Blocek

Nemám ráda lidi, co nadávají na politiku, na všechno mají patent a všechnu vinu dávají druhým. Nejčastěji se s takovými reptaly setkávám v okolí babiček. Jejich známí, strejcové v hospodě, tetky v krámě, ti všichni jsou nejpovolanějšími analytiky politiky, ekonomie, vztahů i historie.

Na jednu stranu jim trochu závidím, že ve své prostoduchosti mají tak jasný názor na věc, na druhou stranu mě odpuzují. Naštěstí se jim lze vyhnout, případně je možné vyhnout se oněm hovorům.

Horší je, pokud má takové názory někdo blízký, nejbližší. Co mu mám říct? Nesouhlasím s tebou, máš názory jako ten votroubek z návsi? Co skuhráš, že vláda před dvaceti lety všechno zkazila? Tenkráts byl jedním z jejích voličů. Měls dvacet let času volit jinak. Proč mi přeříkáváš, cos četl v novinách? Vím, co tam píšou, a vidím, že ani nejsi schopen reprodukovat, co tam stojí. Všecko si vykládáš jen po svém. Vždyť i ty noviny, co máš předplacené, jsou nejhorší bulvár z nejhorších a každý soudný člověk ví, že jim není co věřit. Uvědomuješ si vůbec, že tvoje řeči o přivandrovalecké pakáži se mě můžou docela dotknout?

Nevzejde z toho nic jiného než hádka. Nepřesvědčuju o mýlce, vím, že to nemá cenu, ale proč mi má někdo vnucovat svou omezenost. Neodkývu, že je pravda, že ví o určitých věcech víc než já, když už z jeho výroků je jasné, že nemá šajna, o čem je řeč. Zdvořilá asertivita je v případě člověka blízkého nepoužitelná, protože samozřejmě pozná změnu v chování a bere to jako útok na sebe. Vyhýbat se určitým tématům je nemožné, protože prostupují celé bytí.

Co zbývá? Najít si neangažovaného partnera. Ale nebude nemastný neslaný? Už zase relativizuju :o)