17.1.04
Vyslovujte pořádně, ať si neuříznete ostudu
Na zahraničním rádiu jsem vyslechla reportáž o Palachovi a sebevraždě jako protestu. Moc hezky udělanou, fundovanou, jak to tak některá rádia dovedou. Ale o Palachovi mluvit nechci. Spíš jsem se (nedobrovolně) zaměřila na projev mluvčího studentů. Na projev v cizím nářečí. Už chápu proč si náš německý lektor rval vlasy a proč nás fonetici tolik mučili.
Je to skutečně tak, že spisovná výslovnost každého jazyka má nějaká pravidla, je nějak normovaná. A mluvit cizím nářečím znamená ovládat nejen jeho slovní zásobu a syntax, ale i výslovnost. S podivem je, že nad nutností dodržovat slovosled se nikdo nepozastavuje a, byť nerad, to akceptuje. Nad nutností používat "jiná" slova se nepozastaví vůbec nikdo. Ale neustále narážím na svéhlavost, co se týče výslovnosti. Nevím, je-li to lenost a neochota křivit si hubu, nebo čirá neschopnost. Fríštyk prostě není Frühstuck, míde není müde. Roztlemené pražské e není (ani ve spisovné češtině) normální e. Nosové n není ng a ať se nikdo netváří, že to je cizí hláska, protože je vyskytuje i v češtině, ve slovech českého původu.
Nezpochybňuji, že cizí nářečí se nelze naučit dokonale, k nerozeznání od rodilého mluvčího, to se nejspíš podaří málokomu, ale je pro ostudu zcela ignorovat pravidla výslovnosti. A s hudebním sluchem to nemá co dělat. Je to o vnímavosti obecně. A o příkladu samozřejmě. Těžko se naučíte dobrou výslovnost od učitele, který ji neovládá a nepřikládá jí váhu. Přitom pochytit ji je snazší, než se naučit slovíčka a gramatiku, jak dokládají četné příklady američanů z Vysočan. Pro začátek postačí mluvit tak, aby bylo i při letmém poslechu možno identifikovat, že se jedná o cizí nářečí.
I když mluvíte jako hotentot, protože Vás nikdo správně mluvit neučil, neklesejte na duchu. Naučit se to dá i odposlechem a i jiné národy s tím mají potíže. Slyšeli jste někdy mluvit Angličana německy, Francouze a Itala anglicky? Poslechněte si je a vemte si z nich odstrašující příklad, ať si neuříznete ostudu, až budete mluvit v rádiu.
Je to skutečně tak, že spisovná výslovnost každého jazyka má nějaká pravidla, je nějak normovaná. A mluvit cizím nářečím znamená ovládat nejen jeho slovní zásobu a syntax, ale i výslovnost. S podivem je, že nad nutností dodržovat slovosled se nikdo nepozastavuje a, byť nerad, to akceptuje. Nad nutností používat "jiná" slova se nepozastaví vůbec nikdo. Ale neustále narážím na svéhlavost, co se týče výslovnosti. Nevím, je-li to lenost a neochota křivit si hubu, nebo čirá neschopnost. Fríštyk prostě není Frühstuck, míde není müde. Roztlemené pražské e není (ani ve spisovné češtině) normální e. Nosové n není ng a ať se nikdo netváří, že to je cizí hláska, protože je vyskytuje i v češtině, ve slovech českého původu.
Nezpochybňuji, že cizí nářečí se nelze naučit dokonale, k nerozeznání od rodilého mluvčího, to se nejspíš podaří málokomu, ale je pro ostudu zcela ignorovat pravidla výslovnosti. A s hudebním sluchem to nemá co dělat. Je to o vnímavosti obecně. A o příkladu samozřejmě. Těžko se naučíte dobrou výslovnost od učitele, který ji neovládá a nepřikládá jí váhu. Přitom pochytit ji je snazší, než se naučit slovíčka a gramatiku, jak dokládají četné příklady američanů z Vysočan. Pro začátek postačí mluvit tak, aby bylo i při letmém poslechu možno identifikovat, že se jedná o cizí nářečí.
I když mluvíte jako hotentot, protože Vás nikdo správně mluvit neučil, neklesejte na duchu. Naučit se to dá i odposlechem a i jiné národy s tím mají potíže. Slyšeli jste někdy mluvit Angličana německy, Francouze a Itala anglicky? Poslechněte si je a vemte si z nich odstrašující příklad, ať si neuříznete ostudu, až budete mluvit v rádiu.
