31.5.04
Lodní deník - Den pátý
Začal ze všech nejdříve. Už v ve tři čtvrtě na sedm jsem zimomřivě přešlapovala pod Petřínem. Maturanti se táhli do školy a ztěžka vlekli nohy. Buď že to bylo dokopečka anebo je tížila budoucnost.
Absolvovala jsem poslední ze série udržbových zastavení a vydala se pěšky směrem ke svému bankovnímu ústavu. Jakýmkoli dopravním prostředkem bych tam totiž byla příliš časně. Po cestě jsem si dala skvělou kávu se zmrzlinou. V bance mě čekal štos výpisů za více než půl roku a příjemné překvapení. Koho by nerozradostnily peníze, na jejichž existenci zapomněl. Tak jsem je hned vybrala, abych je zčásti utratila, zčásti lichvářsky nabídla příteli nejmilejšímu nebo uložila do perspektivnějšího ústavu. Když už jsem tam byla, došla jsem se zeptat, jak to je s mou zbrusu novou kartou, kterou jsem si měla vyzvednout nejpozději do konce dubna. Po ránu ještě neopotřebovaná dáma za přepážkou mi sdělila, že nijak. Když jsem si ji nevyzvedla, zůstává platná ta stará. To je dobře. Neměla jsem ani v úmyslu ji vyzvedávat, vždyť k čemu je karta, od které nevím pin.
To je mi vůbec záhada. Když jsem před dvěma lety dostala novou kartu a její pin vzápětí zapomněla, bankovníci mi řekli, že nový pin dostat nemůžu, protože ani oni ho neznají. Ale že mi za tři stovky rádi dají kartu novou. To tak. Odnesla jsem úspory ke konkurenci, dostala novou, ještě lepší kartu a dálkové ovládání a neúčtují mi poštovné za osobní vyzvedávání výpisů. Není mi ale jasné, jak teď pro mě teď mohli vyrobit kartu novou, se starým zapomenutým pinem. Buď jsou to kouzelníci, nebo lžou.
Času moře, proč si nedojít koupit sluchátka a obaly na cd. Nejsem žádný počtář, ale mozek mi to ráno fungoval rozhodně líp než slečně Lence ve žlutém triku, která mi napočítala 31 cédéček namísto tří a neodstranila bezpečnostní hejblátko, takže jsem na odchodu hned po ránu pěkně probrala ochranku.
Před polednem jsem měla sraz s tatíkem, jenž mi byl přislíbil Radúzu. Vzal mě ke svému oblíbenému Arabovi na čaj a baklavu. Rozhodně doporučuju, budete-li mít někdy cestu do Spálené či Lazarské, je to hned vedle myší díry do Opatovické. Majitel je báječný Alžířan, který si tatíka oblíbil pro jeho zevnějšek a když zaslechl, že byl kdysi v Oranu.
Obědvala jsem s přítelem nejmilejším, který si i přes uzávěrku udělal čas. Zněl trochu smutně, ale neřekl proč. Harryho Pottera, kterého vlastníme napůl, mi nepřinesl. Odpoledne jsem si nechala spravit náramek od přítele zdejšího a vydala se na velký nákup do Tesca. Nekoupila jsem ani moc věcí nepotřebných, ale zapomněla číslo pytlíků do luxu pro bratra. Doma jsem se proto zapakovala, zdřímla si, před půlnocí se marně pokusila probudit máti a vydala do Tesca znovu. Dojela jsem si i pro Harryho Pottera. Přítel nejmilejší obývá asi poloviční byt než já, ale krámů tam má stokrát víc. Pottera jsme nenašli. Byl u mě v knihovně. Loučení bylo smutné. Přítel nejmilejší mi slzel na rameno a snažil se usmívat. Vždyť za měsíc mě tu má zas. Mámu jsem přehnala od televize do postele. Prý že si přivstane.
Absolvovala jsem poslední ze série udržbových zastavení a vydala se pěšky směrem ke svému bankovnímu ústavu. Jakýmkoli dopravním prostředkem bych tam totiž byla příliš časně. Po cestě jsem si dala skvělou kávu se zmrzlinou. V bance mě čekal štos výpisů za více než půl roku a příjemné překvapení. Koho by nerozradostnily peníze, na jejichž existenci zapomněl. Tak jsem je hned vybrala, abych je zčásti utratila, zčásti lichvářsky nabídla příteli nejmilejšímu nebo uložila do perspektivnějšího ústavu. Když už jsem tam byla, došla jsem se zeptat, jak to je s mou zbrusu novou kartou, kterou jsem si měla vyzvednout nejpozději do konce dubna. Po ránu ještě neopotřebovaná dáma za přepážkou mi sdělila, že nijak. Když jsem si ji nevyzvedla, zůstává platná ta stará. To je dobře. Neměla jsem ani v úmyslu ji vyzvedávat, vždyť k čemu je karta, od které nevím pin.
To je mi vůbec záhada. Když jsem před dvěma lety dostala novou kartu a její pin vzápětí zapomněla, bankovníci mi řekli, že nový pin dostat nemůžu, protože ani oni ho neznají. Ale že mi za tři stovky rádi dají kartu novou. To tak. Odnesla jsem úspory ke konkurenci, dostala novou, ještě lepší kartu a dálkové ovládání a neúčtují mi poštovné za osobní vyzvedávání výpisů. Není mi ale jasné, jak teď pro mě teď mohli vyrobit kartu novou, se starým zapomenutým pinem. Buď jsou to kouzelníci, nebo lžou.
Času moře, proč si nedojít koupit sluchátka a obaly na cd. Nejsem žádný počtář, ale mozek mi to ráno fungoval rozhodně líp než slečně Lence ve žlutém triku, která mi napočítala 31 cédéček namísto tří a neodstranila bezpečnostní hejblátko, takže jsem na odchodu hned po ránu pěkně probrala ochranku.
Před polednem jsem měla sraz s tatíkem, jenž mi byl přislíbil Radúzu. Vzal mě ke svému oblíbenému Arabovi na čaj a baklavu. Rozhodně doporučuju, budete-li mít někdy cestu do Spálené či Lazarské, je to hned vedle myší díry do Opatovické. Majitel je báječný Alžířan, který si tatíka oblíbil pro jeho zevnějšek a když zaslechl, že byl kdysi v Oranu.
Obědvala jsem s přítelem nejmilejším, který si i přes uzávěrku udělal čas. Zněl trochu smutně, ale neřekl proč. Harryho Pottera, kterého vlastníme napůl, mi nepřinesl. Odpoledne jsem si nechala spravit náramek od přítele zdejšího a vydala se na velký nákup do Tesca. Nekoupila jsem ani moc věcí nepotřebných, ale zapomněla číslo pytlíků do luxu pro bratra. Doma jsem se proto zapakovala, zdřímla si, před půlnocí se marně pokusila probudit máti a vydala do Tesca znovu. Dojela jsem si i pro Harryho Pottera. Přítel nejmilejší obývá asi poloviční byt než já, ale krámů tam má stokrát víc. Pottera jsme nenašli. Byl u mě v knihovně. Loučení bylo smutné. Přítel nejmilejší mi slzel na rameno a snažil se usmívat. Vždyť za měsíc mě tu má zas. Mámu jsem přehnala od televize do postele. Prý že si přivstane.
