31.5.04
Založení Říma - tradice a skutečnost
Tradice
Aeneas, bájný hrdina trojské války, syn dardanského krále Anchísa a bohyně Venuše, se jako jediný z trojských vůdců zachránil z hořícího města a vyvedl odtud svého otce Anchísa (podle Vergilia i syna Ascania), manželka Kreúsa (dcera trojského krále Priama) zahynula v troskách. Na příkaz Iova vyplul s trojskými uprchlíky na západ, aby si našel novou vlast v Itálii.
Plavil se celkem sedm let (během plavby mu zemřel otec, na Krétě se málem stal obětí moru, setkal se s Harpyjemi, Kyklópy, unikl Skylle a Charybdě, bouře jej zanesla ke břehům Kartága, kde se do něj zamilovala královna Dídó, kterou však musel na Iovův příkaz opustit) a nakonec přistál na italském pobřeží. Ihned se vypravil do Kúm, aby se v tamější věštírně dotázal, kde se má usadit. Věštkyně Sibylla jej doprovodila do podsvětí, kde se setkal s duchem svého otce. Podle jeho rady pak vplul do ústí řeky Tiberu a založil tam město.
Avšak obyvatelé tohoto území, Latinové, a jejich král Latinus se rozhodli proti vetřelcům bránit. Podle jedné verze sjednal latinský král mír s Trójany až po porážce svého vojska, podle druhé prý ještě před vypuknutím boje vyzval vůdce příchozích k rozmluvě, a když se dozvěděl, kdo Aeneas je a proč přichází, ustoupil mu bez boje. Na důkaz přátelství dal pak Latinus Aeneovi za ženu svou dceru Lavinii (z tohoto manželství se narodil syn Ascanius); nově založené město nazve Aeneas podle ní Lavinium.
Zanedlouho byli Trójané a Latinové napadeni rutulským králem Turnem, jemuž byla Lavinie přislíbena před Aeneovým příchodem a který proto vyhlásil válku Aeneovi a zároveň i Latinovi. Král Latinus v boji padl, ale rutulské vojsko bylo odraženo. Rutulové se spojili s Etrusky a znovu zaútočili, Aeneas byl zabit, Latinové však opět zvítězili.
Aeneův syn Ascanius (= Iulus), mytický praotec rodu Iuliů (např. Gaius Iulius Caesar), přenechal město matce (nevlastní? - neví se, jestli byl synem Kreúsinie nebo Lavinie) a založil nové, jež bylo nazváno Alba Longa.
Romulus a Remus byli syny boha Marta a vestálky Rhey Silvie, dcery Numitora, mytického krále Alby Longy. Po jejich narození byla jejich matka na rozkaz svého strýce Amulia, jenž Numitora zbavil vlády, utopena v Tiberu (anebo uvězněna, anebo ji před utonutím zachránil bůh Tiberus) a novorozeňata byla puštěna po proudu. Děti však byly šťastnou náhodou zachráněny, ujala se jich vlčice a odkojila je. Později je vychovávali pastýři. Když bratři dospěli, odešli do Alby Longy, byli Numitorem poznáni, zabili Amulia a svému dědovi vrátili vládu. Když se pak sami chystali založit nové město na místě, kde vyrostli, vznikl mezi nimi spor, po kom z nich se bude město jmenovat a kdo mu bude vládnout. Byli dvojčata, takže žádný nemohl ustoupit z úcty ke staršímu. Rozhodli se tedy, že budoucího vládce vyberou bohové, a odebrali se pozorovat let ptáků (auspicia) - Romulus na Palatinum, Remus na Aventin. Věštné znamení (šest supů) se prý ukázalo dříve Removi. Když už bylo oznámeno, objevil se dvojnásobný počet supů Romulovi. Oba bratry pozdravil zástup jejich přívrženců jako krále. Jedni považovali za rozhodující počet, druzí čas. Hádka přerostla v bitku, ve které byl Remus zabit. Podle rozšířenější verze přeskočil Remus na posměch bratrovi nové hradby (či brázdu, která vymezovala jejich obvod) a Romulus ho za to zabil. Vlády se tedy zmocnil Romulus a město bylo nazváno jeho jménem.
Doba královská
Romulus
- zakladatel Říma, první král; aby město zalidnil, otevřel v něm azyl pro vyhnance a uprchlíky
- ve městě byli pouze muži, proto sezval okolní obyvatelstvo, hlavně Sabiny, k slavnostním hrám, při kterých Římané unesli jejich ženy a dcery. Sabinský král Titus Tatius pak vytáhl s vojskem proti Římu, ale než došlo k boji, vrhly se Sabinky mezi obě znepřátelené strany a smířily je. Romulus vládl společně s Titem Tatiem až do jeho smrti, pak byl králem opět sám.
- když konal vojenskou přehlídku, strhla se bouře a prý byl vzat na nebe a stal se bohem Quirinem (tento kult podporovali zvláště Caesar a Augustus; Quirinus byl původně ochranné božstvo Quirinalu a jeho obyvatel, Sabinů)
Numa Pompilius
- původem Sabin; podle tradice tvůrce sakrálního zřízení, kultu bohů, nejstarších zákonů (zákony jsou božského původu), založil kněžské i řemeslnické sbory (jeho postava mohla vzniknout ze snahy nalézt konkrétního původceke každého jevu nebo instituce)
Tullus Hostilius
- podmanitel Alby Longy
- osídlil pahorek Caelium, vedl vítězné boje se Sabiny
- zabit bleskem, když konal nenáležitě obřady Iovovi
Ancus Marcius
- zakladatel ostijského přístavu
- opevnil vrch Ianiculus v Římě, postavil první most přes řeku Tiber
- vyznamenal se v boji s Latiny
Tarquiniové (etruští králové)
Tarquinius Priscus (zvaný Starý)
- zakladatel řady významných římských staveb: Circus Maximus, Cloaca maxima
- vítěz nad Sabiny a Latiny
Servius Tullius
- údajně syn otrokyně
- serviovské zřízení
- Serviova hradba (pravděpodobně vznikla až ve 4. století ACN) opevnila 'Řím čtyř okresů' (viz 4 tribue); hradby zůstaly zčásti zachovány i s branami
Tarquinius Superbus (zvaný Zpupný)
- syn Tarquinia Prisca
- jeho syn Sextus znásilnil Lukrécii, která se pak zabila a následovalo povstání, král byl svržen a zabit
- datum svržení (rok 510) je shodné s vyhnáním Peisistratovců z Athén
Legendární tradice zachovala především v líčení vlády posledních králů stopy skutečného historického vývoje: etruská nadvláda, odstranění starého rodového (prvobytně pospolného) zřízení a přechod ke státu patricijsko-plebejskému (serviovské zřízení).
Skutečnost
Nejstarší archeologicky doložená sídliště na území pozdějšího Říma pocházejí z 10. století ACN. Na mons Palatinus se usadilo obyvatelstvo latinského původu, osada se nazývala podle čtvercového půdorysu Roma quadrata. Další pahorky - Esquilinus, Quirinalis, Viminalis - byly asi od 9. století ACN osídleny Sabiny (pastevci, zemědělci). Na některých místech sídlili též Etruskové, kteří pronikali na jih od Tiberu v době svého rozmachu, v 8.-7. století.
Snad v polovině 8. století ACN splynula pod etruskou nadvládou sídliště na Palatinu a Esquilinu v jednu osadu, základ města Říma. Archeologické údaje zhruba odpovídají římské tradici, opírající se o literární podání, jež klade počátek Říma (splynutí dvou nebo více osad) nejčastěji do roku 753 (začátek římského letopočtu - ab urbe condita = a.u.c.).
Pro Etrusky mělo římské území důležitost i proto, že tvořilo spojnici mezi jižní Etrurií a Kampanií. Odvodnili bažiny na rovině mezi pahorky (Cloaca maxima) a díky tomu vzniklo Forum Romanum. S cílem dát městu také společné kultovní středisko, začali Etruskové budovat na Capitoliu chrám, zasvěcený božské trojici (Jupiter, Juno, Minerva). Zprostředkovali náboženské představy, které se v Římě staly součástí víry a níboženských obřadů. Na tomto pahorku byla rovněž vystavěna pevnost, která sloužila jako vojenské a administrativní centrum města. Z etruského prostředí pocházejí rovněž pojem imperia (svrchovaná vládní moc) a jeho symbol fasces (pruty ovinuté červeným řemením se sekyrou uprostřed) a sella curulis. V čele města stál král, který měl moc vojenskou, správní i náboženskou.
V etruském Římě byla etruština běžně známým jazykem (svědčí o tom etruské nápisy na římském území), písmo převzali Římané rovněž od Etrusků (kteří je přejali od Řeků a ti zase od Féničanů). První písemné památky pocházejí ze 7.-6. století ACN.
Okolnost, že Řím vstoupil do historie jako jedno z etruských měst, nebyla přijatelná pro pozdější římské historiky, kteří proto vytvořili mýty o založení města Romulem a Remem a mýty o sedmi římských králích.
V době královské se etruský Řím sice rychle rozvíjel, ale ve stínu silnějších jihoetruských městských států.
Co se týče správní organizace, dělilo se obyvatelstvo nejprve do rodů. Deset rodů se sdružilo do jedné kurie (curia), deset kurií do jedné tribue (tribus). Tribue byly celkem tři - Titienses, Ramnes, Luceres. Podle kurií se organizovalo v době válečného nebezpečí vojsko a scházel sněm (comitia curiata), jehož pravomoci byly však velmi omezené, protože veškerou moc na sebe soustřeďoval král (mezi pravomoci kurijního sněmu asi patřila volba krále, ale ta se zužovala pouze na potvrzení kandidáta navrženého senátem). Senát byl poradním sborem králů a měl podle tradice tři sta členů (každý rod měl pravděpodobně jednoho zástupce).
Obyvatelé Říma se živili především jako zemědělci a chovatelé dobytka. Pracovní sílu tvořili hlavně svobodní občané, otroctví nemělo v této době velký význam. Řemesla se vyvíjela jen pomalu a omezovala se na keramiku, zpracování kovu, kamene a dřeva.
V 6. století ACN proběhla přeměna Říma v městský stát. Pro tuto dobu je charakteristický rozvoj soukromého vlastnictví a prohlubující se majetková diferenciace. Došlo k velkému nárůstu obyvatel - nově příchozí byli sice svobodnými občany, ale (až do reformy Servia Tullia) stáli nezačleněni do rodů, mimo politickou a správní organizaci původního obyvatelstva, což vedlo k následnému rozdělení obyvatel na patricie (od pater - ti, kdo mají vznešené otce; potomci nejstarších obyvatel Říma) a plebeje (potomci přistěhovalců; nesměli uzavírat s patricii právoplatný občanský sňatek, zastávat vyšší úřady).
Reforma, připisovaná Serviu Tulliovi, nastolila nový systém správní organizace. Podle něj se obyvatelstvo již nedělilo do tří tribuí rodových, ale do čtyř tribuí místních - t. Suburana (Succusana), Palatina, Esquilina, Collina - a rozčlenilo se podle majetkového censu do pěti tříd (classes), které se dělily dále na setniny (centuriae). Podle zámožnosti pak byla odstupňována práva i povinnosti, zejm. daňové a vojenské. Chudina byla zařazena mimo třídy (proletarii). Ve sněmu zvaném comitia centuriata hlasovaly nejdříve setniny tříd nejzámožnějších, takže pro bohaté bylo snadné ostatní přehlasovat a dosáhnout všeho rozhodování ve státě už hlasováním první třídy.
K oslabení a rozkladu rodového zřízení vedly zvýšený počet obyvatelstva, šíření soukromého vlastnictví a růst významu občanů, kteří nebyli členy vlivných rodů.
Království mohlo zaniknout postupným omezováním moci krále, až mu zbyla jen podřízená sakrální funkce, nebo vyvrcholením konfliktu mezi králem a aristokracií (o politická práva) spolu s lidem, který nechtěl dále snášet despotismus královlády (podrobovat se pracovní povinnosti uvalované na svobodné občany při veřejných stavbách apod.).
Poznámka: Nejsem si už jistá, z jakým zdrojů bylo čerpáno, nicméně pozor na ideologické podtóny.
Aeneas, bájný hrdina trojské války, syn dardanského krále Anchísa a bohyně Venuše, se jako jediný z trojských vůdců zachránil z hořícího města a vyvedl odtud svého otce Anchísa (podle Vergilia i syna Ascania), manželka Kreúsa (dcera trojského krále Priama) zahynula v troskách. Na příkaz Iova vyplul s trojskými uprchlíky na západ, aby si našel novou vlast v Itálii.
Plavil se celkem sedm let (během plavby mu zemřel otec, na Krétě se málem stal obětí moru, setkal se s Harpyjemi, Kyklópy, unikl Skylle a Charybdě, bouře jej zanesla ke břehům Kartága, kde se do něj zamilovala královna Dídó, kterou však musel na Iovův příkaz opustit) a nakonec přistál na italském pobřeží. Ihned se vypravil do Kúm, aby se v tamější věštírně dotázal, kde se má usadit. Věštkyně Sibylla jej doprovodila do podsvětí, kde se setkal s duchem svého otce. Podle jeho rady pak vplul do ústí řeky Tiberu a založil tam město.
Avšak obyvatelé tohoto území, Latinové, a jejich král Latinus se rozhodli proti vetřelcům bránit. Podle jedné verze sjednal latinský král mír s Trójany až po porážce svého vojska, podle druhé prý ještě před vypuknutím boje vyzval vůdce příchozích k rozmluvě, a když se dozvěděl, kdo Aeneas je a proč přichází, ustoupil mu bez boje. Na důkaz přátelství dal pak Latinus Aeneovi za ženu svou dceru Lavinii (z tohoto manželství se narodil syn Ascanius); nově založené město nazve Aeneas podle ní Lavinium.
Zanedlouho byli Trójané a Latinové napadeni rutulským králem Turnem, jemuž byla Lavinie přislíbena před Aeneovým příchodem a který proto vyhlásil válku Aeneovi a zároveň i Latinovi. Král Latinus v boji padl, ale rutulské vojsko bylo odraženo. Rutulové se spojili s Etrusky a znovu zaútočili, Aeneas byl zabit, Latinové však opět zvítězili.
Aeneův syn Ascanius (= Iulus), mytický praotec rodu Iuliů (např. Gaius Iulius Caesar), přenechal město matce (nevlastní? - neví se, jestli byl synem Kreúsinie nebo Lavinie) a založil nové, jež bylo nazváno Alba Longa.
Romulus a Remus byli syny boha Marta a vestálky Rhey Silvie, dcery Numitora, mytického krále Alby Longy. Po jejich narození byla jejich matka na rozkaz svého strýce Amulia, jenž Numitora zbavil vlády, utopena v Tiberu (anebo uvězněna, anebo ji před utonutím zachránil bůh Tiberus) a novorozeňata byla puštěna po proudu. Děti však byly šťastnou náhodou zachráněny, ujala se jich vlčice a odkojila je. Později je vychovávali pastýři. Když bratři dospěli, odešli do Alby Longy, byli Numitorem poznáni, zabili Amulia a svému dědovi vrátili vládu. Když se pak sami chystali založit nové město na místě, kde vyrostli, vznikl mezi nimi spor, po kom z nich se bude město jmenovat a kdo mu bude vládnout. Byli dvojčata, takže žádný nemohl ustoupit z úcty ke staršímu. Rozhodli se tedy, že budoucího vládce vyberou bohové, a odebrali se pozorovat let ptáků (auspicia) - Romulus na Palatinum, Remus na Aventin. Věštné znamení (šest supů) se prý ukázalo dříve Removi. Když už bylo oznámeno, objevil se dvojnásobný počet supů Romulovi. Oba bratry pozdravil zástup jejich přívrženců jako krále. Jedni považovali za rozhodující počet, druzí čas. Hádka přerostla v bitku, ve které byl Remus zabit. Podle rozšířenější verze přeskočil Remus na posměch bratrovi nové hradby (či brázdu, která vymezovala jejich obvod) a Romulus ho za to zabil. Vlády se tedy zmocnil Romulus a město bylo nazváno jeho jménem.
Doba královská
Romulus
- zakladatel Říma, první král; aby město zalidnil, otevřel v něm azyl pro vyhnance a uprchlíky
- ve městě byli pouze muži, proto sezval okolní obyvatelstvo, hlavně Sabiny, k slavnostním hrám, při kterých Římané unesli jejich ženy a dcery. Sabinský král Titus Tatius pak vytáhl s vojskem proti Římu, ale než došlo k boji, vrhly se Sabinky mezi obě znepřátelené strany a smířily je. Romulus vládl společně s Titem Tatiem až do jeho smrti, pak byl králem opět sám.
- když konal vojenskou přehlídku, strhla se bouře a prý byl vzat na nebe a stal se bohem Quirinem (tento kult podporovali zvláště Caesar a Augustus; Quirinus byl původně ochranné božstvo Quirinalu a jeho obyvatel, Sabinů)
Numa Pompilius
- původem Sabin; podle tradice tvůrce sakrálního zřízení, kultu bohů, nejstarších zákonů (zákony jsou božského původu), založil kněžské i řemeslnické sbory (jeho postava mohla vzniknout ze snahy nalézt konkrétního původceke každého jevu nebo instituce)
Tullus Hostilius
- podmanitel Alby Longy
- osídlil pahorek Caelium, vedl vítězné boje se Sabiny
- zabit bleskem, když konal nenáležitě obřady Iovovi
Ancus Marcius
- zakladatel ostijského přístavu
- opevnil vrch Ianiculus v Římě, postavil první most přes řeku Tiber
- vyznamenal se v boji s Latiny
Tarquiniové (etruští králové)
Tarquinius Priscus (zvaný Starý)
- zakladatel řady významných římských staveb: Circus Maximus, Cloaca maxima
- vítěz nad Sabiny a Latiny
Servius Tullius
- údajně syn otrokyně
- serviovské zřízení
- Serviova hradba (pravděpodobně vznikla až ve 4. století ACN) opevnila 'Řím čtyř okresů' (viz 4 tribue); hradby zůstaly zčásti zachovány i s branami
Tarquinius Superbus (zvaný Zpupný)
- syn Tarquinia Prisca
- jeho syn Sextus znásilnil Lukrécii, která se pak zabila a následovalo povstání, král byl svržen a zabit
- datum svržení (rok 510) je shodné s vyhnáním Peisistratovců z Athén
Legendární tradice zachovala především v líčení vlády posledních králů stopy skutečného historického vývoje: etruská nadvláda, odstranění starého rodového (prvobytně pospolného) zřízení a přechod ke státu patricijsko-plebejskému (serviovské zřízení).
Skutečnost
Nejstarší archeologicky doložená sídliště na území pozdějšího Říma pocházejí z 10. století ACN. Na mons Palatinus se usadilo obyvatelstvo latinského původu, osada se nazývala podle čtvercového půdorysu Roma quadrata. Další pahorky - Esquilinus, Quirinalis, Viminalis - byly asi od 9. století ACN osídleny Sabiny (pastevci, zemědělci). Na některých místech sídlili též Etruskové, kteří pronikali na jih od Tiberu v době svého rozmachu, v 8.-7. století.
Snad v polovině 8. století ACN splynula pod etruskou nadvládou sídliště na Palatinu a Esquilinu v jednu osadu, základ města Říma. Archeologické údaje zhruba odpovídají římské tradici, opírající se o literární podání, jež klade počátek Říma (splynutí dvou nebo více osad) nejčastěji do roku 753 (začátek římského letopočtu - ab urbe condita = a.u.c.).
Pro Etrusky mělo římské území důležitost i proto, že tvořilo spojnici mezi jižní Etrurií a Kampanií. Odvodnili bažiny na rovině mezi pahorky (Cloaca maxima) a díky tomu vzniklo Forum Romanum. S cílem dát městu také společné kultovní středisko, začali Etruskové budovat na Capitoliu chrám, zasvěcený božské trojici (Jupiter, Juno, Minerva). Zprostředkovali náboženské představy, které se v Římě staly součástí víry a níboženských obřadů. Na tomto pahorku byla rovněž vystavěna pevnost, která sloužila jako vojenské a administrativní centrum města. Z etruského prostředí pocházejí rovněž pojem imperia (svrchovaná vládní moc) a jeho symbol fasces (pruty ovinuté červeným řemením se sekyrou uprostřed) a sella curulis. V čele města stál král, který měl moc vojenskou, správní i náboženskou.
V etruském Římě byla etruština běžně známým jazykem (svědčí o tom etruské nápisy na římském území), písmo převzali Římané rovněž od Etrusků (kteří je přejali od Řeků a ti zase od Féničanů). První písemné památky pocházejí ze 7.-6. století ACN.
Okolnost, že Řím vstoupil do historie jako jedno z etruských měst, nebyla přijatelná pro pozdější římské historiky, kteří proto vytvořili mýty o založení města Romulem a Remem a mýty o sedmi římských králích.
V době královské se etruský Řím sice rychle rozvíjel, ale ve stínu silnějších jihoetruských městských států.
Co se týče správní organizace, dělilo se obyvatelstvo nejprve do rodů. Deset rodů se sdružilo do jedné kurie (curia), deset kurií do jedné tribue (tribus). Tribue byly celkem tři - Titienses, Ramnes, Luceres. Podle kurií se organizovalo v době válečného nebezpečí vojsko a scházel sněm (comitia curiata), jehož pravomoci byly však velmi omezené, protože veškerou moc na sebe soustřeďoval král (mezi pravomoci kurijního sněmu asi patřila volba krále, ale ta se zužovala pouze na potvrzení kandidáta navrženého senátem). Senát byl poradním sborem králů a měl podle tradice tři sta členů (každý rod měl pravděpodobně jednoho zástupce).
Obyvatelé Říma se živili především jako zemědělci a chovatelé dobytka. Pracovní sílu tvořili hlavně svobodní občané, otroctví nemělo v této době velký význam. Řemesla se vyvíjela jen pomalu a omezovala se na keramiku, zpracování kovu, kamene a dřeva.
V 6. století ACN proběhla přeměna Říma v městský stát. Pro tuto dobu je charakteristický rozvoj soukromého vlastnictví a prohlubující se majetková diferenciace. Došlo k velkému nárůstu obyvatel - nově příchozí byli sice svobodnými občany, ale (až do reformy Servia Tullia) stáli nezačleněni do rodů, mimo politickou a správní organizaci původního obyvatelstva, což vedlo k následnému rozdělení obyvatel na patricie (od pater - ti, kdo mají vznešené otce; potomci nejstarších obyvatel Říma) a plebeje (potomci přistěhovalců; nesměli uzavírat s patricii právoplatný občanský sňatek, zastávat vyšší úřady).
Reforma, připisovaná Serviu Tulliovi, nastolila nový systém správní organizace. Podle něj se obyvatelstvo již nedělilo do tří tribuí rodových, ale do čtyř tribuí místních - t. Suburana (Succusana), Palatina, Esquilina, Collina - a rozčlenilo se podle majetkového censu do pěti tříd (classes), které se dělily dále na setniny (centuriae). Podle zámožnosti pak byla odstupňována práva i povinnosti, zejm. daňové a vojenské. Chudina byla zařazena mimo třídy (proletarii). Ve sněmu zvaném comitia centuriata hlasovaly nejdříve setniny tříd nejzámožnějších, takže pro bohaté bylo snadné ostatní přehlasovat a dosáhnout všeho rozhodování ve státě už hlasováním první třídy.
K oslabení a rozkladu rodového zřízení vedly zvýšený počet obyvatelstva, šíření soukromého vlastnictví a růst významu občanů, kteří nebyli členy vlivných rodů.
Království mohlo zaniknout postupným omezováním moci krále, až mu zbyla jen podřízená sakrální funkce, nebo vyvrcholením konfliktu mezi králem a aristokracií (o politická práva) spolu s lidem, který nechtěl dále snášet despotismus královlády (podrobovat se pracovní povinnosti uvalované na svobodné občany při veřejných stavbách apod.).
Poznámka: Nejsem si už jistá, z jakým zdrojů bylo čerpáno, nicméně pozor na ideologické podtóny.
