Blocek

Přistihla jsem se, že se chovám dočista jako tchýně. Brrrrrr. Nakvartýrovala jsem se k bratrovi, ani jsem se ho pořádně nedovolila, jestli smím přijet, vypudila jsem pouhou svou přítomností nejmilejší švagrovou, přitáhla jsem své rozjívené a rozmazlené čoklíky, kteří se cítí předůležití a tudíž celý den hlídají a štěkají, a hromadu práce, se kterou potřebuju neodkladně pomoct, přivábila jsem na víkend i sestru.

Je to statečný hoch, neříká nic. Ani mě netluče, což ho při jeho vzteklé nátuře musí stát mnohé přemáhání :o) Ne, je na mě moc hodný. On je totiž hodný na každého. Kdo ho nezná, ten by ho v noci na ulici potkat nechtěl. Kdo ho pozná, ten si ho zamiluje. Má srdce ze zlata, ale někdy to hraničí až s bačkorovitostí.

Tím se dostávám ke své švagrové. Ta hodná není. Je mi to jedno, ale ať se kouká chovat k bráchovi slušně, nebo ji přetrhnu jako hada. Někdo tak nesympatický se jen tak nepotká. Nejčastější reakce na ni bývá: 'Ty vole, co sis to nabalil, dyks měl dycky takový krásný, chytrý a zábavný buchty!' Já vím, chovám se jako tchýně. Ale na rozdíl od tchýní alespoň prozatím mlčím. Mlčí celá rodina. A doufá v lepší časy.

Možná, že oni dva také doufají v lepší časy, kdy se přestane víceméně zčista jasna objevovat banda kobylek, která se u nich utáboří a promění byt v kombinaci výpočetního střediska a prádelny.