Blocek

O autoritě, dospělosti, euthanasii a blogu

"Vyprávěj mi něco ze svého bohatého života," říkával mi vždycky děda. Jako předškolní jsem snaživě žvatlala o svém objevování světa. Pro malé dítě je svět skutečně bohatý. I komáří larvy v sudu na dešťovou vodu jsou vzrušující.

Se školními léty se to změnilo. Přisla jsem na to, že nejsme bohatí, naopak. Cukala jsem se něco vyprávět. Děda byl autorita a na ctění autorit a řádu trval. Nedalo se mu vyprávet, jaká husa je moje úča. Kantoři jsou vždy moudří a jejich konání nemají malí spratkové co zpochybňovat. Tehdy mě začlo spíš zajímat vyprávění z jeho bohatého života. "Jaké to bylo, kdyžs byl malý?" Dostávalo se mi mravoličného povídání o příkladném žáčkovi, který se nikdy nepral se svou sestrou.

Když jsem dorostla, usoudil děda zřejmě, že už je má výchova ukončena. Vzájemná vyprávění zařala být zajímavější. Z jeho poznámek bylo jasné, že nic není černobílé a že kritérium dospělosti není zárukou moudrosti a neomylnosti. Ráda jsem mu referovala o svých pokrocích, protože jsem věděla, že je na mě pyšný. Pochopila jsem, že titulatura "vnučka číslo 1" není jenom tak. Nebylo to jen pořadové číslo, jelikož ostatní představoval jako "vnouče číslo 2 az 6".

Měla jsem ho ráda čím dál víc. Možná, že věkem vyměkl a nebyl už k ostatním tak sžíravě kritický, možná, že to bylo tím, že dospělá vnouřata mu vyhovovala víc než malí usoplenci.

Škoda, že před dvěma roky umřel. Rozuměli jsem si pořád líp a líp. Bylo stále víc věcí, které jsme se mohli navzájem učit. Naučila jsem ho zacházet s mobilem, naučil mě vyměnit kola u auta. Naučila jsem ho mailovat a posílal mi krásné maily.

Pak najednou začal padat. Bral to s humorem a jako nevyhnutelnost, stejně jako bral s nadhledem celý život svou ženu a pleš. Slábl a začal zapomínat. Podivný stav, kdy mu tělo a mozek odcházely, ale on si to přitom uvědomoval. Zapomněl, jak se pouští televize. Prsty ho neposlouchaly, takže už nemohl psát na počítači. Chodila jsem ho hlídat, když musela bábi po pochůzkách. Dávala jsem pozor, aby neupadl a nepotkoukl se, aby nespolykal najednou prášky na celý den. Dělala jsem mu sekretářku a ťukala do počítače podle jeho diktátu. Omluvný dopis vydavatelství, že už není ve stavu dokončit knihu. Omluvný dopis příteli, že už nepřijede na každoroční návštěvu. V průběhu podzimu mi nadiktoval z hlavy celý výtah z odborné literatury jako podklad pro sestřenčinu absolventskou práci. Knihy ležely vedle něj na gauči. Nekoukal do nich, všechno věděl. Zapálila jsem mu cigaretu a pomohla urovnat plíny. Šílenost. A jeho smířenost s tím, že nikdo neví, co mu je.

A bylo čím dál hůř. Z obrovského mužského zbyla jen vychrtlá kostra. Jako z koncentráku. Marné vláčení po špitálech a vyšetřeních. Bábina nesmiřitelnost a tvrdohlavost. Lpění na životě, který už žádným životem nebyl. Nakonec nemocnice.

Šla jsem ho navštívit. Ležel v posteli s ohrádkou, v té potupné košilce. Nezbývalo z něj už vůbec nic. Už i mozek byl pryč. Pověděla jsem mu poslední příhody a novoty z mého bohatého života. Tak jsme se rozloučili. Rozhodla jsem se, že musí umřít. Náš právní řád nic takového nezná, ale zabila jsem ho. Dřív se tomu říkalo uřknutí. Nelituju toho a on jistě taky ne. Koukli jsme na sebe a pochopili, že je to tak nejlepší. Že měsíce či léta v ohrádce nejsou přijatelné a hodné jeho důstojnosti.

Často na něj myslím a je mi teskno. Nikdo se mě neptá na nic z mého bohatého života. Nikdy už se nedozvím nic z jeho bohatého života. Nikdy nepřijdu na kloub tomu, jak o životě a o světě doopravdy smýšlel. A přitom by mě to tak strašně zajímalo! V hloubi duše doufám, že se jednou najde nějaký jeho deník. Ale to je téměř vyloučené. Cokoliv hmatatelného by bábi okamžite vyšťourala.

Lituju, že vynález blogu dorazil tak pozdě. Můj děda by býval byl tím NEJLEPŠÍM BLOGGEREM NA SVĚTĚ! Věčná škoda.