Blocek

Poslední dobou čtu čím dál víc blogů a s narůstajícím počtem se mi chce čím dál míň do vlastního psaní. Sice jsem si ve slovníku internetových pojmů našla, že blog je osobní stránka s okomentovanými odkazy na zajímavé stránky, obrázky, srandičky apod. na internetu (čili takový malý internetový čtenářský deník, ačkoli já chápu blog trochu jinak), ale mně se nechce přeříkávat, co píšou jinde. Odkazy podle mě mají smysl, jen pokud mají nějakou čtenářskou, informační hodnotu. Na blozích se píšou leckdy zajímavé věci, ale pokud mě vedou k zamyšlení, komentuji je rovnou v jejich komentářích. Od toho tam jsou. Jiná věc je, zda je vůbec komentovat, jestli je nutné tam svůj názor vůbec psát. Pokud vedou k zamyšlení tak hlubokému, že vydá na vlastní příspěvěk, pak ano, pak jsou inspirací jako cokoliv jiného, co se událo.

Nainstalovala jsem si rss čtečku, která se mi moc líbí, protože vidím bez námahy, jestli můj oblíbený blogger napsal něco nového. Jenomže jsem si tam nenainstalovala jen oblíbené blogy, ale i ty, které stojí za čtení jen někdy. Mám pocit, že někdy prostě není dobrá doba, rozpoložení, ale přesto se píše. Jako čtenář mám pak pocit, že dotyčný blogger je fňukna vztahovačná, sebe sama litující, která jen dští síru. Nejde totiž o to, že je ouvej, to se prostě stává, ale jde o agresivitu, která na mě z takového ufňukaného článku dýchá. A to číst nechci. Mám pochopení, často soucítím, ale atakovat se jako nevinný čtenář nedám. Přestanu být čtenářem, zeštíhlím čtečku.