Blocek

Moje Vánoce a malý tip na novoroční předsevzetí

Tak jsem se zařekla, že neVánoce přežiju. Jsou to dny jako každé jiné, prostě prázdniny a neděle. Už několik let tradiční Vánoce nedržíme (fuj, to je nehezké spojení: držet nějaký svátek - ale podle mě to přesně vystihuje tu hysterii, snahu za každou cenu mít Vánoce se všemi tradicemi dokonalé a idylické, ať to stojí, co to stojí, i kdybychom měli padnout vyčerpáním). Jednak se rodina rozprchla a přeskupila do nových celků, dvak i na Štědrý den se občas musí do práce (a nováčci to samozřejmě odnesou :o)). Nebereme to nijak tragicky, prostě se Vánoce tak nějak rozlijí do přibližně dvou týdnů, než se všichni obejdou, společně povečeří či poobědvají, a je to vlastně dost příjemné období vzájemných návštěv, které se během roku tak často nekonají z důvodů vzdálenostních a časových. Vidíme se rádi, máme na sebe čas, nemusíme si vypovědět všecko bleskovou rychlostí při rychloobědě nebo po telefonu. Jenom to vyžaduje trochu logistického úsilí.

Letos to shodou okolností vyšlo tak, že skutečné Vánoce pro mě připadnou na konec roku a polovinu ledna. Docela už se těším, dokonce i dárečky mám nakoupené (s předstihem, ale přesto jsem byla málem udupána, pač jsem se bláhově domnívala, že dvacátého třetího už tolik lidí nakupovat nepůjde ;o). Jediné, co mi kazí náladu jsou Vánoce. Ty, co právě teď probíhají. Všechen ten rumraj kolem nich. Není mi líto, že se jich neúčastním, pač se těším na ty vlastní. Nemám nic proti vánočním zvykům, ráda všem popřeju (a je to od srdce - ačkoli posílám PF emailem, nespamuju - líbí se mi myšlenka popřát, aby se splnila a vydařila všechna očekávání, naděje a plány, které každý do nového roku má), ale napadlo všechny ty šťastně a v pravý čas slavící, že jsou lidé, kteří Vánoce neslaví, ať už proto, že nemají s kým, že jsou sami a opuštění, že Vánoce nejsou v jejich tradici, víře či přesvědčení?

Je mi naprosto jasné, že největší bolest jim musí působit prodejci, kteří se na tom šílenství snaží trhnout, a proto Vánoce nejvíc propagují, ale neměli by na ně i ostatní brát trochu ohled? Trochu mírnit to vyšilování? Vánoce jsou koneckonců docela soukromá záležitost, každý je chce slavit v rodinném kruhu, se svými blízkými. Proč tedy tak hrozně okatě dávat pocítit těm, kdo se svými blízkými (už) žádné Vánoce neoslaví, že všichni ostatní jsou blahem bez sebe a užívají si? Dám příklad, který se možná nebude moc líbit a lze namítnout, že nepatří do evropské tradice, ale například ve Francii, kde se také slaví Vánoce, je to neopominutelná skutečnost. Ramadán. Kromě občasných mdlob z hladu je skoro neviditelný (a i ty mdloby bych zpochybnila, když jsem omdlela v McDonaldu, nikdo si mě nevšiml, dokonce ani obsluha mě nevyhodila, že jsem si nic nekoupila). Nevnucuje se těm, kdo ho z nějakého důvodu neslaví. Nikomu nemusí být líto, že se ho neúčastní. Proč by Vánoce měly?

Myslím, že lidé, kteří jsou na Vánoce sami mnohem více postrádají tu vánoční náladu, sounáležitost a všecky ty nemateriální přívlastky, než nějaké dárky, kapra, salát a jiné propriety. Ty totiž samy o sobě Vánoce neudělají (kdo si v létě vyndal rybí polévku z mrazáku, ví o čem mluvím; prostě nechutná vánočně). Opuštěné děti jsou vděčné za skromné dárky, ale skutečně šťastné by bezpochyby byly, kdyby mohly slavit skutečné Vánoce - s rodiči. Poměr vánoční radosti a zarmoucení by se jistě vyrovnal, kdyby se ti šťastnější z nás o své štěstí častěji podělili. Kdyby nemysleli tolik jen na sebe a na dary. Kdyby místo gruntování častěji našli odvahu adoptovat opuštěné dítě či babičku (napadlo Vás někdy zajít do domova důchodců nebo do parku a stát se něčím vnukem?).

Vánoce s námi odjakživa slavívala cizí paní. Žádná rodinná přítelkyně, spíš známá prarodičů, která zůstala sama. Nebývala u nás na Štědrý den, ale některý jiný vánoční den, stejně jako prarodiče, strýcové a jiné příbuzenstvo. Všichni jsme jí vykali a dárky jsme si nevyměňovali, ale přesto to bylo nádherné. Myslím, že nic nebude nikdy k Vánocům patřit neodmyslitelněji než každoroční slzy dojetí té dámy, že zažívá Vánoce, že není opuštěná.

Zkuste to. Zkuste příští rok čas místo pečení hor cukroví věnovat někomu, kdo to ocení a kdo tak nebude sám, opuštěný a zarmoucený.