29.5.04
Lodní deník - Den čtvrtý
V neděli jsem si přispala. Tatík mě vyzvedával až ve čtvrt na devět. Jeli jsem navštívit báby. Kvůli pražskému maratonu a bouračce na Bytízi jsme se motali maličkými a točitými silničkami. Byla jsem vděčná, že v neděli nebyl žádný provoz, jinak bych tu už nebyla. Tatíkův um řidičský je totiž mizerný.
Bába byla veselá jako vždycky, jen si stěžovala, že kyčle se jí hojí po operaci hůř než ta první. Nechápu, kde se v ní bere tolik energie a radosti. Zase nám ukazovala, co všechno má za vylepšováky, vybavila nás taškami pletených ponožek, kuchyňských chňapek, zástěr a háčkovaných čepečků pro celé příbuzenstvo. Upekli jsme jehně, snědli olivy, kompot, lívance a bábovku, přetáhli z kůlny do stodoly metrák zrní a rozloučili se.
Ještě teď se musím smát bábinu vyprávění, jak dvakrát málem přišla o život. Poprvé na ni spadlo sklo z kredence, podruhé přišel ženich na námluvy. Po uplynutí smutku po dědově smrti ji navštívil soused, kterého ona zve Policajt, protože je neuvěřitelně zvědavý a kontroluje babám tašky, když jdou z nákupu. Vdovec přišel novopečenou vdovu obhlédnout, jestli by to jako nemohli dát dohromady. Bába byla mrtvá smíchy, celá vesnice to už samozřejmě ví a bábiny kamarádky řeší, kdy o něm mají mluvit jako o Policajtovi a kdy jako o Ženichovi.
Na zpáteční cestě jsme se stavili i u druhé báby. S tatíkem se dlouho neviděla a byla z toho tak vykolejená, že si dala popelník na židli, aby mu nepodkuřovala. Její čoklík, co jsem ho neviděla, děsně vyrostl a vypadá opravdu pesovatě. Těším se, že až bába pojede v létě k moři, přidám si ho do smečky. Čoklík byl vesel a skákal vysoko. Skočil i do popelníku. Pobyli jsme chvilku, já zapomněla předat, co jsem předat měla, a tatík mě odvezl domů. Slíbil mi Radúzu, tak jsme se smluvili ještě na pondělí.
Doma jsem koukala na SuperStar. Ježíšmarjá! Že jsem radši nešla spát.
Bába byla veselá jako vždycky, jen si stěžovala, že kyčle se jí hojí po operaci hůř než ta první. Nechápu, kde se v ní bere tolik energie a radosti. Zase nám ukazovala, co všechno má za vylepšováky, vybavila nás taškami pletených ponožek, kuchyňských chňapek, zástěr a háčkovaných čepečků pro celé příbuzenstvo. Upekli jsme jehně, snědli olivy, kompot, lívance a bábovku, přetáhli z kůlny do stodoly metrák zrní a rozloučili se.
Ještě teď se musím smát bábinu vyprávění, jak dvakrát málem přišla o život. Poprvé na ni spadlo sklo z kredence, podruhé přišel ženich na námluvy. Po uplynutí smutku po dědově smrti ji navštívil soused, kterého ona zve Policajt, protože je neuvěřitelně zvědavý a kontroluje babám tašky, když jdou z nákupu. Vdovec přišel novopečenou vdovu obhlédnout, jestli by to jako nemohli dát dohromady. Bába byla mrtvá smíchy, celá vesnice to už samozřejmě ví a bábiny kamarádky řeší, kdy o něm mají mluvit jako o Policajtovi a kdy jako o Ženichovi.
Na zpáteční cestě jsme se stavili i u druhé báby. S tatíkem se dlouho neviděla a byla z toho tak vykolejená, že si dala popelník na židli, aby mu nepodkuřovala. Její čoklík, co jsem ho neviděla, děsně vyrostl a vypadá opravdu pesovatě. Těším se, že až bába pojede v létě k moři, přidám si ho do smečky. Čoklík byl vesel a skákal vysoko. Skočil i do popelníku. Pobyli jsme chvilku, já zapomněla předat, co jsem předat měla, a tatík mě odvezl domů. Slíbil mi Radúzu, tak jsme se smluvili ještě na pondělí.
Doma jsem koukala na SuperStar. Ježíšmarjá! Že jsem radši nešla spát.
