Blocek

Opět o autoritě, respektu k druhým a umění spolupracovat

Popudem mi je komentář u HH. Nemálo lidí si naříká na zkaženost dnešních dětí a mládeže. Na jejich neschopnost a neochotu podřídit se, nerespekt k ničemu (nic jim není svaté), nekooperativnost. Na vydávání oněch nectností za ctnosti rozvoje individuality a osobnosti, samostatného myšlení.

Nesouhlasím. Jsem zkažené dítě první generace. Dostalo se mi demokratické výchovy doma a komunistické výchovy na základce. Těžko říct, co by ze mě bylo, kdybych nebyla proti školní výchově z domova obrněna. Co rozumím pod demokratickou výchovou? Dodržování dohodnutých pravidel, která mají smysl a jejichž smysl mi byl srozumitelně vyložen. Ctění autorit, které jsou skutečnými autoritami, tj. jednají moudře a konsekventně. Respekt k druhým. Ať už k jejich práci nebo k jejich odlišným názorům. Spolupráci jako prostředek k dosažení toho, na co jednotliví členové týmu sami stačit nemohou.

Budu konkrétní. U veškerých zákazů bylo podáno vysvětlení. "Nešahej na kamna, jsou horký, spálíš se." Bratr na ně sáhnout musel, spálil si celou dlaň. Věděla jsem, že rodičovské zákazy a příkazy mají nějaké odůvodnění, že to není jen nějaká buzerace. Rodiče byli autoritou, protože si neprotiřečili a chovali se konsekventně. Bába, která jednou něco dovolila a příště zase ne, to s vnoučaty měla podstatně těžší. Jak se učí respekt k druhým, mi dodnes není úplně jasné. Možná tak, že i já byla respektována a respekt k druhým jsem okoukala. "My spíme po obědě, Venoušek ne. Každý to má zařízené jinak, jak mu to vyhovuje." "Tobě ale daří pěstovat kytky! To mně nejde, vždycky mi pochcípou." Spolupráce byla v oněch dobách otázkou přežití. Fyzického přežití.

Nevím, čím to, ale asi tak od šesti let nebyly nějaké další zákazy a příkazy nutné. Pomáhala jsem mámě a ona mě nechala roztlouct množství hrnků. Bratr měl za úkol topit v koupelně. Nikdy nás nepodpálil. Domácí havěti jsme měli tolik, o kolik jsme se dokázali postarat. Žmundrání o morče se nekonalo. Vysypali jsme prasátko a koupili ho. Starost o něj byla naší zodpovědností.

Nevěřím, že je něco jako předemokratizovaná výchova. Možná tím mají na mysli, že se s dětmi jedná jako s dospělými, sobě rovnými. Kde je problém? Přístup "ty ses jenom dítě, na to seš moc malej, prcek musí poslouchat a kušovat" musí neodvratně vést k pocitu méněcennosti. A ten zůstává. Liberální výchova je něco jiného. Aspoň myslím. Vede přes více spálených ručiček, rozbitých kolen a silničního lišeje. Co je nedemokratická výchova? To bude asi výchova, mezi níž a týráním je jenom krůček. Jak velký záleží na názoru.

Měla jsem štěstí na střední školu. Jako druhý ročník primánů jsme měli nadšené učitele plné elánu, kteří učili s radostí, pro radost a nebáli se experimentů. Že bych si ze silně netradiční výuky odnesla méně faktických znalostí než jiní? Ha ha ha. Že by puberťáci revoltovali nez příčiny a nedokázali posoudit nedostatky dospělého? Někdy možná, ale studenti jsou povětšinou jediní, kdo vidí učitele v akci. Jsou tudíž první, kdo zaznamená jeho nekompetentnost. Bezhlavě respektovat autoritu by znamenalo, že dodnes tvrdím, že k zatmění slunce dochází pokaždé, když se mezi něj a Zemi dostane měsíc, protože tak nás to učili ve škole. Nebo že řeka vymílá břeh ve vnitřím ohybu svém.

Že podpora individuality jedince vede k jeho neschopnosti pracovat v týmu? Naopak. Silná osobnost se v týmu dokáže vyrovnat i s těmi, co se jen vezou, dokáže si uvědomit svou pozici, a tudíž ujmout se vedení i stát se řadovým pracovníkem.

Strachy o budoucnost druhého nechápu. Copak je někomu známa jeho vlastní budoucnost, natožpak cizí? Pokud někdo není týmový hráč a považuje se za primabalerinu, tak se spálí a bude mít problémy. Stejně tak, pokud nebude dostatečně kompetentní. V tom případě má dvě možnosti. Buď se přizpůsobí, nebo si najde jiné místo. Jednoduché. Že jiní členové týmu nechtějí být spoluzodpovědní za výsledek s někým, kdo k němu nepřispívá? Pokud takovou situaci neumějí vyřešit, pak ani oni neumějí spolupracovat.

Z toho všeho pro mě jasně vyplývá, že každý si musí zamést před vlastním prahem. Nemohu po někom žádat, aby mě ctil jako autoritu, pokud jí nejsem. Nemohu žádat respekt k sobě a vlastním hodnotám, názorům a práci, pokud já nerespektuji druhé. Nemohu vyčítat druhým neochotu spolupracovat, pokud ani já nejsem kooperativní.

Tolik názor zkaženého dítěte první generace, které je dost staré na to, aby ho nikdo kromě vlastních rodičů dítětem nenazýval.