19.2.04
Copak se tají, copak se skrývá?
Vražda, drogy, záhady, spiknutí, tajná organizace, korupce, útěk...
Prvního března začně ve valonském městečku Arlon největší proces v Belgii. Souzen bude Marc Dutroux, belgický nepřítel číslo 1, jak ho zvou noviny. Oč běží? O smrt čtyř dětí, selhání policie a soudů, podivné okolnosti celého případu. Co z toho všeho bude? Nebo se veřejnost nic nedozví, protože někomu záleží na tom, aby zůstalo co nejvíce nejasností? Jasné ale je, že se chystá mediální monstrproces.
Posuďte sami, jak se případ vyvíjel.
Přehled událostí, jak ho nabízí belgický deník De Standaard:
Léto 1996
15. srpna 1996 se svět seznamuje s krutými činy Marca Dutrouxe. Toho dne byly ze sklepa Dutrouxova domu v Marcinelle osvobozeny dvě dívky, Sabine Dardenne a Laetitia Delhez. Dutroux byl dva dny předtím zadržen spolu se svou ženou Michelle Martin a Michelem Lelièvrem. K zadržení došlo na základě tipu svědka, který zahlédl část poznávací značky Dutrouxova auta v blízkosti koupaliště v Bertrix, kde 9. sprna zmizela Laetitia.
Několik měsíců předtím, po zmizení Sabine 28. května v Kaïn, části Doorniku, zahájila policie rozsáhlé pátrání. I přes spolupráci s CBO (Centrálním úřadem pátrání po pohřešovaných) a federální policií, bylo pátrání až do 15. sprna bezvýsledné.
Dutrouxův výslech přináší nové skutečnosti. 17. sprna nachází policie tělesné pozůstatky Julie Lejeune a Mélissy Russo, dvou osmiletých dívek, které zmizely 24. června v Grâce-Hollogne. V zahradě Dutrouxova domu v Sars-la-Buissière se nachází také tělo Francouze Bernarda Weinsteina, Dutrouxova komplice.
Vyšetřování po osvobození Sabine a Laetitii pokračuje a 3. září 1996 policie objevuje na Weinsteinově chatě v Jumet těla sedmnáctileté An Marchal a devatenáctileté Eefje Lambrecks. Dívky unesl Dutroux s Lelièvrem v noci z 22. na 23. srpna 1995 z okolí Oostende.
Krátce po Dutrouxově zatčení v srpnu 1996 přísahá prokurátor Michel Bourlet, že "pokud ho nechají", bude případ důkladně vyšetřen. A skutečně k velkému překvapení široké veřejnosti postupuje Bourlet a Jean-Marc Connerotte, vyšetřující soudce z Neufchateau, velmi energicky.
Osvobození Sabine a Laetitii rozjíždí celou lavinu zatčení. Nejvíce bijící do očí je zadržení Michela Nihoula, bruselského obchodníka podezřelého z podvodu. Údajně měl být viděn jeden den před únosem Laetitie u koupaliště v Bertrix.
Za mříže se na čas dostávají i Annie Bouty a Marleen De Cokere, bývalá a tehdejší Nihoulova přítelkyně. Trojice se měla údajně v 80. letech účastnit pikantních mejdanů v okolí Bruselu, přičemž bylo naznačováno, že přítomni byli i nezletilí. Neufchâteauský státní zástupce ale nemůže obvinění dostatečně podložit.
Boty ve vyšetřování
Poměrně rychle po zmizení Julie a Melissy přichází Dutroux v úvahu jako možný pachatel. Dutroux si v letech 1989 až 1992 odpykával trest za týrání a znásilnění pěti mladých dívek. Kromě toho policejní informátor z Charleroi oznamoval, že Dutroux "přestavoval sklepy, aby v nich mohl ukrývat dívky."
Lutyšský policista Jean Lesage předal tuto informaci v srpnu 1995 vyšetřující soudkyni Martine Doutrèwe, která byla pověřena vyšetřováním zmizení. Podle Lesage odmítla Doutrèwe tuto stopu sledovat. Vyšetřující soudkyně toto později před prošetřující komisí Verwilghen důrazně popřela a tvrdila, že ji Lesage nedostatečně informoval.
Policie se s tím nespokojila. Bez vědomí lutyšského soudu se rozhodla Dutrouxe sledovat. Operaci Othello vedl vrchní seržant René Michaux z mravnostního oddělení, ale nepřinesla žádný výsledek. Tristním propadákem byla domovní prohlídka 13. prosince 1995 v Marcinelle.
Dutroux mezitím sedí ve vězení kvůli kradeným autům. Michaux se domnívá, že slyší ve sklepě dívčí hlasy, ale rozhoduje, že zvuky přicházejí z ulice. Julie a Mélissa sedí v té době zamčené v dobře schované kobce za zdí sklepa. Když je Dutroux v březnu 1996 propuštěn, jsou dívky strádáním mrtvé.
I vyšetřování zmizení An a Eefje je naprosto bezvýsledné.
Špageti-rozsudek
Na podzim 1996 pozve Sabine a Laetitia Bourleta a Connerotte na špageti na malé oslavě. Connerotte dostává od vděčných dávek pero.
Když se o pozvání dozví Dutrouxův advokát, lutyšský obhájce Julien Pierre, podá stížnost na oba úředníky. Generální prokurátorka Eliane Liekendael žádá u odvolacího soudu 14. října 1996 odvolání Bourleta a Connerotte z případu. Odvolací soud nemůže Bourletovi, jako zástupci Státního zastupitelství, nic vytknout. Connerotte ale jako vyšetřující soudce zásadně porušil zásadu nestrannosti a nezaujatosti. Z případu je odvolán. Vyšetřování je svěřeno vyšetčujícímu soudci Jacquesu Langloisovi. Spis týkající se kradení aut končí u soudce Dominique Gérarda.
Bílý pochod
Výrok odvolacího soudu rozbouří veřejné mínění. Na růyných místech se konají demostrace u soudních budov. Školáci vycházejí do ulic.
Král Albert II. přijímá rodiče v Královském paláci k rozhovoru u kulatého stolu. Panovník vyjadřuje skrytou kritiku práce soudu. 20. října 1996 pochoduje Bruselem 300 tisíc lidí v Bílém pochodu. Požadují nejdůkladnější vyšetření případu a soud s lidskou tváří.
Země si klade stále více otázek. Vážně pochybuje o efektivitě soudního aparátu. Větička neufchâteuského prokurátora Michela Bourleta ze srpna 1996, "pokud mě nechají," nedává pokoj a víří dohady o síti pedofilů za vědomí, či dokonce účasti vysoce postavených osob.
Rodiče zmizelých dětí se stávají hybnou silou tzv. Bílého hnutí. Požadují více pozornosti pro oběti a rychlejší jednání soudu, když se pohřešuje dítě. Mimo jiné je na jejich popud založen Child Focus, organizace zabývající se pohřešovanými dětmi a soudy pro nezletilé.
Ve Valonsku vystupuje do popředí především Jean-Denis Lejeune a Gino Russo. Ve Flandrech Paul Marchal dokonce zakládá politickou stranu, PNBd, která po několika neklidných měsících opět zaniká. V Bruselu budí hluboký respekt neklid rodiny Loubny Benaïsse, další pohřešované dívky. Její sestra Nabela Benaïsse píše o případu knihu.
Komise Dutroux
Pod tlakem skutečností rozhoduje parlament ustanovit parlamentní vyšetřovací komisi, která má vyšetřit, jak to bylo se soudním vyšetřování případu "Dutroux, Nihoul a spol." Komise musí být nestranná, a proto má být jejím předsedou někdo z opozice. Úkolu se má zhostit málo nápadný polanec za VLD, dendermondský advokát Marc Verwilghen.
Veřejnost se nemůže vynadivit, když komise postupně ve vyšetřování odkrývá jednu chybu a zmařenou šanci za druhou. Antipatie mezi soudy a nejrůznějšími policejními složkami je bolestivě zřetelná. Policisté a soudní úředníci vypovídají pod přísahou protikladně. Atmosféra při slyšeních by se dala krájet. Členové komise a především předseda získavají popularitu díky svým ostrým dotazům.
Ačkoli politické dohady sehrály opět svou roli při sestavování první zprávy komise Dutroux, výsledkem byl pádný dokument. Závěry, které byly předneseny parlamentu 15. dubna 1997, neměly s justicí a policií slitování. Poslanci dokument jednomyslně schválili. Premiér Jean-Luc Dehaene zahájit vyjednávání o reformě pořádkových složek a rozhovory měly nakonec vyústit v dohodu Octopus a sjednocení policejních složek.
V létě 2002 byla doporučení komise Dutroux realizována jen částečně. nejvíce pokrořilo zlepšení v jednání s oběťmi a reorganizace policejních složek. Mnoho z dalších mávrhů zůstalo jen na papíře. Nevznikl zákon o speciálních technikách vyšetřování pohřešovaných, proaktivním vyšetřování a zapojení informátorů. Také na výměnu informací mezi justicí a policií nedošlo. Dutrouxův případ sám je nejlepším příkladem, že soudy stále ještě nejednají rychle.
Vznikla federální policie. Novelizovaný trestní zákoník dal obětem více práv. ůředníci se seznámili s mobily a počítači. Polika se obnovila a omládla. Celá státní správa byla zmodernizována. Celá generace pochopila, jaký je rozdíl mezi státním zástupcem a vyšetřujícím soudcem, co znamená trias politica. Jako první v Evropě získala Belgie centrum pro pohřešované děti. Vláda se musela hodně snažit, aby napravila reputaci země ve světě.
Další záhady
Během vyšetřování komise se dostalo pozornosti dalším případům zmizelých dětí. V případech Elisabeth Brichet, Nathalie Geijsbregts, Kim a Kena Heyrman a dalších došlo k zásadnímu pokroku. Ale jen jeden případ byl vyřešen přímo v souvislosti s Dutrouxovým. 5. března 1997 objevila policie tělesné pozůstatky Loubny Benaïssa, marokánské holčičky, která zmizela jako devítiletá v roce 1992 v Elsene. Vyšetřování nevedlo léta k ničemu. Komise Dutroux tlařila na bruselského prokurátora a nakonec se pod vedením Bourleta případ vyšetřit.
Akta X
V následnosti na Dutrouxův případ se vynořili další démoni z minulosti. Na výzvu vyšetřujícího soudce Connerotte poskytnout informace týkající se sítě pedofilů se přihlásily různé ženy. Nejdůležitějším svědkem byla Regina Louf, s krycím jménem X1, která byla v dětství zneužívána a přivedla vyšetřovatele na stopu krvavých nočních orgií s nezletilými. Odkazovala přitom na různé nevyřešené případy náctiletých.
Nadřízení vyšetřovatele De Baetse tomu však nevěřili a z případu ho odvolali. To byl začátek názorové války mezi De Baetsem a jeho nadřízenými.
Vyšetřování tzv. X-svědků bylo zveřejněno v lednu 1998 v sérii článků v deníku De Morgen. To přimělo úředníky ke společné tiskové konferenci, kde informovali o stavu vyšetřování jednotlivých případů. Akta X a následné vyšetřování ale nemohlo pomoci vyřešit staré případy. Také nebyla nalezena souvislost s případem Dutroux. Mezi belgickými novináři se nadále mluví o věřících a nevěřících.
Vedlejší případy
Jméno Dutroux a jeho kompliců se vyskytovalo také v případech kradených aut. Ty byly v květnu 1998 odděleny od vyšetřování zmizení a vražd. V květnu 2002 byl Dutroux odsouzen ke třem rokům a jedenomu měsíci odnětí svobody za krádeže, žhářství, podvod a nedovolené držení zbraně. Všechny činy se datují z doby před rokem 1996, ale většina z nich vyšla najevo teprve při vyšetřování zmizelých dětí.
Dutrouxův útěk
23. dubna 1998 byl Marc Duroux za doprovodu dvou policistů převážen z vězení v Aarlen k soudu v Neufchâteau. Chtěl totiž konzultovat svůj spis. Když jeden z policistů opustil místnost, vrhl se Dutroux na druhého, ztloukl ho a sebral mu pistoli. Pak se dal na útěk. Ve městě unesl auto.
Asi za čtvrt hodiny vyhlásila policie národní poplach. Uzavřela hranice a bylo nasazeno kolem pěti tisíc policistů. Armáda nasadila deset vrtulníků. I v Nizozemí, Francii a Německu byla policie ve stavu nejvyšší pohotovosti. Dutrouxe našel v lese asi 12 kilometrů od Neufchâteau mladý myslivec. Za deset minut byl Dutroux zatčen.
V tu chvíli už ministr spravedlosti a ministr vnitra podali demisi. Odstoupil také vrchní velitel policie a král se urychleně vrátil z dovolené.
Dutroux dodnes tvrdí, že útěk byl protestem proti tvrdému vězeňskému režimu. Především mu vadí, že je ve dne v noci každých sedm minut kontrolován, aby nespáchal sebevraždu, nebo se nepokusil o útěk, a je každodenně šacován.
Vyšetřující soudce Langlois spatřuje v útěku potvrzení své teorie. "Dutroux jednal sám. Člověk, který by mohl počítat s podporou a ochranou skupiny, byl nebyl zatčen v lese necelých 20 kilometrů od Neufchâteau."
V roce 2002 byl Dutroux odsouzen na pět let za krádež, napadení policisty, ohrožování a kladení odporu, skutků, kterých se dopustil při pokusu o útěk. Policisté, kteří tenkrát Dutrouxe střežili, se před soud nikdy nedostali. Podle lutyšské státního zastupitelství se nedopustili žádných pochybení.
Dedeckerův kousek
V lednu 2002 poskytl Dutroux ve své cele rozhovor novináři z pořadu Telefacts televize VTM. Novináře doprovázel senátor za VLD Jean-Marie Dedecker, který ke svému překvapení směl bez jakékoliv kontroly do vězení. V rozhovoru mluvil Dutroux opět o existenci rozsáhlé sítě, která se zabývala únosy. Dva dny po odvysílání Dutroux svou výpověď stáhl.
Incident vyvolal vlnu kritky Dedeckera, který byl nakonec na tři měsíce vyloučen ze strany. Také komerční televize VTM se ocitla pod palbou.
Rodiče unesených a zavražděných dívek se domnívají, že Dutroux chtěl rozhovorem pozdržet proces a že obnovená pozornost médií je jen novým fórem, kde může rozvíjet své teorie.
Spění k procesu
Státní zastupitelství rozhodlo v říjnu 2001, že je dostek důkazů proti podezřelým, které mohou být předneseny porotě. Prokurátor Bourlet může pokračovat ve vyšetřování eventuálních sítí pedofilů a ochrany Dutrouxe, ale vyšetřování případů pohřešovaných a zavražděných dívek musí být co nejrychleji uzavřeno, a to nejpozději do března 2002.
Nejzávaznějším důvodem, proř vyšetřování trvalo téměř osm let, je víra v existenci nějaké sítě. Od pořátku se mělo za nemožné, aby Dutroux jednal sám. Kazdá stopa vedoucí k organizaci byla vyšetřujícím soudcem Langloisem prověřována. Především "zelená linka" zřízená Connerottem pro veřejnost, přinesla množství tipů, které musely být prověřeny. Také rodiny zavražděných dívek a Bourlet zahrnovali Langloise žádostmi na nová vyšetřování.
Rovněž neshoda mezi Bourletem a Langloisem v otázce existence nějaké sítě se postarala o zdržení. Podle Langloise rozsáhlá síť, v niž mnozí v srpnu 1996 věřili, nikdy neexistovala. Bourlet se domníval, že spis obsahuje dostatečné množství faktů, které poukazují na existenci oné sítě.
V září 2002 předložil vyšetřující soudce langlois poradní komoře v Neufchâteau důkazy, které za šest let shromáždil proti Marcu Dutrouxovi a spol. Jeho závěrem je, že žádná síť kolem Dutrouxe nikdy neexistovala. Podle Langloise přineslo vyšetřování dostatek důkazů pro odsouzení Marca Dutrouxe, Michelle Martin a Michela Lelièvre v případech Julie a Mélissy, An a Eefje a Sabine a Laetitii. Michel Nihoul je podle Langloise zprostěn obvinění z podílení se na únosech a pokusech o únosy dětí. Reakce jsou rozdílné. Někteří jsou s prací Langloise spokojeni, jiní, mimo jiné rodiče zmizelých dětí, mají pochyby.
Ti jsou spokojeni o dva týdny později, když prokurátor Bourlet předkládá poradní komoře, proč chce postavit Dutrouxe, Martin, Lelièvra, Gerarda Pinona a Michela Nihoula před soud. Podle něj tvoří pětice část bandy, která unášela děti a obchodovala s drogami. Bourlet považuje Dutrouxe za šéfa při únosech a Nihoula při obchodech s drogami. Podle jeho teorie jsou obě věci neodlučitelně provázány.
Jediné pojítko mezi Nihoulem a únosy dětí, které vyšetřovatelé našli, bylo, že Nihoul den po Laetitiině únosu dodal Lelièvrovi tisíc pilulek extáze. Podle Bourleta je to "poukazem" na to, že bandy spolupracovaly. Podle vyšetřujícího soudce Langloise to je náhoda.
V lednu 2003 rozhodla poradní komora, že Nihoul nebude postaven před porotu. Bourlet a rodiče se odvolávají. Nihoul se má zodpovídat z účasti v Dutrouxově bandě a především z podílu na únosu Laetitie Delhez. Pouze Gerard Pinon vyvázl. Podle státního zastupitelství je zprostěn obvinění z vraždy Berbarda Weinsteina. Nikdo se proti rouhodnutí neodvolává.
Koncem prosince 2003 obstarává prokurátor Bourlet předvolání pro čtyři obviněné. Podle něj jde o organizovanou skupinu, která páchala celou řadu trestných činů, mimo jiné únosy dětí, obchod s drogami a bílým masem a krádeže aut.
Proces začne 1. března 2004.
Prvního března začně ve valonském městečku Arlon největší proces v Belgii. Souzen bude Marc Dutroux, belgický nepřítel číslo 1, jak ho zvou noviny. Oč běží? O smrt čtyř dětí, selhání policie a soudů, podivné okolnosti celého případu. Co z toho všeho bude? Nebo se veřejnost nic nedozví, protože někomu záleží na tom, aby zůstalo co nejvíce nejasností? Jasné ale je, že se chystá mediální monstrproces.
Posuďte sami, jak se případ vyvíjel.
Přehled událostí, jak ho nabízí belgický deník De Standaard:
Léto 1996
15. srpna 1996 se svět seznamuje s krutými činy Marca Dutrouxe. Toho dne byly ze sklepa Dutrouxova domu v Marcinelle osvobozeny dvě dívky, Sabine Dardenne a Laetitia Delhez. Dutroux byl dva dny předtím zadržen spolu se svou ženou Michelle Martin a Michelem Lelièvrem. K zadržení došlo na základě tipu svědka, který zahlédl část poznávací značky Dutrouxova auta v blízkosti koupaliště v Bertrix, kde 9. sprna zmizela Laetitia.
Několik měsíců předtím, po zmizení Sabine 28. května v Kaïn, části Doorniku, zahájila policie rozsáhlé pátrání. I přes spolupráci s CBO (Centrálním úřadem pátrání po pohřešovaných) a federální policií, bylo pátrání až do 15. sprna bezvýsledné.
Dutrouxův výslech přináší nové skutečnosti. 17. sprna nachází policie tělesné pozůstatky Julie Lejeune a Mélissy Russo, dvou osmiletých dívek, které zmizely 24. června v Grâce-Hollogne. V zahradě Dutrouxova domu v Sars-la-Buissière se nachází také tělo Francouze Bernarda Weinsteina, Dutrouxova komplice.
Vyšetřování po osvobození Sabine a Laetitii pokračuje a 3. září 1996 policie objevuje na Weinsteinově chatě v Jumet těla sedmnáctileté An Marchal a devatenáctileté Eefje Lambrecks. Dívky unesl Dutroux s Lelièvrem v noci z 22. na 23. srpna 1995 z okolí Oostende.
Krátce po Dutrouxově zatčení v srpnu 1996 přísahá prokurátor Michel Bourlet, že "pokud ho nechají", bude případ důkladně vyšetřen. A skutečně k velkému překvapení široké veřejnosti postupuje Bourlet a Jean-Marc Connerotte, vyšetřující soudce z Neufchateau, velmi energicky.
Osvobození Sabine a Laetitii rozjíždí celou lavinu zatčení. Nejvíce bijící do očí je zadržení Michela Nihoula, bruselského obchodníka podezřelého z podvodu. Údajně měl být viděn jeden den před únosem Laetitie u koupaliště v Bertrix.
Za mříže se na čas dostávají i Annie Bouty a Marleen De Cokere, bývalá a tehdejší Nihoulova přítelkyně. Trojice se měla údajně v 80. letech účastnit pikantních mejdanů v okolí Bruselu, přičemž bylo naznačováno, že přítomni byli i nezletilí. Neufchâteauský státní zástupce ale nemůže obvinění dostatečně podložit.
Boty ve vyšetřování
Poměrně rychle po zmizení Julie a Melissy přichází Dutroux v úvahu jako možný pachatel. Dutroux si v letech 1989 až 1992 odpykával trest za týrání a znásilnění pěti mladých dívek. Kromě toho policejní informátor z Charleroi oznamoval, že Dutroux "přestavoval sklepy, aby v nich mohl ukrývat dívky."
Lutyšský policista Jean Lesage předal tuto informaci v srpnu 1995 vyšetřující soudkyni Martine Doutrèwe, která byla pověřena vyšetřováním zmizení. Podle Lesage odmítla Doutrèwe tuto stopu sledovat. Vyšetřující soudkyně toto později před prošetřující komisí Verwilghen důrazně popřela a tvrdila, že ji Lesage nedostatečně informoval.
Policie se s tím nespokojila. Bez vědomí lutyšského soudu se rozhodla Dutrouxe sledovat. Operaci Othello vedl vrchní seržant René Michaux z mravnostního oddělení, ale nepřinesla žádný výsledek. Tristním propadákem byla domovní prohlídka 13. prosince 1995 v Marcinelle.
Dutroux mezitím sedí ve vězení kvůli kradeným autům. Michaux se domnívá, že slyší ve sklepě dívčí hlasy, ale rozhoduje, že zvuky přicházejí z ulice. Julie a Mélissa sedí v té době zamčené v dobře schované kobce za zdí sklepa. Když je Dutroux v březnu 1996 propuštěn, jsou dívky strádáním mrtvé.
I vyšetřování zmizení An a Eefje je naprosto bezvýsledné.
Špageti-rozsudek
Na podzim 1996 pozve Sabine a Laetitia Bourleta a Connerotte na špageti na malé oslavě. Connerotte dostává od vděčných dávek pero.
Když se o pozvání dozví Dutrouxův advokát, lutyšský obhájce Julien Pierre, podá stížnost na oba úředníky. Generální prokurátorka Eliane Liekendael žádá u odvolacího soudu 14. října 1996 odvolání Bourleta a Connerotte z případu. Odvolací soud nemůže Bourletovi, jako zástupci Státního zastupitelství, nic vytknout. Connerotte ale jako vyšetřující soudce zásadně porušil zásadu nestrannosti a nezaujatosti. Z případu je odvolán. Vyšetřování je svěřeno vyšetčujícímu soudci Jacquesu Langloisovi. Spis týkající se kradení aut končí u soudce Dominique Gérarda.
Bílý pochod
Výrok odvolacího soudu rozbouří veřejné mínění. Na růyných místech se konají demostrace u soudních budov. Školáci vycházejí do ulic.
Král Albert II. přijímá rodiče v Královském paláci k rozhovoru u kulatého stolu. Panovník vyjadřuje skrytou kritiku práce soudu. 20. října 1996 pochoduje Bruselem 300 tisíc lidí v Bílém pochodu. Požadují nejdůkladnější vyšetření případu a soud s lidskou tváří.
Země si klade stále více otázek. Vážně pochybuje o efektivitě soudního aparátu. Větička neufchâteuského prokurátora Michela Bourleta ze srpna 1996, "pokud mě nechají," nedává pokoj a víří dohady o síti pedofilů za vědomí, či dokonce účasti vysoce postavených osob.
Rodiče zmizelých dětí se stávají hybnou silou tzv. Bílého hnutí. Požadují více pozornosti pro oběti a rychlejší jednání soudu, když se pohřešuje dítě. Mimo jiné je na jejich popud založen Child Focus, organizace zabývající se pohřešovanými dětmi a soudy pro nezletilé.
Ve Valonsku vystupuje do popředí především Jean-Denis Lejeune a Gino Russo. Ve Flandrech Paul Marchal dokonce zakládá politickou stranu, PNBd, která po několika neklidných měsících opět zaniká. V Bruselu budí hluboký respekt neklid rodiny Loubny Benaïsse, další pohřešované dívky. Její sestra Nabela Benaïsse píše o případu knihu.
Komise Dutroux
Pod tlakem skutečností rozhoduje parlament ustanovit parlamentní vyšetřovací komisi, která má vyšetřit, jak to bylo se soudním vyšetřování případu "Dutroux, Nihoul a spol." Komise musí být nestranná, a proto má být jejím předsedou někdo z opozice. Úkolu se má zhostit málo nápadný polanec za VLD, dendermondský advokát Marc Verwilghen.
Veřejnost se nemůže vynadivit, když komise postupně ve vyšetřování odkrývá jednu chybu a zmařenou šanci za druhou. Antipatie mezi soudy a nejrůznějšími policejními složkami je bolestivě zřetelná. Policisté a soudní úředníci vypovídají pod přísahou protikladně. Atmosféra při slyšeních by se dala krájet. Členové komise a především předseda získavají popularitu díky svým ostrým dotazům.
Ačkoli politické dohady sehrály opět svou roli při sestavování první zprávy komise Dutroux, výsledkem byl pádný dokument. Závěry, které byly předneseny parlamentu 15. dubna 1997, neměly s justicí a policií slitování. Poslanci dokument jednomyslně schválili. Premiér Jean-Luc Dehaene zahájit vyjednávání o reformě pořádkových složek a rozhovory měly nakonec vyústit v dohodu Octopus a sjednocení policejních složek.
V létě 2002 byla doporučení komise Dutroux realizována jen částečně. nejvíce pokrořilo zlepšení v jednání s oběťmi a reorganizace policejních složek. Mnoho z dalších mávrhů zůstalo jen na papíře. Nevznikl zákon o speciálních technikách vyšetřování pohřešovaných, proaktivním vyšetřování a zapojení informátorů. Také na výměnu informací mezi justicí a policií nedošlo. Dutrouxův případ sám je nejlepším příkladem, že soudy stále ještě nejednají rychle.
Vznikla federální policie. Novelizovaný trestní zákoník dal obětem více práv. ůředníci se seznámili s mobily a počítači. Polika se obnovila a omládla. Celá státní správa byla zmodernizována. Celá generace pochopila, jaký je rozdíl mezi státním zástupcem a vyšetřujícím soudcem, co znamená trias politica. Jako první v Evropě získala Belgie centrum pro pohřešované děti. Vláda se musela hodně snažit, aby napravila reputaci země ve světě.
Další záhady
Během vyšetřování komise se dostalo pozornosti dalším případům zmizelých dětí. V případech Elisabeth Brichet, Nathalie Geijsbregts, Kim a Kena Heyrman a dalších došlo k zásadnímu pokroku. Ale jen jeden případ byl vyřešen přímo v souvislosti s Dutrouxovým. 5. března 1997 objevila policie tělesné pozůstatky Loubny Benaïssa, marokánské holčičky, která zmizela jako devítiletá v roce 1992 v Elsene. Vyšetřování nevedlo léta k ničemu. Komise Dutroux tlařila na bruselského prokurátora a nakonec se pod vedením Bourleta případ vyšetřit.
Akta X
V následnosti na Dutrouxův případ se vynořili další démoni z minulosti. Na výzvu vyšetřujícího soudce Connerotte poskytnout informace týkající se sítě pedofilů se přihlásily různé ženy. Nejdůležitějším svědkem byla Regina Louf, s krycím jménem X1, která byla v dětství zneužívána a přivedla vyšetřovatele na stopu krvavých nočních orgií s nezletilými. Odkazovala přitom na různé nevyřešené případy náctiletých.
Nadřízení vyšetřovatele De Baetse tomu však nevěřili a z případu ho odvolali. To byl začátek názorové války mezi De Baetsem a jeho nadřízenými.
Vyšetřování tzv. X-svědků bylo zveřejněno v lednu 1998 v sérii článků v deníku De Morgen. To přimělo úředníky ke společné tiskové konferenci, kde informovali o stavu vyšetřování jednotlivých případů. Akta X a následné vyšetřování ale nemohlo pomoci vyřešit staré případy. Také nebyla nalezena souvislost s případem Dutroux. Mezi belgickými novináři se nadále mluví o věřících a nevěřících.
Vedlejší případy
Jméno Dutroux a jeho kompliců se vyskytovalo také v případech kradených aut. Ty byly v květnu 1998 odděleny od vyšetřování zmizení a vražd. V květnu 2002 byl Dutroux odsouzen ke třem rokům a jedenomu měsíci odnětí svobody za krádeže, žhářství, podvod a nedovolené držení zbraně. Všechny činy se datují z doby před rokem 1996, ale většina z nich vyšla najevo teprve při vyšetřování zmizelých dětí.
Dutrouxův útěk
23. dubna 1998 byl Marc Duroux za doprovodu dvou policistů převážen z vězení v Aarlen k soudu v Neufchâteau. Chtěl totiž konzultovat svůj spis. Když jeden z policistů opustil místnost, vrhl se Dutroux na druhého, ztloukl ho a sebral mu pistoli. Pak se dal na útěk. Ve městě unesl auto.
Asi za čtvrt hodiny vyhlásila policie národní poplach. Uzavřela hranice a bylo nasazeno kolem pěti tisíc policistů. Armáda nasadila deset vrtulníků. I v Nizozemí, Francii a Německu byla policie ve stavu nejvyšší pohotovosti. Dutrouxe našel v lese asi 12 kilometrů od Neufchâteau mladý myslivec. Za deset minut byl Dutroux zatčen.
V tu chvíli už ministr spravedlosti a ministr vnitra podali demisi. Odstoupil také vrchní velitel policie a král se urychleně vrátil z dovolené.
Dutroux dodnes tvrdí, že útěk byl protestem proti tvrdému vězeňskému režimu. Především mu vadí, že je ve dne v noci každých sedm minut kontrolován, aby nespáchal sebevraždu, nebo se nepokusil o útěk, a je každodenně šacován.
Vyšetřující soudce Langlois spatřuje v útěku potvrzení své teorie. "Dutroux jednal sám. Člověk, který by mohl počítat s podporou a ochranou skupiny, byl nebyl zatčen v lese necelých 20 kilometrů od Neufchâteau."
V roce 2002 byl Dutroux odsouzen na pět let za krádež, napadení policisty, ohrožování a kladení odporu, skutků, kterých se dopustil při pokusu o útěk. Policisté, kteří tenkrát Dutrouxe střežili, se před soud nikdy nedostali. Podle lutyšské státního zastupitelství se nedopustili žádných pochybení.
Dedeckerův kousek
V lednu 2002 poskytl Dutroux ve své cele rozhovor novináři z pořadu Telefacts televize VTM. Novináře doprovázel senátor za VLD Jean-Marie Dedecker, který ke svému překvapení směl bez jakékoliv kontroly do vězení. V rozhovoru mluvil Dutroux opět o existenci rozsáhlé sítě, která se zabývala únosy. Dva dny po odvysílání Dutroux svou výpověď stáhl.
Incident vyvolal vlnu kritky Dedeckera, který byl nakonec na tři měsíce vyloučen ze strany. Také komerční televize VTM se ocitla pod palbou.
Rodiče unesených a zavražděných dívek se domnívají, že Dutroux chtěl rozhovorem pozdržet proces a že obnovená pozornost médií je jen novým fórem, kde může rozvíjet své teorie.
Spění k procesu
Státní zastupitelství rozhodlo v říjnu 2001, že je dostek důkazů proti podezřelým, které mohou být předneseny porotě. Prokurátor Bourlet může pokračovat ve vyšetřování eventuálních sítí pedofilů a ochrany Dutrouxe, ale vyšetřování případů pohřešovaných a zavražděných dívek musí být co nejrychleji uzavřeno, a to nejpozději do března 2002.
Nejzávaznějším důvodem, proř vyšetřování trvalo téměř osm let, je víra v existenci nějaké sítě. Od pořátku se mělo za nemožné, aby Dutroux jednal sám. Kazdá stopa vedoucí k organizaci byla vyšetřujícím soudcem Langloisem prověřována. Především "zelená linka" zřízená Connerottem pro veřejnost, přinesla množství tipů, které musely být prověřeny. Také rodiny zavražděných dívek a Bourlet zahrnovali Langloise žádostmi na nová vyšetřování.
Rovněž neshoda mezi Bourletem a Langloisem v otázce existence nějaké sítě se postarala o zdržení. Podle Langloise rozsáhlá síť, v niž mnozí v srpnu 1996 věřili, nikdy neexistovala. Bourlet se domníval, že spis obsahuje dostatečné množství faktů, které poukazují na existenci oné sítě.
V září 2002 předložil vyšetřující soudce langlois poradní komoře v Neufchâteau důkazy, které za šest let shromáždil proti Marcu Dutrouxovi a spol. Jeho závěrem je, že žádná síť kolem Dutrouxe nikdy neexistovala. Podle Langloise přineslo vyšetřování dostatek důkazů pro odsouzení Marca Dutrouxe, Michelle Martin a Michela Lelièvre v případech Julie a Mélissy, An a Eefje a Sabine a Laetitii. Michel Nihoul je podle Langloise zprostěn obvinění z podílení se na únosech a pokusech o únosy dětí. Reakce jsou rozdílné. Někteří jsou s prací Langloise spokojeni, jiní, mimo jiné rodiče zmizelých dětí, mají pochyby.
Ti jsou spokojeni o dva týdny později, když prokurátor Bourlet předkládá poradní komoře, proč chce postavit Dutrouxe, Martin, Lelièvra, Gerarda Pinona a Michela Nihoula před soud. Podle něj tvoří pětice část bandy, která unášela děti a obchodovala s drogami. Bourlet považuje Dutrouxe za šéfa při únosech a Nihoula při obchodech s drogami. Podle jeho teorie jsou obě věci neodlučitelně provázány.
Jediné pojítko mezi Nihoulem a únosy dětí, které vyšetřovatelé našli, bylo, že Nihoul den po Laetitiině únosu dodal Lelièvrovi tisíc pilulek extáze. Podle Bourleta je to "poukazem" na to, že bandy spolupracovaly. Podle vyšetřujícího soudce Langloise to je náhoda.
V lednu 2003 rozhodla poradní komora, že Nihoul nebude postaven před porotu. Bourlet a rodiče se odvolávají. Nihoul se má zodpovídat z účasti v Dutrouxově bandě a především z podílu na únosu Laetitie Delhez. Pouze Gerard Pinon vyvázl. Podle státního zastupitelství je zprostěn obvinění z vraždy Berbarda Weinsteina. Nikdo se proti rouhodnutí neodvolává.
Koncem prosince 2003 obstarává prokurátor Bourlet předvolání pro čtyři obviněné. Podle něj jde o organizovanou skupinu, která páchala celou řadu trestných činů, mimo jiné únosy dětí, obchod s drogami a bílým masem a krádeže aut.
Proces začne 1. března 2004.
