17.12.03
Exaktní věda o sňatku
O. Henry
"Jak už jsem ti říkal dřív," pravil Jeff Peters, "nikdy jsem neměl valnou důvěru v úskočnost žen. Jako společnice nebo pedagogické kolegyně i v těch nejnevinnějších oborech vyžírandy jsou naprosto nespolehlivé."
"Tu poklonu si zaslouží," řekl jsem. "Myslím, že mají nárok na titul poctivého pohlaví."
"Proč by neměly?" řekl Jeff. "Vždyť se přece to druhé pohlaví buď pachtí s vyžírandou anebo pracuje přes čas jenom pro ně. Jsou v podnikání docela dobré jen tak dlouho, dokud se něco příliš nedotkne jejich citů nebo jejich módní barvy vlasů. Potom potřebuješ místo nich funícího a pevně na nohou stojícího muže s frňousy pískové barvy, s pěti caparty a s domkem zatíženým hypotékou, ochotného jít do učení a zaujmout místo za stolem té ženské. Tak třeba tenkrát s tou ovdovělou dámou, kterou jsme já a Andy Tucker angažírovali, aby nám pomohla provádět takový maličký plánek se sňatkovou kanceláří, kterou jsme otevřeli v městě Cairo.
Máš-li na reklamu dostatečný kapitál - dejme tomu svitek tlustý asi jako tenčí konec oje od vozu - tak se dají ve sňatkových kancelářích vy dělat peníze. Měli jsme asi 6.000 dolarů a doufali jsme je zdvojnásobit do dvou měsíců, což je tak asi nejdýl, jak se takový plánek dá provozovat, aniž si na to člověk musí brát koncesi od státu New Jersey.
Sepsali jsme inserát přibližně takového znění:
"Půvabná vdova, krásná, milující domácí krb, 32 letá, majitelka 3.000 dolarů v hotovosti a hodnotného majetku na venkově, ráda by se znovu provdala. Přednost má muž nemajetný jemné povahy před muži majetnými, neboť spolehlivé ctnosti se častěji vyskytují u lidí prostého původu. Nevylučuje se muž starší nebo nehezký, je-li věrný a opravdový a schopný vládnout majetkem a rozvážně investovat. Nabídky s adresou a podrobnostmi
"Jak už jsem ti říkal dřív," pravil Jeff Peters, "nikdy jsem neměl valnou důvěru v úskočnost žen. Jako společnice nebo pedagogické kolegyně i v těch nejnevinnějších oborech vyžírandy jsou naprosto nespolehlivé."
"Tu poklonu si zaslouží," řekl jsem. "Myslím, že mají nárok na titul poctivého pohlaví."
"Proč by neměly?" řekl Jeff. "Vždyť se přece to druhé pohlaví buď pachtí s vyžírandou anebo pracuje přes čas jenom pro ně. Jsou v podnikání docela dobré jen tak dlouho, dokud se něco příliš nedotkne jejich citů nebo jejich módní barvy vlasů. Potom potřebuješ místo nich funícího a pevně na nohou stojícího muže s frňousy pískové barvy, s pěti caparty a s domkem zatíženým hypotékou, ochotného jít do učení a zaujmout místo za stolem té ženské. Tak třeba tenkrát s tou ovdovělou dámou, kterou jsme já a Andy Tucker angažírovali, aby nám pomohla provádět takový maličký plánek se sňatkovou kanceláří, kterou jsme otevřeli v městě Cairo.
Máš-li na reklamu dostatečný kapitál - dejme tomu svitek tlustý asi jako tenčí konec oje od vozu - tak se dají ve sňatkových kancelářích vy dělat peníze. Měli jsme asi 6.000 dolarů a doufali jsme je zdvojnásobit do dvou měsíců, což je tak asi nejdýl, jak se takový plánek dá provozovat, aniž si na to člověk musí brát koncesi od státu New Jersey.
Sepsali jsme inserát přibližně takového znění:
"Půvabná vdova, krásná, milující domácí krb, 32 letá, majitelka 3.000 dolarů v hotovosti a hodnotného majetku na venkově, ráda by se znovu provdala. Přednost má muž nemajetný jemné povahy před muži majetnými, neboť spolehlivé ctnosti se častěji vyskytují u lidí prostého původu. Nevylučuje se muž starší nebo nehezký, je-li věrný a opravdový a schopný vládnout majetkem a rozvážně investovat. Nabídky s adresou a podrobnostmi
na značku Osamělá
do agentury Peters & Tucker v Cairo, III."
do agentury Peters & Tucker v Cairo, III."
"Tak dalece zhoubné náležitě," podotkl jsem, když jsme dokončili ten literární výtvor. "A teďka, kdepak máme tu dámu?" povídám.
Andy na mne pohlédl s tím svým klidným podrážděním.
"Jeffe, povídá, "doufal jsem, že ses už zbavil těch svých realistických ideálů v umění. K čemu potřebujeme dámu? Když na Wall Streetu rozprodají hromadu vodnatých akcií, myslíš, že v nich najdeš mořskou pannu? Copak má inserát nabídnutí k sňatku společného s nějakou dámou?"
"Tak jen poslouchej," povídám já. "Znáš moje pravidlo, Andy, víš, že při všech mých nezákonných nájezdech na literu zákona musí nabízené zboží existovat viditelně, předložitelně. Takovým způsobem a bedlivým studiem městských vyhlášek a železničních jízdních řádů jsem se až dosud vyvaroval nesnází s policií, které by nestačila spravit pětka nebo dobrý doutník. A tadyhle, máme-li provádět ten plánek, musíme být schopni představit v plné tělesnosti půvabnou vdovu, nebo hodnotu rovnocennou, s krásou nebo bez krásy, dědictví a příslušenství podle katalogu a seznamu vad, nebo ve lhůtě pozastavitelné, splatno a žalovatelno v místě."
"Teda," a Andy si to v hlavě představuje, "možná, že by to bylo jistější pro případ, že by se pošty nebo pořádkový výbor pokoušely vyšetřovat naši agenturu. Kde však," povídá, "můžeš doufat najít vdovu, která by byla ochotna plýtvat časem na sňatkové jednání, z kterého žádný sňatek nekouká?"
Pověděl jsem Andymu, že se mi tak jako zdá, že bych věděl o osobnosti na fous takové, jakou potřebujeme. Můj starý přítel Zeke Trotter, co čepovával okultní moudrosti a sodovku pod stanem na poutích, udělal před rokem svou ženu vdovou tím, že vypil nějakou medicinu proti špatnému trávení místo toho mazání na nohy, kterým byl zvyklý se občas opít. Stavoval jsem se u nich v domácnosti dost často, že jsem si teď pomyslel, že bych ji mohl přemluvit, aby si zapracovala s námi.
Do městečka, kde bydlela, bylo jen necelých sto kilometrů, a tak jsem si skočil na vlak a našel jsem ji pořád v té staré chalupě s těmi slunečnice a s kohouty, co věčně vysedávají na hraně necek. Paní Trotterová se hodila k našemu inserátu docela prvotřídně, až snad leda na to, co se tklo krásy a věku a majetkových poměrů. Byla však přijatelná a chvalitebná pro oko, a k tomu ještě to byla laskavost Zekově památce, že jí tu práci nabízíme.
"A je to obchod poctivý, co si tady s tím začínáte, pane Petersi?" ptá se mně, když jsem jí pověděl, co chceme.
"Paní Trotterová," povídám, "Andy Tucker a já jsme si vypočetli takovou předběžnou kalkulací, že 3.000 mužů z této širé a nespanilé země se bude vynasnažovat zmocnit se vaší spanilé ruky a viditelných peněz a majetku skrze náš inzerát. Z toho počtu nějakých třicet set se chystá dát vám výměnou za tu spanilou ruku, kdyby jí dobyli, mršinu líného a prodejného povaleče, který to v životě nikam nedotáhl, podfukáře a pokušitele štěstěny, obecně hodného opovržení.
Já a Andy," povídám jí, "navrhujeme právě dát těmto vyžírkům společnosti za vyučenou. Jen s největším sebezapřením," povídám "jsme se já a Andy ubránili pokušení založit korporaci s titulem Velkolepá Agentura Morálně Mileniální Manželské Závisti. Stačí vám to?"
"To stačí, pane Petersi," povídá paní Trotterová. "Měla jsem hned vědět, že byste se nespustil s něčím inferiósním. Ale co já v tom budu mít za práci? To budu muset osobně po jednom odbývat ty tři tisíce rošťáků, co jste se o nich zmiňoval, nebo je budu smět vyhazovat v houfech?"
"Vaše práce, paní Trotterová," povídám, "bude vlastně hotová synekurace. Budete bydlet v tichém hotelu a nebudete mít co dělat. Andy a já obstaráme všechnu korespondenci a obchodní stránku podniku.
To se rozumí," povídám jí, "někteří ohnivější a prudší nápadníci, kteří seženou na dráhu, přijdou možná do Caira osobně na námluvy, aby prorazili a nenarazili, kdyby je vyrazili, což bude už jaksi na vás. Obávám se, že v takových případech se budete musit obtěžovat a vykopnout je, jak by se tak řeklo tváří v tvář. Budeme vám platit pětadvacet dolarů týdně a všechny výlohy v hotelu."
"Dejte mi pět minut," povídá paní Trotterová, "jen co si popadnu klůcek na pudr a dám klíč od domu k sousedce, hnedka můžete začít s tím mým platem."
Tak jsem dopravil paní Trotterovou do Caira a usadil ji v rodinném hotelu, dosti vzdáleném od našeho sídla s Andym, aby nebylo podezřelé, a přece zas dostižitelné, a hlásím to Andymu.
?Výborně," povídá Andy. ?No, a když teda máš upokojené svědomí, co se týče hmatatelnosti a blízkosti vnadidla, a pečeně je přitom pěkně stranou, dejme tomu, že napaříme zas novým rybičkám daně."
Tak jsme začali inserovat tu naši reklamu v novinách široko daleko po celé vlasti. Používali jsme jen toho jednoho inserátu. Nemohli jsme jich použít víc, protože to potom bychom museli najmout hromadu úředníků a politurované parády, že by hluk žvýkané gumy určitě vyrušoval i ministra pošt.
Složili jsme 2.000 dolarů v bance na účet paní Trotterové a dali jsme jí šekovou knížku, aby ji mohla ukazovat v případech, kdy by někdo pochyboval o její poctivosti nebo o spolehlivosti agentury. Znal jsem paní Trotterovou jako osobu čestnou a spolehlivou a věděl jsem, že ty peníze můžeme bez nebezpečí nechat na její jméno.
Jen s tím jediným inserátem v oběhu jsme s Andym pracovali dvanáct hodin denně na zodpovídání dopisů.
Přicházelo přibližně sto dopisů denně. Nikdy bych si nepomyslil, že je na zemi tolika velkodušných, ale nuzných mužů, kteří jsou ochotni zmocnit se půvabné vdovy a vzít na sebe břemeno starostí s invetarisováním jejích peněz.
Většinou připouštěli, že mají v podstatě jen plnovous na lících a ztracená místa a trápí je neporozumění světa, všichni však měli jistotu, že úplně překypují něžnými city a mužnými ctnostmi, takže vdova trefí tu největší výhru svého života, dostane-li je za muže.
Každý zájemce dostal od firmy Peters & Tucker odpověď, v němž ho agentura informovala, že vdova byla hluboce dojata upřímným a zajímavým dopisem a žádá ho, aby psal znovu; aby uvedl víc podrobností; aby přiložil, možno-li, podobenku. Firma Peters & Tucker také zájemcům sdělovala, že poplatek za doručení dalšího dopisu spanilé klientce činí dva dolary, řečená částka budiž přiložena.
Tady vidíte prostotu krásy tohoto plánku. Asi 90 procent z těch domácky dalekých šlechticů sehnalo nějak potřebné peníze a poslalo je. A tím se to pro ně končilo. Až na to, že já a Andy jsme si strašně naříkali na tu námahu s rozparováním obálek a vyndaváním peněz.
Několik klientů přišlo osobně. Ty jsme poslali k paní Trotterové a ostatní už ona zařídila; až na ty tři nebo čtyři, kteří se ještě vrátili a pokoušeli se vyžebrat na tramvaj. Když potom začali docházet dopisy ze zapadlých krajů, přijímali jsme s Andym denně okolo 200 dolarů.
Jednou odpoledne, když jsme měli právě nejvíc na pilno a já jsem pěchoval ty jednodolarové a dvoudolarové bankovky do krabic od doutníků a Andy si hvízdal "Nebudou ti, milá, varhany k svatbě hrát", zašel k nám takový drobný, hlaďounký chlapík a přejel očima po stěnách, jako by pátral po ztracených Rembrandtech. Jakmile jsem ho spatřil, pocítil jsem horký příval pýchy, protože jsme ten podnik vedli poctivě.
"Koukám, že máte dnes opravdu silnou poštu," povídá ten chlapík.
Sáhl jsem na věšák a vzal jsem si klobouk.
"Pojďme," povídám. "Však jsme vás čekali. Ukážu vám zboží. Jakpak se dařilo panu presidentovi, když jste odjížděl z Washingtonu?"
Zavedl jsem ho do hotelu "Na říční vyhlídce" a musil si tam stisknout ruku s paní Trotterovou. Potom jsem mu ukázal její šekovou knížku s 2.000 dolarů na účtu k dobru.
"Tak je to, se mi zdá, všecko v pořádku," povídá ten agent tajné policie.
"Taky že je," povídám já. "A nejste-li dosud ženat, nechám vás tady pohovořit si s dámou. O těch dvou dolarech nebudeme ani mluvit."
"Děkuju pěkně," povídá. "Kdybych nebyl ženat, možná, že bych to udělal. Sbohem pane Petersi."
Ke konci třetího měsíce jsme již přijali přes 5.000 dolarů a nahlížíme, že je čas přestat. Dolehlo na nás hezkých pár stížností; a paní Trotterová se zdála od té své práce celá unavená. Teď už ji hodně nápadníků chodilo navštívit a nezdálo se, že by se jí to zvlášť líbilo.
Tak jsme se rozhodli odtáhnout zas dál a já ještě zašel k paní Trotterové do hotelu, abych jí vyplatil poslední týdenní plat, dal jí sbohem a vzal si od ní šek na ty dva tisíce.
Když jsem k ní přišel, našel jsem ji plačící jako dítě, které ne a nechce jít do školy.
"Ale, ale, ale," povídám, "copak se to tady stalo? Někdo si na vás dovolil, anebo se vám stýská po domově?"
"Ne, pane Petersi," povídá paní Trotterová. "Řeknu vám co. Byli jste jakživo se Zekem kamarádi, tak mi to nevadí. Pane Petersi, já jsem se zamilovala. Miluju jednoho muže tak strašně, že bez něho nemůžu zůstat. Je to zrovna ten ideál, na kterého jsem si vždycky myslila."
"Tak si ho vezměte," povídám. "Ovšem v tom případě, že je to vzájemné. Oplácí vám ten cit v souhlasu s podrobností a bolestivostí, jak jste to právě popsala?"
"Oplácí," povídá vdova. "Jenže je to jeden z těch pánů, co mě navštěvovali kvůli tomu inserátu, a nevezme si mě, když mu nedám ty dva tisíce. Jmenuje se William Wilkinson." A potom zas začala vyvádět tohleto rozčilení a hysterii lásky.
"Paní Trotterová," povídám jí, "není na světě druhého člověka, který by tak upřímně cítil se srdcem ženy jako já. Kromě toho jste byla kdysi životní družkou mého nejlepšího přítele. Kdyby to záleželo na mně, řekl bych, vezměte si ty dva tisíce i toho muže podle své volby a žijte blaze.
Mohli bychom si to dovolit, protože jsme tady shrábli přes 5.000 dolarů od těch kavek, co se s vámi chtěli oženit. Jenže," dodávám, "nutno se poradit s Andym Tuckerem.
Je to dobrý člověk, ale v obchodě je jako ostříž. Finančně je se mnou rovnocenný společník. Promluvím s Andym," povídám, "a hned se uvidí, co se dá dělat."
Vrátil jsem se do našeho hotelu a předložil jsem věc Andymu.
"Celou tu dobu jjsem něco takového čekal," povídá Andy. "Nikdy nemůžeš důvěřovat ženské, že vydrží do konce ve hře, kde se to může dotýkat jejích citů a sklonů."
"Je to záležitost smutná, Andy," povídám, "když si pomyslím, že jsme se tali příčinou zdrceného ženského srdce."
"To teda je," povídá Andy, "a řeknu ti, co jsem ochoten udělat, Jeffe. Ty jsi odjakživa člověk s měkkou a šlechtenou povahou. Já zas jsem byl možná až moc na tvrdo, spíš praktik a člověk podezíravý. Tentokrát ti pro jednou vyjdu napůl vstříc. Dojdi k paní Trotterové a řekni jí, ať si jen vyzvedne ty dva tisíce z banky, ať je dá tomu člověku, co se do něj zbláznila, a ať si žije blaze."
Vyskočil jsem a potřásal jsem pět minut Andymu rukou a potom jsem šel zpátky k paní Trotterové a povídám jí to, načež se rozplakala radostí zrovna tak, jako plakala ze zármutku.
Za dva dny nato jsme s Andym balili k odjezdu.
Nechtěl bys ještě seběhnout se mnou tam dolů a seznámit se s paní Trotterovou, než odjedeme?" ptám se ho. "Hrozitánsky ráda by tě poznala a vyslovila ti svoje chvalozpěvy a vděčnost."
"No, myslím, že bych ani nechtěl," povídá Andy. "Myslím, že bude lepší pospíšit si a chytit ještě ten vlak."
Utahoval jsem si náš kapitál na tělo v břišním opasku, jak jsme to vždycky nosili, a tu najednou Andy vytáhne z kapsy svitek větších bankovek a podává mi je, abych je přidal k ostatním.
"Co je tohle?" ptám se.
"To jsou ty dva tisíce paní Trotterové," odpovídá Andy.
"A jak ty jsi k nim přišel?" ptám se zas.
"Sama mi je dala," povídá Andy. "Navštěvoval jsem ji už dýl než měsíc, vždycky tři večery v týdnu."
"Tak to ty jsi William Wilkinson?" povídám.
"Byl jsem," povídám Andy.
Andy na mne pohlédl s tím svým klidným podrážděním.
"Jeffe, povídá, "doufal jsem, že ses už zbavil těch svých realistických ideálů v umění. K čemu potřebujeme dámu? Když na Wall Streetu rozprodají hromadu vodnatých akcií, myslíš, že v nich najdeš mořskou pannu? Copak má inserát nabídnutí k sňatku společného s nějakou dámou?"
"Tak jen poslouchej," povídám já. "Znáš moje pravidlo, Andy, víš, že při všech mých nezákonných nájezdech na literu zákona musí nabízené zboží existovat viditelně, předložitelně. Takovým způsobem a bedlivým studiem městských vyhlášek a železničních jízdních řádů jsem se až dosud vyvaroval nesnází s policií, které by nestačila spravit pětka nebo dobrý doutník. A tadyhle, máme-li provádět ten plánek, musíme být schopni představit v plné tělesnosti půvabnou vdovu, nebo hodnotu rovnocennou, s krásou nebo bez krásy, dědictví a příslušenství podle katalogu a seznamu vad, nebo ve lhůtě pozastavitelné, splatno a žalovatelno v místě."
"Teda," a Andy si to v hlavě představuje, "možná, že by to bylo jistější pro případ, že by se pošty nebo pořádkový výbor pokoušely vyšetřovat naši agenturu. Kde však," povídá, "můžeš doufat najít vdovu, která by byla ochotna plýtvat časem na sňatkové jednání, z kterého žádný sňatek nekouká?"
Pověděl jsem Andymu, že se mi tak jako zdá, že bych věděl o osobnosti na fous takové, jakou potřebujeme. Můj starý přítel Zeke Trotter, co čepovával okultní moudrosti a sodovku pod stanem na poutích, udělal před rokem svou ženu vdovou tím, že vypil nějakou medicinu proti špatnému trávení místo toho mazání na nohy, kterým byl zvyklý se občas opít. Stavoval jsem se u nich v domácnosti dost často, že jsem si teď pomyslel, že bych ji mohl přemluvit, aby si zapracovala s námi.
Do městečka, kde bydlela, bylo jen necelých sto kilometrů, a tak jsem si skočil na vlak a našel jsem ji pořád v té staré chalupě s těmi slunečnice a s kohouty, co věčně vysedávají na hraně necek. Paní Trotterová se hodila k našemu inserátu docela prvotřídně, až snad leda na to, co se tklo krásy a věku a majetkových poměrů. Byla však přijatelná a chvalitebná pro oko, a k tomu ještě to byla laskavost Zekově památce, že jí tu práci nabízíme.
"A je to obchod poctivý, co si tady s tím začínáte, pane Petersi?" ptá se mně, když jsem jí pověděl, co chceme.
"Paní Trotterová," povídám, "Andy Tucker a já jsme si vypočetli takovou předběžnou kalkulací, že 3.000 mužů z této širé a nespanilé země se bude vynasnažovat zmocnit se vaší spanilé ruky a viditelných peněz a majetku skrze náš inzerát. Z toho počtu nějakých třicet set se chystá dát vám výměnou za tu spanilou ruku, kdyby jí dobyli, mršinu líného a prodejného povaleče, který to v životě nikam nedotáhl, podfukáře a pokušitele štěstěny, obecně hodného opovržení.
Já a Andy," povídám jí, "navrhujeme právě dát těmto vyžírkům společnosti za vyučenou. Jen s největším sebezapřením," povídám "jsme se já a Andy ubránili pokušení založit korporaci s titulem Velkolepá Agentura Morálně Mileniální Manželské Závisti. Stačí vám to?"
"To stačí, pane Petersi," povídá paní Trotterová. "Měla jsem hned vědět, že byste se nespustil s něčím inferiósním. Ale co já v tom budu mít za práci? To budu muset osobně po jednom odbývat ty tři tisíce rošťáků, co jste se o nich zmiňoval, nebo je budu smět vyhazovat v houfech?"
"Vaše práce, paní Trotterová," povídám, "bude vlastně hotová synekurace. Budete bydlet v tichém hotelu a nebudete mít co dělat. Andy a já obstaráme všechnu korespondenci a obchodní stránku podniku.
To se rozumí," povídám jí, "někteří ohnivější a prudší nápadníci, kteří seženou na dráhu, přijdou možná do Caira osobně na námluvy, aby prorazili a nenarazili, kdyby je vyrazili, což bude už jaksi na vás. Obávám se, že v takových případech se budete musit obtěžovat a vykopnout je, jak by se tak řeklo tváří v tvář. Budeme vám platit pětadvacet dolarů týdně a všechny výlohy v hotelu."
"Dejte mi pět minut," povídá paní Trotterová, "jen co si popadnu klůcek na pudr a dám klíč od domu k sousedce, hnedka můžete začít s tím mým platem."
Tak jsem dopravil paní Trotterovou do Caira a usadil ji v rodinném hotelu, dosti vzdáleném od našeho sídla s Andym, aby nebylo podezřelé, a přece zas dostižitelné, a hlásím to Andymu.
?Výborně," povídá Andy. ?No, a když teda máš upokojené svědomí, co se týče hmatatelnosti a blízkosti vnadidla, a pečeně je přitom pěkně stranou, dejme tomu, že napaříme zas novým rybičkám daně."
Tak jsme začali inserovat tu naši reklamu v novinách široko daleko po celé vlasti. Používali jsme jen toho jednoho inserátu. Nemohli jsme jich použít víc, protože to potom bychom museli najmout hromadu úředníků a politurované parády, že by hluk žvýkané gumy určitě vyrušoval i ministra pošt.
Složili jsme 2.000 dolarů v bance na účet paní Trotterové a dali jsme jí šekovou knížku, aby ji mohla ukazovat v případech, kdy by někdo pochyboval o její poctivosti nebo o spolehlivosti agentury. Znal jsem paní Trotterovou jako osobu čestnou a spolehlivou a věděl jsem, že ty peníze můžeme bez nebezpečí nechat na její jméno.
Jen s tím jediným inserátem v oběhu jsme s Andym pracovali dvanáct hodin denně na zodpovídání dopisů.
Přicházelo přibližně sto dopisů denně. Nikdy bych si nepomyslil, že je na zemi tolika velkodušných, ale nuzných mužů, kteří jsou ochotni zmocnit se půvabné vdovy a vzít na sebe břemeno starostí s invetarisováním jejích peněz.
Většinou připouštěli, že mají v podstatě jen plnovous na lících a ztracená místa a trápí je neporozumění světa, všichni však měli jistotu, že úplně překypují něžnými city a mužnými ctnostmi, takže vdova trefí tu největší výhru svého života, dostane-li je za muže.
Každý zájemce dostal od firmy Peters & Tucker odpověď, v němž ho agentura informovala, že vdova byla hluboce dojata upřímným a zajímavým dopisem a žádá ho, aby psal znovu; aby uvedl víc podrobností; aby přiložil, možno-li, podobenku. Firma Peters & Tucker také zájemcům sdělovala, že poplatek za doručení dalšího dopisu spanilé klientce činí dva dolary, řečená částka budiž přiložena.
Tady vidíte prostotu krásy tohoto plánku. Asi 90 procent z těch domácky dalekých šlechticů sehnalo nějak potřebné peníze a poslalo je. A tím se to pro ně končilo. Až na to, že já a Andy jsme si strašně naříkali na tu námahu s rozparováním obálek a vyndaváním peněz.
Několik klientů přišlo osobně. Ty jsme poslali k paní Trotterové a ostatní už ona zařídila; až na ty tři nebo čtyři, kteří se ještě vrátili a pokoušeli se vyžebrat na tramvaj. Když potom začali docházet dopisy ze zapadlých krajů, přijímali jsme s Andym denně okolo 200 dolarů.
Jednou odpoledne, když jsme měli právě nejvíc na pilno a já jsem pěchoval ty jednodolarové a dvoudolarové bankovky do krabic od doutníků a Andy si hvízdal "Nebudou ti, milá, varhany k svatbě hrát", zašel k nám takový drobný, hlaďounký chlapík a přejel očima po stěnách, jako by pátral po ztracených Rembrandtech. Jakmile jsem ho spatřil, pocítil jsem horký příval pýchy, protože jsme ten podnik vedli poctivě.
"Koukám, že máte dnes opravdu silnou poštu," povídá ten chlapík.
Sáhl jsem na věšák a vzal jsem si klobouk.
"Pojďme," povídám. "Však jsme vás čekali. Ukážu vám zboží. Jakpak se dařilo panu presidentovi, když jste odjížděl z Washingtonu?"
Zavedl jsem ho do hotelu "Na říční vyhlídce" a musil si tam stisknout ruku s paní Trotterovou. Potom jsem mu ukázal její šekovou knížku s 2.000 dolarů na účtu k dobru.
"Tak je to, se mi zdá, všecko v pořádku," povídá ten agent tajné policie.
"Taky že je," povídám já. "A nejste-li dosud ženat, nechám vás tady pohovořit si s dámou. O těch dvou dolarech nebudeme ani mluvit."
"Děkuju pěkně," povídá. "Kdybych nebyl ženat, možná, že bych to udělal. Sbohem pane Petersi."
Ke konci třetího měsíce jsme již přijali přes 5.000 dolarů a nahlížíme, že je čas přestat. Dolehlo na nás hezkých pár stížností; a paní Trotterová se zdála od té své práce celá unavená. Teď už ji hodně nápadníků chodilo navštívit a nezdálo se, že by se jí to zvlášť líbilo.
Tak jsme se rozhodli odtáhnout zas dál a já ještě zašel k paní Trotterové do hotelu, abych jí vyplatil poslední týdenní plat, dal jí sbohem a vzal si od ní šek na ty dva tisíce.
Když jsem k ní přišel, našel jsem ji plačící jako dítě, které ne a nechce jít do školy.
"Ale, ale, ale," povídám, "copak se to tady stalo? Někdo si na vás dovolil, anebo se vám stýská po domově?"
"Ne, pane Petersi," povídá paní Trotterová. "Řeknu vám co. Byli jste jakživo se Zekem kamarádi, tak mi to nevadí. Pane Petersi, já jsem se zamilovala. Miluju jednoho muže tak strašně, že bez něho nemůžu zůstat. Je to zrovna ten ideál, na kterého jsem si vždycky myslila."
"Tak si ho vezměte," povídám. "Ovšem v tom případě, že je to vzájemné. Oplácí vám ten cit v souhlasu s podrobností a bolestivostí, jak jste to právě popsala?"
"Oplácí," povídá vdova. "Jenže je to jeden z těch pánů, co mě navštěvovali kvůli tomu inserátu, a nevezme si mě, když mu nedám ty dva tisíce. Jmenuje se William Wilkinson." A potom zas začala vyvádět tohleto rozčilení a hysterii lásky.
"Paní Trotterová," povídám jí, "není na světě druhého člověka, který by tak upřímně cítil se srdcem ženy jako já. Kromě toho jste byla kdysi životní družkou mého nejlepšího přítele. Kdyby to záleželo na mně, řekl bych, vezměte si ty dva tisíce i toho muže podle své volby a žijte blaze.
Mohli bychom si to dovolit, protože jsme tady shrábli přes 5.000 dolarů od těch kavek, co se s vámi chtěli oženit. Jenže," dodávám, "nutno se poradit s Andym Tuckerem.
Je to dobrý člověk, ale v obchodě je jako ostříž. Finančně je se mnou rovnocenný společník. Promluvím s Andym," povídám, "a hned se uvidí, co se dá dělat."
Vrátil jsem se do našeho hotelu a předložil jsem věc Andymu.
"Celou tu dobu jjsem něco takového čekal," povídá Andy. "Nikdy nemůžeš důvěřovat ženské, že vydrží do konce ve hře, kde se to může dotýkat jejích citů a sklonů."
"Je to záležitost smutná, Andy," povídám, "když si pomyslím, že jsme se tali příčinou zdrceného ženského srdce."
"To teda je," povídá Andy, "a řeknu ti, co jsem ochoten udělat, Jeffe. Ty jsi odjakživa člověk s měkkou a šlechtenou povahou. Já zas jsem byl možná až moc na tvrdo, spíš praktik a člověk podezíravý. Tentokrát ti pro jednou vyjdu napůl vstříc. Dojdi k paní Trotterové a řekni jí, ať si jen vyzvedne ty dva tisíce z banky, ať je dá tomu člověku, co se do něj zbláznila, a ať si žije blaze."
Vyskočil jsem a potřásal jsem pět minut Andymu rukou a potom jsem šel zpátky k paní Trotterové a povídám jí to, načež se rozplakala radostí zrovna tak, jako plakala ze zármutku.
Za dva dny nato jsme s Andym balili k odjezdu.
Nechtěl bys ještě seběhnout se mnou tam dolů a seznámit se s paní Trotterovou, než odjedeme?" ptám se ho. "Hrozitánsky ráda by tě poznala a vyslovila ti svoje chvalozpěvy a vděčnost."
"No, myslím, že bych ani nechtěl," povídá Andy. "Myslím, že bude lepší pospíšit si a chytit ještě ten vlak."
Utahoval jsem si náš kapitál na tělo v břišním opasku, jak jsme to vždycky nosili, a tu najednou Andy vytáhne z kapsy svitek větších bankovek a podává mi je, abych je přidal k ostatním.
"Co je tohle?" ptám se.
"To jsou ty dva tisíce paní Trotterové," odpovídá Andy.
"A jak ty jsi k nim přišel?" ptám se zas.
"Sama mi je dala," povídá Andy. "Navštěvoval jsem ji už dýl než měsíc, vždycky tři večery v týdnu."
"Tak to ty jsi William Wilkinson?" povídám.
"Byl jsem," povídám Andy.
/Henry, O.: Katedra filantromatematiky a jiné povídky. SNKLHU, Praha 1955, 1. vydání, přel. A. J. Šťastný/
