Blocek

Napřed povinnosti, pak zábava. Do školy jsem dorazila pozdě a přesto včas. Vyučující, která si nenechá ujít příležitost nepříjemně komentovat pozdní příchody a hodinu tak narušuje více než samotný opozdilec, dorazila s hodinovým zpožděním. Kdybych to byla věděla, nebyla bych tam byla chodila. Utekla jsem dříve, frčela domů, popadla kufírek a čoklíky a spěšně se vydala na cestu.

Festina lente. Jen co jsem vyjela na dálnici, zůstala jsem stát. Zato nervy jsem měla na pochodu tři hodiny. Čoklíky jsem odevzdala do dobrých rukou včas a dokonce nemusela na nádraží pěšky, za což jsem byla v tom vedru neskonale vděčná. Nasedla jsem do správného vlaku a kochala se pohledem na baráčky kolem trati. Cestování vlakem má své kouzlo. Zvládla jsem přestoupit a pokračovala v kochání se. Pražce si prozpěvovaly 'do Berouna, do Berouna' a hlava malinkého černouška v klokaní kapse jim to odkývala. Vlakem jsem dojela až na autobusové nádraží, takže se neopakovalo novoroční půlhodinové zběsilé kroužení autem kolem. Jízdenka byla připravena a hodina a půl do odjezdu uběhla jako nic. Měla jsem dost času uvažovat nad francouzskou hrdostí prodavače amerických hamburgerů, která mluvčímu nesmlouvavě velela vést dvojjazyčnou konverzaci, přestože konverzaci jsem započala já a domnívala se tak udat jazyk vyjednávání.

Ve zcela plném autobuse jsem zasedla vedle dívky začtené do Týdne. Zřejmě se tento časopis stal velmi hutným, protože jí vydržel celých deset hodin. Velmi příjemná spolucestující. Na rozdíl od tureckého páru, na který se čekalo a který se ihned po dosednutí začal krmit nějakou pochutinou velmi výrazné vůně.

Po hodině jízdy jsem se probudila a pomyslela si, že mám zase jednou štěstí na pány řidiče, když se za hodinu nevymotali z centra. Po chvíli jsem spatřila vývěsní štít velmi známého nakladatelství a o něco později dva ortodoxní Židy na nákupu. Tehdy mi došlo, že slavné zhýralé město nebylo zastávkou předchozí, ale následující. Logika a logistika jsou dvě různé věci.

O půlnoci jsem se probudila podruhé a nevěděla, zda bdím či sním. Noční můra. Po dvanácti hodinách na cestě jsem se ocitla v zemi, kterou jsem tolik toužila opustit a v posledním půl roce mi to nebylo dopřáno. Proklela jsem dopravní společnost až do devátého kolene a opět usnula. Noční můra pokračovala. Probrala jsem se ve Spessartu, když páni řidiči neodhadli šířku uličky mezi nocujícími kamiony a pokoušeli se, zřejmě poprvé v životě, couvat. Nejspíš jsem omdlela, protože když jsem přišla k sobě, svítalo.

Než jsme s dvouhodinovým zpožděním dorazili do Matičky, přečetla jsem celou knížku Opička tahá štěstíčka a došla k přesvědčení, že jsem celý svůj život promrhala, protože učit se cizí řeči je zbytečné. Každý cizák musí porozumět, co znamená 'na', 'uhni' a 'nastup si'. Sběr pasů se opět uskutečnil. Pigritia superbiaque super decentiam officiumque vincit.

Na konečné se se mnou rozloučila týdenní slečna a můj starý věrný telefon. Zřejmě při pádu do záchodu utrpěl nějaká vnitřní zranění a zpět ve vlasti jim podlehl. Neuvítal mě nikdo, protože přítel nejmilejší, jakožto zástupce uvítacího výboru a pyšný pragocentrista, stál na úplně jiné zastávce. Nakonec jsme se přece šťastně shledali a odebrali se podrobit můj notebook předběžnému vyšetření.

Odpoledne jsem se vydala údolím smrti k očnímu lékaři, který mě potěšil, protože mou neschopnost přečíst poslední tři řádky na tabuli vysvětlil vzdáleností větší, než je obvyklá. Večer jsem strávila hlasitým a nadšeným obdivováním matčiných stavitelských počinů a deratizací matrace.