Blocek

Tak nevím, jsem skutečně taková dobračka, že svému nejmilejšímu příteli přeju jenom štěstí, anebo si jen přisazuju, protože se mi to hodí a jsem alibista?

Nejmilejší přítel váhá, jestli si má něco začít se slečnou, která ho uhání. Protože/prestože je mým přítelem, svěřil se mi. Mé srdce zaplesalo. Jenže nevím, jestli proto, že to je srdce ženské, a tudíž nakloněné ostatní párovat, nebo proto, že mu to samému dává větší volnost a prostor pro manévrování.

Oceňuju, jak je ke mně otevřený, já k němu ne. Jsem potvora a jeho úlety snáším, ale nemyslím, že by ho celá pravda o mně potěšila. Ta by ostatně potěšila málokoho. Říkám mu, ať to se slečnou zkusí a pak se uvidí. Je to rozumné. Taková je situace. Tam jsme došli. Ale co nebohá slečna? Jak přijde k tomu, že je nějaká nejmilejší přítelkyně a ona to není. I když se může lehce stát, že ona se stane nejmilejší přítelkyní a já si řežu větev sama pod sebou. To je ale riziko, které jsem se rozhodla podstoupit před rokem.

Tak nějak vůbec nic nevím. Stáze má vážné trhliny a čas se do ní nějak moc dere. Stárnu a vím, kdo je toho příčinou. Je mi zima, nic se mi nechce a i pro cigarety jsem si líná dojít, ačkoliv mám tak šílenou chuť. Šílenou chuť utéct. Nejspíš se opravdu blíží jaro, čas zběsilého běhu o život.