30.5.04
Římské provincie
Z výletu jsem si navezla část svých starých školních papírů k likvidaci, takže budou zase postupně přibývat nějaké užitečné příspěvky. Co se týče autorství textů týkajících se římských reálií: považuju se za spoluautora, protože jsem svá práva k polovině z nich vyměnila za práva k polovině druhé. Kdo by stíhal vypracovat všechny maturitní otázky sám, že ano :o)
provincia
- původní význam: okruh samostatné činnosti římského úředníka
- od roku 227 ACN: římské državy mimo území Itálie
vznik
touha po území, vzrůstající potřeba otroků pro velkostatkářská latifundia (drobní rolníci byli v době vrcholu republiky postiženi dlouhýmii válkami a neobstáli v konkurenci)
1. provincie: západní část Sicílie s Korsikou (po 1. punské válce)
2. provincie: část Hispánie a ostatek Sicílie (po 2. punské válce)
Velký vliv na utváření forem provinciální správy měl senát: lex provinciae (zákon o provincii) - obecná směrnice pro římské správní činitele, v každé jednotlivé provincii různá, ustanovena podle individuálních místních podmínek komisí vyslanou senátem.
Provincie byly sice přímou součástí římského impéria, ale jejich území bylo podřízeno Římu na jiném principu než území tzv. římských spojenců v Itálii. Teritorium provincií se nestalo přímou součástí římského městského státu, který měl mít v impériu dominující postavení jak nad spojenci, tak nad provinciemi. V důsledku toho Římané trvali na nezměněné republikánské ústavě a snažili se dál řídit říši institucemi městského státu a metodami vyplývajícími z městského zřízení. Provinciálové byli považováni za příslušníky impéria, ale právně byli svobodní cizinci - peregrini (neměli právo uzavírat právoplatné sňatky s římskými občany ani se nemohli stát dědici římského občana).
Zpočátku byla správa provincií svěřována praetorům a konzulům, od doby Sullovy (138-78 ACN) působili však konzulové a praetoři nejprve rok v Římě a teprve poté spravovali jakožto prokonzulové a propraetoři provincie jim přikázané. Voleni byli na jeden rok.
Daně odváděné provinciálním obyvatelstvem (vybírané většinou publikány) představovaly pro Řím důležitý zdroj příjmů. Publikáni byli zámožní občané především jezdeckého stavu, kteří si od senátu koupili za paušál právo vybírat daně patřící státní pokladně. Především v provinciích často působili rychlé chudnutí provinciálů. Obyvatelstvo bylo vystaveno tlaku úřednického aparátu, který se rovněž v provinciích obohacoval. Správci nebyli placeni státem, je a jejich doprovod zásobovali domorodci. Často zneužívali svého postavení k vykořisťování, jako např. Verres, správce Sicílie v letech 73-71 ACN, který byl na žádost Sicilanů Ciceronem žalován z vyděračství a pod tíhou důkazů obsažených v Ciceronově první řeči de repetundis se odebral dobrovolně do otroctví. Držitelé půdy byli povinni odvádět daně (z pole část úrody, finanční částku z pastviny). Lichváři půjčovali peníze až na 48% úrok, kdo nesplácel, upadl do otroctví.
Provincie byly považovány za majetek římského národa. Část provinciální půdy byla přeměněna v součást římského státního pozemkového fondu (ager publicus), část dána k dispozici římským kolonistům, kteří v provinciích zakládali kolonie římských občanů. Řada provincií byla touto cestou postupně romanizována. Romanizace byl složitý sociálně-ekonomický proces, jenž spočíval především v šíření vyspělejších forem římského hospodářství. Prvky římské civilizace a zvláště latina se šířily hlavně mezi majetnými vrstvami, které s Římany spolupracovaly.
Limes Romanus (hráz, hranice římské říše) byla přírodní hranice, tvořená řekou nebo pouští, nebo opevnění kolem impéria (příkop a val, např. v severní Africe), příp. palisáda či zeď (v Británii). Nelze ji chápat jako politickou hranici mezi moderními státy, šlo spíše o vojenskou hranici. Z osad v blízkosti vojenských táborů obydlených řadovými provinciály později vznikala města (Kolín nad Rýnem = Colonia Agripiensis, Bonn = Bonna, Mohuč = Mogontiacum, Řezno = Castra Regina, Vídeň = Aquincum). Počátky limitu se datují do doby Augustovy.
Za Augusta byla provedena reforma. I přes Augustovo varování dál nedobývat Římané pokračovali. Největšího rozmachu bylo dosaženo za Trajána (98-117 AD), kdy provincie čítaly 130 miliónů obyvatel a stále se lepšící podmínky a hospodářský rozmach vedly k soběstačnosti provincií. Další reorganizece státní správy proběhly za Diokleciána a za Konstantina. Za císařství propukly v provinciích nepokoje, v nichž nižší vrstvy obyvatelstva bojovaly proti útlaku ze strany Římanů a někdy i místní aristokracie.
Římské provincie od doby Augustovy:
- Sicílie 227, 197 ACN
- Sardinie a Korsika 227 ACN
- Hispánie 197 ACN
- Makedonie 148 ACN
- Épeiros 148 ACN (západní pobřeží Řecka)
- Achaia 146 ACN
- Afrika 146 ACN (záliv Velká Syrta)
- Asia 133 ACN
- Kyréna 74 ACN (Libye u Benghází)
- Bithýnie 74? ACN (Turecko u průlivu mezi Černým a Středozemním mořem)
- Bithýnie-Pontus 64 ACN
- Sýrie 64 ACN
- Galie 51 ACN (Francie)
- Egypt 30 ACN
- Numidie 25 ACN (u Kartága - Tunis)
- Kilikie 17 AD (Turecko nad Kyprem)
- pobřeží Dalmácie (Jugoslávie)
Dočasně římskými provinciemi:
- Germánie až k Labi 5 ACN
- Raetie 15-13 ACN (od pramenů Rýna severně k Dunaji)
- Norikum 16-15 ACN (od Terstu severně k Dunaji)
- Illyricum: Pannonie 12-9 ACN (Maďarsko), vnitrozemí Dalmácie, Moesie 15 AD (Bulharsko jižně od Dunaje)
Římské provincie v letech 14-98 AD:
- Kappadokie 18 AD (středojižní Turecko, jižně od Kayseri)
- Mauretánie 40 AD (od Gibraltaru po Alžír)
- Lykie 43 AD (jihozápadní Malá Asie)
- Británie 44 AD
- Moesie 44 AD
- Thrákie 46 AD (jižní Bulharsko, severní Řecko, východní Makedonie)
- Kommagéné 72 AD (na rozhraní Kilikie, Sýrie a Mezopotámie)
Římské provincie za Trajána:
- Arabie 106 AD
- Dákie 106 AD (Rumunsko)
provincia
- původní význam: okruh samostatné činnosti římského úředníka
- od roku 227 ACN: římské državy mimo území Itálie
vznik
touha po území, vzrůstající potřeba otroků pro velkostatkářská latifundia (drobní rolníci byli v době vrcholu republiky postiženi dlouhýmii válkami a neobstáli v konkurenci)
1. provincie: západní část Sicílie s Korsikou (po 1. punské válce)
2. provincie: část Hispánie a ostatek Sicílie (po 2. punské válce)
Velký vliv na utváření forem provinciální správy měl senát: lex provinciae (zákon o provincii) - obecná směrnice pro římské správní činitele, v každé jednotlivé provincii různá, ustanovena podle individuálních místních podmínek komisí vyslanou senátem.
Provincie byly sice přímou součástí římského impéria, ale jejich území bylo podřízeno Římu na jiném principu než území tzv. římských spojenců v Itálii. Teritorium provincií se nestalo přímou součástí římského městského státu, který měl mít v impériu dominující postavení jak nad spojenci, tak nad provinciemi. V důsledku toho Římané trvali na nezměněné republikánské ústavě a snažili se dál řídit říši institucemi městského státu a metodami vyplývajícími z městského zřízení. Provinciálové byli považováni za příslušníky impéria, ale právně byli svobodní cizinci - peregrini (neměli právo uzavírat právoplatné sňatky s římskými občany ani se nemohli stát dědici římského občana).
Zpočátku byla správa provincií svěřována praetorům a konzulům, od doby Sullovy (138-78 ACN) působili však konzulové a praetoři nejprve rok v Římě a teprve poté spravovali jakožto prokonzulové a propraetoři provincie jim přikázané. Voleni byli na jeden rok.
Daně odváděné provinciálním obyvatelstvem (vybírané většinou publikány) představovaly pro Řím důležitý zdroj příjmů. Publikáni byli zámožní občané především jezdeckého stavu, kteří si od senátu koupili za paušál právo vybírat daně patřící státní pokladně. Především v provinciích často působili rychlé chudnutí provinciálů. Obyvatelstvo bylo vystaveno tlaku úřednického aparátu, který se rovněž v provinciích obohacoval. Správci nebyli placeni státem, je a jejich doprovod zásobovali domorodci. Často zneužívali svého postavení k vykořisťování, jako např. Verres, správce Sicílie v letech 73-71 ACN, který byl na žádost Sicilanů Ciceronem žalován z vyděračství a pod tíhou důkazů obsažených v Ciceronově první řeči de repetundis se odebral dobrovolně do otroctví. Držitelé půdy byli povinni odvádět daně (z pole část úrody, finanční částku z pastviny). Lichváři půjčovali peníze až na 48% úrok, kdo nesplácel, upadl do otroctví.
Provincie byly považovány za majetek římského národa. Část provinciální půdy byla přeměněna v součást římského státního pozemkového fondu (ager publicus), část dána k dispozici římským kolonistům, kteří v provinciích zakládali kolonie římských občanů. Řada provincií byla touto cestou postupně romanizována. Romanizace byl složitý sociálně-ekonomický proces, jenž spočíval především v šíření vyspělejších forem římského hospodářství. Prvky římské civilizace a zvláště latina se šířily hlavně mezi majetnými vrstvami, které s Římany spolupracovaly.
Limes Romanus (hráz, hranice římské říše) byla přírodní hranice, tvořená řekou nebo pouští, nebo opevnění kolem impéria (příkop a val, např. v severní Africe), příp. palisáda či zeď (v Británii). Nelze ji chápat jako politickou hranici mezi moderními státy, šlo spíše o vojenskou hranici. Z osad v blízkosti vojenských táborů obydlených řadovými provinciály později vznikala města (Kolín nad Rýnem = Colonia Agripiensis, Bonn = Bonna, Mohuč = Mogontiacum, Řezno = Castra Regina, Vídeň = Aquincum). Počátky limitu se datují do doby Augustovy.
Za Augusta byla provedena reforma. I přes Augustovo varování dál nedobývat Římané pokračovali. Největšího rozmachu bylo dosaženo za Trajána (98-117 AD), kdy provincie čítaly 130 miliónů obyvatel a stále se lepšící podmínky a hospodářský rozmach vedly k soběstačnosti provincií. Další reorganizece státní správy proběhly za Diokleciána a za Konstantina. Za císařství propukly v provinciích nepokoje, v nichž nižší vrstvy obyvatelstva bojovaly proti útlaku ze strany Římanů a někdy i místní aristokracie.
Římské provincie od doby Augustovy:
- Sicílie 227, 197 ACN
- Sardinie a Korsika 227 ACN
- Hispánie 197 ACN
- Makedonie 148 ACN
- Épeiros 148 ACN (západní pobřeží Řecka)
- Achaia 146 ACN
- Afrika 146 ACN (záliv Velká Syrta)
- Asia 133 ACN
- Kyréna 74 ACN (Libye u Benghází)
- Bithýnie 74? ACN (Turecko u průlivu mezi Černým a Středozemním mořem)
- Bithýnie-Pontus 64 ACN
- Sýrie 64 ACN
- Galie 51 ACN (Francie)
- Egypt 30 ACN
- Numidie 25 ACN (u Kartága - Tunis)
- Kilikie 17 AD (Turecko nad Kyprem)
- pobřeží Dalmácie (Jugoslávie)
Dočasně římskými provinciemi:
- Germánie až k Labi 5 ACN
- Raetie 15-13 ACN (od pramenů Rýna severně k Dunaji)
- Norikum 16-15 ACN (od Terstu severně k Dunaji)
- Illyricum: Pannonie 12-9 ACN (Maďarsko), vnitrozemí Dalmácie, Moesie 15 AD (Bulharsko jižně od Dunaje)
Římské provincie v letech 14-98 AD:
- Kappadokie 18 AD (středojižní Turecko, jižně od Kayseri)
- Mauretánie 40 AD (od Gibraltaru po Alžír)
- Lykie 43 AD (jihozápadní Malá Asie)
- Británie 44 AD
- Moesie 44 AD
- Thrákie 46 AD (jižní Bulharsko, severní Řecko, východní Makedonie)
- Kommagéné 72 AD (na rozhraní Kilikie, Sýrie a Mezopotámie)
Římské provincie za Trajána:
- Arabie 106 AD
- Dákie 106 AD (Rumunsko)
