Blocek

Nastává mé nejmilejší období, čas největších změn a s ním i čas na malé zhodnocení. Před rokem jsem se rozhodla změnit celý život a založit si blog. Ne, že by založení blogu můj život změnilo, ale obě události se tak nějak sešly.

A jak to vypadá dneska? Nic převratného. Opět jsem víceméně usazená, neklidné a nejisté měsíce jsou pryč, nepravidelnost se stala pravidelností a pravidlem. Přátelství a přítelství poklidně plyne, všechen chaos a bouře se jakoby unavily a rezignovaly. Spodní víry jsou zrádné, ale prozatím tiché.

Z Blocku altruistického se stal Blocek egoistický, oddělený tříměsíční pauzou, kdy jsem se stěhovala a válčila s hlupáctvím poskytovatele připojení. Blocek se stěhoval třikrát, což by mohlo na pár let stačit. I přesto získal pravidelného čtenáře, stálého komentátora Johnyho a s přihlédnutím ke vzneseným dotazům snad i poskytl užitečné informace kolemjdoucímu.

Kam jsem tedy došla? Těžko říct, cíl jsem nestanovovala. Rozhodně jsem se po cestě mnohé naučila a překvapila tak nejen sebe (že jsem vůbec něčeho takového schopná), ale i ty, kteří netuší, kde a jak jsem se to mohla naučit. Dopracovala jsem se k podobě, která se mi zamlouvá a která je, jak doufám, snesitelná i pro oči druhých. Rudá je vášeň, nenávist, radost i snění za pevně sevřenými víčky ve slunečním žáru. Rudá je korida ženského a mužského světa.

Samotná cesta je důležitější než cíl. Pořádám si myšlenky, nevadí mi, že se rozeběhnu a pak zapomenu, kam vlastně (viz pokus o pravidelné čtení na dobrou noc). Mám kam napsat, co se mi honí hlavou ve sprše (možná by měl podtitul znít právě tak), protože to je to místo, kde bloguju :o)

Přečetla jsem spoustu cizích blogů a příběhů, málokdy je nějak komentovala. Možná nejsem dost pohotová, možná mi připadá nepatřičné něco poznamenávat, možná chci jenom číst a neplácat za každou cenu jako jeden mně osobně nesympatický komentátor.

V každém případě mě těší číst ostatní a sem tam si něco napsat. A dokud je to radost, hodlám pokračovat.