21.4.04
Euthanasie a velryba
Myslím, že euthanasie je dobrá věc. Dobrá pro ty, kdož se pro ni rozhodnou, ať už jsou jejich důvody jakékoliv. Chápu, že pomalé umírání při roztroušené skleróze není život a čekat na zadušení se je nesnesitelné. Rozumím, že do takové situace se může dostat každý, kdo nevěří na smrtelnost hříchu sebevraždy. Protože co jiného, než sebevražda to je. Sebevražda těch, kteří na její spáchání nemají dostatek vlastních, fyzických, sil. Dovedu si představit tu bezmoc, bolest a neštěstí. V posledních dvou letech jsem to zažila ve svém nejbližším okolí.
Proto obdivuji svého dědu, který měl dost síly si říct, že tak to dál nejde a rozhodl se umřít. Tiše, nedělal z toho žádné drama. Prostě se jeho čas naplnil, lpění na životě by bylo jen zbytečným trápením nemocného těla a vedlo by do záhuby i bábu. Že se rozhodl umřít je jisté. Potvrdila to po dvou letech bába, která na nic takového, jako je síla vědomí, nevěří. Byla to smířená smrt, klidu došel on i okolí.
Naproti tomu druhý děda se se smrtí handrkoval. Byl mnohem vážněji a déle nemocný, ale neodhodlal se k rozhodnutí umřít. Tak dlouho vzdoroval, jak jen mu to jeho zubožené tělo dovolilo. Přitom jeho mozek se odporoučel už dávno předtím a jeho život se omezil na základní funkce. Nesmířil se, a proto bylo jeho umírání pro bábu a potomky daleko bolestnější a mnohem více vyčerpávající. A paradoxně byla jeho smrt pro bábu vysvobozením, které přišlo v poslední vteřině před jejím totálním zhroucením.
A co velryba? Viděla jsem dokument o postižené ženě, která se rozhodla pro euthanasii. V pořádku. Její zdravotní potíže došly příliš daleko, už nechce žít. Čemu ale nerozumím je její posedlost smrtí. Má muže, který sice po šestnácti letech manželství vypadá dost vyčerpaně, ale přesto je jí oddaný, evidentně nemá problém, nelituje, že si vzal postiženou. Ona ho přesto trápí neustálými řečmi o smrti, žádá, aby zemřel s ní. On jí přitom nebrání, nežádá, aby z lásky neumírala. Možná to je také handrkování se se smrtí. Snaha přesvědčit sama sebe, že volí dobře. Vyčitkami vůči celé rodině, přátelům a známým dokázat sama sobě, že její život už za to nestojí. Nevím. Nepřipadá mi to fér. Chce umřít? Má takové právo. Právo útrpné ale povolené není.
Proto obdivuji svého dědu, který měl dost síly si říct, že tak to dál nejde a rozhodl se umřít. Tiše, nedělal z toho žádné drama. Prostě se jeho čas naplnil, lpění na životě by bylo jen zbytečným trápením nemocného těla a vedlo by do záhuby i bábu. Že se rozhodl umřít je jisté. Potvrdila to po dvou letech bába, která na nic takového, jako je síla vědomí, nevěří. Byla to smířená smrt, klidu došel on i okolí.
Naproti tomu druhý děda se se smrtí handrkoval. Byl mnohem vážněji a déle nemocný, ale neodhodlal se k rozhodnutí umřít. Tak dlouho vzdoroval, jak jen mu to jeho zubožené tělo dovolilo. Přitom jeho mozek se odporoučel už dávno předtím a jeho život se omezil na základní funkce. Nesmířil se, a proto bylo jeho umírání pro bábu a potomky daleko bolestnější a mnohem více vyčerpávající. A paradoxně byla jeho smrt pro bábu vysvobozením, které přišlo v poslední vteřině před jejím totálním zhroucením.
A co velryba? Viděla jsem dokument o postižené ženě, která se rozhodla pro euthanasii. V pořádku. Její zdravotní potíže došly příliš daleko, už nechce žít. Čemu ale nerozumím je její posedlost smrtí. Má muže, který sice po šestnácti letech manželství vypadá dost vyčerpaně, ale přesto je jí oddaný, evidentně nemá problém, nelituje, že si vzal postiženou. Ona ho přesto trápí neustálými řečmi o smrti, žádá, aby zemřel s ní. On jí přitom nebrání, nežádá, aby z lásky neumírala. Možná to je také handrkování se se smrtí. Snaha přesvědčit sama sebe, že volí dobře. Vyčitkami vůči celé rodině, přátelům a známým dokázat sama sobě, že její život už za to nestojí. Nevím. Nepřipadá mi to fér. Chce umřít? Má takové právo. Právo útrpné ale povolené není.
