17.12.03
Existencialismus
Pro změnu něco vážného, nejednoduchého a pro někoho snad i zajímavého...
Pojednání o Prvním sešitu o existencialismu. Koneckonců se bytí týká všech.
Úvod
Zadání zní existencialismus a absurdní drama. Po nastudování několika publikací o teorii a historii literatury jsem dospěla k názoru, že existencialismus je sám o sobě tak široké téma, že bude velmi obtížné o něm nějak celistvě pojednat, natož abych rozebírala ještě absurdní drama. Úvodem tedy chci upřesnit, že se zaměřím pouze na existencialismus jako filozofický směr, a to pouze na francouzský [1].
Václav Černý mi byl mým gymnaziálním profesorem doporučen, jako ostatně vždy, jako autor nejlepšího – a jediného – pojednání o existencialismu v češtině. Musím se přiznat, že s Václavem Černým válčím; naprosto mě odpuzuje jeho poněkud povýšený styl. Marně jsem doufala, že se takto vyjadřuje pouze ve svých memoárech. První sešit o existencialismu je psán přesně tak, jak si myslím, že se o filozofii psát nemá. Tj., že není naprosto brán ohled na čtenáře. Nemyslím si totiž, že knihy o filozofii by měli číst jen filozofové – ostatně, žádný filozof s nebe nespadl. Domnívám se, že i o složitých filozofických, v tomto případě existenciálních, otázkách se dá psát srozumitelně.
A právě o to bych se chtěla v této práci pokusit. Poprvé jsem se Prvním sešitem o existencialismu prokousávala velmi těžce a musela jsem přečíst poměrně mnoho jiných, "lehčích" textů. Teď si myslím, že chápu, o čem Václav Černý vlastně píše. Chtěla bych se pokusit říci jednoduše a jasně, o co vlastně v existencialismu jde, a takovýto "překlad" komentovat.
Zjištění klimatu
První kapitola je rozborem dvou knih (Tolstoj, Gide), které vznikly předtím, než samotný existencialismus, a přesto se zabývají tématem absurdnosti, prožitkem životního absurdna, existenčním pocitem, úzkostí a jinými tématy, která jsou pro existencialismus charakteristická. Černý tvrdí, že je to dáno tím, že pojem existencialismus pochází z latinského existere, což prý všichni známe – protože existujeme, jsme. Z toho vyvozuje, že existencialismus je tak starý jako existence sama.
Otázkou je, jsou-li tato témata charakteristická či výsadní pouze pro existencialismus. Nejsou-li to obecné filozofické otázky, na které odpovídá každý nový filozofický směr. Jednak proto, že většinou vychází z nějakého předchozího směru, který na ně odpovídal, a jednak proto, že to jsou vlastně pro každého velice podstatné otázky. Zvláště v době, kdy je Bůh zpochybňován, ale přece jen pořád není tak docela jasné, jak to vlastně na světě, tedy i s námi, funguje.
Předchůdci
V této kapitole Černý rozebírá filozofii a díla autorů, ke kterými se existencialisté hlásí jako ke svým předchůdcům. Rozebírá filozofii individuálna Sörena Kierkegaarda, jejíž principy vidí v samotě a úzkosti člověka před Bohem, v základní subjektivnosti a jednotlivosti skutečnosti, v absurdnosti existence, v závislosti věcného osudu na lidské svobodě, v životě jakožto hříchu. Mnohé principy jsou existencialismem přejaty, ale myslím, že v Kierkegaardově pojetí měly jiný smysl. (Jednak byl Kierkegaard nesporně "deformován" svým dětstvím a vztahy a jednak v jeho filozofii vidím především snahu oponovat filozofii Hegelově. Je pravda, že Hegelova filozofie měla tu chybu, že se domnívala, že vše vysvětlí v jediném absolutním systému. A lidský život přece není možné zredukovat a zachytit do vědeckého systému, zobjektivizovat. Pominu-li tento fakt, stejně si myslím, že Kierkegaard nemůže Hegelovi dost dobře oponovat tím, že vytvoří vlastní filozofii, protože jejich cíle jsou odlišné. Mohlo by to být zřejmé již z jejich označení: o Hegelovi se mluví a píše jako o filozofovi, o Kierkegaardovi jako o náboženském mysliteli. A tady je zřejmě onen základní rozdíl. Hegel představuje filozofii již odpoutanou od náboženství, Kierkegaard filozofii (opět) těsně spojenou s náboženstvím.)
Kierkegaardova filozofie mi připadá jako revolta (proti panující Hegelově filozofii, proti všem), ale jiná než existencialistická. Existencialisté revoltují, protože to je jediný způsob jak se vyrovnávat s absurditou. Kierkegaard revoltuje víc jako malé navztekané dítě – proti všem z důvodů nějakých vnitřních pohnutek, které ani nijak zvlášť s ostatními nesouvisí. Proto si např. příliš nevšímá toho, že si dvě filozofie, z nichž je každá v docela jiném světě, nemohou oponovat a kritizovat se, protože každou zajímá něco jiného, je pro ni něco jiného podstatné.
Jako dalšího předchůdce existencialismu uvádí Černý Karla Jasperse, který pro Evropu znovuobjevil právě Kiekegaarda. Jaspers také vidí existenci jako pouze subjektivní, jako svobodnou realitu, kterou si sami volíme. U Jasperse je důležitý dvojí způsob žití (podobně jako tři stadia u Kierkegaarda), a to buď Da-sein ve světě, nebo transcendence a existence. Jaspers tvrdí, že existenciální způsob není automatický, ale člověk se pro něj musí rozhodnout. Tuto šanci má člověk v mezních situacích, kdy se volby dokonce ani vzdát nemůže. Mezi mezní situace řadí Jaspers prožitek viny, prožitek utrpení, prožitek boje o svou záležitost či právo, prožitek blízkosti smrti atd. Existence čili autenticita je však situace, která je pro člověka obtížná ustát a která je provázena neustálou úzkostí. Je možné ji však zvládnout, když člověk porozumí tomu, že světu je možné rozumět i jako transcendenci. Tou je obvykle (i u Kierkegaarda) Bůh, ale zde Absolutno.
Edmunda Husserla uvádí Černý jako důležitého pro existencialismus proto, že poskytl existencialistům fenomenologickou metodu [2]. Fenomenologie se absolutně nezajímá o problémy podstaty, o otázky hmoty a ducha, o vysvětlení jevů ani o původ toho, co je. Zajímá ji jen podoba toho, co je. Spočívá v popisu podoby vědomí, kterého je dosahováno sebe-prožíváním, a popisuje struktury, kterými si vědomí osvojuje obsahy, vnímání, vzpomínání atd. Na fenomenologii je důležité, že se nechce zabývat tím, co je předmětem či obsahem vědomí, ale chce se vyloučením obsahů vědomí dostat k formám bez obsahů, což je to, co existencialismus nazývá "nic".
Jako dalšího z předchůdců existencialistů uvádí Černý dalšího německého filozofa, Martina Heideggera. Z hlediska základního přístupu k některým tématům se dá říct, že Heidegger je filozof existencialistický. On sám sebe ale z existencialismu vylučuje. Jeho linie se totiž od tradice Kierkegaard – Jaspers často výrazně liší. Například odmítá jakoukoli transcendenci "mimo" svět. Spolu s existencialisty však obnovuje otázku po bytí, kterou považuje za specificky lidskou otázku. Člověk je jediné bytí, které si tuto otázku pokládá a je schopné si ji položit. Touto otázkou se vlastně ptá po sobě.
Myslím, že ani tady vlastně existencialismus nepřichází s ničím nějak zvlášť převratným ("obnovuje"). Náboženství a filozofie od nepaměti objasňovaly záhadu člověka. Nevím, zda-li se dnes dá ještě říct, že něco je specificky lidské. U mnoha schopností a dovedností se již zjistilo, že i zvířata jsou schopna se je naučit, pochopit, a často i lépe než lidé [3]. Někteří by mohli namítat, že to je znevažování filozofie, ale jak můžeme vědět, že se jiní živočichové neptají po svém bytí? Vždyť myšlenka, že člověk je "pánem tvorstva" už snad byla, probůh, opuštěna. Nebo ne?
Existencialisté
Černý cituje, že existencialismů je tolik, kolik je existencialistů. To se je pochopitelné, protože existencialismus je o prožitku, subjektivitě, individuálnu. Pro Černého je poznávacím znamením existencialisty "substrát subjektivně prožitého". Co to znamená? Znamená to, že jednotliví existencialisté se v mnohém velmi liší, jsou individuální, ale přesto mají alespoň jedno společné východisko. Tím je subjektivita individua, tj. osobní vědomí postihující samo sebe.
A jsme zase u toho samého: vědomí postihující pouze samo sebe, protože to je ta pravá a jediná existence. A existence je synonymem svobody. Z toho plyne, že člověk je odpovědný za všechny své činy, protože jeho existence není právě nic jiného než jeho činy. Činy jsou dvojího druhu. Za prvé prosté fakty životního fungování, za druhé hodnoty, tj. projekty nebo cíle, které si člověk klade, aby dal své existenci význam.
Hlavními představiteli existencialismu jsou nesporně Albert Camus a Jean-Paul Sartre. V dnešní době jsou oceňováni již spíše jako spisovatelé než jako filozofové. V 60. letech byl Sartre považován za největšího z filozofů. Oceňován byl ovšem ve stejné době také jako spisovatel, v roce 1964 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu (kterou ale nepřijal, protože tak by se z něj stala instituce, tedy by již neexistoval tou pravou existencí).
Sartre i Camus studovali filozofii. Sartre v Německu, kde se seznámil s německými filozofy, kteří byli později pro existencialismus klíčovými (viz výše), Camus v Alžíru. Souběžně s literární tvorbou (převažuje próza a drama) psali filozofické studie. Jejich nejoblíbenější formou byl esej. Snad proto, že se nachází na hranici vědy a beletrie. (V celém existencialismu se vlastně sváří vážné a vědecké s neskutečným, vymyšleným a citovo-smyslovým.) Hluboké filozofické vzdělání a filozofický základ jejich uměleckých děl často svádí k interpretaci prozaických a dramatických děl jako ilustrace filozofických tezí. Otázkou ovšem je, jestli oni sami nepsali beletrii jako propagaci své filozofie. Každý propagandistický stratég dobře ví, že jakoukoli ideu lze velmi úspěšně rozšiřovat, pokud se jí dostane přijatelné formy.
K hlavním Sartrovým filozofickým dílům patří Bytí a nicota (L‘Etre et le Néant, 1943), Existencialismus je humanismus (L‘Existencialisme est un humanisme, 1946), Kritika dialektického rozumu (La Critique de la raison dialectique, 1960). Camus je autorem esejů Mýtus o Sisyfovi (Le Mythe de Sisyphe, 1942) a Člověk revoltující (L‘Homme révolté, 1951).
Důležité rozdělení existencialistů je pak na proud ateistický a proud náboženský. Toho nejznámější orientační dělení pochází právě od Sartra. Náboženský proud tvoří Jaspers (viz výše) a Gabriel Marcel. Marcel je francouzský filozof, jehož filozofickým krédem je přesvědčení, že beletrie má schopnost vypovídat o vypjatosti existenciální situovanosti moderního člověka mnohem lépe než přísně filozofický text. Jeho odpor k tradiční filozofii je patrný zvláště z toho, že za svůj nejvýznamnější filozofický čin považoval zveřejnění svých deníků. Útržkovitými záznamy ze svého Metafyzického deníku (Journal métaphysique, od 1914) se vyjadřoval dávno před Sartrem, dříve než poznal cokoliv z Heideggera a Jasperse.
Ateistický proud tvoří zejména Sartre a Heidegger. Sartre snad ani nemůže jinak, protože prošel značným filozofickým vývojem; od existencialismu se dostal přes marxismus až k filozofii bratrství, blízké křesťanskému personalismu.
Realismus konkrétní existence
V této kapitole mluví Černý o tom, že existencialismus je realismus, ba někdy dokonce naturalismus. Je to však realismus nového typu v tom smyslu, že je realismem lidského života v jeho jediné původní podobě. Je realismem čirého lidského konkrétna. Na rozdíl od dekadence není ale existencialismus uměním o lidské výjimce. V existencialismu je osudem každého stát se jediným a být zcela sám.
Umělecky tedy není existencialismus ničím jiným než filozoficky, a to reakcí kvality proti ideám a věcem, proti zideologizování a zvěcnění. Neznamená to ale, že by existenciální literatura neznala obecné problémy. Jen trvá na tom, že jsou vždy prožívány individuálně a nemají jedno, obecné řešení. Řešení je vždy individuální.
Konkrétní životní realita zobrazovaná v uměleckém díle nesmí být "deformována rozumem" – nesmí být vysvětlována, zobecňována apod. Umělecké konkrétno znamená jen samo sebe. Z toho plyne, že život se bez svého uměleckého zobrazení dobře obejde a umění v životě nic nezmění. Umění je absurdní [4].
Jsoucno a nicota
Sartre sepsal svůj spis Bytí a nicota pod přímým vlivem četby Heideggerova Bytí a času. Člověk je tu zpočátku chápán jako vědomí [5] a jako takový je nicota, prázdnota, nic. Jen jako místo, kde se "zjevuje svět" (jako "bytí v sobě" – In-Sich-Sein). Člověk tak pochopitelně není součást světa. Je jinak než svět, je jako "bytí pro sebe" – Für-Sich-Sein). Je pouze tím, co ze sebe udělá, jak sebe sama volí. Je svobodný a je "odsouzen" ke svobodě – k volbě, projektu (viz výše). Projektuje se, protože si je vědom své prázdnoty, a tak vrcholem sebeprojekce je plnost bytí – Bůh [6]. Člověk nemůže nevolit, je stále otevřen do budoucna, kde volí.
Transcendence není pro Sartra jiný způsob bytí světa [7], ale sebepřekročení člověka do budoucnosti. Člověk je bytím v možnostech. Je bytím mezi budoucností (vzdáleným) a zkamenělostí (minulostí). Jiní existencialisté mají volbu buď autentickou nebo neautentickou, ale podle Sartra člověk nemůže dopředu vědět, která volba je autentická. Člověk chce vždy dobro a dobrem je pak vždy to, pro co se rozhodne, co si vyvolí. Z toho pramení úzkost – jakožto vědomí dosahu své volby před ostatními lidmi, které svou volbou zasahuje.
Hrozby odcizení
Je v samotné povaze lidské existence, že sobě samé neustále uniká projektem, distancuje se od své minulosti, věci. Je to v povaze, ale není to radostí. V tom spočívá existenční krach. Ale je opět sebeprojektem uskutečnit v sobě bezpečný stav věci, člověk chce být věcí. Nicméně přitom nechce ztratit vědomí, tj. schopnost uvědomovat si svůj klid a dokončenost a těšit se tím, což věci nedovedou. Taková touha je vlastně touha být Bohem. Problém je v tom, že Bůh neexistuje. Existuje ale ještě jedna věc, dokonce s vědomím; tou je minulost člověka. Člověk do ní utíká před budoucností z přítomnosti.
Jinou hrozbou odcizení jsou druzí lidé. Ti člověku nemohou pomoci, mohou člověka jemu samotnému jen zcizit. Jak probíhá "Mitsein" subjektů? Druhý je pro člověka ten, kterého vnímá, vidí, a naopak člověk je druhým viděn. Být viděn je základní kategorie vztahů mezi subjekty. Být viděn znamená být pro druhého předmětem, věcí. Druhý si o člověku vytváří představu, kterou si zafixovává, takže člověk je pak už navždy svou minulostí, věcí, kterou druhý vidí. Pohled druhého ignoruje a znemožňuje všechny budoucí proměny a sebeprojekty člověka. Být viděn bere člověku veškerou svobodu. "Mitsein" je tedy konflikt subjektů, je to zamezování svobodným sebeprojektům.
Subjekt a svět, subjekt a věc, subjekt a druhý se popírá. Od existencialismu je upřímné, že přiznává, že své podstaty nemůže a není schopen zdůvodnit a založit vlídnou spojitost mezi subjekty. Nepopírá existenci společenských realit, uznává existenci tmelivých vazeb rodiny, státu, církve apod., ale vidí v nich jen deprimující výsledky kolektivního spojení jednotlivých subjektů, které souhlasily s tím, že se stanou objekty, aby se mohly spojit, čímž zrušily vlastní existenci.
Existencialismus kritizuje lásku, protože nakládá s milovaným jako s objektem, přestože ho chce jako subjekt. Vidí tedy v lásce jen další existenční krach. Nejsem si jistá, jestli je z tohoto bludného kruhu vůbec nějaké východisko. V realitě, alespoň v mé, je přece láska tím, co právě dotváří existenci. Je tím, co dává často životu smysl, jaksi ho podporuje. Kdo miluje, bývá, alespoň nějaký čas, šťastný. Zdá se mi, že pro existencialismus vůbec pojem štěstí neexistuje. Nebere ho prostě v potaz. Je tak moc individuální a egoistický, že se nedivím, že všechno v životě je existenční krach.
Existencialismus účasti
Existencialismem účasti nazývá Černý představitele náboženského proudu existencialismu. Mluví o několika křesťanských, přesněji katolických myslitelích, kteří vycházejí z existencialismu, ale dospívají ke křesťanskému spiritualismu. Vidíme-li předního zástupce v Gabrielu Marcelovi [8], jehož myslitelské počátky leží v 10. letech 20. století, je existencialismus účasti starší než sartrismus. Ostatně Černý, jehož První sešit o existencialismus vyšel poprvé na přelomu let 1947 a 1948, konstatuje, že soudobá, obecně přijatá a platná představa existencialismu tuto skupinu nezahrnuje.
Existencialismus účasti se se sartrismem shoduje v tom, že základně platnou skutečnost vidí v individuálním subjektivnu. Také v tom, že povahou člověka je projekt, svoboda. Že je člověk spíše skutečností, která se hledá, sebe vytváří, než skutečností danou. A zde nastává rozdíl: Marcel dává důraz na pozitivně tvořivý aspekt svobody, ve kterém ovšem Sartre vidí aspekt negativní, ono "znicování", stávání se věcí. Marcel vyzdvihuje i lidský ráz svobody, a sice, že svoboda není stav, že to je lidská funkce a děj. Je to vykonávání lidství. Svobodným sebehledáním se člověk dostává stále dál, k větší míře jsoucna, existence. Z toho je vyvozováno, že tíhne-li člověk k možnému většímu sebe sama, je zřejmě částí plného jsoucna.
Existencialismus účasti je také zajisté existencialismem volby. S tím rozdílem ovšem, že volba nezaměřuje člověka do samoty, ale k druhým. Člověk je účasten druhých, druzí se opět stávají bližními. To proto, že člověk směřuje, stejně jako druzí lidé, k nejvyššímu sebepřekonání, ze kterého (stejně jako oni) vyšel. Jedinými principy rozlišení a rozštěpení mezi individui je tělesnost a čas. Rozlišení nejvyššího sebepřekonání nastalo nutností tvořit: Stvořitel musel tvořit a nemohl zůstat nerozlišen. Stvořitel se tedy rozdělil na sebe a lidi, protože Stvořitel je i Láska a musel stvořit někoho, koho by miloval.
Obávám se, že lidstvo bude už navždy silně poznamenáno křesťanstvím i s jeho "domýšlivostí". Opět mi nezbývá než podotknout: Jak můžeme vědět, že Bůh stvořil právě lidi, aby měl koho milovat? Proč by nestvořil nějaká roztomilá zvířátka nebo okouzlující květiny, které by miloval? Člověk sebevědomě prohlašuje, že Bůh stvořil člověka, aby měl partnera. Někoho, kdo bude mít vlastní vůli a rozum, někoho, kdo ho bude uctívat z vlastního rozhodnutí… Z toho by ale logicky plynulo, že Bůh je tak trochu ješita, který chce být také milován a uctíván, ale nestačí mu bezmezná poslušnost "nižších živočichů" – chce někoho, kdo by si myslel, že je tak samostatný, že se může rozhodnout, jestli Boha uctívat, nebo ne… To mi v lecčems velmi připomíná lidské jednání a chování. Jsou tedy dvě možnosti: buď tedy Bůh stvořil skutečně člověka k obrazu svému, nebo je Bůh vymyšlen lidmi… Ať je to jakkoliv, je dlužno přiznat křesťanství velké zásluhy za jeho mírumilovnost, bratrskost, rovnostářství, skromnost atd….
Dobová a sociální výraznost existencialismu
Existencialismus je filozofií krize. Nejen v tom smyslu, že kategorií projektu rozděluje život a bytost propastí, kde na jedné straně je objekt–věc–minulost, na druhé subjekt–svobodná vůle–budoucnost. Sociálně vzato je existencialismus projevem krize člověka. Je pochopitelné, že rozklad starého světa a zhroucení blahobytných optimismů vyústí v myšlenkový katastrofismus. Zhruba třicetileté období vymezené dvěma světovými válkami a přechodným obdobím míru bylo pro vznik existencialismu zcela klíčové. Neboť jakou filozofii má zrodit doba, ve které přestaly platit veškeré hodnoty, kdy Bůh zanevřel i na spravedlivé, kdy si civilizace uvědomily svou smrtelnost, kdy se vše staré rozpadlo, která upíná své naděje k záchranné budoucnosti? Nic jiného než filozofii absurdity, opuštěnosti; filozofii, pro niž hodnota závisí jen na dobré vůli subjektu volícího si ji, která popírá minulost a její smysl se stále mění; filozofii projektu, který se nehlásí k minulosti a skokem je v budoucnosti.
Existencialismus ale není pouze důsledkem prvních třiceti let 20. století. Důkazem může být i to, z jak časově vzdálených kořenů (Kierkegaard, Dostojevský) vychází. Existencialismus, stejně jako např. krize měšťanského řádu, dlouho zrál a teprve válka byla katalyzátorem [9]. Válka byla onou poslední kapkou proto, že subjekt se ve chvílích největšího utrpení a nejhorší vnější nejistoty nejvášnivěji obrací, vrací do sebe.
Černý tvrdí, že pro historicky myslícího člověka není existencialismus žádným překvapením, protože každá doba sociálního zvratu má svůj "existencialismus". Dokládá to příkladem romantismu po Velké revoluci, surrealismem po 1. světové válce. Nejspíš je to obvyklá reakce: při extrémní převaze něčeho se obrátit k druhému extrému. Dnes platí to samé. Lidé, kteří jsou zhnuseni dnešní civilizací, tzn. konzumem, povrchností, bezbožností, nezodpovědností (nebo naopak přílišnou odpovědností), se obrací k jiným civilizačním proudům, jako jsou různá náboženství, životní styly, zejm. ty "alternativní", atd. a revoltují, čímž se často dostávají do extrému opačného tomu, ze kterého vyšli.
Jak se má existencialismus k socialismu? Černý uvádí přirovnání: Jako anarchismus k marxismu. To proto, že existencialismus vidí jako reaktivní proud socialismu, protože zdůrazňuje subjekt, jedinečnost, kvalitu úzkosti a opuštěnosti, význam osobní sebevsázky a odpovědnosti i revoluční iniciativnost individua. Revoluční socialismus dosáhl Velkou říjnovou revolucí úspěchu, ale ne úspěchu rozhodného. Poměrná konsolidace světa v následujících letech jej přinutila k praxi převážně technické organizace a defenzivní taktice. Současně revoluční socialismus přenesl své těžiště a zájem na skutečnosti kolektivní, skupinovou. Člověk jako mravní osobnost, nezaměnitelná, autonomní a jedinečná přestal být vlastním cílem sociální proměny a hodnotou vůbec. A revoluce přece nemá smysl, jestliže není revolucí pro člověka. Původ i oprávnění socialismu spočívá právě ve vědomí, že všichni lidé, tedy každý jednotlivý člověk – jedinec, má právo na úplné, svobodné rozvinutí se v osobnost.
Kritikové a kritika
Černý označuje za nejvážnější kritiky katolíky a marxisty. Katolíky podle něj existencialismus nemůže být kritizován pro nic jiného než pro existenciální ateismus. Bůh je pro katolíky tak důležitý, že spor sartrismu a katolicismu se redukuje na otázku Boha a poměru k němu. V existencialismu je tato otázka nazývána otázkou "druhých". Bůh není člověk, je to tedy někdo druhý. Všechny ostatní existenciální kategorie jsou ze stanoviska katolicismu nevyvratitelné. Jsou dokonce katolicismu blízké, protože katolicismus, resp. křesťanství vůbec, je náboženstvím svobody a odpovědnosti za hřích, hnusu z věci (těla), nepochopitelnosti mystérií (absurdna). Křesťanství je i náboženstvím úzkosti, protože křesťan pokládá svou spásu za předurčenou Boží vůlí a nemůže ji nijak ovlivnit. Křesťanský životní pocit a existenciální životní klima jsou si v tomto hodně podobné, křesťan je v podstatě věřícím existencialistou. Podobnosti existencialismu křesťanství jsou konečně dány i jeho kořeny v křesťanských myslitelích [10]. Protože existencialismus zná jen vztahy horizontální (od člověka k druhému), nezná lásku. Proto je existencialismus pro katolickou kritiku v podstatě filozofií člověka, který nejprve odmítl lásku a potom filozofuje správně.
Ve vztahu k marxismu je situace poněkud zmatená. Mohlo by se zdát, že existencialismus, protože je negací spirituální esence a filozofií revolučního projektu, splývá s marxismem. Pro marxisty je však existencialismus "filozofií úzkosti před revolucí", výrazem rozporů, které zmítají kapitalismem a "kontrarevoluční měšťáckou depresí". O co jde? Jde o to, že Sartre není ani komunista, ani není proti komunismu. Shoduje se s Marxem v tom, že člověk je bytost veskrze historická [11], která je definována časem a praxí. Existencialismus se také s marxismem shoduje v pojetí člověka jako jediného subjektu dějin a v pojetí odpovědnosti –člověk jediný je odpovědný za dějinný osud a budoucnost. Četní existencialisté [12] se domnívali, že opravdu životný marxismus by měl existencialismus absorbovat a ne potírat. Marxistům ale na existencialismu nepřekonatelně vadilo, že v existencialismu je odpovědnost člověka odpovědností za čin absolutně svobodný. Sympatizuje-li Sartre s marxisty, je to ze svobodné volby, vybral si je a dá se to zdůvodnit jen subjektivně. Nevybral si je nějakou obecně platnou logickou dedukcí. Není s nimi tak, aby se cítil vázán být ne s nimi, ale jejich. V očích marxistů je hlavní nespolehlivostí existencialismu svobodná, neustálá volba bez principu, který by existoval mimo ni, nebyl jejím předmětem a řídil ji. Marxistická kritika nepopírá, že existencialismus je doktrínou aktivní svobody, ale nevidí v něm nic, co by svobodný čin mohlo zaměřit k tomu či onomu určitému cíli a přinutit existenciální svobodu k věrnosti tomu cíli. Nevidí také, jak by se jednotlivé svobody mohly dohodnout na společné vůli, jak by vytvořily svobodu kolektivní.
Závěrečné zhodnocení
Snad se mi podařilo srozumitelně nastínit, odkud se existencialismus vlastně vzal, oč v něm jde a v jakém vztahu byl k ostatním soudobým převažujícím "světonázorům".
Ačkoli mi existencialismus není nijak blízký, ani mě nijak neláká, a dnes už to je nejspíš jen další z řady ismů, myslím, že je velice zajímavý. Je to vlastně nástupce různých filozofických a uměleckých směrů z období do konce 2. světové války. Podstatné na něm je to, že ačkoliv se vyvíjel ještě v meziválečném období, je to směr poválečný, mnohem bližší naší době než jiné ismy.
Tato seminární práce pro mě byla výzvou. Jestli se zvládnu poprat s tak složitým filozofickým textem. Během přípravy jsem chvílemi litovala, že jsem si toto téma vybrala. Teď však mám vítězoslavný pocit, že jsem dokázala přečíst, promyslet a hlavně pochopit celý První sešit o existencialismu.
Seznam použité literatury a materiálů
Černý Václav: První sešit o existencialismu (Mladá fronta, Praha 1992)
Encyklopedie Diderot (verze 2000)
Existencialismus (maturitní otázka, 1998)
Pospíšil Ivo a kol.: Světové literatury 20. století v kostce (Libri, Praha 1999)
Procházka Jan: Existenciální filosofie (skripta, 1999)
Soldán Ladislav a kol.: Přehledné dějiny literatury III (SPN, Praha 1997)
Tendence světové literatury 2. poloviny 20. století (maturitní otázka, 1999)
Poznámky
1. zejm. v literatuře je významný ještě existencialismus řecký
2. Přistupovat k tomu, co je ve zkušenosti a poznání dáno, ne jako k realitě (věcem o sobě), ale jako k fenomenům (jevům), s vědomím jejich zaměřenosti na předmět, který pro nás zastupují (internacionality).
3. příkladem budiž krátkodobá paměť opic
4. Vzorem absurdity umění je pro existencialisty, podle Černého, Rimbaud, který si uvědomuje, že umění není záchranou, a proto ho v jistý okamžik opouští, vyměňuje za cokoliv jiného, a už se k němu nevrací.
5. po způsobu Descartových Meditací
6. Jedná se o věrnou existenciální interpretaci Descartových Meditací.
7. jako pro Jasperse
8. viz kapitola Existencialisté
9. ve smyslu urychlovače reakce
10. opět Kierkegaard a Dostojevský
11. v existencialismu "situovaná" (viz výše)
12. např. Merleau-Ponty
Pojednání o Prvním sešitu o existencialismu. Koneckonců se bytí týká všech.
Úvod
Zadání zní existencialismus a absurdní drama. Po nastudování několika publikací o teorii a historii literatury jsem dospěla k názoru, že existencialismus je sám o sobě tak široké téma, že bude velmi obtížné o něm nějak celistvě pojednat, natož abych rozebírala ještě absurdní drama. Úvodem tedy chci upřesnit, že se zaměřím pouze na existencialismus jako filozofický směr, a to pouze na francouzský [1].
Václav Černý mi byl mým gymnaziálním profesorem doporučen, jako ostatně vždy, jako autor nejlepšího – a jediného – pojednání o existencialismu v češtině. Musím se přiznat, že s Václavem Černým válčím; naprosto mě odpuzuje jeho poněkud povýšený styl. Marně jsem doufala, že se takto vyjadřuje pouze ve svých memoárech. První sešit o existencialismu je psán přesně tak, jak si myslím, že se o filozofii psát nemá. Tj., že není naprosto brán ohled na čtenáře. Nemyslím si totiž, že knihy o filozofii by měli číst jen filozofové – ostatně, žádný filozof s nebe nespadl. Domnívám se, že i o složitých filozofických, v tomto případě existenciálních, otázkách se dá psát srozumitelně.
A právě o to bych se chtěla v této práci pokusit. Poprvé jsem se Prvním sešitem o existencialismu prokousávala velmi těžce a musela jsem přečíst poměrně mnoho jiných, "lehčích" textů. Teď si myslím, že chápu, o čem Václav Černý vlastně píše. Chtěla bych se pokusit říci jednoduše a jasně, o co vlastně v existencialismu jde, a takovýto "překlad" komentovat.
Zjištění klimatu
První kapitola je rozborem dvou knih (Tolstoj, Gide), které vznikly předtím, než samotný existencialismus, a přesto se zabývají tématem absurdnosti, prožitkem životního absurdna, existenčním pocitem, úzkostí a jinými tématy, která jsou pro existencialismus charakteristická. Černý tvrdí, že je to dáno tím, že pojem existencialismus pochází z latinského existere, což prý všichni známe – protože existujeme, jsme. Z toho vyvozuje, že existencialismus je tak starý jako existence sama.
Otázkou je, jsou-li tato témata charakteristická či výsadní pouze pro existencialismus. Nejsou-li to obecné filozofické otázky, na které odpovídá každý nový filozofický směr. Jednak proto, že většinou vychází z nějakého předchozího směru, který na ně odpovídal, a jednak proto, že to jsou vlastně pro každého velice podstatné otázky. Zvláště v době, kdy je Bůh zpochybňován, ale přece jen pořád není tak docela jasné, jak to vlastně na světě, tedy i s námi, funguje.
Předchůdci
V této kapitole Černý rozebírá filozofii a díla autorů, ke kterými se existencialisté hlásí jako ke svým předchůdcům. Rozebírá filozofii individuálna Sörena Kierkegaarda, jejíž principy vidí v samotě a úzkosti člověka před Bohem, v základní subjektivnosti a jednotlivosti skutečnosti, v absurdnosti existence, v závislosti věcného osudu na lidské svobodě, v životě jakožto hříchu. Mnohé principy jsou existencialismem přejaty, ale myslím, že v Kierkegaardově pojetí měly jiný smysl. (Jednak byl Kierkegaard nesporně "deformován" svým dětstvím a vztahy a jednak v jeho filozofii vidím především snahu oponovat filozofii Hegelově. Je pravda, že Hegelova filozofie měla tu chybu, že se domnívala, že vše vysvětlí v jediném absolutním systému. A lidský život přece není možné zredukovat a zachytit do vědeckého systému, zobjektivizovat. Pominu-li tento fakt, stejně si myslím, že Kierkegaard nemůže Hegelovi dost dobře oponovat tím, že vytvoří vlastní filozofii, protože jejich cíle jsou odlišné. Mohlo by to být zřejmé již z jejich označení: o Hegelovi se mluví a píše jako o filozofovi, o Kierkegaardovi jako o náboženském mysliteli. A tady je zřejmě onen základní rozdíl. Hegel představuje filozofii již odpoutanou od náboženství, Kierkegaard filozofii (opět) těsně spojenou s náboženstvím.)
Kierkegaardova filozofie mi připadá jako revolta (proti panující Hegelově filozofii, proti všem), ale jiná než existencialistická. Existencialisté revoltují, protože to je jediný způsob jak se vyrovnávat s absurditou. Kierkegaard revoltuje víc jako malé navztekané dítě – proti všem z důvodů nějakých vnitřních pohnutek, které ani nijak zvlášť s ostatními nesouvisí. Proto si např. příliš nevšímá toho, že si dvě filozofie, z nichž je každá v docela jiném světě, nemohou oponovat a kritizovat se, protože každou zajímá něco jiného, je pro ni něco jiného podstatné.
Jako dalšího předchůdce existencialismu uvádí Černý Karla Jasperse, který pro Evropu znovuobjevil právě Kiekegaarda. Jaspers také vidí existenci jako pouze subjektivní, jako svobodnou realitu, kterou si sami volíme. U Jasperse je důležitý dvojí způsob žití (podobně jako tři stadia u Kierkegaarda), a to buď Da-sein ve světě, nebo transcendence a existence. Jaspers tvrdí, že existenciální způsob není automatický, ale člověk se pro něj musí rozhodnout. Tuto šanci má člověk v mezních situacích, kdy se volby dokonce ani vzdát nemůže. Mezi mezní situace řadí Jaspers prožitek viny, prožitek utrpení, prožitek boje o svou záležitost či právo, prožitek blízkosti smrti atd. Existence čili autenticita je však situace, která je pro člověka obtížná ustát a která je provázena neustálou úzkostí. Je možné ji však zvládnout, když člověk porozumí tomu, že světu je možné rozumět i jako transcendenci. Tou je obvykle (i u Kierkegaarda) Bůh, ale zde Absolutno.
Edmunda Husserla uvádí Černý jako důležitého pro existencialismus proto, že poskytl existencialistům fenomenologickou metodu [2]. Fenomenologie se absolutně nezajímá o problémy podstaty, o otázky hmoty a ducha, o vysvětlení jevů ani o původ toho, co je. Zajímá ji jen podoba toho, co je. Spočívá v popisu podoby vědomí, kterého je dosahováno sebe-prožíváním, a popisuje struktury, kterými si vědomí osvojuje obsahy, vnímání, vzpomínání atd. Na fenomenologii je důležité, že se nechce zabývat tím, co je předmětem či obsahem vědomí, ale chce se vyloučením obsahů vědomí dostat k formám bez obsahů, což je to, co existencialismus nazývá "nic".
Jako dalšího z předchůdců existencialistů uvádí Černý dalšího německého filozofa, Martina Heideggera. Z hlediska základního přístupu k některým tématům se dá říct, že Heidegger je filozof existencialistický. On sám sebe ale z existencialismu vylučuje. Jeho linie se totiž od tradice Kierkegaard – Jaspers často výrazně liší. Například odmítá jakoukoli transcendenci "mimo" svět. Spolu s existencialisty však obnovuje otázku po bytí, kterou považuje za specificky lidskou otázku. Člověk je jediné bytí, které si tuto otázku pokládá a je schopné si ji položit. Touto otázkou se vlastně ptá po sobě.
Myslím, že ani tady vlastně existencialismus nepřichází s ničím nějak zvlášť převratným ("obnovuje"). Náboženství a filozofie od nepaměti objasňovaly záhadu člověka. Nevím, zda-li se dnes dá ještě říct, že něco je specificky lidské. U mnoha schopností a dovedností se již zjistilo, že i zvířata jsou schopna se je naučit, pochopit, a často i lépe než lidé [3]. Někteří by mohli namítat, že to je znevažování filozofie, ale jak můžeme vědět, že se jiní živočichové neptají po svém bytí? Vždyť myšlenka, že člověk je "pánem tvorstva" už snad byla, probůh, opuštěna. Nebo ne?
Existencialisté
Černý cituje, že existencialismů je tolik, kolik je existencialistů. To se je pochopitelné, protože existencialismus je o prožitku, subjektivitě, individuálnu. Pro Černého je poznávacím znamením existencialisty "substrát subjektivně prožitého". Co to znamená? Znamená to, že jednotliví existencialisté se v mnohém velmi liší, jsou individuální, ale přesto mají alespoň jedno společné východisko. Tím je subjektivita individua, tj. osobní vědomí postihující samo sebe.
A jsme zase u toho samého: vědomí postihující pouze samo sebe, protože to je ta pravá a jediná existence. A existence je synonymem svobody. Z toho plyne, že člověk je odpovědný za všechny své činy, protože jeho existence není právě nic jiného než jeho činy. Činy jsou dvojího druhu. Za prvé prosté fakty životního fungování, za druhé hodnoty, tj. projekty nebo cíle, které si člověk klade, aby dal své existenci význam.
Hlavními představiteli existencialismu jsou nesporně Albert Camus a Jean-Paul Sartre. V dnešní době jsou oceňováni již spíše jako spisovatelé než jako filozofové. V 60. letech byl Sartre považován za největšího z filozofů. Oceňován byl ovšem ve stejné době také jako spisovatel, v roce 1964 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu (kterou ale nepřijal, protože tak by se z něj stala instituce, tedy by již neexistoval tou pravou existencí).
Sartre i Camus studovali filozofii. Sartre v Německu, kde se seznámil s německými filozofy, kteří byli později pro existencialismus klíčovými (viz výše), Camus v Alžíru. Souběžně s literární tvorbou (převažuje próza a drama) psali filozofické studie. Jejich nejoblíbenější formou byl esej. Snad proto, že se nachází na hranici vědy a beletrie. (V celém existencialismu se vlastně sváří vážné a vědecké s neskutečným, vymyšleným a citovo-smyslovým.) Hluboké filozofické vzdělání a filozofický základ jejich uměleckých děl často svádí k interpretaci prozaických a dramatických děl jako ilustrace filozofických tezí. Otázkou ovšem je, jestli oni sami nepsali beletrii jako propagaci své filozofie. Každý propagandistický stratég dobře ví, že jakoukoli ideu lze velmi úspěšně rozšiřovat, pokud se jí dostane přijatelné formy.
K hlavním Sartrovým filozofickým dílům patří Bytí a nicota (L‘Etre et le Néant, 1943), Existencialismus je humanismus (L‘Existencialisme est un humanisme, 1946), Kritika dialektického rozumu (La Critique de la raison dialectique, 1960). Camus je autorem esejů Mýtus o Sisyfovi (Le Mythe de Sisyphe, 1942) a Člověk revoltující (L‘Homme révolté, 1951).
Důležité rozdělení existencialistů je pak na proud ateistický a proud náboženský. Toho nejznámější orientační dělení pochází právě od Sartra. Náboženský proud tvoří Jaspers (viz výše) a Gabriel Marcel. Marcel je francouzský filozof, jehož filozofickým krédem je přesvědčení, že beletrie má schopnost vypovídat o vypjatosti existenciální situovanosti moderního člověka mnohem lépe než přísně filozofický text. Jeho odpor k tradiční filozofii je patrný zvláště z toho, že za svůj nejvýznamnější filozofický čin považoval zveřejnění svých deníků. Útržkovitými záznamy ze svého Metafyzického deníku (Journal métaphysique, od 1914) se vyjadřoval dávno před Sartrem, dříve než poznal cokoliv z Heideggera a Jasperse.
Ateistický proud tvoří zejména Sartre a Heidegger. Sartre snad ani nemůže jinak, protože prošel značným filozofickým vývojem; od existencialismu se dostal přes marxismus až k filozofii bratrství, blízké křesťanskému personalismu.
Realismus konkrétní existence
V této kapitole mluví Černý o tom, že existencialismus je realismus, ba někdy dokonce naturalismus. Je to však realismus nového typu v tom smyslu, že je realismem lidského života v jeho jediné původní podobě. Je realismem čirého lidského konkrétna. Na rozdíl od dekadence není ale existencialismus uměním o lidské výjimce. V existencialismu je osudem každého stát se jediným a být zcela sám.
Umělecky tedy není existencialismus ničím jiným než filozoficky, a to reakcí kvality proti ideám a věcem, proti zideologizování a zvěcnění. Neznamená to ale, že by existenciální literatura neznala obecné problémy. Jen trvá na tom, že jsou vždy prožívány individuálně a nemají jedno, obecné řešení. Řešení je vždy individuální.
Konkrétní životní realita zobrazovaná v uměleckém díle nesmí být "deformována rozumem" – nesmí být vysvětlována, zobecňována apod. Umělecké konkrétno znamená jen samo sebe. Z toho plyne, že život se bez svého uměleckého zobrazení dobře obejde a umění v životě nic nezmění. Umění je absurdní [4].
Jsoucno a nicota
Sartre sepsal svůj spis Bytí a nicota pod přímým vlivem četby Heideggerova Bytí a času. Člověk je tu zpočátku chápán jako vědomí [5] a jako takový je nicota, prázdnota, nic. Jen jako místo, kde se "zjevuje svět" (jako "bytí v sobě" – In-Sich-Sein). Člověk tak pochopitelně není součást světa. Je jinak než svět, je jako "bytí pro sebe" – Für-Sich-Sein). Je pouze tím, co ze sebe udělá, jak sebe sama volí. Je svobodný a je "odsouzen" ke svobodě – k volbě, projektu (viz výše). Projektuje se, protože si je vědom své prázdnoty, a tak vrcholem sebeprojekce je plnost bytí – Bůh [6]. Člověk nemůže nevolit, je stále otevřen do budoucna, kde volí.
Transcendence není pro Sartra jiný způsob bytí světa [7], ale sebepřekročení člověka do budoucnosti. Člověk je bytím v možnostech. Je bytím mezi budoucností (vzdáleným) a zkamenělostí (minulostí). Jiní existencialisté mají volbu buď autentickou nebo neautentickou, ale podle Sartra člověk nemůže dopředu vědět, která volba je autentická. Člověk chce vždy dobro a dobrem je pak vždy to, pro co se rozhodne, co si vyvolí. Z toho pramení úzkost – jakožto vědomí dosahu své volby před ostatními lidmi, které svou volbou zasahuje.
Hrozby odcizení
Je v samotné povaze lidské existence, že sobě samé neustále uniká projektem, distancuje se od své minulosti, věci. Je to v povaze, ale není to radostí. V tom spočívá existenční krach. Ale je opět sebeprojektem uskutečnit v sobě bezpečný stav věci, člověk chce být věcí. Nicméně přitom nechce ztratit vědomí, tj. schopnost uvědomovat si svůj klid a dokončenost a těšit se tím, což věci nedovedou. Taková touha je vlastně touha být Bohem. Problém je v tom, že Bůh neexistuje. Existuje ale ještě jedna věc, dokonce s vědomím; tou je minulost člověka. Člověk do ní utíká před budoucností z přítomnosti.
Jinou hrozbou odcizení jsou druzí lidé. Ti člověku nemohou pomoci, mohou člověka jemu samotnému jen zcizit. Jak probíhá "Mitsein" subjektů? Druhý je pro člověka ten, kterého vnímá, vidí, a naopak člověk je druhým viděn. Být viděn je základní kategorie vztahů mezi subjekty. Být viděn znamená být pro druhého předmětem, věcí. Druhý si o člověku vytváří představu, kterou si zafixovává, takže člověk je pak už navždy svou minulostí, věcí, kterou druhý vidí. Pohled druhého ignoruje a znemožňuje všechny budoucí proměny a sebeprojekty člověka. Být viděn bere člověku veškerou svobodu. "Mitsein" je tedy konflikt subjektů, je to zamezování svobodným sebeprojektům.
Subjekt a svět, subjekt a věc, subjekt a druhý se popírá. Od existencialismu je upřímné, že přiznává, že své podstaty nemůže a není schopen zdůvodnit a založit vlídnou spojitost mezi subjekty. Nepopírá existenci společenských realit, uznává existenci tmelivých vazeb rodiny, státu, církve apod., ale vidí v nich jen deprimující výsledky kolektivního spojení jednotlivých subjektů, které souhlasily s tím, že se stanou objekty, aby se mohly spojit, čímž zrušily vlastní existenci.
Existencialismus kritizuje lásku, protože nakládá s milovaným jako s objektem, přestože ho chce jako subjekt. Vidí tedy v lásce jen další existenční krach. Nejsem si jistá, jestli je z tohoto bludného kruhu vůbec nějaké východisko. V realitě, alespoň v mé, je přece láska tím, co právě dotváří existenci. Je tím, co dává často životu smysl, jaksi ho podporuje. Kdo miluje, bývá, alespoň nějaký čas, šťastný. Zdá se mi, že pro existencialismus vůbec pojem štěstí neexistuje. Nebere ho prostě v potaz. Je tak moc individuální a egoistický, že se nedivím, že všechno v životě je existenční krach.
Existencialismus účasti
Existencialismem účasti nazývá Černý představitele náboženského proudu existencialismu. Mluví o několika křesťanských, přesněji katolických myslitelích, kteří vycházejí z existencialismu, ale dospívají ke křesťanskému spiritualismu. Vidíme-li předního zástupce v Gabrielu Marcelovi [8], jehož myslitelské počátky leží v 10. letech 20. století, je existencialismus účasti starší než sartrismus. Ostatně Černý, jehož První sešit o existencialismus vyšel poprvé na přelomu let 1947 a 1948, konstatuje, že soudobá, obecně přijatá a platná představa existencialismu tuto skupinu nezahrnuje.
Existencialismus účasti se se sartrismem shoduje v tom, že základně platnou skutečnost vidí v individuálním subjektivnu. Také v tom, že povahou člověka je projekt, svoboda. Že je člověk spíše skutečností, která se hledá, sebe vytváří, než skutečností danou. A zde nastává rozdíl: Marcel dává důraz na pozitivně tvořivý aspekt svobody, ve kterém ovšem Sartre vidí aspekt negativní, ono "znicování", stávání se věcí. Marcel vyzdvihuje i lidský ráz svobody, a sice, že svoboda není stav, že to je lidská funkce a děj. Je to vykonávání lidství. Svobodným sebehledáním se člověk dostává stále dál, k větší míře jsoucna, existence. Z toho je vyvozováno, že tíhne-li člověk k možnému většímu sebe sama, je zřejmě částí plného jsoucna.
Existencialismus účasti je také zajisté existencialismem volby. S tím rozdílem ovšem, že volba nezaměřuje člověka do samoty, ale k druhým. Člověk je účasten druhých, druzí se opět stávají bližními. To proto, že člověk směřuje, stejně jako druzí lidé, k nejvyššímu sebepřekonání, ze kterého (stejně jako oni) vyšel. Jedinými principy rozlišení a rozštěpení mezi individui je tělesnost a čas. Rozlišení nejvyššího sebepřekonání nastalo nutností tvořit: Stvořitel musel tvořit a nemohl zůstat nerozlišen. Stvořitel se tedy rozdělil na sebe a lidi, protože Stvořitel je i Láska a musel stvořit někoho, koho by miloval.
Obávám se, že lidstvo bude už navždy silně poznamenáno křesťanstvím i s jeho "domýšlivostí". Opět mi nezbývá než podotknout: Jak můžeme vědět, že Bůh stvořil právě lidi, aby měl koho milovat? Proč by nestvořil nějaká roztomilá zvířátka nebo okouzlující květiny, které by miloval? Člověk sebevědomě prohlašuje, že Bůh stvořil člověka, aby měl partnera. Někoho, kdo bude mít vlastní vůli a rozum, někoho, kdo ho bude uctívat z vlastního rozhodnutí… Z toho by ale logicky plynulo, že Bůh je tak trochu ješita, který chce být také milován a uctíván, ale nestačí mu bezmezná poslušnost "nižších živočichů" – chce někoho, kdo by si myslel, že je tak samostatný, že se může rozhodnout, jestli Boha uctívat, nebo ne… To mi v lecčems velmi připomíná lidské jednání a chování. Jsou tedy dvě možnosti: buď tedy Bůh stvořil skutečně člověka k obrazu svému, nebo je Bůh vymyšlen lidmi… Ať je to jakkoliv, je dlužno přiznat křesťanství velké zásluhy za jeho mírumilovnost, bratrskost, rovnostářství, skromnost atd….
Dobová a sociální výraznost existencialismu
Existencialismus je filozofií krize. Nejen v tom smyslu, že kategorií projektu rozděluje život a bytost propastí, kde na jedné straně je objekt–věc–minulost, na druhé subjekt–svobodná vůle–budoucnost. Sociálně vzato je existencialismus projevem krize člověka. Je pochopitelné, že rozklad starého světa a zhroucení blahobytných optimismů vyústí v myšlenkový katastrofismus. Zhruba třicetileté období vymezené dvěma světovými válkami a přechodným obdobím míru bylo pro vznik existencialismu zcela klíčové. Neboť jakou filozofii má zrodit doba, ve které přestaly platit veškeré hodnoty, kdy Bůh zanevřel i na spravedlivé, kdy si civilizace uvědomily svou smrtelnost, kdy se vše staré rozpadlo, která upíná své naděje k záchranné budoucnosti? Nic jiného než filozofii absurdity, opuštěnosti; filozofii, pro niž hodnota závisí jen na dobré vůli subjektu volícího si ji, která popírá minulost a její smysl se stále mění; filozofii projektu, který se nehlásí k minulosti a skokem je v budoucnosti.
Existencialismus ale není pouze důsledkem prvních třiceti let 20. století. Důkazem může být i to, z jak časově vzdálených kořenů (Kierkegaard, Dostojevský) vychází. Existencialismus, stejně jako např. krize měšťanského řádu, dlouho zrál a teprve válka byla katalyzátorem [9]. Válka byla onou poslední kapkou proto, že subjekt se ve chvílích největšího utrpení a nejhorší vnější nejistoty nejvášnivěji obrací, vrací do sebe.
Černý tvrdí, že pro historicky myslícího člověka není existencialismus žádným překvapením, protože každá doba sociálního zvratu má svůj "existencialismus". Dokládá to příkladem romantismu po Velké revoluci, surrealismem po 1. světové válce. Nejspíš je to obvyklá reakce: při extrémní převaze něčeho se obrátit k druhému extrému. Dnes platí to samé. Lidé, kteří jsou zhnuseni dnešní civilizací, tzn. konzumem, povrchností, bezbožností, nezodpovědností (nebo naopak přílišnou odpovědností), se obrací k jiným civilizačním proudům, jako jsou různá náboženství, životní styly, zejm. ty "alternativní", atd. a revoltují, čímž se často dostávají do extrému opačného tomu, ze kterého vyšli.
Jak se má existencialismus k socialismu? Černý uvádí přirovnání: Jako anarchismus k marxismu. To proto, že existencialismus vidí jako reaktivní proud socialismu, protože zdůrazňuje subjekt, jedinečnost, kvalitu úzkosti a opuštěnosti, význam osobní sebevsázky a odpovědnosti i revoluční iniciativnost individua. Revoluční socialismus dosáhl Velkou říjnovou revolucí úspěchu, ale ne úspěchu rozhodného. Poměrná konsolidace světa v následujících letech jej přinutila k praxi převážně technické organizace a defenzivní taktice. Současně revoluční socialismus přenesl své těžiště a zájem na skutečnosti kolektivní, skupinovou. Člověk jako mravní osobnost, nezaměnitelná, autonomní a jedinečná přestal být vlastním cílem sociální proměny a hodnotou vůbec. A revoluce přece nemá smysl, jestliže není revolucí pro člověka. Původ i oprávnění socialismu spočívá právě ve vědomí, že všichni lidé, tedy každý jednotlivý člověk – jedinec, má právo na úplné, svobodné rozvinutí se v osobnost.
Kritikové a kritika
Černý označuje za nejvážnější kritiky katolíky a marxisty. Katolíky podle něj existencialismus nemůže být kritizován pro nic jiného než pro existenciální ateismus. Bůh je pro katolíky tak důležitý, že spor sartrismu a katolicismu se redukuje na otázku Boha a poměru k němu. V existencialismu je tato otázka nazývána otázkou "druhých". Bůh není člověk, je to tedy někdo druhý. Všechny ostatní existenciální kategorie jsou ze stanoviska katolicismu nevyvratitelné. Jsou dokonce katolicismu blízké, protože katolicismus, resp. křesťanství vůbec, je náboženstvím svobody a odpovědnosti za hřích, hnusu z věci (těla), nepochopitelnosti mystérií (absurdna). Křesťanství je i náboženstvím úzkosti, protože křesťan pokládá svou spásu za předurčenou Boží vůlí a nemůže ji nijak ovlivnit. Křesťanský životní pocit a existenciální životní klima jsou si v tomto hodně podobné, křesťan je v podstatě věřícím existencialistou. Podobnosti existencialismu křesťanství jsou konečně dány i jeho kořeny v křesťanských myslitelích [10]. Protože existencialismus zná jen vztahy horizontální (od člověka k druhému), nezná lásku. Proto je existencialismus pro katolickou kritiku v podstatě filozofií člověka, který nejprve odmítl lásku a potom filozofuje správně.
Ve vztahu k marxismu je situace poněkud zmatená. Mohlo by se zdát, že existencialismus, protože je negací spirituální esence a filozofií revolučního projektu, splývá s marxismem. Pro marxisty je však existencialismus "filozofií úzkosti před revolucí", výrazem rozporů, které zmítají kapitalismem a "kontrarevoluční měšťáckou depresí". O co jde? Jde o to, že Sartre není ani komunista, ani není proti komunismu. Shoduje se s Marxem v tom, že člověk je bytost veskrze historická [11], která je definována časem a praxí. Existencialismus se také s marxismem shoduje v pojetí člověka jako jediného subjektu dějin a v pojetí odpovědnosti –člověk jediný je odpovědný za dějinný osud a budoucnost. Četní existencialisté [12] se domnívali, že opravdu životný marxismus by měl existencialismus absorbovat a ne potírat. Marxistům ale na existencialismu nepřekonatelně vadilo, že v existencialismu je odpovědnost člověka odpovědností za čin absolutně svobodný. Sympatizuje-li Sartre s marxisty, je to ze svobodné volby, vybral si je a dá se to zdůvodnit jen subjektivně. Nevybral si je nějakou obecně platnou logickou dedukcí. Není s nimi tak, aby se cítil vázán být ne s nimi, ale jejich. V očích marxistů je hlavní nespolehlivostí existencialismu svobodná, neustálá volba bez principu, který by existoval mimo ni, nebyl jejím předmětem a řídil ji. Marxistická kritika nepopírá, že existencialismus je doktrínou aktivní svobody, ale nevidí v něm nic, co by svobodný čin mohlo zaměřit k tomu či onomu určitému cíli a přinutit existenciální svobodu k věrnosti tomu cíli. Nevidí také, jak by se jednotlivé svobody mohly dohodnout na společné vůli, jak by vytvořily svobodu kolektivní.
Závěrečné zhodnocení
Snad se mi podařilo srozumitelně nastínit, odkud se existencialismus vlastně vzal, oč v něm jde a v jakém vztahu byl k ostatním soudobým převažujícím "světonázorům".
Ačkoli mi existencialismus není nijak blízký, ani mě nijak neláká, a dnes už to je nejspíš jen další z řady ismů, myslím, že je velice zajímavý. Je to vlastně nástupce různých filozofických a uměleckých směrů z období do konce 2. světové války. Podstatné na něm je to, že ačkoliv se vyvíjel ještě v meziválečném období, je to směr poválečný, mnohem bližší naší době než jiné ismy.
Tato seminární práce pro mě byla výzvou. Jestli se zvládnu poprat s tak složitým filozofickým textem. Během přípravy jsem chvílemi litovala, že jsem si toto téma vybrala. Teď však mám vítězoslavný pocit, že jsem dokázala přečíst, promyslet a hlavně pochopit celý První sešit o existencialismu.
Seznam použité literatury a materiálů
Černý Václav: První sešit o existencialismu (Mladá fronta, Praha 1992)
Encyklopedie Diderot (verze 2000)
Existencialismus (maturitní otázka, 1998)
Pospíšil Ivo a kol.: Světové literatury 20. století v kostce (Libri, Praha 1999)
Procházka Jan: Existenciální filosofie (skripta, 1999)
Soldán Ladislav a kol.: Přehledné dějiny literatury III (SPN, Praha 1997)
Tendence světové literatury 2. poloviny 20. století (maturitní otázka, 1999)
Poznámky
1. zejm. v literatuře je významný ještě existencialismus řecký
2. Přistupovat k tomu, co je ve zkušenosti a poznání dáno, ne jako k realitě (věcem o sobě), ale jako k fenomenům (jevům), s vědomím jejich zaměřenosti na předmět, který pro nás zastupují (internacionality).
3. příkladem budiž krátkodobá paměť opic
4. Vzorem absurdity umění je pro existencialisty, podle Černého, Rimbaud, který si uvědomuje, že umění není záchranou, a proto ho v jistý okamžik opouští, vyměňuje za cokoliv jiného, a už se k němu nevrací.
5. po způsobu Descartových Meditací
6. Jedná se o věrnou existenciální interpretaci Descartových Meditací.
7. jako pro Jasperse
8. viz kapitola Existencialisté
9. ve smyslu urychlovače reakce
10. opět Kierkegaard a Dostojevský
11. v existencialismu "situovaná" (viz výše)
12. např. Merleau-Ponty
