Blocek

Nemůžu si pomoct, ale zlobí mě chytráci na silnici, kteří tak dlouho chytračí, až do někoho v levém pruhu na dálnici ťuknou. Prostě blbnou, blbnou, až upadnou. Nebývá to žádná strašná nehoda, většinou jen dva promáčknuté nárazníky, ale musí se zůstat na místě a čekat na policii. V důsledku toho se utvoří mnohakilometrová zácpa, v horším případě je úsek dálnice uzavřen a zácpa pasírována okolo.

Zrovna jako dneska. Ráno nesmyslná zácpa, odpoledne odklonění na jinou dálnici. Asi deset kilometrů jsem popojížděla v zácpě na malé silničce, abych se dostala z jedné dálnice na tu správnou. Neměla jsem tucha, kde jsem, ale moc mi to nevadilo. Času dost, žádný spěch, kolem louky s ovcemi a čerstvými jehňátky, která mohla být tak dva dny stará, vzhledem k tomu, jak nemotorně se držela na neposlušných nožičkách. Podél silnice cyklostezka, po které jel velmi pomalu gentleman pokročilého věku na bicyklu. Vskutku idylický pohled, ovce, narcisy, stařík ve světlém baloňáku.

Několikrát mě předjel, několikrát já jeho. V místě, kde jsem odbočovala na dálnici, se odkláněla i jeho trasa. O to překvapenější jsem byla, když jsem přijela do města a čekala na světlech. Kdo jede kolem? Světlý baloňák. Znovu čekám na několika křižovatkách, míjím cyklistu, na dalších světlech mě zase dohání. Konečně mám volnou cestu a přistávám před domem. Vystupuji a kolem si klidně a soustředěně starý pán šlape do pedálů. Vcházím do domu vchodem u kolárny a překvapuje mě, že cyklista nepřebírá dveře, které mu přidržuju.

Taková shoda to nebyla. Prostě jel dál, nejspíš měl namířeno do dalšího města. Vlastně určitě, protože tam cesty končí. Možná to bylo jaro, které definitivně dorazilo i na konec světa. Při jeho cestovní rychlosti žádný div, že jsem se tolik načekala.