11.3.04
Neslyším motor
Bodejť by jo, když mám rádio puštěné na plné pecky!
Autem jezdím tuze ráda, ale musím řídit. Neumím se nechat vozit, i když existují dvě výjimky, se kterými se vždy ráda svezu. S jednou z nich jedu na onen zmiňovaný výlet. Pokud neřídím, okamžitě usínám.
Zvláštní je, že jakmile sednu za volant, veškerá má ženskost mizí. Stávám se rudým ďáblem a v ničem si nezadám s pány dálnic. Rádio pouštím stokrát víc nahlas, než snesu jindy. Mimo auto a koncerty nemám ráda, když hudba přehlušuje myšlenky. Auto má na mě prostě prapodivné účinky.
Řízení auta je pro mnohé dámy adrenalinový sport, povětšinou ale zřejmě v negativním smyslu. Znám dokonce i takové, které se neodváží na dálnici. Já to nechápu. Miluju pocit, že svištím v té podivné krabici, jejímž vnitřnostem ani za mák nerozumím. Směju se, když se na mě na semaforu vytahuje nějaký cápek, který netuší, že můj vůz je znám také pod jménem "Tři sta z místa". Jsem nesmírně pyšná, že umím jezdit na sněhu a náledí. Jediné, co - dle pověsti ženského - přetrvává, je parkování. Na druhou stranu se to od chvíle, kdy mám pípací couvání, rapidně zlepšilo. Není holt dvacet centimetrů jako dvacet centimetrů :o)
Mám slabost pro silná auta. Řídit něco velikého, silného, luxusního a bezpečného je požitek. V mém případě to vyvrací povídačky o náhražkách. Mým snem je vůz odložených milenek. Nemám ráda vytuněnce, kteří dělají ze šrotu hlučné a machistické stvůry a na silnici se chovají ze všech nejhovadštěji. Jejich adrenalin jezdění nad vlastní možnosti mě neoslovuje.
Nevysmívám se starým a slabým, kteří vědí, jaké jsou jejich možnosti. Troufám si tvrdit, že klíčem k ježdění bez nehod, je správný odhad vlastních sil a předvídavost. A to je můj adrenalin. Zvládnout sama sebe a počítat se všemi možnými okolnostmi. Pokud se k tomu navíc přidá síla, je to nádhera.
Autem jezdím tuze ráda, ale musím řídit. Neumím se nechat vozit, i když existují dvě výjimky, se kterými se vždy ráda svezu. S jednou z nich jedu na onen zmiňovaný výlet. Pokud neřídím, okamžitě usínám.
Zvláštní je, že jakmile sednu za volant, veškerá má ženskost mizí. Stávám se rudým ďáblem a v ničem si nezadám s pány dálnic. Rádio pouštím stokrát víc nahlas, než snesu jindy. Mimo auto a koncerty nemám ráda, když hudba přehlušuje myšlenky. Auto má na mě prostě prapodivné účinky.
Řízení auta je pro mnohé dámy adrenalinový sport, povětšinou ale zřejmě v negativním smyslu. Znám dokonce i takové, které se neodváží na dálnici. Já to nechápu. Miluju pocit, že svištím v té podivné krabici, jejímž vnitřnostem ani za mák nerozumím. Směju se, když se na mě na semaforu vytahuje nějaký cápek, který netuší, že můj vůz je znám také pod jménem "Tři sta z místa". Jsem nesmírně pyšná, že umím jezdit na sněhu a náledí. Jediné, co - dle pověsti ženského - přetrvává, je parkování. Na druhou stranu se to od chvíle, kdy mám pípací couvání, rapidně zlepšilo. Není holt dvacet centimetrů jako dvacet centimetrů :o)
Mám slabost pro silná auta. Řídit něco velikého, silného, luxusního a bezpečného je požitek. V mém případě to vyvrací povídačky o náhražkách. Mým snem je vůz odložených milenek. Nemám ráda vytuněnce, kteří dělají ze šrotu hlučné a machistické stvůry a na silnici se chovají ze všech nejhovadštěji. Jejich adrenalin jezdění nad vlastní možnosti mě neoslovuje.
Nevysmívám se starým a slabým, kteří vědí, jaké jsou jejich možnosti. Troufám si tvrdit, že klíčem k ježdění bez nehod, je správný odhad vlastních sil a předvídavost. A to je můj adrenalin. Zvládnout sama sebe a počítat se všemi možnými okolnostmi. Pokud se k tomu navíc přidá síla, je to nádhera.
