Blocek

Láska na věky

Když je mi smutno, bereš mou ruku do své.
Když mám starosti, utěší mě Tvá slova.
Když jsem šťastný, směješ se se mnou.
Když něco nevím, pomáháš mi najít odpověď.
Když mě obejmeš, dáváš mi své teplo.
Když říkáš, že mě máš ráda, dáváš mi svou lásku.
Když mě líbáš, jsem šťastný.
A to samé musí platit i naopak,
teprve pak je to láska navždy,
nejen brát a dávat.

Nikdy více bez Tebe

Mé všecko,
bez Tebe prostě nemůžu žít,
bez Tebe nemůžu být nikdy šťastný
a to je přece pěkné,
jednodušše... milovat.
Jednu věc vím jistě:
bez Tebe žít
prostě nemůžu.

Jsem duše nepoetická. Nic mě neuvede do rozpaků více, než podobné veršovánky, ze kterých mám být dojata, oceňovat jejich citlivost, citovost a hloubku. Mám být unešena vyznáním a dát to náležitě najevo. A to je problém. Nejen, že mě to nedojímá a připomíná mi to Mistra Acháta, ale navíc mám o dotyčném vážné pochybnosti. Protože kdo se může smrtelně vážně vyjadřovat tak pateticky, používat takové fráze a klišé?

Jak sdělit a neurazit, že to je pro mě škoda námahy? I když námahy... Když nasází za den tři takové skvosty... Vím, že nikdo není dokonalý a že se počítá snaha. Kdysi pro mě jeden napsal a nakreslil knihu. Kreslit neuměl, ale byl originální a svůj. Kreslil to čtvrt roku a je to opravdu nádherná knížka. Měla jsem z ní hroznou radost a četla jsem ji pořád dokola. Nebyla o lásce, ale z lásky.

A to je právě to. Slovíčka o lásce jsou jen slovíčka. Slovíčka, která značí spíš posedlost. Obsesi velikostí a hloubkou vlastní lásky. Nimrání se ve vlastních ideálních představách. Postrádám se v nich. Nejsou o ně, nic o mě nevypovídají, jen o autorovi. V mých očích navíc negativně.

Možná křivdím prosté duši, která ze sebe vydala vskutku to nejlepší. Možná prostá duše není nic pro mě. Radši povrchního grázla, jemuž není nic svaté, ale neschovává se za líbivé a pokrytecké řečičky o splynutí duší, které jen maskují skutečný stav věcí. Autoritářství, diktaturu, uzurpátorství, citové vydírání a sobeckost.