Blocek

Soužití Čechů, Němců a Židů nebylo před 2. světovou válkou v Čechách ničím výjimečným. Různé kultury žily vedle sebe, navzájem se ovlivňovaly a prolínaly. Je velmi zajímavé a poučné podívat se na vlastní kulturu a jazyk z hlediska někoho, kdo je velmi dobře zná, a snaží se je zprostředkovat neznalým.

Tak je tomu u Götze Fehra (1918?1982), který nám dává svou německy psanou knihou povídek "Böhmisches Kursbuch" ("Němský jízdní řád"; kniha je rozdělena do sedmi částí, které se nazývají např. Letní jízdní řád, Dálkové spoje apod.) nahlédnout do života lidí různých národností v Českých Budějovicích před 2. světovou válkou. Autor vzpomíná na své dětství a mládí, na setkávání s nejrůznějšími místními postavičkami, přičemž pokračuje v záměru, který si vytyčil již ve "Fernkurs in Böhmisch" ("Dálkový kurs němštiny"; Hamburg: Hoffmann und Campe, 1977), a sice, že čtenáře líčením svého mládí a tehdejšího života v Budějovicích zasvětí do krás české němčiny a kultury.

Zatímco první díl, tedy "Fernkurs in Böhmisch", je především praktickým úvodem do "němštiny" neboli české lámané němčiny, v pokračování se dovídáme více o rodině a známých Kecínka Féra a s "pravopisem" je dosud neobeznámený čtenář seznámen ve třech krátkých shrnutích. "Němštinou" jsou psané již i celé povídky, nejen určité citátové pasáže, jak je tomu u Fernkursu, protože se předpokládá, že čtenář je již pokročilý, a tudíž schopen číst v "němštině".

V čem spočívá "němština" a jak vznikla? Autor vysvětluje její vznik Božím zásahem po babylónském zmatení jazyků, kdy Bůh, aby napravil svou chybu, vyvolil Budějovice za město, kde se jazyky opět spojí v jeden. Je to směsice němčiny, češtiny a jidiš. Specifikem je transkripce, která používá pro němčinu české znaky. Fehr si ji nemůže vynachválit, protože znamená až padesátiprocentní úsporu písmen (Schnee = Šné). Dalšími znaky jsou odlišná výslovnost a používání českých výrazů. "Němština" má českou výslovnost, takže zní jako němčina někoho, kdo v životě neslyšel žádného Němce a nic o fonetických pravidlech, jako jsou přehlásky, rozdíly v kvantitě a kvalitě vokálů, znělost a neznělost, napjatost a nenapjatost konsonantů. Právě tento prvek je velice zajímavý. Pro pochopení Fehrova textu není nutná dokonalá znalost němčiny po stránce slovní zásoby, ale aspoň minimální znalost mechanismů, podle nichž se mění německá výslovnost v českou. Pokud čtenáři nedojde, že německá hláska "b" není stejná jako česká, ale že obsahuje i něco z českého "p", nikdy neporozumí, co znamená "pičén". Poučnost a přínos spočívá v tom, že po přečtení si čtenář uvědomí, jak je lámání němčiny v Čechách rozšířené, a to i mezi učiteli, a že výsledný jazyk má jen velmi málo společného se skutečnou němčinou.

Kursbuch ale není vůbec suchopárně poučný. Rozličné příhody ze života autorovy rodiny jsou vesměs humorné, přičemž humor je to převážně laskavý, místy však až černý, zejména v souvislosti s nástupem Hitlera v Německu. Pozadí ale bývá vážné a pravdivé. Časté historické odbočky vysvětlující různé jevy z oblasti české historie a kultury nejsou ani pro znalého čtenáře nudné. Fehrův styl je velice lehký a čtivý, každá povídka je skvěle vypointovaná. Zvláště příběhy o stvoření člověka podané Fredim Kolatschekem, žákem základní školy, připomínají Ivana Krátkého od Škvoreckého.

"Böhmisches Kursbuch" je kniha o realitě, která přestává a zčásti již přestala existovat, a přesto, nebo právě proto, si zasluhuje pozornost. Nejsou to jen vzpomínky. Götz Fehr, rodák z Budějovic a vystudovaný historik, germanista a kunsthistorik, spojuje vzpomínky laika se znalostmi odborníka a jeho vypravěčský talent umožňuje předat toto vzácné vědění dalším.

Götz Fehr: Böhmisches Kursbuch. Frankfurt am Main: Insel Verlag, 1999, 236 stran.