Blocek

Historie - budete překvapeni, jak nedávná - je matkou moudrosti. Snad už se jednou i nepoučitelní poučí. Bylo by načase.

Nemůžu se zbavit dojmu, že někteří lidé jsou prostě zabedněnci. Jak jinak by mohli věřit věcem, které se již před drahnou dobou ukázaly jako zcela zcestné a zhoubné?

Úvod a záměr

Jižní Afrika zdaleka nebyla první zemí na světě, kde se objevil rasismus a kde došlo k rasové segregaci a nadvládě určité etnické skupiny, v tomto případě dokonce menšiny.

Na Jihoafrické republice mě však zaujalo, že k apartheidu došlo až po 2. světové válce, tedy po celosvětové zkušenosti s rasovou nesnášenlivostí a jejími hrůznými následky.

Na celé záležitosti mě také zaujala délka trvání apartheidu, jeho konec a přístup okolního světa.

Záměrem této seminární práce by mělo být všeobecné seznámení s podstatou apartheidu a s jeho historií, s čelními představiteli zastánců i odpůrců apartheidu, s životem Afrikánců i Afričanů za apartheidu i po jeho pádu.

Stručné dějiny Jižní Afriky v datech

1488: obeplutí mysu Dobré naděje
1652: založení nizozemské kolonie
17.-18. století: kolonizace Kapska Nizozemci, Francouzi a Němci
konec 18. století až 1. polovina 19. století: válka mezi Búry a Zuly, búrská expanze do vnitrozemí
1806: Velká Británie prohlásila Kapsko za svou kolonii
1843: britská anexe Natalu
1877-1881: Velká Británie přechodně odsadila Transvaal
1879: zulský stát vyvrácen britským vojskem
60.-80. léta 19. století: objevena obrovská naleziště diamantů a zlata, ekonomický rozvoj
1899-1902: anglo-búrská válka, anexe búrských republik Velkou Británií
1910: vyhlášeno britské dominium Jihoafrická unie (JAU)
1915: jihoafričtí vojáci obsadili německou kolonii jihozápadní Afrika (Namibie) - od roku 1920 mandátní správa JAU
20. léta 20. století: zesílení diskriminace nebělošského obyvatelstva
1931: JAU získala faktickou nezávislost
1939-1945: účast JAU ve 2. světové válce na straně protiněmecké koalice
počátek 40. let 20. století: pokusy o profašistický převrat
1948: na základě politiky apartheidu prohloubena rasová diskriminace
1949: anexe Namibie
konec 50. let až počátek 60. let 20. století: růst odporu nebělošského, zejména černošského, obyvatelstva, drastické represe, omezení občanských práv
1961: vyhlášena Jihoafrická republika (JAR)
60. léta 20. století: počátek mezinárodní izolace JAR
2. polovina 70. let 20. století: počátek zřizování bantustanů
80. léta 20. století: radikální vzestup rezistence proti apartheidu
přelom 80. a 90. let 20. století: počátek reforem prezidenta de Klerka směřujících k likvidaci apartheidu, ozbrojené konflikty mezi politickými organizacemi černošského obyvatelstva
1990: ohlášení konce bílé nadvlády de Klerkem, propuštění N. Mandely z vězení
1991: JAR podepsala smlouvu o nešíření jaderných zbraní, vyhlášení postupného rušení všech rasově segregačních zákonů
1992: referendum o nové ústavě se zakotvením práva černošské většiny na účast ve výkonu moci
1993: Mandelovi a de Klerkovi udělena Nobelova cena za mír
1994: první mnohorasové volby v JAR, Mandela zvolen prezidentem

Z čeho apartheid vznikl

Co slovo apartheid vlastně znamená? Apartheid pochází z nizozemštiny a znamená oddělování. Konkrétně v JAR to byla po 2. světové válce oficiální rasistická doktrína, která formálně proklamovala nutnost oddělené koexistence jednotlivých rasových komunit v JAR. Její realizace však ve skutečnosti pomocí řady zákonů zaručovala nadvládu bělošské minority a její ekonomické výhody a diskriminovala nebělošské obyvatelstvo, zejména černošskou většinu.

Tato slovníková definice ale neříká nic o tom, kde se vzal v JAR pocit bělochů, že jsou ostatním nadřazeni. Nelze se divit, protože to vůbec není jednoduché. Podle mého názoru se totiž nesnášenlivost bělochů k černochům, míšencům a Indům vyvinula z nesnášenlivosti a soupeření mezi Búry a Angličany. Búrové byli holandští kolonizátoři jižní Afriky. Věnovali se hlavně zemědělství a později i těžbě zlata a diamantů. Původně obsadili jen Kapsko, ale později se při Velkém treku usídlili i v oblasti severovýchodnější, v Oranžsku a Transvaalu. V Transvaalu založili svobodný búrský stát Jihoafrická republika a v Oranžsku Oranžský svobodný stát. V druhé třetině 19. století se země díky objeveným nalezištím zlata a diamantů stávala čím dál, tím víc průmyslovější a do oblastí Transvaalu a Oranžska přicházelo stále více Angličanů z Anglie, Kapska, Austrálie atd. Búrové se cítili nově příchozími ohrožováni a jejich přílivu se snažili čelit vysokými daněmi. Díky nim se zakrátko stal Transvaal jednou z nejbohatších oblastí jihu Afriky.

V posledním desetiletí 19. století bylo na území Jižní Afriky více anglicky mluvících přistěhovalců než búrského obyvatelstva. Volební právo měli v té době pouze búrští muži. Noví přistěhovalci se také dožadovali volebního práva. To ale vlády búrských republik nechtěly dovolit. Proto stanovily, že volební právo získá ten, kdo v zemi pobývá již 14 let. Proti tomu se zvedla velká vlna odporu, která měla svrhnout transvaalskou vládu. Na plánovaném svržení vlády se podíleli i těžařští magnáti (např. Cecil J. Rhodes), kteří měli i vysoké politické funkce. Puč se ale nezdařil, což mělo za následek vystupňování rozporů mezi Búry a Angličany.

Když Anglie viděla, jak bohaté a soběstačné je Kapsko a Transvaal, usilovala ještě více o jejich získání a propojení svých koloniálních držav na jihu Afriky se severem. Kapský guvernér požadoval na transvaalské vládě, aby udělila volební právo všem přistěhovalcům jsoucím v Transvaalu pět let, a nikterak neskrýval, že je pro válku s búrskými republikami. Nakonec vyhlásily válku Anglii búrské republiky. Válka skončila búrskou kapitulací. Po válce začaly obě strany úzce spolupracovat.

Búrové se snažili chránit si získané území a postavení před nově příchozími Angličany. Když se jim už nemohli ubránit, spojili se s nimi před dalším nepřítelem, který ohrožoval jejich postavení - nebělochy.

Černé africké obyvatelstvo začalo povstávat na začátku hlavně kvůli propouštění z práce, zvyšování daní a zavádění nových daní (Bambathovo povstání). Prvními projevy nespokojenosti z diskriminace byly indické satjágrahy vedené M. Gándhím. Byly to akce nenásilného odporu proti zákonu o "registraci indického obyvatelstva", jehož součástí bylo i snímání otisků prstů všech Indů a nepřiměřeně vysoké daně. Nakonec Indové prohráli, ale podařilo se jim upozornit na diskriminaci panující v provinciích pod britskou správou.

Roku 1910 byla vyhlášena Jihoafrická unie, kterou tvořily provincie Kapsko, Natal, Transvaal a Oranžský svobodný stát. Volební právo podléhalo majetkovému censu a pouze v Kapsku mohli volit i černí a míšenci své bělošské zástupce. Černí představitelé se dožadovali přiměřeného zastoupení i v nejvyšším zákonodárném sboru. V roce 1909 svolali do Bloemfonteinu shromáždění svých volených černých zástupců ze čtyř samosprávných provincií a poslali svým bílým kolegům petici, ve které mimo jiné požadovali přímé zastoupení v celojihoafrickém parlamentu. Jelikož neuspěli, založili roku 1912 politickou stranu Jihoafrický domorodý kongres, což byla předchůdkyně dnešního Afrického národního kongresu, který přijal svůj název roku 1923. Zakladatelem Jihoafrického domorodého kongresu byl právník Pixly ka Izaka Seme. Černí představitelé, mezi nimi i zástupci Afrického domorodého kongresu, se marně snažili přimět svou návštěvou Londýna britskou vládu, aby v navrženém zákoně o vzniku Jihoafrické unie zakázala uplatňování tzv. barevné přehrady.

V roce 1923 přijal parlament "zákon o městských oblastech pro domorodce", který určoval území kolem měst vyhrazené pro černé obyvatelstvo a míšence. Ve volbách v roce 1924 zvítězila koalice Národní strany generála Hertzoga a Labouristická strana. Národní strana na jednu stranu slibovala míšencům zrušení "barevné přehrady", ale na druhou stranu se snažila ještě víc prohloubit rasovou segregaci vůči černochům. Sliby míšencům nedodržela, naopak se její vítězství ve volbách stalo počátkem cesty k ještě tvrdšímu afrikánskému nacionalismu. Ministrem v Hertzogově vládě byl např. i zastánce tvrdého nacionalismu a segregace D. F. Malan. Hertzogova vláda stranila bělochům a prosazovala rasistické zákony i přes poměrně silný parlamentní odpor. Takovým zákonem byl např. "zákon o mzdách" z roku 1925 a "dodatkový zákon o dolech a práci v nich" z roku 1926. Oba znevýhodňovaly barevné zaměstnance a důsledně dozíraly, aby kvalifikovaná a lépe placená práce byla ochráněna před případnou konkurencí. Díky Hertzogovi získala roku 1931 Jihoafrická unie úplnou nezávislost. S Británií měla společného jen panovníka. Během Hertzogova volebního období bylo přijato mnoho zákonů, které upravovaly statut černých Afričanů, míšenců a Indů. K nejdůležitějším patřil "doplňovací zákon o domorodé půdě" upravující rozlohu území, kterou mohou černí Afričané vlastnit a kde smějí žít. Rozloha původně daného území se zmenšila, ale byly stanoveny jiné oblasti vně rezervací, které měly dřívější území nahradit. Celková rozloha se o něco zvětšila, ale kritická situace v rezervacích přetrvávala. "Zákon o zastoupení černošského obyvatelstva v parlamentu" zbavil černé voliče v Kapsku práva volit své bílé poslance, ale černí Afričané z celé Unie si mohli zvolit sedm poslanců, kteří by hlasovali v případě záležitostí týkajících se černochů. Zákon z roku 1929 "o domorodé správě" a zákon z následujícího roku "proti výtržnictví" zaváděly ještě důkladnější omezení pro domorodce tím, že všichni černí dělníci byli neustále kontrolováni, jestli nosí své osobní doklady a potvrzení (pasy) o povoleném pohybu z jednoho určeného místa na druhé nebo o zaměstnání.

Organizace černých Jihoafričanů se již během let dvacátých postupně ustanovovaly, ale doposud nebyly jednotné. Nejednotnosti a nestabilitě napomáhalo působení tehdejších ideologických tendencí (leninismus, trockismus, garveyismus). Přes počáteční důvěru ve vládní sliby o zlepšení životních podmínek černošského obyvatelstva se černošské organizace brzy ve svých očekáváních zklamaly a začaly vystupovat proti mnohým vládním opatřením. Zejména to byly nejrůznější odborové a církevní organizace.

Po překonání hospodářské krize, tj. v letech 1933 až 1934, probíhal v Jihoafrické unii bouřlivý ekonomický růst. Černošští a "barevní" dělnící se mohli uplatňovat v alespoň částečně kvalifikované práci. Rozvoj těžby zlata a průmyslu v druhé polovině 30. let poskytl mnoha z nich obživu. Tehdy byl přijat "zákon o správě a vlastnictví domorodé půdy", jímž se zvětšila rozloha rezervací, ale černošští zemědělci už nemohli obdělávat půdu nikde jinde. Roku 1936 předložil Hertzog parlamentu "zákon o domorodém zastoupení v parlamentě", který měl zrušit jakékoliv zastoupení domorodců v parlamentu. Na protest vzniklo Celoafrické shromáždění vytvořené předsedou Shromáždění domorodých kapských voličů D. D. T. Jabavu a předsedou Afrického národního kongresu Pixlykou Izaka Seme, které chtělo zamezit přijetí zákona a prosadit početnější a přímé zastoupení Afričanů v parlamentu. J. B. M. Hertzog poněkud ustoupil, ale zákon byl přijat v podobě té, že Afričané mající v Kapsku volební právo, budou volit tři bílé poslance a nic víc.

Třicátá léta byla také obdobím, kdy sílil afrikánský nacionalismus, zejména mezi odpůrci J. B. M. Hertzoga. Protestovali proti benevolentnějšímu přístupu k domorodcům i přesto, že domorodci byli zbaveni přímého volebního zastoupení i v Kapsku, že byla zesílena kontrola jejich pohybu a že jim bylo znemožněno usazovat se ve městech. Vznikaly nejrůznější spolky, jejichž cílem byl "bílý stát". Na druhou stranu pro Afričany nebyla 30. léta nikterak lehká. Černošští představitelé museli čelit tlaku bělošské administrativy i nezájmu a neangažovanosti Afričanů.

Po nacistickém převratu v Německu se rozšířily fašistické myšlenky i do Jihoafrické unie. S Hitlerovým rasistickým a antisemitským "národně-sociálním" programem sympatizovalo mnoho jihoafrických nacionalistů. V otázce svého vstupu do 2. světové války byla Jihoafrická unie nejednotná. Tábor kolem Hertzoga chtěl neutralitu, případně využít války k vlastnímu osamostatnění od Velké Británie, tábor kolem J. Smutse trval na vstupu do války po boku Velké Británie. Hlasováním v parlamentu bylo nakonec rozhodnuto o vstupu Jihoafrické unie do války po boku Velké Británie. Pro černošské obyvatelstvo byla válka výjimečná také v tom ohledu, že černoši a běloši společně bojovali, společně nocovali a společně se stravovali. Bojovali společně s bělochy proti bělochům, v případě Etiopie dokonce pomáhali černochům proti bělochům. V Evropě nenaráželi na každém kroku na rasismus. Během války také černošské obyvatelstvo dostávalo lepší práci, protože bílí byli ve válce.

Apartheid - Jižní Afrika po 2. světové válce

Toto vše byl jakýsi úvod k apartheidu. O skutečném apartheidu se mluví až po 2. světové válce. V prvních poválečných volbách v Jihoafrické unii v roce 1948 zvítězila Národní strana D .F. Malana nad umírněnější Smutsovou Sjednocenou stranou. Nacionalistická Národní strana už ve svých předvolebních slibech slibovala důsledné zavedení apartheidu. Její jednoduché řešení problémů mezi bělochy a ostatními rasami bylo pro velké množství Afrikánců lákavé, neboť ti se stále více cítili ohrožováni anglicky mluvícími podnikateli. Ideologie apartheidu byla už delší dobu připravována. Už ve 30. letech byl zaveden výzkumný ústav Jihoafrická liga pro rasová studia a ve 40. letech Jihoafrický úřad pro rasové záležitosti. Černoši, míšenci a indické obyvatelstvo měli být přesunuti do jim vyhrazených rezervací a samostatných států. U Malanovy Národní strany se k ideologii apartheidu ještě navíc přidružoval separatismus, snaha o odtržení se od Velké Británie.

Malanova vláda omezila imigraci z Evropy do Jihoafrické unie "zákonem o jihoafrickém občanství" (1949), který ještě více znemožňoval možnosti usazovat se. Černoši, míšenci a Asiaté dočista ztratili perspektivu získání nějakých občanských práv, o nichž se za války v souvislosti s Atlantickou chartou hodně mluvilo.

Od roku 1948 vycházel jeden rasistický zákon za druhým. Začalo to "zákonem o zákazu smíšených manželství" z roku 1949. Aby se dalo určit, kdo patří ke které rase, byl vydán "zákon o registraci obyvatelstva" z roku 1950. Obyvatelstvo Jihoafrické unie bylo rozděleno do čtyř kategorií: bílá, černá, "barevná" a indická. Ve stejném roce vyšel dodatek k "zákonu o nemorálnosti", který velmi přísně trestal sexuální styky mezi příslušníky různých rasových skupin. Díky "zákonu o stanovení území pro jednotlivé skupiny obyvatelstva" z roku 1950 se začaly vymezovat oblasti pro jednotlivé rasy. Zákon vlastně nahrazoval některé již byvší zákony. Dalším zákonem týkajícím se domovin, či Bantustanů, byl "zákon o bantuských představitelích", který rušil dosavadní kmenové rady, které bantustany řídily.

V parlamentu se opozice pokoušela zabránit přijetí rasistických zákonů, ale Malanova vládnoucí Národní strana měla, byť nevelkou, početní převahu. V roce 1953 Národní strana volby opět vyhrála a její vítězství tentokrát nebylo tak těsné jako roku 1948. Navíc se Národní strana spojila s Afrikánskou stranou, která ji také posílila. Roku 1954 se D. F. Malan vzdal své politické kariéry a zanedlouho potom zemřel. Jeho nástupcem ve vedení Národní strany a na postu ministerského předsedy se stal J. G. Strijdom, člen pravicového křídla Národní strany.

"Novelizovaným zákonem o domorodé půdě" z roku 1952 byla všechna města prohlášena za bílou oblast a nikdo jiný než běloši se tam bez povolení nesměl pohybovat více než 72 hodin. Podle "zákona o domorodcích" byla všechna příslušná povolení shrnuta v "knize dokladů", pase. Kdo pobýval ve městě bez povolení byl zatčen a deportován do jemu vyhrazeného bantustanu. Bělošské obyvatelstvo se totiž velmi obávalo většího množství nezaměstnaných černých obyvatel ve městech. Od roku 1953 začal platit i "zákon o oddělení společných zařízení", který měl minimalizovat styk příslušníků odlišných ras na veřejnosti.

Afričané v padesátých letech protestovali hlavně proti drahotě autobusů, jimiž museli každý den dojíždět do práce, a proti zhoršování se životních podmínek a životní úrovně. Mezi Afričany ale nebyl jednotný názor, a proto docházelo nejen k potyčkám s policií, ale i k potyčkám mezi jednotlivými názorovými skupinami.

Největší centra odporu se soustřeďovala hlavně kolem organizací jako byl Africký národní kongres nebo odbory. Africký národní kongres se v 50. letech stával více militantní, a to zejména díky vlivu komunistů a mladých garveyistů. Do Afrického národního kongresu byl vnášen rasistický protibělošský prvek a násilné revoluční metody. Převažoval ale proud pragmatiků a umírněných. V roce 1949 přijal Africký národní kongres Akční program, což byl program zaměřený na akce proti všem formám segregace a proti nadvládě bílých. Doporučoval organizování bojkotu nejrůznějších evropských institucí a za prostředky nátlaku volil stávky, občanskou neposlušnost a odmítání spolupráce.

V roce 1955 byl Africkým národním kongresem, Indickým národním kongresem, Jihoafrickým kongresem demokratů, Organizací jihoafrických barevných občanů a Jihoafrickým odborovým kongresem svolán Lidový kongres. Lidový kongres přijal Chartu svobody, která mimo jiné prohlašovala, že "všichni obyvatelé Jihoafrické unie bez rozdílu etnické příslušnosti si jsou rovni" a že "Jižní Afrika patří všem". Charta nepožadovala výlučnou nadvládu černého obyvatelstva, ale byla pro znárodnění hlavních průmyslových odvětví. Charta se stala programem Afrického národního kongresu a dalších organizací, které nechtěly vyhánět bělochy a požadovaly vládu africké většiny. Naopak Panafrický kongres, založený na protest umírněnosti ostatních organizací v roce 1959 R. Sobukwem, chtěl "Afriku Afričanům". Toto bylo heslo i některých členů Afrického národního kongresu, ale pod vlivem Nelsona Mandely nesplynuli s Panafrickým kongresem.

Během 2. poloviny 50. let a let šedesátých připravovala Národní strana zavedení úplné územní segregace. Veškeré zákony směřovaly k tomuto cíli. Přesto to nebylo zas až tak jednoduché, přestože valná většina bělošského obyvatelstva byla pro, protože existovala opozice v parlamentu a také ostatní země začaly projevovat svůj nesouhlas s jihoafrickým rasismem. Mnoho Afrikánců ale jakékoliv projevy nesouhlasu ze zahraničí, zejména z Britského společenství, považovalo za vměšování se, a o to více uvažovali o konečném osamostatnění se od Britského společenství, do něhož tehdy Jihoafrická unie patřila. Velkým zastáncem myšlenky samostatné republiky byl ministerský předseda v letech 1954-1958 J. G. Strijdom.

V letech 1957-1958 byly vydány doplňující zákony k uskutečňování segregace. Např. "zákon o bantuském vzdělání" od sebe odděloval školy a školství pro bílé a "barevné".

Myšlenka na samostatnost se objevovala často hlavně mezi Afrikánci. Po 2. světové válce se osamostatňovalo poměrně dost zemí, ale pro Jižní Afriku bylo odstrašujícím příkladem Kongo, kde se zcela zhroutila ekonomika a nastala občanská válka. Nacionalistická vláda Jihoafrické unie měla do 50. let silnou opozici vůči snaze vyhlásit republiku zejména ve Sjednocené straně a mezi anglicky mluvícím obyvatelstvem. Posléze se ale vládě podařilo přijetí odpovídajících zákonů parlamentem. Přijat byl zákon o jihoafrickém občanství, o vlastní hymně atd. Nacionalisté tehdy rychle využili obav anglicky hovořícího obyvatelstva z nadvlády "barevných". Premiér H. F. Verwoerd (od roku 1958) viděl v samostatné republice hlavně možnost dokončit vizi dokonalého apartheidu. V roce 1960 proběhlo referendum, ve kterém se mimo Natal těsná většina voličů vyslovila pro vyhlášení samostatné republiky. V první čtvrtině roku 1961 se Jihoafrická unie naposledy zúčastnila zasedání Britského společenství, kde oznámila své vystoupení ze společenství, a o dva měsíce později byla vyhlášena republika. Prvním prezidentem byl zvolen C. R. Swart.

Černošská opozice se dostala do těžké situace. Ocitla se sama proti státnímu aparátu. Politické organizace byly zakázány, takže Africký národní kongres a Panafrický kongres byl řízen tajně z podzemí a mnoho funkcionářů a aktivistů emigrovalo do okolních zemí. Africký národní a Panafrický kongres spolu zpočátku v zahraničí velmi úzce spolupracovaly, ale později spolupráce ustala, protože oba kongresy se od sebe příliš lišily. Africký národní kongres navazoval těsné politické styky s tehdejším Sovětským svazem a jeho východoevropskými satelity, stejně tak jako s osvobozeneckými silami Angoly, Mosambiku a Jižní Rhodesie. Panafrický kongres byl silně protikomunistický, nesouhlasil s myšlenkou budoucí mnohorasové Jižní Afriky a byl rozhodnut používat mnohem drastičtějších diverzních metod bez ohledu na oběti z řad civilistů.

V 60. letech se zpřísnila vnitřní opatření pro zachování klidu a pořádku. V důsledku nových pokynů a povolení pro policii, jak potírat "zločiny proti státu", byl v roce 1962 zatčen Nelson Mandela a jeho spolupracovníci vedoucí ilegální Africký národní kongres. O dva roky později byli přední představitelé odsouzeni na doživotí do vězení. Ve stejné době bylo odhaleno i podzemní vedení Komunistické strany. V roce 1966 získala Národní strana ve volbách dvoutřetinovou většinu v parlamentu, byl zavražděn premiér H. F. Verwoerd a jeho nástupcem se stal další zapřisáhlý zastánce apartheidu B. J. Vorster. Vorsterova vláda se rozhodla proměnit v co nejkratší době myšlenku na vznik samosprávných černošských domovin ve skutečnost a odsunout pak z "bílých" oblastí co největší počet těch, kteří se do nich přestěhovali z venkova.

Koncem 60. let vzniklo Hnutí za sebeuvědomění černochů. Nešlo o jednotnou organizaci, ale o větší počet menších skupin černé inteligence, církevních představitelů a vysokoškolských studentů, které měly svůj základ v amerických názorech na úlohu černochů v mnohorasové společnosti.

V polovině 70. let vzrostlo napětí mezi středoškoláky a v nižším školství. V černošských oblastech byl nedostatek škol, učeben a učitelů. Učitelé byli neaprobovaní a úroveň výuky mizerná. Studenti a jejich rodiče začali projevovat svou nespokojenost demonstracemi a nepokoji. Studenti přestávali chodit do škol, děti vyrůstaly na ulici a likvidovali nejen školní budovy.

V 70. a 80. letech se Jižní Afrika dostávala do čím dál větší mezinárodní izolace, která začala už v letech šedesátých, bezprostředně po vyhlášení republiky. Spojené národy jako první prosazovaly opatření vůči jihoafrickému vývozu zboží a doporučovaly členským státům přerušení styků s Jižní Afrikou. Sankcí vůči Jižní Africe bylo mnoho, ale rozhodně nebyly všechny dodržovány, takže jihoafrická vláda si z nich až tak nedělala.

Koncem 70. let došlo ke skandálu s finančními operacemi tajné služby a premiér B. J. Vorster byl roku 1978 nucen odstoupit. Novým premiérem se stal kapský představitel Národní strany P. W. Botha. B. J. Vorster sice abdikoval na funkci předsedy vlády, ale zato se stal prezidentem. P. W. Botha musel hledat možnosti, jak získat důvěru domácí i světové veřejnosti. Světová veřejnost odsuzovala dění v Jižní Africe čím dál víc a prosazovala uvalení stále více politických a ekonomických sankcí. Ministerský předseda P. W. Botha tedy začal s reformami a veřejnost se nestačila divit nad rychlostí provádění změn. Premiér veřejně prohlásil, že musí být postupně odstraněna doktrína apartheidu a nalezena nová cesta k pokojnému soužití obyvatelstva všech ras. Národní strana se rozdělila na dva tábory. Jeden byl pro zásadní změny ve společnosti, druzí tvrdili, že vše vyřeší jen ještě tvrdší segregace. Počátkem 80. let převládli příznivci P. W. Bothy a mohly být provedeny některé změny. Jednou ze změn bylo i referendum o vytvoření tříkomorového parlamentu a zrušení senátu. Od roku 1983 mělo "barevné" a indické obyvatelstvo vlastní komoru v parlamentu. S černým obyvatelstvem se nepočítalo, protože to mělo přece svá samosprávná a nezávislá území. O rok později byl zaveden prezidentský systém, což znamená, že funkce premiéra a prezidenta splývají. Tento systém přetrval v Jižní Africe dodnes.

V první polovině 80. let reformy probíhaly poměrně rychle a výhledy do budoucna byly optimistické. V polovině 80. let ale bylo nutno vyhlásit v zemi výjimečný stav. Hlavním důvodem bouře nepokojů bylo opět školství a demonstrace dělníků. Výjimečný stav byl reakcí na zvýšenou politickou aktivitu a nárůst násilných teroristických akcí v celé zemi. Uklidnění poměrů v zemi chtěla vláda dosáhnout i tvrdými opatřeními. Zaměřila se proti demokratickým silám i proti extrémní pravici. V té době díky Mandelově manželce Winnie sílila sdružení a hnutí za propuštění Nelsona Mandely z vězení, i když byla oficiálně zakázána.

Bothova započatá reforma přes všechny problémy přece jen pomalu pokračovala. V roce 1986 byl zrušen "zákon o městských oblastech". Zrušeny byly také pasy a byly nahrazeny pouze jediným identifikačním dokladem. Zrušen byl "zákon o bantuské pracovní síle" a další. V roce 1989 se P. W. Botha ze zdravotních důvodů vzdal předsednictví Národní strany a ve funkci prezidenta byl půl roku zastupován. Předsedou Národní strany se nestal ani jeden z favoritů na tento post. Stal se jím F. W. de Klerk, ministr vnitra. Krátce nato odstoupil P. W. Botha i z funkce prezidenta a i v té ho nahradil F. W. de Klerk, přestože Národní strana v předčasných volbách přišla o třicet mandátů. F. W. de Klerk byl odhodlán v co nejkratší době dovést do konce společenskou reformu. Začal tím, že omezil pravomoci úřadu státní bezpečnosti a zrušil segregaci na mořských plážích. Počátkem roku 1990 zrušil zákaz Afrického národního a Panafrického kongresu, Jihoafrické komunistické strany a dalších, dříve zakázaných, organizací. Koncem února 1990 byl po sedmadvaceti letech propuštěn z vězení Nelson Mandela. Počátkem roku 1992 proběhlo referendum, kterým dostal F. W. de Klerk souhlas bílé části obyvatelstva k provedení zásadních změn. Všechny diskriminační zákony, na nichž byl apartheid postaven, byly, i přes odpor parlamentní opozice, parlamentem zrušeny. Bylo dosaženo i zrušení uvádění rasové příslušnosti v identifikačním průkaze. Začalo se pracovat na přípravě nové prozatímní ústavy a prvních všeobecných parlamentních voleb, jichž by se mohli účastnit všichni občané starší osmnácti let. Na jednáních Konvence o demokratizaci Jižní Afriky se po určitých napětích podařilo dosáhnout porozumění nejen mezi bělošskými účastníky, ale i mezi černošskými politickými představiteli, a nakonec i mezi oběma skupinami navzájem. Téměř všichni se přes všelijaké výhrady shodli na dalším, pro všechny přijatelném postupu, za což byla N. Mandelovi a F. W. de Klerkovi roku 1993 udělena Nobelova cena za mír.

Prozatímní ústava z roku 1993 stanovila, že Jižní Afrika se stala suverénním a demokratickým státem. Zakotvila v sobě veškerá lidská práva pro všechny občany bez rozdílu rasy, náboženství a pohlaví, včetně volebního práva pro občany straší osmnácti let. Vyhlásila i nové úřední jazyky - celkem 11 jazyků. V roce 1994 se konaly první volby a většinu hlasů, i když méně než dvě třetiny, získal Africký národní kongres. Přesto byla vytvořena tzv. vláda porozumění, složená ze všech parlamentních stran. Prezidentem byl zvolen Nelson Mandela a jedním z jeho zástupců F. W. de Klerk.

Jihoafrická společnost se musela vypořádat i se svou apartheidní minulostí. Byla proto vytvořena Komise pravdy a usmíření, která měla řešit provinění obou stran. Přičemž jednotlivec se mohl přiznáním viny vyhnout trestnímu řízení.

Ústava byla přijata v roce 1996. Národní strana s jistými výhradami vyslovila souhlas s ústavou, ale z "vlády porozumění" vystoupila a přešla do opozice.

Závěr

Všechno to vypadá na šťastný konec. K moci se dostal osvícený P. W. Botha, který se rozhodl poměry v zemi změnit, a jeho nástupce jím započaté dílo dokonal. Všichni se společně usmířili a dodnes si tam spravedlivě vládnou... Samozřejmě, že nic není tak idylické. Počínaje zpustošeností černošských sídlišť, přes nářky afrikánských pamětníků, po zločinnost a brutalitu na obou stranách. Mandelova bývalá manželka Winnie má v současnosti před Komisí pro pravdu a usmíření vypovídat v souvislosti s obviněními, že ona sama i členové jejího tzv. fotbalového klubu (Mandela United Football Club), organizace jejích polovojenských ochránců, páchali trestné činy, vraždili a terorizovali své odpůrce. Mezi Afrikánci dosud přetrvávají nepřátelské postoje vůči černým. Mají svým potomkům za zlé, že už nejsou těmi pravými Afrikánci. Bývalá černošská území kolem velkých měst jsou ubohá. Squatterské oblasti se táhnou donekonečna. Všude jsou odpadky a smetí. Školy v sídlištích jsou stále ještě horší než jinde... Podle mě je etapa apartheidu ostudou ostatního světa. Jižní Afrika přece až do 60. let tohoto století patřila do Britského společenství. A jak se v 80. letech ukázalo, ekonomické sankce přiměly Jižní Afriku k přehodnocení svých postojů. K něčemu podobnému mělo dojít už dávno předtím. D. F. Malan se nikterak netajil svými záměry, segregace se plánovala a připravovala už před 2. světovou válkou, tak jakto, že svět připustil hned po Hitlerovském Německu apartheid? Jižní Afrika zřejmě byla příliš malá, příliš daleko, příliš problémová, než aby za nějakou snahu stála.

Seznam použité literatury

Brink André: The Afrikaners, National Geographic 10/88, str. 556-584
Cobb Jr. Charles E.: The Twilight of Apartheid, National Geographic 2/93, str. 66-93
Čulík Jan: Jihoafrická "Evita" u soudu, Reflex 1/98, str. 15
Dorazil Otakar: Světové dějiny v kostce, Nakladatelství Papyrus, Vimperk, a Nakladatelství Jeva, Rudná u Prahy, 1995
Hulec Otakar: Dějiny Jižní Afriky, Nakladatelství Lidové noviny 1997