Blocek

V autě poslouchám vždycky nějaký čas jedno rádio. Nepřelaďuju. Napřed to bylo zpravodajství, potom ID&T, teď je to Arrow. Arrow je kromě klasického rocku i klasický jazz. A právě ten poslouchám. Je to nádhera. Tolik energie a přitom jinak než v novější hudbě. Nutno poznamenat, že mám absolutní hudební hluch. Zpívám si a slyším, že to je falešně, ale to je asi tak všechno, co jsem s tím schopna dělat. Nicméně na jazzu se mi líbí rozmanitost, s jakou jednotlivé nástroje 'zpívají'. Moji láskou jsou big bandy, moderní 'ukecaný' jazz ráda nemám.

Jelikož si zpívám, poslouchám slova. A nestačím se divit. Stala se Amerika puritánštější než bývala? Zaregistrovala jsem, že se písničky v rádiu všelijak cenzurují a autoři jsou nuceni mírnit se. Přitom texty ze starší éry jsou leckdy více než explicitní. Prošlo to tehdy? Anebo mají evropská rádia k dispozici neokleštěné nahrávky určené na export? Pochybuju, že taková taktika existovala před padesáti a více lety. Či je dnes cenzurovaná explicita explicitnější než bývala?

V každém případě mi vypípávání nepřipadá normální. Jistěže veřejné vyzpěvování o milostné touze může zase někomu jinému připadat nenormální a pohoršovat ho, ale jsem toho názoru, že ho nikdo ani v nejmenším nenutí to poslouchat.

Trochu mimo na konec. Zapínáte si někdy v televizi titulky pro hluché? Všimli jste si, že vypípávání v nich neexistuje? Že všecko je vypsáno podle původního zvuku? Jako by sluchové vjemy byly škodlivější než vizuální. Jako by vyřčené mělo větší váhu než napsané.