Blocek

Mám zvláštní nadání přicházet do míst, kam se chodit nedoporučuje. Je-li v nějakém cizím či známém městě podezřelá a nebezpečná čtvrť, můžu vzít jed na to, že já se tam půjdu procházet, nejlépe v nočních hodinách. Přitom nemám strach a mnohdy mi líčení nástrah číhajících na takových pochybných místech přijde značně přehnané. Bohudík se mi doposud nic nestalo a anděl strážný stál při mně. Možná, že mám dobrý trénink z roků před pubertou, kdy jsem mnohé hodiny strávila na nádraží, což jistě není ideální místo pro osamělou děvenku.

Díky tomuto talentu jsem se po červené čtvrti pohybovala jako doma (však jsem tam také bydlela :o)), pěšky prošla mnohé průmyslové zóny a tirácká parkoviště, krátila si cestu nejedním smrdutým podchodem a podezřele potemnělým parčíkem...

Jakožto nově přibyvší jsem se na počátku podzimu vydala na průzkum okolí bydliště a vyrazila v neděli odpoledne na kole do centra města. Jelikož bylo krásné počasí, slunce svítilo a nefičel vichr, vzala jsem s sebou čoklíka, aby pobyl na čerstvém vzduchu. Posadila jsem ho do košíku na řídítkách, překontrolovala zpruchřelost izolepy, která košík držela, šlápla do pedálů svého tříčtvrtečního kola, které pamatuje ještě moje nádražní časy, a zamířila nejkratší a nejpřímější cestou na centrum. Za neobyčejného rachtání (pravá šlapka drhla o stojánek) jsem prosvištěla parkem, kde se venčí obyvatelé domova důchodců, a následně podjezdem pod tratí, kdy jsem zjistila, že mi nefunguje zadní brzda, a vřítila se do obytné čtvrti. Všude samé činžáky s podloubím, v podloubích kavárničky orientálního a karibského stylu a před nimi neuvěřitelné množství poflakujících se, pokuřujících, hrajících v kostky a klábosících lidí. Jiných lidí. Nebo spíš já jsem byla jiná, pač na mě všichni překvapeně civěli a posléze i pokřikovali. Šlápla jsem tedy do pedálů a řítila se dál, čoklík se málem zadusil, jak jsem uháněla, červená nečervená, jen abych se co nejrychleji dostala do míst, kde nebudu za exota. Vyvázla jsem bez úhony, utvrzena v tom, že některé kulturní rozdíly týkající se vyjádření sympatií mi k srdci nepřirostou nikdy. Teprve posléze jsem se dozvěděla, že jsem si to mašírovala nejnebezpečnější čtvrtí celého města, kam se ostatní v životě neodváží ani ve skupině a autem, jejímiž obyvateli se straší zlobivá dítka a kde se bojí i policie.

Mým posledním, spíše komickým, kouskem bylo uvíznutí v jednosměrné uličce evropského hlavního města. Abych se z města pokud možno rychle vymotala, rozhodla jsem se jet stejnou cestou, jakou jsem přijela. Jenže ouha, hned na první křižovatce bylo zakázano odbočení doleva, kam jsem potřebovala. Řekla jsem si, nevadí, objedu blok a dostanu se kam potřebuju. Možná mě mohlo napadnout, že onen sexshop na křižovatce nejspíš něco věští, vzpomenout, že se podniky tohoto typu sdružují a tvoří charakteristické čtvrti, ne jako v Praze, kde si trh dělí a každý má své teritorium. Vjela jsem tedy do ponuré uličky, kde ještě ležely zbytky tramvajových kolejí, ačkoli v okruhu dobrých dvou kilometrů nebylo žádné jejich pokračování. První uličkou jsem to sekla doleva, abych se co nejdříve dostala na původní křižovatku. A dostala jsem se do uzoučké jednosměrky mezi zdí vlakového nádraží a výkladními skříněmi s dámičkami. Překontrolovala jsem, že jsem v autě zamčená, a doufala, že světla na křižovatce mají normální propustnost, takže tu nebudu stát dlouho. Chyba lávky. Důvodem zácpy nebyla světla, ale dámičky. Automobilisté se posouvali pomaleji než šourem, aby si všecko náležitě prohlédli. Často zůstávali stát úplně a čekali, až jim pěší okukující uvolní výhled. Co dělat? Uvelebila jsem se, zapálila si a pustila cd a vesele koukala na ty čumily :o) Dámičky evidentně chápaly, že jsem se sem dostala omylem, jelikož si mě nevšímaly a raději věnovaly svou pozornost jiným, byť méně luxusním autům kolem. Co jsem vykoukala? Čumilové jsou větší srabíci než já, chodí ve skupinách alespoň po třech. :o)