21.3.04
Zemřela Královna matka
Ráno zemřela princezna Juliana, zvaná Matka vlasti, Lidská královna či Matka lidu. Byla oblíbená u svých poddaných a o mnohé se zasloužila. Devadesát čtyři let je požehnaný věk a všichni na ni jistě budou v dobrém vzpomínat. Smutně tak skončil týden pohrom. Nový týden snad bude veselejší. Příslibem může být narození dalšího nástupce trůnu dnes večer.
Nahrazuje skutečně nový život život starý? Ti, co říkají, že se světem to jde od desíti k pěti, tomu nejspíš nevěří. Za jejich mladých let to bylo vždycky lepší. Extrémem jsou tací, kteří tvrdí, že za minulého režimu bylo lépe. Ovšem v jejich případě nezbývá než doufat, že život nový starý skutečně nahrazuje. Že až pomřeme i my, zbavíme se konečně té minulosti a starců, kteří jí umožňují přežívat. Co bude dál, těžko říct.
Přistihuju se, že často zabředávám do vzpomínek. Ne proto, že by mě současnost nezajímala, ale proto, že nějak často jsem nenápadně upozorňována na svou předpotopnost. A na druhou stranu i na svůj zaječí věk.
Nejsem dinosaurus, milí teenageři, co vím a co jsem zažila, jsem nastřádala za poměřně aktivní dosavadní život. Je to v intenzitě, nikoli v délce. Nemůžete se divit, že Vy sami nemáte nic odžito, protože s vysedáváním u bedny a páteční diskotékou nevystačíte. Anebo možná ano. Ve vlastních očích.
A Vy starší se na mě nevytahujte kvantitou. Za poloviční život se dá polovina zkušeností předpokládat. Ze slušnosti se do Vašeho života také nenavážím. Neptám se Vás, jestli jste náhodou svůj život nepromrhali. Jestli ta Vaše polovina zkušeností navíc není náhodou ubohá, protože jste zahodili či zmařili své šance. Jestli Vaše poloviční moudrost navíc nepochází z dvakrát tak dlouhého vysedávání před televizí a poslouchání drbů.
Ráda si vzpomenu na to, co bylo, protože nechci zapomenout. Jak pěkné to třeba bylo. Dívám se na SuperStar-Idols a jeden z nich mi připomene mého prvního přítele. Ráda si vzpomenu, jak krásný to byl čas, a nezapomenu, proč jsem s ním už být nechtěla. Průběžně se ohlížím za sebe, abych věděla, jestli žiju pořád tak nadšeně, jestli nepolevuju a nemrhám životem.
Někdy mě při pohledu přes rameno přepadají chmury. Kam jsem za tu dobu došla? Jdu vůbec správným směrem? Kráčím vůbec někam nebo to celé míří onam? Neopustila jsem náhodou dobrý kurs? Anebo jsem opustila stojaté a nevyhnutelně zahnívající vody, abych se vrhla do proudu a nakonec uvízla na mělčině?
Nevím, užívám si oddechu ve stázi. Bezčasí, které ale tak rychle utíká, a bezvládí, které tak těžce doléhá. Nemám ani srovnání. S kým se poměřovat? S rodiči, kteří mě v mém věku již radostně očekávali a měli dočasně jasno, nebo s vrstevníky? S jakými vrstevníky? S těmi, co mají od devítky jasno a první rozvod na krku? S těmi, co bezcílně plachtí a jasno nikdy mít nebudou? Každý je jiný, nemůžu, ani nechci, nikoho napodobovat, ale nějaký ten ukazatel po cestě by se mi hodil. Nechci žádného gsm-navigátora, co mi řekne, ať za 80 metrů zahnu doleva, spíš mapu, abych získala představu, kam až se dá dojít pěšky, kam se dostanu jen lodí a jestli nejdu úplně opačným směrem.
Obávám se ale, že taková mapa ani bedekr neexistuje. Nezbývá, než si ji nakreslit sama a spolehnout se na orientační smysl a dosavadní zkušenosti. Dobře, že aspoň na počátku putování jsem měla průvodce.
Nahrazuje skutečně nový život život starý? Ti, co říkají, že se světem to jde od desíti k pěti, tomu nejspíš nevěří. Za jejich mladých let to bylo vždycky lepší. Extrémem jsou tací, kteří tvrdí, že za minulého režimu bylo lépe. Ovšem v jejich případě nezbývá než doufat, že život nový starý skutečně nahrazuje. Že až pomřeme i my, zbavíme se konečně té minulosti a starců, kteří jí umožňují přežívat. Co bude dál, těžko říct.
Přistihuju se, že často zabředávám do vzpomínek. Ne proto, že by mě současnost nezajímala, ale proto, že nějak často jsem nenápadně upozorňována na svou předpotopnost. A na druhou stranu i na svůj zaječí věk.
Nejsem dinosaurus, milí teenageři, co vím a co jsem zažila, jsem nastřádala za poměřně aktivní dosavadní život. Je to v intenzitě, nikoli v délce. Nemůžete se divit, že Vy sami nemáte nic odžito, protože s vysedáváním u bedny a páteční diskotékou nevystačíte. Anebo možná ano. Ve vlastních očích.
A Vy starší se na mě nevytahujte kvantitou. Za poloviční život se dá polovina zkušeností předpokládat. Ze slušnosti se do Vašeho života také nenavážím. Neptám se Vás, jestli jste náhodou svůj život nepromrhali. Jestli ta Vaše polovina zkušeností navíc není náhodou ubohá, protože jste zahodili či zmařili své šance. Jestli Vaše poloviční moudrost navíc nepochází z dvakrát tak dlouhého vysedávání před televizí a poslouchání drbů.
Ráda si vzpomenu na to, co bylo, protože nechci zapomenout. Jak pěkné to třeba bylo. Dívám se na SuperStar-Idols a jeden z nich mi připomene mého prvního přítele. Ráda si vzpomenu, jak krásný to byl čas, a nezapomenu, proč jsem s ním už být nechtěla. Průběžně se ohlížím za sebe, abych věděla, jestli žiju pořád tak nadšeně, jestli nepolevuju a nemrhám životem.
Někdy mě při pohledu přes rameno přepadají chmury. Kam jsem za tu dobu došla? Jdu vůbec správným směrem? Kráčím vůbec někam nebo to celé míří onam? Neopustila jsem náhodou dobrý kurs? Anebo jsem opustila stojaté a nevyhnutelně zahnívající vody, abych se vrhla do proudu a nakonec uvízla na mělčině?
Nevím, užívám si oddechu ve stázi. Bezčasí, které ale tak rychle utíká, a bezvládí, které tak těžce doléhá. Nemám ani srovnání. S kým se poměřovat? S rodiči, kteří mě v mém věku již radostně očekávali a měli dočasně jasno, nebo s vrstevníky? S jakými vrstevníky? S těmi, co mají od devítky jasno a první rozvod na krku? S těmi, co bezcílně plachtí a jasno nikdy mít nebudou? Každý je jiný, nemůžu, ani nechci, nikoho napodobovat, ale nějaký ten ukazatel po cestě by se mi hodil. Nechci žádného gsm-navigátora, co mi řekne, ať za 80 metrů zahnu doleva, spíš mapu, abych získala představu, kam až se dá dojít pěšky, kam se dostanu jen lodí a jestli nejdu úplně opačným směrem.
Obávám se ale, že taková mapa ani bedekr neexistuje. Nezbývá, než si ji nakreslit sama a spolehnout se na orientační smysl a dosavadní zkušenosti. Dobře, že aspoň na počátku putování jsem měla průvodce.
