby s ní ještě žil."
"Když on je budižkničemu veš líná," říkala žena, aniž se nějak zvlášť rozehřívala, "courá jen s darebákama a s pašerákama kořalky a válí se přiotrávenej z kukuřičný whisky, souží lidi se smečkou nenažraných bloumavých honicích psů, aby mu je někdo nakrmil!"
"Když pořád hází pokličkama," zazněla Ransieho protižaloba, "chrstá vařící vodu na psa, co je nejlepší slidič tady v Cumberlandu v horách, když je uminutá a neuvaří člověku ani najíst, když ho nenechá v noci spát samým žalováním, jako by se bůhví čeho navyváděl!"
"Když se věčně rve s finančníkama, až se po horách rozhlásí, že je prachšpatnej chlap, jak potom by moh někdo v noci klidně spát?!
Smírčí soudce se rozvážně rozkolébal k povinnosti. Přisunul svou jedinou židli a dřevěnou sedačku oběma žalobcům. Otevřel na stole starý zákoník a pátral v jeho indexu. Náhle si otřel brejle a přestavil na stole kalamář.
"Zákony a nařízení," pravil, "mlčí co do otázky rozvodu, co se týče jurisedíkce zde přítomného soudu. Avšak podle rovnoprávnosti a podle ústavy a podle zlatého pravidla by to byla bídná pěšina, kdyby nevedla sem i tam. Jestliže smírčí soudce může dvojice oddávat, je jasné, že musí mít taky moc je rozvádět. Zde přítomný úřad vydá rozvodovou listinu s dobrým spolehnutím, že i nejvyšší soud by ji juricíroval."
Ransie Bilbro vytáhl z kapsy kalhot malý váček na tabák. Vytřásl z něho na stůl pětidolarovou bankovku. "Prodal jsem medvědinu a dvě lišky," podotýkal. "To jsou všechny moje peníze."
"Pravidelný poplatek za rozvod při zde přítomném soudě," pravil soudce, "činí pět dolarů." Zastrčil bankovku do kapsy vesty z doma tkaného sukna, nasazuje si přitom masku klamné lhostejnosti. S náramnou tělesnou námahou a s velikým duševním úsilím napsal rozvodový rozsudek na půlarch kancelářského papíru a potom jej na druhý půlarch opsal. Ransie Bilbro a jeho manželka si poslechli předčítanou listinu, jež jim měla navrátit svobodu:
Na vědomost se každému dává zde předmětnou listinou, že Ransie Bilbro a jeho manželka Ariela Bilbrová dostavili se tohoto dne osobně k mému stolci a oba přislíbili, že ode dneška do budoucna nebudou jeden druhého ani milovat ani ctít ani poslouchat ani v dobrém ani ve zlém, jsouce při dobrém zdraví na duchu i na těle, a přijímají rozsudek rozvodu podle pořádku a práva i výsostné důstojnosti státu. Čehož nechť s pomocí Boží nepřestoupí. Benaja Widdup, smírčí soudce v okrese i za okres Piedmont, stát Tennessee.
Soudce již se chystal podat jednu listinu Bilbrovi. Hlas Ariely odevzdání pozastavil. Oba muži na ni pohlédli. Jejich mužská tupost stanula tváří v tvář něčemu žensky náhlému a nečekanému.
"Soudče, jenom mu tadyhletu listinu ještě nedávejte. Ještě s tím nejsme hotovi, to vůbec ne. Nejdřív musím dostat svoje právo. Musím dostat svoje alimanty. To není žádný jednání, dát mužskýmu rozvod od manželky a nestarat se, že nemá krejcaru peněz, s čím by si jako začala zas dál. Já se tady zakládám, že se vypravím k bratrovi Edovi na Prasečí horu. Potřebuju na to pár bot a trochu tabáku a ještě tak leccos. Když si Ransie může dovolit rozvod, ať platí taky alimanty!
Ransie Bilbro ztrnul v tupém zmatku. Předtím nebylo a alimentech ani zmínky. Žáenské vždyckz přijdou s nějakým překvapením a s nápadem, o který si nikdo neříkal.
Soudce Benaja Widdup si pomyslil, že tohleto si žádá právní úvahy. Co se týče alimentů, zákonné autority také mlčely. Ale tady ta žena má nohy bosé. Stezka na Prasečí horu je strmá a kamenitá.
"Arielo Bilbrová," tázal se úředním tónem, "kolik byste počítala, že by jako postačilo na alimanty při řízení před zde přítomným soudem?"
"Čítala bych," odpovídala, "na boty a na všecko, tak asi pět dolarů. Na alimanty to není nic moc, ale čítám, že bych se s tím k bratrovi Edovi dostala."
"Suma vyslovená," pravil soudce, "nejsou nerozumné peníze. Ransie Bilbro, soud vám přikazuje zaplatit žalobkyni sumu pěti dolarů, než se rozvodová listina vydá."
"Žádný peníze už nemám," vydechl Ransie ztěžka. "Zaplatil jsem vám všechno, co jsem měl."
"V opačném případě," pravil soudce, zíraje sveřepě přes okraj brejlí, "opovrhujete soudem."
"Počítám, jestli mi počkáte do zejtřka," doprošoval se manžel, "možná, že je někde schrastím nebo vyždímám. Vůbec jsem nečekal, že by se platily tyhlety alimanty."
"Řízení se odročuje," prohlásil Benaja Widdup, "na zejtra, kdy se oba dostavíte a uposlechnete příkazu soudu. Načež teprve budou vydány listiny o rozvodu." Sedl si na práh ve dveřích a začal si rozvazovat tkaničky bot.
"To už můžeme zrovna tak zajít dolů k strejci Ziahovi," rozhodoval se Ransie, "jako na noc." Vylezl na káru s jedné strany a Ariela si na ni vylezla s druhé strany. Poslušen škubání opratě, malý červený vůl obrátil káru dokola na místě a zpomaloučka se plížil odtud v oblaku prachu, zdvihajícím se od kol káry.
Pokračování příště.
Smírčí soudce Benaja Widdup seděl ve dveřích kanceláře a kouřil bezovou fajfku. Na půl cesty do nebe se zdvíhaly hřebeny Cumberlandu modře a šedavě do odpolední mlžiny. Hloupě kvokající strakatá slepice si vykračovala hlavní ulicí "osady".
Vzhůru po cestě se blížily zvuky skřípajících náprav, potom zvolna postupující oblak prachu a potom kára tažená jedním volem, na níž seděl Ransie Bilbro se svou ženou. Jak kára zastavila u soudcových dveří, slezli oba dolů. Ransie byl tenký a dlouhý, stoosmdesát centimetrů žlutavě snědé kůže a žlutých vlasů a vousů. Nevyrušitelný klid hor na něm visel jako brnění. Žena byla obalená kalikem, hranatá, zašmudlaná šňupavým tabákem a uondaná nepovědomými touhami. Tím vším prokmital chabý protest podvedeného mládí, jež ani o své ztrátě neví.
Smírčí soudce vklouzl nohama do bot, kvůli důstojnosti, a uhnul, aby mohli vstoupit.
"My tadyhle," říkala žena hlasem jako vanutí větru v borových větvích, "žádáme o rozvod." Pohlédla na Ransieho, abz se přesvědčila, zda nepostřehl nějakou závadu či obojakost, uhýbavost, zaujatost nebo sobeckou stranickost ve způsobu, jak jejich záležitost ohlásila.
"Rozvod," opakoval Ransie s vážným přikývnutím. "My dva spolu nijak nemůžeme vyjít. Je to už tak dost osamělý živobytí u nás na horách, i když se muž a ženská mají rádi. Když ale ona pořád prská jak divoká kočka a v chalupě černí jak sejček, to ať nikdo na mužským nežádá, aby s ní ještě žil."
"Když on je budižkničemu veš líná," říkala žena, aniž se nějak zvlášť rozehřívala, "courá jen s darebákama a s pašerákama kořalky a válí se přiotrávenej z kukuřičný whisky, souží lidi se smečkou nenažraných bloumavých honicích psů, aby mu je někdo nakrmil!"
"Když pořád hází pokličkama," zazněla Ransieho protižaloba, "chrstá vařící vodu na psa, co je nejlepší slidič tady v Cumberlandu v horách, když je uminutá a neuvaří člověku ani najíst, když ho nenechá v noci spát samým žalováním, jako by se bůhví čeho navyváděl!"
"Když se věčně rve s finančníkama, až se po horách rozhlásí, že je prachšpatnej chlap, jak potom by moh někdo v noci klidně spát?!
Smírčí soudce se rozvážně rozkolébal k povinnosti. Přisunul svou jedinou židli a dřevěnou sedačku oběma žalobcům. Otevřel na stole starý zákoník a pátral v jeho indexu. Náhle si otřel brejle a přestavil na stole kalamář.
"Zákony a nařízení," pravil, "mlčí co do otázky rozvodu, co se týče jurisedíkce zde přítomného soudu. Avšak podle rovnoprávnosti a podle ústavy a podle zlatého pravidla by to byla bídná pěšina, kdyby nevedla sem i tam. Jestliže smírčí soudce může dvojice oddávat, je jasné, že musí mít taky moc je rozvádět. Zde přítomný úřad vydá rozvodovou listinu s dobrým spolehnutím, že i nejvyšší soud by ji juricíroval."
Ransie Bilbro vytáhl z kapsy kalhot malý váček na tabák. Vytřásl z něho na stůl pětidolarovou bankovku. "Prodal jsem medvědinu a dvě lišky," podotýkal. "To jsou všechny moje peníze."
"Pravidelný poplatek za rozvod při zde přítomném soudě," pravil soudce, "činí pět dolarů." Zastrčil bankovku do kapsy vesty z doma tkaného sukna, nasazuje si přitom masku klamné lhostejnosti. S náramnou tělesnou námahou a s velikým duševním úsilím napsal rozvodový rozsudek na půlarch kancelářského papíru a potom jej na druhý půlarch opsal. Ransie Bilbro a jeho manželka si poslechli předčítanou listinu, jež jim měla navrátit svobodu:
Na vědomost se každému dává zde předmětnou listinou, že Ransie Bilbro a jeho manželka Ariela Bilbrová dostavili se tohoto dne osobně k mému stolci a oba přislíbili, že ode dneška do budoucna nebudou jeden druhého ani milovat ani ctít ani poslouchat ani v dobrém ani ve zlém, jsouce při dobrém zdraví na duchu i na těle, a přijímají rozsudek rozvodu podle pořádku a práva i výsostné důstojnosti státu. Čehož nechť s pomocí Boží nepřestoupí. Benaja Widdup, smírčí soudce v okrese i za okres Piedmont, stát Tennessee.
Soudce již se chystal podat jednu listinu Bilbrovi. Hlas Ariely odevzdání pozastavil. Oba muži na ni pohlédli. Jejich mužská tupost stanula tváří v tvář něčemu žensky náhlému a nečekanému.
"Soudče, jenom mu tadyhletu listinu ještě nedávejte. Ještě s tím nejsme hotovi, to vůbec ne. Nejdřív musím dostat svoje právo. Musím dostat svoje alimanty. To není žádný jednání, dát mužskýmu rozvod od manželky a nestarat se, že nemá krejcaru peněz, s čím by si jako začala zas dál. Já se tady zakládám, že se vypravím k bratrovi Edovi na Prasečí horu. Potřebuju na to pár bot a trochu tabáku a ještě tak leccos. Když si Ransie může dovolit rozvod, ať platí taky alimanty!
Ransie Bilbro ztrnul v tupém zmatku. Předtím nebylo a alimentech ani zmínky. Žáenské vždyckz přijdou s nějakým překvapením a s nápadem, o který si nikdo neříkal.
Soudce Benaja Widdup si pomyslil, že tohleto si žádá právní úvahy. Co se týče alimentů, zákonné autority také mlčely. Ale tady ta žena má nohy bosé. Stezka na Prasečí horu je strmá a kamenitá.
"Arielo Bilbrová," tázal se úředním tónem, "kolik byste počítala, že by jako postačilo na alimanty při řízení před zde přítomným soudem?"
"Čítala bych," odpovídala, "na boty a na všecko, tak asi pět dolarů. Na alimanty to není nic moc, ale čítám, že bych se s tím k bratrovi Edovi dostala."
"Suma vyslovená," pravil soudce, "nejsou nerozumné peníze. Ransie Bilbro, soud vám přikazuje zaplatit žalobkyni sumu pěti dolarů, než se rozvodová listina vydá."
"Žádný peníze už nemám," vydechl Ransie ztěžka. "Zaplatil jsem vám všechno, co jsem měl."
"V opačném případě," pravil soudce, zíraje sveřepě přes okraj brejlí, "opovrhujete soudem."
"Počítám, jestli mi počkáte do zejtřka," doprošoval se manžel, "možná, že je někde schrastím nebo vyždímám. Vůbec jsem nečekal, že by se platily tyhlety alimanty."
"Řízení se odročuje," prohlásil Benaja Widdup, "na zejtra, kdy se oba dostavíte a uposlechnete příkazu soudu. Načež teprve budou vydány listiny o rozvodu." Sedl si na práh ve dveřích a začal si rozvazovat tkaničky bot.
"To už můžeme zrovna tak zajít dolů k strejci Ziahovi," rozhodoval se Ransie, "jako na noc." Vylezl na káru s jedné strany a Ariela si na ni vylezla s druhé strany. Poslušen škubání opratě, malý červený vůl obrátil káru dokola na místě a zpomaloučka se plížil odtud v oblaku prachu, zdvihajícím se od kol káry.
Pokračování příště.
