8.6.04
Římská epika
V Římě je epika více než mytologií inspirována národními dějinami. Zejm. období rané římské literatury (od roku 240 ACN do konce 2. století ACN) se vyznačuje pěstováním eposu.
Titus Livius Andronicus (284? - 204? ACN), propuštěný řecký otrok, dal umělé epice základ svým překladem Homérovy Odyssey, kterou přeložil pro potřeby svých žáků (vyučoval řeckou a římskou literaturu). Použil v ní saturnského verše, nejstaršího veršovaného útvaru staré latinské poezie, vytlačeného postupně nápodobou časoměrné řecké metriky. kromě toho, že překládal, byl také dramatik - roku 240 ACN přijal oficiální objednávku a složil pro Ludi Romani první latinskou komedii a tragédii, jejichž jména se bohužel nezachovala.
Gnaeus Naevicus (270? - 201? ACN), dramatik a básník, napsal saturnským veršem první skutečně národní římský epos Bellum Poenicum (Punská válka), který vyprávěl o událostech 1. punské války. Naevicus však začal od Aenea a utvrdil tím fikci o původu Římanů i odvěkém nepřátelství mezi Římem a Kartágem. Svám dílem ovlivnil vývoj římské epiky, čerpal z něj i Vergilius.
Quintus Ennius (239-169 ACN), římský epik a tragik, je považován za skutečného otce římské literatury. Jeho hlavním dílem je epos Annales, v němž líčí římské dějiny od počátku po současnost. V celku i v detailech navazoval na Homéra, opřel se i o Andronica a Naevia. Opustil saturnský verš a užil poprvé v římské literatuře hexametr, který se pak stal závazným metrem pro římskou epiku. Jeho epos byl zastíněn Vergiliovou Aeneidou.
Historické eposy psali dále Hostius (2. století ACN) - Bellum Histricum (Válka v Istrii, navazál na Ennia), Marcus Furius Bibaculus (1. století ACN) - De bello Galico (Anály války s Galy, jeho autorství je však sporné), Publius Terentius Varro Atacinus (82-35? ACN) - Bellum Sequanicum (Válka se Sekvany, ovlivněné Enniem). Dokonce i Marcus Tullius Cicero se pokusil zvěčnit veršem svou politickou činnost.
Titus Lucretius Carus (97? - 55 ACN), římský básník a filozof, nejvýznamnější představitel epikúreismu v latinské literatuře, je autorem filozofického eposu De rerum natura (O přírodě). Dílo se zachovalo celé a je nejobšírnějším dochovaným výkladem antického atomismu. Po formální stránce navázal Lucretius svou básní na tradici římské didaktické poezie, založenou Q. Enniem. Báseň má ráz didaktického eposu, je psána daktylskými hexametry. Je nejcennější památkou římské literatury republikánské doby.
Drobnou epiku tvořil Gaius Valerius Catullus (84? - 54? ACN) a neoterikové vůbec.
K rozmachu epiky dochází v době Augustově.
Publius Ovidius Naso (43 ACN - 18? AD)
Publius Vergilius Maro (70-19 ACN)
Lucius Varius Rufus (70? - 15? ACN), epický a tragický básník, byl spolu s Vergiliem v centru Meacenatova literárního kruhu. Pro římský epos udělal patrně více jako vydavatel Aeneidy než jako autor, ačkoliv jeho epos De morte (O smrti), psaný v epikúrovském duchu, byl ve své době ceněn.
Cornelius Severus (1. století ACN), básník, přítel Ovidiův, je autorem eposu o válkách po Caesarově smrti Res Romanae (Římské dějiny).
Albinovatus Pedo (?), epický básník a rovněž Ovidiův přítel, je autorem eposu o Germanikově tažení k Severnímu moři (název se nedochoval, 20 hexametrů cituje Seneca Mladší). Dalším nedochovaným dílem je epos Theseis (Epos o Théseovi).
V období raného císařství, v 1. století AD, literatura zčásti vyjadřovala názory protiabsolutistické opozice (Lucanus), naproti tomu epikové doby Neronovy se od politických látek odvraceli. Jednak k mytologii a k problematice jedince (Valerius Flaccus, Statius), jednak do minulosti (Silius).
Marcus Annaeus Lucanus (39-65 AD) byl synovec Senecy Mladšího, stoik. Jeho hlavním a jediným dochovaným dílem je nedokončený epos De bello civili (O občanské válce). Podává obraz občanské války od Caesarova pochodu na Itálii a historického přechodu Rubikonu až po osudnou porážku republikánů, v čele s Pompeiem, v bitvě u Farsalu a zavraždění Pompeia v Egyptě. Epos byl Lucanem míněn jako protipól Vergiliovy Aeneidy. Kontruje jednak výkladem období, které Vergilius opěvuje, jednak kompozičně a stylisticky - objevují se u něj četné odbočky, popisy, hromadění detailů, opakování stejných motivů (zejm. chmurných) a v epice zcela výjimečné vyloučení bohů z děje; vše prvky společné tzv. novému stylu.
Titus Catius Asconius Silius Italicus (26-101 AD) je autorem eposu Punica (Pověst o punské válce), věnovaného 2. punské válce. Je to nejrozsáhlejší římský epos, čítá 17 knih. Byl zamýšlen jako volné pokračování Aeneidy, autor však vynikal spíše pílí než nadáním.
Gaius Valerius Flaccus Setinus Balbus (? - 92/3? AD) je autorem mytologického eposu Argonautica (Báseň o Argonautech), zpracovávajícího řeckou pověst o výpravě Argonautů do Kolchidy pro zlaté rouno.
Publius Papinius Statius (40-50 - 96? AD) je autorem eposu Thebais (Báseň o Thébách). Námětem eposu o 12 knihách je boj Oidipových synů, Eteokla a Polyneika, o thébský trůn. Dvojdílná kompozice je pravděpodobně ovlivněna Vergiliovou Aeneidou.
V následujících obdobích obliba epické poezie poklesla, význačnější autoři se objevili až na konci 4. století.
Claudius Claudianus (369? - 404? AD), poslední velký básník pohanského světa, se uplatnil jako dvorní básník císaře Honoria, čímž je jeho tvorba ovlivněna. Jeho historické eposy De bello Gothico (Válka s Góty), o Stilichonových úspěších nad Alarichem, a De bello Gildonico (Válka s Gildonem), o porážce afrického povstání, mají oslavný charakter. Nejvýznamnějšími díly, jimiž se Claudianus pokusil prodloužit tradici římského eposu a jež mu vynesla pověst nejnadanějšího básníka své doby, jsou dva eposy Gigantomachia (Vzpoura Gigantů) a nedokončený De raptu Proserpinae (O únosu Persefony).
Gaius Sollius Sidonius Apollinaris (430? - 489 AD)
Titus Livius Andronicus (284? - 204? ACN), propuštěný řecký otrok, dal umělé epice základ svým překladem Homérovy Odyssey, kterou přeložil pro potřeby svých žáků (vyučoval řeckou a římskou literaturu). Použil v ní saturnského verše, nejstaršího veršovaného útvaru staré latinské poezie, vytlačeného postupně nápodobou časoměrné řecké metriky. kromě toho, že překládal, byl také dramatik - roku 240 ACN přijal oficiální objednávku a složil pro Ludi Romani první latinskou komedii a tragédii, jejichž jména se bohužel nezachovala.
Gnaeus Naevicus (270? - 201? ACN), dramatik a básník, napsal saturnským veršem první skutečně národní římský epos Bellum Poenicum (Punská válka), který vyprávěl o událostech 1. punské války. Naevicus však začal od Aenea a utvrdil tím fikci o původu Římanů i odvěkém nepřátelství mezi Římem a Kartágem. Svám dílem ovlivnil vývoj římské epiky, čerpal z něj i Vergilius.
Quintus Ennius (239-169 ACN), římský epik a tragik, je považován za skutečného otce římské literatury. Jeho hlavním dílem je epos Annales, v němž líčí římské dějiny od počátku po současnost. V celku i v detailech navazoval na Homéra, opřel se i o Andronica a Naevia. Opustil saturnský verš a užil poprvé v římské literatuře hexametr, který se pak stal závazným metrem pro římskou epiku. Jeho epos byl zastíněn Vergiliovou Aeneidou.
Historické eposy psali dále Hostius (2. století ACN) - Bellum Histricum (Válka v Istrii, navazál na Ennia), Marcus Furius Bibaculus (1. století ACN) - De bello Galico (Anály války s Galy, jeho autorství je však sporné), Publius Terentius Varro Atacinus (82-35? ACN) - Bellum Sequanicum (Válka se Sekvany, ovlivněné Enniem). Dokonce i Marcus Tullius Cicero se pokusil zvěčnit veršem svou politickou činnost.
Titus Lucretius Carus (97? - 55 ACN), římský básník a filozof, nejvýznamnější představitel epikúreismu v latinské literatuře, je autorem filozofického eposu De rerum natura (O přírodě). Dílo se zachovalo celé a je nejobšírnějším dochovaným výkladem antického atomismu. Po formální stránce navázal Lucretius svou básní na tradici římské didaktické poezie, založenou Q. Enniem. Báseň má ráz didaktického eposu, je psána daktylskými hexametry. Je nejcennější památkou římské literatury republikánské doby.
Drobnou epiku tvořil Gaius Valerius Catullus (84? - 54? ACN) a neoterikové vůbec.
K rozmachu epiky dochází v době Augustově.
Publius Ovidius Naso (43 ACN - 18? AD)
Publius Vergilius Maro (70-19 ACN)
Lucius Varius Rufus (70? - 15? ACN), epický a tragický básník, byl spolu s Vergiliem v centru Meacenatova literárního kruhu. Pro římský epos udělal patrně více jako vydavatel Aeneidy než jako autor, ačkoliv jeho epos De morte (O smrti), psaný v epikúrovském duchu, byl ve své době ceněn.
Cornelius Severus (1. století ACN), básník, přítel Ovidiův, je autorem eposu o válkách po Caesarově smrti Res Romanae (Římské dějiny).
Albinovatus Pedo (?), epický básník a rovněž Ovidiův přítel, je autorem eposu o Germanikově tažení k Severnímu moři (název se nedochoval, 20 hexametrů cituje Seneca Mladší). Dalším nedochovaným dílem je epos Theseis (Epos o Théseovi).
V období raného císařství, v 1. století AD, literatura zčásti vyjadřovala názory protiabsolutistické opozice (Lucanus), naproti tomu epikové doby Neronovy se od politických látek odvraceli. Jednak k mytologii a k problematice jedince (Valerius Flaccus, Statius), jednak do minulosti (Silius).
Marcus Annaeus Lucanus (39-65 AD) byl synovec Senecy Mladšího, stoik. Jeho hlavním a jediným dochovaným dílem je nedokončený epos De bello civili (O občanské válce). Podává obraz občanské války od Caesarova pochodu na Itálii a historického přechodu Rubikonu až po osudnou porážku republikánů, v čele s Pompeiem, v bitvě u Farsalu a zavraždění Pompeia v Egyptě. Epos byl Lucanem míněn jako protipól Vergiliovy Aeneidy. Kontruje jednak výkladem období, které Vergilius opěvuje, jednak kompozičně a stylisticky - objevují se u něj četné odbočky, popisy, hromadění detailů, opakování stejných motivů (zejm. chmurných) a v epice zcela výjimečné vyloučení bohů z děje; vše prvky společné tzv. novému stylu.
Titus Catius Asconius Silius Italicus (26-101 AD) je autorem eposu Punica (Pověst o punské válce), věnovaného 2. punské válce. Je to nejrozsáhlejší římský epos, čítá 17 knih. Byl zamýšlen jako volné pokračování Aeneidy, autor však vynikal spíše pílí než nadáním.
Gaius Valerius Flaccus Setinus Balbus (? - 92/3? AD) je autorem mytologického eposu Argonautica (Báseň o Argonautech), zpracovávajícího řeckou pověst o výpravě Argonautů do Kolchidy pro zlaté rouno.
Publius Papinius Statius (40-50 - 96? AD) je autorem eposu Thebais (Báseň o Thébách). Námětem eposu o 12 knihách je boj Oidipových synů, Eteokla a Polyneika, o thébský trůn. Dvojdílná kompozice je pravděpodobně ovlivněna Vergiliovou Aeneidou.
V následujících obdobích obliba epické poezie poklesla, význačnější autoři se objevili až na konci 4. století.
Claudius Claudianus (369? - 404? AD), poslední velký básník pohanského světa, se uplatnil jako dvorní básník císaře Honoria, čímž je jeho tvorba ovlivněna. Jeho historické eposy De bello Gothico (Válka s Góty), o Stilichonových úspěších nad Alarichem, a De bello Gildonico (Válka s Gildonem), o porážce afrického povstání, mají oslavný charakter. Nejvýznamnějšími díly, jimiž se Claudianus pokusil prodloužit tradici římského eposu a jež mu vynesla pověst nejnadanějšího básníka své doby, jsou dva eposy Gigantomachia (Vzpoura Gigantů) a nedokončený De raptu Proserpinae (O únosu Persefony).
Gaius Sollius Sidonius Apollinaris (430? - 489 AD)
