18.12.03
Čísla mluví jasně
Suše, ale přesto zajímavě.
Často máme nějakou představu, ani nevíme, odkud se vzala a je-li pravdivá.
Čtěte a porovnejte svou představu se skutečností. Možná, že nežijete v zajetí mýtu, možná budete překvapeni.
Často máme nějakou představu, ani nevíme, odkud se vzala a je-li pravdivá.
Čtěte a porovnejte svou představu se skutečností. Možná, že nežijete v zajetí mýtu, možná budete překvapeni.
Nizozemsko a imigranti
2002
2002
1. Úvod
Atentát na Pima Fortuyna ze šestého května tohoto roku byl šokující nejen pro Nizozemsko, ale i pro celou Evropu. Nizozemsko zažilo jen dvě politické vraždy, přičemž poslední před 330 lety1. Pro Evropu bylo šokující, že se strana Pima Fortuyna2 měla podle předvolebních preferencí stát jednou z nejsilnějších, ne-li dokonce věbec nejsilnější, stranou v květnových parlamentních volbách. Pim Fortuyn byl totiž považován za nacionalistu, xenofoba, extremistu a populistu. Zděšení vyvolaly zejména jeho postoje k imigraci. Pim Fortuyn tvrdil: "[…] Nizozemsko je malá země. Nevejde se do ní více než šestnáct milioně lidí. Už nemůžeme přijímat imigranty. Nizozemsko to musí zastavit, uzavřít opět hranice a tvrdě hájit své liberální hodnoty."3 Komentátoři v tisku se přou, zda popularita Pima Fortuyna pramenila z rasismu nizozemské společnosti, nebo z krize, kterou prochází nizozemská politika, podobně jako třeba politika francouzská a rakouská4.
Jak vypadá nizozemská imigrace a jak se k ní staví nizozemská společnost? V průběhu devadesátých let probíhal v Nizozemsku výzkum týkající se jak imigrantů samotných, tak postojů Nizozemců vůči nim. Nederlands Interdisciplinair Demografisch Instituut5 (dále jen NIDI) prováděl v letech 1986–2000 z pověření Wetenschappelijke Raad voor het Regeringsbeleid6 výzkum "Meningen en Opvattingen van de bevolking over Aspecten van het Bevolkingsvraagstuk"7 a vypracoval studii o charakteru a chování devatenácti skupin etnických menšin a starousedlíků v Nizozemsku, která se vztahovala k letům 1990–2000.
2. Imigrace
Z výzkumů vyplývá, že v posledních desetiletích migrace do Nizozemska narůstá8. Charakter migrace se změnil z převážné migrace za prací a slučování rodin v 70. letech na azylovou migraci v posledních letech. Tím se značně rozšířila skupina zdrojových zemí. Imigranti jsou podle země původu rozděleni na "nové" a "tradiční". Mezi "tradiční" země původu patří Turecko, Maroko a bývalé nizozemské kolonie (Surinam, Indonésie, Aruba a Antily). Mezi "nové" výzkum zahrnul Afghanistán, Čínu, Egypt, Ghanu, Hong Kong, Irák, Írán, Kapverdy, Pákistán, Polsko, Somálsko, Vietnam, bývalou Jugoslávii a bývalý Sovětský svaz.
2.1 Generace imigrantů
V roce 1990 bylo v Nizozemsku 2,35 milionu imigrantů. V roce 2000 to bylo 2,77 milionů. Imigrant či příslušník etnické menšiny je definován jako ten, jehož alespoň jeden z rodičů je narozen v cizině. Imigranti tzv. druhé generace jsou již sami narozeni v Nizozemsku, ale alespoň jeden z jejich rodičů se narodil v cizině. Počet imigrantů druhé generace se znatelně zvyšuje především u imigrantů z "tradičních" zemí9, ale jejich převážná většina je velmi mladá10. "Nové" skupiny tvoří především první generace imigrantů.
2.2 Věková struktura
Většinu imigrantů tvoří mladí, svobodní muži, i když v 90. letech stoupl počet žen a mírně se zvýšil i průměrný věk imigrantů. V roce 1999 bylo 50–75% imigrantů mladších 30 let11. Původní nizozemská populace stárne: téměř 20% tvoří lidé nad 60 let, zatímco tato skupina tvoří necelých 5% imigrantů. Mezi imigranty stárne především skupina z "tradičních" zemí. Skupina lidí starších 50 let zůstává u "nových" imigrantů omezená, i když i zde dochází k posunu věkových skupin a narůstá zejména skupina 40 až 49 letých.
2.3 Formování partnerských vztahů
Etnicky smíšená manželství jsou často považována za příznak integrace cizinců. Smíšená manželství s Nizozemcem jsou uzavírána ve velmi malém měřítku. Především lidé z islámských zemí si málokdy vybírají za partnera Nizozemce12. Protikladem vysoké míry etnické endogamie většiny imigrantů jsou Indonésané, Poláci, Sověté, Antilané a Egypťané13.
Přestože smíšených manželství je v současnosti poměrně málo, dá se v budoucnu očekávat nárůst jejich počtu. Především bude více imigrantě druhé generace, kteří se v Nizozemsku narodili a vyrostli, hledat nizozemského partnera a jejich výběr bude stále více ovlivňován nizozemskými normami a hodnotami.
2.4 Sňatky
Různé etnické menšiny se vzájemně velmi liší, co se týče manželství. Ženy z převážně muslimských zemí se většinou vdávají mezi 23. a 25. rokem života a manželství je v těchto zemích původu univerzální (téměř nikdo nezůstává svobodný). Naproti tomu ženy původem z karibské oblasti a z Ghany mají poměrně vysoký průměrný věk při vstupu do manželství (29 let a více) a malou tendenci manželství vůbec uzavírat14. Nizozemky se vdávají kolem 28. roku života. Manželství není univerzální, ale velmi časté. Pozoruhodné je, že formování partnerských vztahů u žen narozených v Íránu se nejvíce podobá nizozemskému.
2.5 Rozvod
Ukazuje se, že procento rozvodovosti je u většiny cizinců vyšší než u Nizozemců15. Důvodem je možná menší stabilita smíšených manželství, způsobená kulturními rozdíly mezi partnery, a podíl manželství uzavřených "na oko", jakožto jednoduchý způsob, jak získat povolení k pobytu. Obecně platí, že procento rozvodovosti je u smíšených manželství vyšší než u manželstvích endogamních. Existují ale výjimky, jako např. smíšená manželství Íránce, Indonésana, Sovětky, Antilanů a Surinamců s nizozemským partnerem, kde je pravděpodobnost rozvodu nižší než u příslušných endogamních manželství.
2.6 Počet dětí
Porodnost je u etnických skupin vysoká v porovnání s porodností Nizozemců. To platí především pro skupiny z afrických a asijských muslimských zemí. Porodnost imigrantů ze zemí Východní Evropy, bývalých nizozemských kolonií a Íránu je srovnatelná s nizozemskou, ne-li nižší.
U Maročanů a Turků se v průběhu 90. let snížil průměrný počet dětí na jednu ženu z téměř pěti v roce 1990 na tři v roce 1999. Očekávaná porodnost druhé generace imigrantě je nižší než u generace první.
Věk, kdy ženy rodí první dítě, je u mnoha etnických skupin nižší, než u původních Nizozemců. Nizozemským prvorodičkám bylo v roce 1999 průměrně 29,5 roku, tureckým 24 let a antilským 26 let. I zde platí, že ženy původem z převážně muslimských zemí se stávají matkami v průměrně nejnižším věku. U skupin, kde je poměrně nízký průměrný věk prvorodiček, je i relativně vysoké procento náctiletých prvorodiček. V roce 1999 byla pravděpodobnost stát se náctiletou matkou asi 5% u Turkě, Antilanky a Arubanky, u Maročanky a Surinamky asi 2% a u Nizozemky 0,5%. Navíc pravděpodobnost náctiletých prvorodiček výrazně klesá u druhé generace imigrantů.
2.7 Domácnosti
Různé vzorce partnerských a rodinných vztahů u různých etnických skupin se odrážejí ve složení domácností. Obecně se dají rozlišit tři typy:
1. Surinamci a Antilané žijí často v neúplné rodině nebo žijí nesezdáni. Děti se často rodí mimo manželství. To je schéma, které obecně platí pro imigranty z Karibiku a některých afrických zemí.
2. U cizinců z převážně muslimských zemí, tedy z "tradičních" zemí původu, jako je Turecko a Maroko, ale i z "nových" podobných oblastí, tvoří převažující model domácnosti manželský pár s dětmi. Děti se mimo manželství nerodí skoro nikdy. Počet členů domácnosti je v průměru vyšší než v domácnosti nizozemské. 36% marockých a 30% tureckých domácností tvoří pět a více členů, zatímco u nizozemských je to pouze 5%.
3. Poměrně mnoho členů "nových" skupin nežije v rodinné domácnosti. To se týká mnoha svobodných a těch, kteří čekají na vyřízení žádosti o azyl.
2.8 Závěr
Výsledky výzkumu ukázaly jednoznačně, že není možná jednoduchá generalizace nizozemských imigrantů. Imigranti přicházeli v posledním desetiletí do Nizozemska z většího počtu zdrojových zemí. Výzkum prokázal, že rozdíly v demografickém chování nevyplývají ani tak z historie migrace do Nizozemska, tj. z rozdělení na "tradiční" a "nové" menšiny, jako spíše z kulturní tradice země původu. Chování imigrantů z islámských zemí vykazuje ve velké míře shodné znaky, ať se jedná o "nové" či "tradiční" imigranty.
3. Názory Nizozemců na cizince
Výsledky výzkumu NIDI, prováděného v letech 1986–2000, ukazují, že obecně jsou Nizozemci zastánci integrace imigrantů a restriktivní azylové politiky. Postoj Nizozemců vůči přítomnosti cizinců se v posledních letech stal pozitivnější. Velká část obyvatelstva přichází s cizinci pravidelně do styku. Obecně platí, že Nizozemci, kteří přichází do styku s cizinci, mají pozitivnější přístup k přítomnosti cizinců.
Cizinci tvoří v západních zemích relativně malou skupinu, ale jejich počet roste. Od té doby, co byla v 70. letech zavedena přísnější imigrační politika, se na zvyšujícím se počtu imigrantů podílí především slučování rodin. Dalším důležitým důvodem je azylová imigrace. Žadatelé o azyl pocházejí často z jiných zemí, než imigranti pracovní. Nárůst počtu cizinců a počtu zemí původu přispěl k větší rozličnosti kultur (a s tím souvisejících hodnot a norem) v nizozemské společnosti. To sebou přináší určitá rizika. Pokud se tyto hodnoty a normy příliš odlišují od toho, co je v Nizozemsku běžné, mohou narušit sociální soudržnost společnosti. Státní správa se tomu pokouší zabránit, mimo jiné integrační politikou.
Aby mohl být vytvořen plán oboustranné integrace, je nutné vědět, jak o sobě navzájem Nizozemci a cizinci smýšlejí. Postoje původního obyvatelstva vůči nově příchozím do jisté míry určují, zda je možné dosáhnout oboustranně přijatelné úrovně kulturního "mixu". Pokud s tímto státní správa při stanovování míry integrace nepočítá, bude to mít za následek sociální disharmonii. Aby se předešlo každé formě úmyslné či nezamýšlené diskriminace a kulturním konfliktům, je důležité uvědomit si, že existují kulturní rozdíly.
3.1 Mínění o cizincích
Ve výzkumu NIDI "Meningen en Opvattingen van de bevolking over Aspecten van het Bevolkingsvraagstuk" byli obyvatelé dotazováni, zda považují "přítomnost cizinců za přínos pro společnost, protože tato přítomnost nám umožňuje kontakt s jinými kulturami". Výchozím bodem byla hypotéza, že pozitivní postoj vůči cizincům by měl poukazovat na toleranci vůči menšinám a jejich kulturám.
Postoj Nizozemců vůči přínosu cizinců pro společnost je poněkud ambivalentní. Celkově vzato nejsou postoje tak pozitivní, jak by se očekávalo, ale během uplynulých let se, navzdory velkému nárůstu počtu cizinců, nestaly negativnější. Zdá se, že se dá mluvit o pozitivním vývoji, především ve srovnání s rokem 1986, ale i s rokem 1997.
Rok 1997 a 2000 ukázal, že výše dosaženého vzdělání, velikost obce a věk respondentě má vliv na tvorbu názorů na přínos cizinců pro společnost. 53% respondentů s vyšším vzděláním považovalo v obou letech přítomnost cizinců za pozitivní, u respondentů s nižším vzdělání to bylo o něco více než čtvrtina.
48% obyvatel větších měst považovalo v roce 1997 přítomnost cizinců za přínos pro společnost. Ve čtyřech velkých městech, kde žije většina imigrantů, to bylo 42% a v menších městech a vesnicích 38%. Celkově, a především ve velkých městech, tolerance stoupá. V roce 2000 to bylo celkově 53%, ve velkých městech 56% a kolem 40% v městech malých a na vesnicích.
Rozdíly podle věku respondentů byly evidentní. V roce 1997 mělo negativní názor na kulturní přínos imigrantů pro společnost 60% respondentů starších 65 let a v roce 2000 to bylo 65%. Mladší lidé (do 40 let) hodnotí přítomnost cizinců pozitivněji. V roce 1997 odpovědělo záporně 47% a v roce 2000 41% respondentů. Je to asi dáno tím, že mladší lidé mají průměrně vyšší šanci přijít do styku s cizinci. Lidé přicházejí do styku především s vrstevníky a mladších cizinců je mnohem více než starších. Mladší mají také průměrně více kontaktů a častěji se dostávají na místa, kde je možné potkat cizince, např. v práci nebo ve škole. Kromě toho počet cizinců každým rokem narůstá, takže mladší mají větší šanci přijít do styku s cizincem než lidé starší za svých mladých let.
3.2 Přistěhovalecká politika
Většina Nizozemců podporuje restriktivní vládní politiku vůči přistěhovalectví. Pokud jde o uprchlíky, jsou názory výrazně jednotné. Zhruba tři čtvrtiny Nizozemců se domnívají, že Nizozemsko má morální povinnost přijímat uprchlíky16. Tento pocit je velmi rozšířen, ale existují důležité rozdíly mezi obyvateli s vyšším a nižším vzděláním. V roce 1997 se domnívalo, že Nizozemsko má tuto morální povinnost, 58% lidí s nižším vzděláním a přibližně 80% s vyšším vzděláním. V roce 2000 se tento rozdíl ještě zvýšil.
Je ale třeba určité opatrnosti při interpretaci těchto výsledků. To, že tolik Nizozemcě říká, že uprchlíci musí být přijati, nemusí znamenat, že s tím ve skutečnosti souhlasí. Vysoké procento může být vysvětleno faktem, že lidé mají silný sklon zodpovídat otázku o morální povinnosti kladně. Mimoto může hrát roli použitá terminologie. Při slově "uprchlík" si každý automaticky vybaví "skutečného" uprchlíka, zejména politického, ale ne emigranta ekonomického. Ambivalence Nizozemců a jejich upřednostňování restriktivní politiky vyplývá ze zdrženlivosti vůči přijímání cizinců obecně.
V roce 1997, stejně jako v roce 2000, bylo přibližně 75% Nizozemců silně pro to, aby bylo stanoveno maximum ročně přijatých imigrantů. Většina se např. domnívá, že odmítnutí žadatelé o azyl mají být bez pardonu vyhoštěni a ti, kteří čekají na rozhodnutí déle než rok, nemají automaticky právo zůstávat v Nizozemsku.
3.3 Integrace cizinců
Obecně jsou lidé pro integraci cizinců do nizozemské společnosti. Opatření vlády mohou v tomto směru počítat s velkou podporou společnosti. Přitom je nutno činit rozdíl mezi opatřeními, která vyžadují úsilí cizinců (učení se jazyku), od těch, která vyžadují úsilí společnosti (jako je právo na nizozemskou státní příslušnost, povinnost obsazovat určité procento pracovních míst cizinci, možnost přivést si do země manžela či účast v obecních volbách). První typ opatření může počítat s mnohem větší podporou než typ druhý. Téměř každý považuje za důležité, aby se cizinci, kteří chtějí žít v Nizozemsku, naučili jazyk a důvěrně se seznámili s nizozemskými pravidly a zvyky. Dále by se podle mínění tří čtvrtin Nizozemců měla obec starat, aby cizinci bydleli rozptýleně po celém městě. Mnoho lidí souhlasí s iniciativou vlády, aby se cizinci, kteří žijí minimálně 5 let v Nizozemsku, mohli účastnit obecních voleb. Názory na to se mezi rokem 1986 a 1994 nezměnily. Menší shoda panuje v otázce povinnosti zaměstnavatelů přijímat do práce určité procento cizinců. Přesto to vypadá, že se počet zastánců v uplynulých deseti letech zvýšil.
Ve výzkumu byla v roce 1997 a 2000 věnována větší pozornost mínění o cizincích. V obou letech se většina domnívala, že zdomácnělí cizinci by měli moci dostat co nejdříve nizozemskou národnost. I zde vykazovali obyvatelé čtyř velkých měst a lidé s vyšším vzděláním vstřícnější postoj. I když se jejich názory na integraci neodchylovaly od zbytku, byli mnohem více nakloněni souhlasit, aby si cizinci mohli přivádět manžele ze země svého původu a že integrace dává právo na nizozemskou národnost. Méně žádoucí se jevilo, aby si imigranti ponechávali i původní státní příslušnost. Dokonce i u lidí s vyšším vzděláním s tím souhlasila jen menšina. O zaměstnávání ilegálních imigrantů nemohla být řeč. Téměř každý si myslel, že daní zaměstnavatelé musí být pokutováni (v roce 1997 zaujímali jen lidé s vyšším vzděláním tolerantnější postoj, ale tento efekt v roce 2000 zmizel). Z toho opět vyplývá, že se Nizozemci domnívají, že je třeba se striktně držet pravidel.
3.4 Kontakty
Obecně se vycházelo z toho, že utváření si názoru na cizince je ovlivněno také mírou kontaktu s cizinci. Sociální interakce je nezbytná pro vzájemné pochopení, v tomto případě mezi etnickými menšinami a starousedlíky.
Z výzkumu vyplývá, že čtvrtina Nizozemců přichází do kontaktu s cizinci denně a polovina v každém případě více než jednou za týden. Jeden z pěti Nizozemců se naproti tomu s cizinci nesetká nikdy, třetina jednou až čtyřikrát do měsíce. U mužů je kontakt s cizinci častější než u žen. Více mužů než žen potkává cizince denně, zatímco relativně mnoho žen se s cizinci nikdy nesetká. Lidé ve věku od 16 do 44 let se s cizinci setkávají častěji než lidé starší. Více než třetina lidí starších 65 let nepřijde s cizinci do styku nikdy (u kategorie 16 až 44 let to je 14%). Výše dosaženého vzdělání nemá žádný vliv na frekvenci kontaktu.
Nizozemci se setkávají především se Surinamci, Turky a Maročany. Kontakty s Antilany a Arubany jsou méně časté17. Pozoruhodné je, že více než polovina lidí se nikdy nesetká s Maročany. Důvodem může být to, že Maročané tvoří relativně do sebe uzavřenou skupinu. Více se orientují na vlastní společnost a navíc jsou silně individualističtí. Jejich účast ve spolcích a společenských organizacích je velmi nízká.
Ke kontaktům dochází nejčastěji v práci, na ulici a ve čtvrti. Mladí potkávají cizince samozřejmě také ve škole. Kontakty v práci, ve škole, na ulici nebo v sousedství jsou víceméně zběžné. Obecně mají jinou kvalitu a intenzitu než kontakty v domácím prostředí. Méně než jeden z pěti Nizozemcě se setkává s cizinci ve vlastním nebo jejich domě. Jsou to především univerzitně vzdělaní lidé (25%) a lidé z velkých měst (33%).
Existuje spojitost mezi kontaktem s cizinci a utvářením si názoru na ně. Z lidí, kteří se s cizinci setkávají minimálně jednou týdně, souhlasí asi polovina s tím, že "přítomnost cizinců je přínosem pro společnost, která se tak dostává do kontaktu s jinými kulturami", a kolem 40% s tím nesouhlasí. U lidí, kteří přicházejí s cizinci do styku méně než jednou týdně je tento poměr přesně opačný. Pozoruhodné je, že právě mnoho lidí, kteří s cizinci nepřicházejí do styku nikdy, se domnívá, že cizinci nejsou pro společnost žádným obohacením. Názory na opatření politiky přistěhovalectví a integrace se zdají téměř neovlivněné vzájemným kontaktem.
3.6 Shrnutí
Výsledky výzkumů potvrzují, že Nizozemci jsou na tom s tolerancí vůči cizincům pravděpodobně stejně jako jiné národy. Považují za svou morální povinnost přijímat politické uprchlíky, ale na druhou stranu trvají na tom, aby cizinci, kteří se chtějí v zemi usadit, absolvovali kurzy nizozemštiny a reálií. S Pimem Fortuynem víceméně souhlasí v tom, že Nizozemsko je malá země, a proto nemůže přijímat neomezené množství imigrantů. Sami kontakty s cizinci příliš nevyhledávají a v nových kulturách nespatřují nijak zásadní přínos pro společnost nizozemskou.
4. Použitá literatura
Esveldt, I. / Beets, G. / Henkens, K. / Liefbroer, A. / Moors, H.: Meningen en opvattingen van de bevolking over aspecten van het bevolkingsvraagstuk 1983–2000. Den Haag 2001
Esveldt, Ingrid / Traudes, Jeroen: Kijk op en contacten met buitenlanders. Immigratie, integratie en interactie. Wetenschappelijke Raad voor het Regeringsbeleid, Den Haag 2001, s. 40
Esveldt, Ingrid / Traudes, Jeroen: Onbekend maakt onbemind. De mening van Nederlanders over buitenlanders. In: Demos 17, 2001, č. 9
Fridrich, Milan: Fortuyn: Mučedník kravatového populismu. In: Týden 9, 2002, č. 20. s. 40–42
KlvaÀa, Tomáš: Pim Fortuyn. In: Reflex 13, 2002, č. 21, s. 66–68
Valk, Helga de / Esveldt, Ingrid / Henkens, K_ne / Liefbroer, Aat: Nieuw in Nederland.Een demografisch profiel van ‘oude’ en ‘nieuwe’ allochtonen. In: Demos 17, 2001, č. 12
Valk, Helga A.G. de / Esveldt, Ingrid / Henkens, K_ne / Liefbroer, Aart C.: Oude en nieuwe allochtonen in Nederland. Een demografisch profiel. Wetenschappelijke Raad voor het Regeringsbeleid, Den Haag 2001
5. Poznámky
1. Roku 1584 byl Vilém Oranžský, hlavní vůdce boje Spojených provincií za nezávislost, zavražděn na objednávku španělské vlády. Roku 1672 lynčovali oranžisté šéfa vlády Johana de Witta.
2. Lijst Pim Fortuyn.
3. Fridrich, Milan: Fortuyn: Mučedník kravatového populismu. In: Týden 9, 2002, č. 20. s. 40–42.
4. Volební úspěch Le Pena a Jörga Heidera v době nedávné.
5. Nizozemský interdisciplinární demografický institut.
6. Vědecká rada pro vládní politiku.
7. Názory a mínění obyvatelstva o otázce obyvatelstva.
8. Počet imigrantů byl v roce 1977 asi 80 tisíc, v 90. letech kolem 113 tisíc ročně.
9. U Turků a Maročanů tvoří 40% z celkového počtu.
10. 90% Turků a Maročanů druhé generace je mladších dvaceti let.
11. U Nizozemců to bylo 30%.
12. V roce 1998 uzavřelo sňatek s Nizozemcem 20% Maročanů a 10% Maročanek. Počet sňatků s Nizozemcem je u marockých žen nižší než u mužů, protože u muslimských žen je podle tradice dbáno na sňatek s muslimem.
13. V roce 1998 se provdalo 87% Polek a kolem 70% Sovětek za Nizozemce.
14. Pravděpodobně to je tím, že nesezdané soužití je u lidí z těchto zemí považováno za normální, a proto jen malá část z nich manželství uzavírá, a to navíc ve vyšším věku.
15. Nizozemců se ročně rozvede asi 1%, mužů z muslimských zemí 1–3%, mužů z Karibiku, Íránu, Egypta a Ghany více než 3%.
16. V roce 1994 to bylo 75%, v roce 1997 71% a v roce 2000 78%.
17. Což se dá přičítat jejich mnohem menšímu počtu.
Atentát na Pima Fortuyna ze šestého května tohoto roku byl šokující nejen pro Nizozemsko, ale i pro celou Evropu. Nizozemsko zažilo jen dvě politické vraždy, přičemž poslední před 330 lety1. Pro Evropu bylo šokující, že se strana Pima Fortuyna2 měla podle předvolebních preferencí stát jednou z nejsilnějších, ne-li dokonce věbec nejsilnější, stranou v květnových parlamentních volbách. Pim Fortuyn byl totiž považován za nacionalistu, xenofoba, extremistu a populistu. Zděšení vyvolaly zejména jeho postoje k imigraci. Pim Fortuyn tvrdil: "[…] Nizozemsko je malá země. Nevejde se do ní více než šestnáct milioně lidí. Už nemůžeme přijímat imigranty. Nizozemsko to musí zastavit, uzavřít opět hranice a tvrdě hájit své liberální hodnoty."3 Komentátoři v tisku se přou, zda popularita Pima Fortuyna pramenila z rasismu nizozemské společnosti, nebo z krize, kterou prochází nizozemská politika, podobně jako třeba politika francouzská a rakouská4.
Jak vypadá nizozemská imigrace a jak se k ní staví nizozemská společnost? V průběhu devadesátých let probíhal v Nizozemsku výzkum týkající se jak imigrantů samotných, tak postojů Nizozemců vůči nim. Nederlands Interdisciplinair Demografisch Instituut5 (dále jen NIDI) prováděl v letech 1986–2000 z pověření Wetenschappelijke Raad voor het Regeringsbeleid6 výzkum "Meningen en Opvattingen van de bevolking over Aspecten van het Bevolkingsvraagstuk"7 a vypracoval studii o charakteru a chování devatenácti skupin etnických menšin a starousedlíků v Nizozemsku, která se vztahovala k letům 1990–2000.
2. Imigrace
Z výzkumů vyplývá, že v posledních desetiletích migrace do Nizozemska narůstá8. Charakter migrace se změnil z převážné migrace za prací a slučování rodin v 70. letech na azylovou migraci v posledních letech. Tím se značně rozšířila skupina zdrojových zemí. Imigranti jsou podle země původu rozděleni na "nové" a "tradiční". Mezi "tradiční" země původu patří Turecko, Maroko a bývalé nizozemské kolonie (Surinam, Indonésie, Aruba a Antily). Mezi "nové" výzkum zahrnul Afghanistán, Čínu, Egypt, Ghanu, Hong Kong, Irák, Írán, Kapverdy, Pákistán, Polsko, Somálsko, Vietnam, bývalou Jugoslávii a bývalý Sovětský svaz.
2.1 Generace imigrantů
V roce 1990 bylo v Nizozemsku 2,35 milionu imigrantů. V roce 2000 to bylo 2,77 milionů. Imigrant či příslušník etnické menšiny je definován jako ten, jehož alespoň jeden z rodičů je narozen v cizině. Imigranti tzv. druhé generace jsou již sami narozeni v Nizozemsku, ale alespoň jeden z jejich rodičů se narodil v cizině. Počet imigrantů druhé generace se znatelně zvyšuje především u imigrantů z "tradičních" zemí9, ale jejich převážná většina je velmi mladá10. "Nové" skupiny tvoří především první generace imigrantů.
2.2 Věková struktura
Většinu imigrantů tvoří mladí, svobodní muži, i když v 90. letech stoupl počet žen a mírně se zvýšil i průměrný věk imigrantů. V roce 1999 bylo 50–75% imigrantů mladších 30 let11. Původní nizozemská populace stárne: téměř 20% tvoří lidé nad 60 let, zatímco tato skupina tvoří necelých 5% imigrantů. Mezi imigranty stárne především skupina z "tradičních" zemí. Skupina lidí starších 50 let zůstává u "nových" imigrantů omezená, i když i zde dochází k posunu věkových skupin a narůstá zejména skupina 40 až 49 letých.
2.3 Formování partnerských vztahů
Etnicky smíšená manželství jsou často považována za příznak integrace cizinců. Smíšená manželství s Nizozemcem jsou uzavírána ve velmi malém měřítku. Především lidé z islámských zemí si málokdy vybírají za partnera Nizozemce12. Protikladem vysoké míry etnické endogamie většiny imigrantů jsou Indonésané, Poláci, Sověté, Antilané a Egypťané13.
Přestože smíšených manželství je v současnosti poměrně málo, dá se v budoucnu očekávat nárůst jejich počtu. Především bude více imigrantě druhé generace, kteří se v Nizozemsku narodili a vyrostli, hledat nizozemského partnera a jejich výběr bude stále více ovlivňován nizozemskými normami a hodnotami.
2.4 Sňatky
Různé etnické menšiny se vzájemně velmi liší, co se týče manželství. Ženy z převážně muslimských zemí se většinou vdávají mezi 23. a 25. rokem života a manželství je v těchto zemích původu univerzální (téměř nikdo nezůstává svobodný). Naproti tomu ženy původem z karibské oblasti a z Ghany mají poměrně vysoký průměrný věk při vstupu do manželství (29 let a více) a malou tendenci manželství vůbec uzavírat14. Nizozemky se vdávají kolem 28. roku života. Manželství není univerzální, ale velmi časté. Pozoruhodné je, že formování partnerských vztahů u žen narozených v Íránu se nejvíce podobá nizozemskému.
2.5 Rozvod
Ukazuje se, že procento rozvodovosti je u většiny cizinců vyšší než u Nizozemců15. Důvodem je možná menší stabilita smíšených manželství, způsobená kulturními rozdíly mezi partnery, a podíl manželství uzavřených "na oko", jakožto jednoduchý způsob, jak získat povolení k pobytu. Obecně platí, že procento rozvodovosti je u smíšených manželství vyšší než u manželstvích endogamních. Existují ale výjimky, jako např. smíšená manželství Íránce, Indonésana, Sovětky, Antilanů a Surinamců s nizozemským partnerem, kde je pravděpodobnost rozvodu nižší než u příslušných endogamních manželství.
2.6 Počet dětí
Porodnost je u etnických skupin vysoká v porovnání s porodností Nizozemců. To platí především pro skupiny z afrických a asijských muslimských zemí. Porodnost imigrantů ze zemí Východní Evropy, bývalých nizozemských kolonií a Íránu je srovnatelná s nizozemskou, ne-li nižší.
U Maročanů a Turků se v průběhu 90. let snížil průměrný počet dětí na jednu ženu z téměř pěti v roce 1990 na tři v roce 1999. Očekávaná porodnost druhé generace imigrantě je nižší než u generace první.
Věk, kdy ženy rodí první dítě, je u mnoha etnických skupin nižší, než u původních Nizozemců. Nizozemským prvorodičkám bylo v roce 1999 průměrně 29,5 roku, tureckým 24 let a antilským 26 let. I zde platí, že ženy původem z převážně muslimských zemí se stávají matkami v průměrně nejnižším věku. U skupin, kde je poměrně nízký průměrný věk prvorodiček, je i relativně vysoké procento náctiletých prvorodiček. V roce 1999 byla pravděpodobnost stát se náctiletou matkou asi 5% u Turkě, Antilanky a Arubanky, u Maročanky a Surinamky asi 2% a u Nizozemky 0,5%. Navíc pravděpodobnost náctiletých prvorodiček výrazně klesá u druhé generace imigrantů.
2.7 Domácnosti
Různé vzorce partnerských a rodinných vztahů u různých etnických skupin se odrážejí ve složení domácností. Obecně se dají rozlišit tři typy:
1. Surinamci a Antilané žijí často v neúplné rodině nebo žijí nesezdáni. Děti se často rodí mimo manželství. To je schéma, které obecně platí pro imigranty z Karibiku a některých afrických zemí.
2. U cizinců z převážně muslimských zemí, tedy z "tradičních" zemí původu, jako je Turecko a Maroko, ale i z "nových" podobných oblastí, tvoří převažující model domácnosti manželský pár s dětmi. Děti se mimo manželství nerodí skoro nikdy. Počet členů domácnosti je v průměru vyšší než v domácnosti nizozemské. 36% marockých a 30% tureckých domácností tvoří pět a více členů, zatímco u nizozemských je to pouze 5%.
3. Poměrně mnoho členů "nových" skupin nežije v rodinné domácnosti. To se týká mnoha svobodných a těch, kteří čekají na vyřízení žádosti o azyl.
2.8 Závěr
Výsledky výzkumu ukázaly jednoznačně, že není možná jednoduchá generalizace nizozemských imigrantů. Imigranti přicházeli v posledním desetiletí do Nizozemska z většího počtu zdrojových zemí. Výzkum prokázal, že rozdíly v demografickém chování nevyplývají ani tak z historie migrace do Nizozemska, tj. z rozdělení na "tradiční" a "nové" menšiny, jako spíše z kulturní tradice země původu. Chování imigrantů z islámských zemí vykazuje ve velké míře shodné znaky, ať se jedná o "nové" či "tradiční" imigranty.
3. Názory Nizozemců na cizince
Výsledky výzkumu NIDI, prováděného v letech 1986–2000, ukazují, že obecně jsou Nizozemci zastánci integrace imigrantů a restriktivní azylové politiky. Postoj Nizozemců vůči přítomnosti cizinců se v posledních letech stal pozitivnější. Velká část obyvatelstva přichází s cizinci pravidelně do styku. Obecně platí, že Nizozemci, kteří přichází do styku s cizinci, mají pozitivnější přístup k přítomnosti cizinců.
Cizinci tvoří v západních zemích relativně malou skupinu, ale jejich počet roste. Od té doby, co byla v 70. letech zavedena přísnější imigrační politika, se na zvyšujícím se počtu imigrantů podílí především slučování rodin. Dalším důležitým důvodem je azylová imigrace. Žadatelé o azyl pocházejí často z jiných zemí, než imigranti pracovní. Nárůst počtu cizinců a počtu zemí původu přispěl k větší rozličnosti kultur (a s tím souvisejících hodnot a norem) v nizozemské společnosti. To sebou přináší určitá rizika. Pokud se tyto hodnoty a normy příliš odlišují od toho, co je v Nizozemsku běžné, mohou narušit sociální soudržnost společnosti. Státní správa se tomu pokouší zabránit, mimo jiné integrační politikou.
Aby mohl být vytvořen plán oboustranné integrace, je nutné vědět, jak o sobě navzájem Nizozemci a cizinci smýšlejí. Postoje původního obyvatelstva vůči nově příchozím do jisté míry určují, zda je možné dosáhnout oboustranně přijatelné úrovně kulturního "mixu". Pokud s tímto státní správa při stanovování míry integrace nepočítá, bude to mít za následek sociální disharmonii. Aby se předešlo každé formě úmyslné či nezamýšlené diskriminace a kulturním konfliktům, je důležité uvědomit si, že existují kulturní rozdíly.
3.1 Mínění o cizincích
Ve výzkumu NIDI "Meningen en Opvattingen van de bevolking over Aspecten van het Bevolkingsvraagstuk" byli obyvatelé dotazováni, zda považují "přítomnost cizinců za přínos pro společnost, protože tato přítomnost nám umožňuje kontakt s jinými kulturami". Výchozím bodem byla hypotéza, že pozitivní postoj vůči cizincům by měl poukazovat na toleranci vůči menšinám a jejich kulturám.
Postoj Nizozemců vůči přínosu cizinců pro společnost je poněkud ambivalentní. Celkově vzato nejsou postoje tak pozitivní, jak by se očekávalo, ale během uplynulých let se, navzdory velkému nárůstu počtu cizinců, nestaly negativnější. Zdá se, že se dá mluvit o pozitivním vývoji, především ve srovnání s rokem 1986, ale i s rokem 1997.
Rok 1997 a 2000 ukázal, že výše dosaženého vzdělání, velikost obce a věk respondentě má vliv na tvorbu názorů na přínos cizinců pro společnost. 53% respondentů s vyšším vzděláním považovalo v obou letech přítomnost cizinců za pozitivní, u respondentů s nižším vzdělání to bylo o něco více než čtvrtina.
48% obyvatel větších měst považovalo v roce 1997 přítomnost cizinců za přínos pro společnost. Ve čtyřech velkých městech, kde žije většina imigrantů, to bylo 42% a v menších městech a vesnicích 38%. Celkově, a především ve velkých městech, tolerance stoupá. V roce 2000 to bylo celkově 53%, ve velkých městech 56% a kolem 40% v městech malých a na vesnicích.
Rozdíly podle věku respondentů byly evidentní. V roce 1997 mělo negativní názor na kulturní přínos imigrantů pro společnost 60% respondentů starších 65 let a v roce 2000 to bylo 65%. Mladší lidé (do 40 let) hodnotí přítomnost cizinců pozitivněji. V roce 1997 odpovědělo záporně 47% a v roce 2000 41% respondentů. Je to asi dáno tím, že mladší lidé mají průměrně vyšší šanci přijít do styku s cizinci. Lidé přicházejí do styku především s vrstevníky a mladších cizinců je mnohem více než starších. Mladší mají také průměrně více kontaktů a častěji se dostávají na místa, kde je možné potkat cizince, např. v práci nebo ve škole. Kromě toho počet cizinců každým rokem narůstá, takže mladší mají větší šanci přijít do styku s cizincem než lidé starší za svých mladých let.
3.2 Přistěhovalecká politika
Většina Nizozemců podporuje restriktivní vládní politiku vůči přistěhovalectví. Pokud jde o uprchlíky, jsou názory výrazně jednotné. Zhruba tři čtvrtiny Nizozemců se domnívají, že Nizozemsko má morální povinnost přijímat uprchlíky16. Tento pocit je velmi rozšířen, ale existují důležité rozdíly mezi obyvateli s vyšším a nižším vzděláním. V roce 1997 se domnívalo, že Nizozemsko má tuto morální povinnost, 58% lidí s nižším vzděláním a přibližně 80% s vyšším vzděláním. V roce 2000 se tento rozdíl ještě zvýšil.
Je ale třeba určité opatrnosti při interpretaci těchto výsledků. To, že tolik Nizozemcě říká, že uprchlíci musí být přijati, nemusí znamenat, že s tím ve skutečnosti souhlasí. Vysoké procento může být vysvětleno faktem, že lidé mají silný sklon zodpovídat otázku o morální povinnosti kladně. Mimoto může hrát roli použitá terminologie. Při slově "uprchlík" si každý automaticky vybaví "skutečného" uprchlíka, zejména politického, ale ne emigranta ekonomického. Ambivalence Nizozemců a jejich upřednostňování restriktivní politiky vyplývá ze zdrženlivosti vůči přijímání cizinců obecně.
V roce 1997, stejně jako v roce 2000, bylo přibližně 75% Nizozemců silně pro to, aby bylo stanoveno maximum ročně přijatých imigrantů. Většina se např. domnívá, že odmítnutí žadatelé o azyl mají být bez pardonu vyhoštěni a ti, kteří čekají na rozhodnutí déle než rok, nemají automaticky právo zůstávat v Nizozemsku.
3.3 Integrace cizinců
Obecně jsou lidé pro integraci cizinců do nizozemské společnosti. Opatření vlády mohou v tomto směru počítat s velkou podporou společnosti. Přitom je nutno činit rozdíl mezi opatřeními, která vyžadují úsilí cizinců (učení se jazyku), od těch, která vyžadují úsilí společnosti (jako je právo na nizozemskou státní příslušnost, povinnost obsazovat určité procento pracovních míst cizinci, možnost přivést si do země manžela či účast v obecních volbách). První typ opatření může počítat s mnohem větší podporou než typ druhý. Téměř každý považuje za důležité, aby se cizinci, kteří chtějí žít v Nizozemsku, naučili jazyk a důvěrně se seznámili s nizozemskými pravidly a zvyky. Dále by se podle mínění tří čtvrtin Nizozemců měla obec starat, aby cizinci bydleli rozptýleně po celém městě. Mnoho lidí souhlasí s iniciativou vlády, aby se cizinci, kteří žijí minimálně 5 let v Nizozemsku, mohli účastnit obecních voleb. Názory na to se mezi rokem 1986 a 1994 nezměnily. Menší shoda panuje v otázce povinnosti zaměstnavatelů přijímat do práce určité procento cizinců. Přesto to vypadá, že se počet zastánců v uplynulých deseti letech zvýšil.
Ve výzkumu byla v roce 1997 a 2000 věnována větší pozornost mínění o cizincích. V obou letech se většina domnívala, že zdomácnělí cizinci by měli moci dostat co nejdříve nizozemskou národnost. I zde vykazovali obyvatelé čtyř velkých měst a lidé s vyšším vzděláním vstřícnější postoj. I když se jejich názory na integraci neodchylovaly od zbytku, byli mnohem více nakloněni souhlasit, aby si cizinci mohli přivádět manžele ze země svého původu a že integrace dává právo na nizozemskou národnost. Méně žádoucí se jevilo, aby si imigranti ponechávali i původní státní příslušnost. Dokonce i u lidí s vyšším vzděláním s tím souhlasila jen menšina. O zaměstnávání ilegálních imigrantů nemohla být řeč. Téměř každý si myslel, že daní zaměstnavatelé musí být pokutováni (v roce 1997 zaujímali jen lidé s vyšším vzděláním tolerantnější postoj, ale tento efekt v roce 2000 zmizel). Z toho opět vyplývá, že se Nizozemci domnívají, že je třeba se striktně držet pravidel.
3.4 Kontakty
Obecně se vycházelo z toho, že utváření si názoru na cizince je ovlivněno také mírou kontaktu s cizinci. Sociální interakce je nezbytná pro vzájemné pochopení, v tomto případě mezi etnickými menšinami a starousedlíky.
Z výzkumu vyplývá, že čtvrtina Nizozemců přichází do kontaktu s cizinci denně a polovina v každém případě více než jednou za týden. Jeden z pěti Nizozemců se naproti tomu s cizinci nesetká nikdy, třetina jednou až čtyřikrát do měsíce. U mužů je kontakt s cizinci častější než u žen. Více mužů než žen potkává cizince denně, zatímco relativně mnoho žen se s cizinci nikdy nesetká. Lidé ve věku od 16 do 44 let se s cizinci setkávají častěji než lidé starší. Více než třetina lidí starších 65 let nepřijde s cizinci do styku nikdy (u kategorie 16 až 44 let to je 14%). Výše dosaženého vzdělání nemá žádný vliv na frekvenci kontaktu.
Nizozemci se setkávají především se Surinamci, Turky a Maročany. Kontakty s Antilany a Arubany jsou méně časté17. Pozoruhodné je, že více než polovina lidí se nikdy nesetká s Maročany. Důvodem může být to, že Maročané tvoří relativně do sebe uzavřenou skupinu. Více se orientují na vlastní společnost a navíc jsou silně individualističtí. Jejich účast ve spolcích a společenských organizacích je velmi nízká.
Ke kontaktům dochází nejčastěji v práci, na ulici a ve čtvrti. Mladí potkávají cizince samozřejmě také ve škole. Kontakty v práci, ve škole, na ulici nebo v sousedství jsou víceméně zběžné. Obecně mají jinou kvalitu a intenzitu než kontakty v domácím prostředí. Méně než jeden z pěti Nizozemcě se setkává s cizinci ve vlastním nebo jejich domě. Jsou to především univerzitně vzdělaní lidé (25%) a lidé z velkých měst (33%).
Existuje spojitost mezi kontaktem s cizinci a utvářením si názoru na ně. Z lidí, kteří se s cizinci setkávají minimálně jednou týdně, souhlasí asi polovina s tím, že "přítomnost cizinců je přínosem pro společnost, která se tak dostává do kontaktu s jinými kulturami", a kolem 40% s tím nesouhlasí. U lidí, kteří přicházejí s cizinci do styku méně než jednou týdně je tento poměr přesně opačný. Pozoruhodné je, že právě mnoho lidí, kteří s cizinci nepřicházejí do styku nikdy, se domnívá, že cizinci nejsou pro společnost žádným obohacením. Názory na opatření politiky přistěhovalectví a integrace se zdají téměř neovlivněné vzájemným kontaktem.
3.6 Shrnutí
Výsledky výzkumů potvrzují, že Nizozemci jsou na tom s tolerancí vůči cizincům pravděpodobně stejně jako jiné národy. Považují za svou morální povinnost přijímat politické uprchlíky, ale na druhou stranu trvají na tom, aby cizinci, kteří se chtějí v zemi usadit, absolvovali kurzy nizozemštiny a reálií. S Pimem Fortuynem víceméně souhlasí v tom, že Nizozemsko je malá země, a proto nemůže přijímat neomezené množství imigrantů. Sami kontakty s cizinci příliš nevyhledávají a v nových kulturách nespatřují nijak zásadní přínos pro společnost nizozemskou.
4. Použitá literatura
Esveldt, I. / Beets, G. / Henkens, K. / Liefbroer, A. / Moors, H.: Meningen en opvattingen van de bevolking over aspecten van het bevolkingsvraagstuk 1983–2000. Den Haag 2001
Esveldt, Ingrid / Traudes, Jeroen: Kijk op en contacten met buitenlanders. Immigratie, integratie en interactie. Wetenschappelijke Raad voor het Regeringsbeleid, Den Haag 2001, s. 40
Esveldt, Ingrid / Traudes, Jeroen: Onbekend maakt onbemind. De mening van Nederlanders over buitenlanders. In: Demos 17, 2001, č. 9
Fridrich, Milan: Fortuyn: Mučedník kravatového populismu. In: Týden 9, 2002, č. 20. s. 40–42
KlvaÀa, Tomáš: Pim Fortuyn. In: Reflex 13, 2002, č. 21, s. 66–68
Valk, Helga de / Esveldt, Ingrid / Henkens, K_ne / Liefbroer, Aat: Nieuw in Nederland.Een demografisch profiel van ‘oude’ en ‘nieuwe’ allochtonen. In: Demos 17, 2001, č. 12
Valk, Helga A.G. de / Esveldt, Ingrid / Henkens, K_ne / Liefbroer, Aart C.: Oude en nieuwe allochtonen in Nederland. Een demografisch profiel. Wetenschappelijke Raad voor het Regeringsbeleid, Den Haag 2001
5. Poznámky
1. Roku 1584 byl Vilém Oranžský, hlavní vůdce boje Spojených provincií za nezávislost, zavražděn na objednávku španělské vlády. Roku 1672 lynčovali oranžisté šéfa vlády Johana de Witta.
2. Lijst Pim Fortuyn.
3. Fridrich, Milan: Fortuyn: Mučedník kravatového populismu. In: Týden 9, 2002, č. 20. s. 40–42.
4. Volební úspěch Le Pena a Jörga Heidera v době nedávné.
5. Nizozemský interdisciplinární demografický institut.
6. Vědecká rada pro vládní politiku.
7. Názory a mínění obyvatelstva o otázce obyvatelstva.
8. Počet imigrantů byl v roce 1977 asi 80 tisíc, v 90. letech kolem 113 tisíc ročně.
9. U Turků a Maročanů tvoří 40% z celkového počtu.
10. 90% Turků a Maročanů druhé generace je mladších dvaceti let.
11. U Nizozemců to bylo 30%.
12. V roce 1998 uzavřelo sňatek s Nizozemcem 20% Maročanů a 10% Maročanek. Počet sňatků s Nizozemcem je u marockých žen nižší než u mužů, protože u muslimských žen je podle tradice dbáno na sňatek s muslimem.
13. V roce 1998 se provdalo 87% Polek a kolem 70% Sovětek za Nizozemce.
14. Pravděpodobně to je tím, že nesezdané soužití je u lidí z těchto zemí považováno za normální, a proto jen malá část z nich manželství uzavírá, a to navíc ve vyšším věku.
15. Nizozemců se ročně rozvede asi 1%, mužů z muslimských zemí 1–3%, mužů z Karibiku, Íránu, Egypta a Ghany více než 3%.
16. V roce 1994 to bylo 75%, v roce 1997 71% a v roce 2000 78%.
17. Což se dá přičítat jejich mnohem menšímu počtu.
