Blocek

napomínala nás maminka, když jsme se na zadním sedadle pošťuchovali, pamětliva odstrašujícího příkladu známého, který za jízdy pacifikoval fackující se vnoučata, až naboural ve sloupu.

Dneska jsem si tu větičku opakovala pořád dokola. Popojížděla jsem v koloně a ve zpětném zrcátku s obavou sledovala auto za mnou. Řidička postaršího vozu diskutovala se spolujezdcem a s tím na zadním sedadle se vyloženě hádala. Očividně příliš nezvládala multitasking, takže mi pokaždé dobržďovala na poslední chvíli těsně za zadkem. Jelikož jsem si před pár lety na vlastní kůži vyzkoušela, jak dlouhou brzdnou dráhu má auto, jehož brzy brdí na padesát procent, byla jsem značně neklidná.

Asi po dvaceti minutách mi došla trpělivost a zbaběle jsem se narvala do vedlejšího, ještě pomalejšího pruhu. Moc jsem si nepolepšila. O auto přede mnou se řidič přel asi sám se sebou, výsledkem čehož bylo, že sledoval čáru oddělující pruhy od sebe a nemohl se rozhodnout ani pro jeden z nich. Větička napadla i auto přede mnou, které po chvíli té krasojízdy začalo troubit, což váhajícímu dopomohlo k rozhodnutí.

Jak se ale troubí dozadu?