Blocek

Možná už setrvávám v ústavech příliš dlouho. Osmnáct let je pomalu věčnost. Deformace se projevuje tak, že mám nutkání si všecko poznamenávat. I když se dívám na televizi, nejen na naučné pořady, ale i při filmech. Jelikož spoustu věcí zapomínám, doufám, že poznámka pomůže připomenout. Bohužel to nefunguje moc spolehlivě, jelikož noticky si dělám všude možně a později si nevzpomenu, kam jsem si co napsala, příp. kam jsem to založila.

Pozitivní ale je, že co vidím napsané, si lépe pamatuju. Ještě lépe to funguje, když sama v ruce píšu. Psané na stroji takovou moc nemá.

Co si vlastně píšu. Většinou body, ke kterým se někdy chci vrátit. Témata, která chci podrobněji nastudovat. Jména. Tituly knih, které bych si chtěla přečíst. Názvy cd, která bych chtěla slyšet.

Dostanu se k tomu všemu vůbec někdy? Budu mít někdy dost času a sil, abych si srovnala myšlenky ohledně zahalování muslimek? Vzpomenu si někdy v pravý čas, že si chci poslechnout Ilsu de Lange? Vrátím se někdy k historii antického Řecka a ke španělštině? Ověřím si kdy, je-li to pravda o římském toaletním papíru? Dopíšu někdy načatou seminárku o terpech? Přepíšu v budoucnu hory rukopisů do počítače, abych mohla ten zaprášený papír vyhodit?

Těžko říct. Ale aspoň mám na viditelném místě poznamenáno, co plánuju.