Blocek

Tak zněla první moderní písnička, kterou jsem se naučila. Moji staromilní rodičové mě naučili pouze písně lidové, semaforské a jiné klasické. Televizí jsem byla minimálně do deseti nedotčená, a proto jsem neměla nejmenší důvod nevěřit cikáňatům, která mě tento popěvek s radostí učila, že to není píseň cikánská a že v televizi nedávají cikánské hitparády.

V čase předškolním, kdy jsem ještě nebyla zkažena uměním číst a psát, v televizi u babičky sledovala jen příběhy Válečka a jeho přátel, jsem netušila, že říkat svým známým ze zpustlého parku cikáňata je politicky nekorektní. Oni všem ostatním nadávali do cigošů, vztahy v pospolitosti dvou bratrů, jejich přicházejících a odcházejících družek a dětí, které samy netušily, kdo je čí sourozenec, byly pro dítě příliš nedůležité, než aby se jimi zabývalo.

Stavěli jsme společně bunkry a hráli na poldy a zloděje, přičemž, ačkoliv bylo záhodno dávat si na své hračky pozor, nebylo dáno, že cikáňata hrají pouze zloděje. Je zvláštní, jak děti používají slova. Jak jim samy přiřazují význam, anebo jsou naopak ovlivněny dospělými. Mně nepřišlo nijak hanlivé říkat jim cikáňata a kamarádit s nimi, oni se nezdráhali mě zcela přirozeně oslovovat mým domácím jménem, kterému se všechny bílé děti posmívaly, neboť jejich omezení rodičové jim tak spílali, protože je ani nenapadlo pídit se po původu slova. Mnozí jsou nepříjemně překvapováni hrubostí dětí. Já ne. Když doma dětem nadávají od malička do debilů, kreténů a idiotů, nelze se divit. Pak je každý debil, stejně jako cigoš v případě mých cikáňat.

Někdy si říkám, kde je jim konec. Co asi dělá Andrejka? Nejspíš někde maká a má spořádanou rodinu. Dadúča nespíš šlape a ten její ji tluče. Z Chica je asi drobný prevít, tipla bych, že se potatil. Mareček s pohledem vraha nejspíš propil i poslední mozkové buňky. Vrátil-li se kdy sígrovi Heplovi hlas? Našla sekýrnice Martinka někoho, kdo ji nebude odporovat? Jak se všichni jmenovali? Zapomínám, musím se přeptat.