4.6.04
Římské právo
vychází z práva kviritského1 (ius populi Romani Quiritium), starého to soukromého práva původní obce, a z práva praetorského2 (ius praetorium), které se vyznačovalo menší formálností a pružně reagovalo na potřeby vyvíjející se společnosti. Zásady práva praetorského ale časem pronikly i do původní soustavy práva kviritského. To se pak změnilo v právo civilní, občanské (ius civile).
Podle oboru působnosti se rozlišuje: ius civile (pro spory mezi občany) a ius gentium (platící původně pro styk mezi cizinci na římském území, později i pro spory mezi cizinci a občany).
Podle obsahu se rozlišuje: ius privatum (soukromé, 'chránící prospěch jednotlivce') a ius publicum (veřejné, 'vztahující se na římský stát'). Hranice mezi oběma ale nebyla absolutní, byly tu vzájemné souvislosti (trestní právo).
Soukromé právo, ze všech nejdůležitější pro historii práva vůbec, má původ v právu obyčejovém3 a bylo kodifikováno v 5. století ACN v zákonech dvanácti desek (leges XII tabularum)4. V dalším vývoji společnosti bylo doplňováno a formováno zejm. praetorskými edikty. Vrcholu dosáhlo v době tzv. klasické jurisprudence, ve 2.-3. století AD.
Římské právo je známo především z byzantské kodifikace císaře Justiniána z 1. poloviny 6. století AD (Corpus iuris civilis)5. jeho význačným rysem je konzervativnost, s níž nikdy neopustilo základnu vytvořenou v době městského státu a společnosti převážně agrární, i když se sociální a hospodářské poměry podstatně měnily vnitřním vývojem i vnější politickou expanzí. Tak zůstala zachována v právních důsledcích osobních i majetkových struktura rodiny s vyhraněnou otcovskou mocí. Právo dědické se ve starší době zaměřovalo na zachování pravomoci nástupce otcovské moci (patria potestas). Individuální vlastnictví k věcem movitým i k půdě platilo zásadně, rovněž základní princip nedotknutelnosti soukromého majetku. Právo obligační dávalo v nejranějším stadiu vývoje věřiteli moc nad osobou dlužníka, již od velmi dávných dob však byla pro obligaci rozhodující a charakteristická vynutitelnost majetkovou exekucí.
Celými dějinami římského práva se prolíná nadvláda autority nad lidmi (pána nad otrokem, otce nad dětmi, manžela nad manželkou). Charakteristická je také nezpůsobilost ženy k právnímu jednání. Právní diferenciaci lidí, rozdělení na svobodné a otroky formulují a konzervují všechny autority, zákon, praetor, císař, jurisprudence. Soukromé oprávnění je však chráněno stítním aparátem jen na soukromý podnět.
Právo ústavní nebylo ve své podstatě kodifikováno nikdy, ani vědecky zpracováno římskými právníky. Známe je jen z historických dokladů a z politické praxe. Ústava a mnohdy i zákony byly výsledkem těžkých zápasů mezi sociálně diferencovanými vrstvami obyvatelstva římské obce.
V podobě, jíž nabylo římské právo v kodifikaci Justiniánově, bylo převzato nejprve vším římským a řeckým světem a pak i ostatní Evropou. Věda o římském právu bývá nazývána romanistika.
1. Quirité (lat. Quirites) byl oficiální název pro Římany ve významu cives Romani (= římští občané). Původ slova byl nejasný už ve starověku. Vyskytuje se ve spojení ex iure Quiritium (= podle římského kviritského (občanského) práva) a populus Romanus Quiritium (= pospolitost římských občanů). Romani se vedle Quirites užívá ve smyslu vojenském, v protikladu k cizím národům.
2. Praetor (od lat. praeire = jít vpředu) byl v době královské snad název vojenského velitele, za republiky to byl původně název dvou nejvyšších úředníků s imperiem, kteří stáli po vyhnání králů v čele římského státu, a to asi až do roku 450 ACN. Podle římské tradice byl roku 367 ACN poprvé zvolen nový úředník s název praetor, jehož úkolem bylo ulehčit konzulům v jejich agendě. Byla mu svěřena především péče o soukromoprávní jurisdikci. Praetor byl původně jeden, roku 242 ACN byla zřízena praetura další. Jeden praetor pak fungoval v civilních procesech vedených římskými občany mezi sebou (praetor urbanus) a kromě toho byl i zástupcem konzulů v čase jejich nepřítomnosti v Římě, druhý byl činný ve sporech mezi cizinci nebo mezi cizinci a občany (praetor peregrinus nebo qui iuter cives et peregrinos ius dicit). Jak se území ovládané Římany postupně rozšiřovalo i mimo Itálii, byly zřizovány další praetury (roku 227 třetí a čtvrtá, roku 197 pátá a šestá). Tito noví praetoři byli dosazováni jako správci a vojenští velitelé do provincií. Sulla zvýšil roku 81 počet praetorů na osm a zároveň nařídil, aby zůstávali po dobu jednoho úředního roku jako soudci ve městě a teprve potom aby odcházeli jako propraetoři do provincií. Augustus, za něhož bylo praetorů dvanáct, toto Sullovo opatření zrušil.
První místo mezi praetory zaujímal praetor urbanus. Ten se také obvykle nevzdaloval z Říma na více než 10 dní. Pravomoc praetorů se týkala všeho civilního soudnictví, zčásti i trestního. Poskytovali právní ochranu podle zákonů dvanácti desek4, podle práva obyčejového i na základě svého imperia. Při nastoupení do úřadu vyhlašovali pravidla, jimiž se budou při této činnosi řídit v tzv. ediktech (edictum (praetoris)), takže se vedle práva civilního (ius civile) vytvořil doplňující soubor práva praetorského (ius praetorium). Ve sporech soukromých praetoři nerozsuzovali, ale jen zajišťovali správný průběh procesu. V soudnictví trestním byly nejprve praetorům usnesením senátu přikazovány některé mimořádné pře (quaestiones extra ordinem), po zřízení stálých soudních dvorů (quaestiones perpetuae) ve 2. století ACN působili jako jejich předsedové.
Praetoři byli voleni na směnu centurijním, za císařství senátem. Na veřejnosti je provázeli liktoři (nosiči odznaků moci), dva ve městě, šest v provinciích. Za císařství byli ustanovováni další praetoři se zvláštními funkcemi, např. pro věci poručenské, dědické atd., až jejich počet stoupl na osmnáct. Jejich význam byl ale brzy omezen. Hlavním úkolem městského praetora se časem stalo vypravení her na vlastní náklady, takže se tento úřad změnil v tíživé hospodářské břemeno.
3. Právo obyčejové představuje vývojovou etapu před písemnou formulací právních norem. Předpokladem vzniku právního obyčeje je dlouhodobé zachovávání společenské zvyklosti (longa consuetudo) v přesvědčení, že jde o ustanovení nutné (opinio necessitatis). Právo obyčejové bylo též považováno za projev vůle bohů, proto také původně nebyly rozlišovány normy náboženské a světské. Protiklad byl vyjadřován výrazy fas (normy regulující vztahy lidí k bohům) a ius (pravidla pro styk mezi občany a mezi občany a státem). Římané žili podle obyčejového práva (mos maiorum) ještě v 5. století ACN. Římská tradice přičítala zákonodárnou činnost na základě obyčejového práva již králům (Romulovi a Numovi, tzv. leges regiae = zákony královské). Historická kodifikace z poloviny 5. století souvisí s činností decemvirů.
4. Leges XII (duodecim) tabularum (zákony dvanácti desek) jsou zákoník, v němž bylo v polovině 5. století ACN decemviry kodifikováno římské obyčejové právo. Desky obsahovaly ustanovení práva soukromého, civilního procesu i práva trestního. Základní zásadou byla nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Vcelku platila rovnost svobodných občanů před zákonem. Ústavní právo tu formulováno nebylo. Předpisy byly stanoveny kasuisticky, podány lapidárně stručným slohem, starobylým jazykem. Zachovaly se jen zlomkovitě jako citace u spisovatelů. V teorii platily až do konce římského právního vývoje.
5. Corpus iuris civilis (CIC = soubor občanského práva) je pozdní označení souboru zákoníků, který byl pořízen na příkaz císaře Justiniána v 1. polovině 6. století AD. Zvláštní kompilační komise, v čele s vynikajícím právníkem Tribonianem, sestavila ze spisů klasických právníků a z císařských konstitucí a zákonů, které přizpůsobila podle potřeby škrty a dodatky (tzv. interpolacemi) své době, postupně tři sbírky:
1. Institutiones čili Elementa z roku 533 AD, učebnici občanského práva o čtyřech knihách
2. Digesta (= uspořádané souborné dílo) čili Pandectae (= všeobsáhlé knihy) z roku 533 AD, zákoník o padesáti knihách
3. Codex repetitae praelectionis (Codex Iustinianus) z roku 534 AD, zrevidovaný starší císařský zákoník z roku 529 AD o dvanácti knihách
Po vydání uvedených tří sbírek, z nichž Digesta zachovala nejcennější výtvory římského právnictví, vydal Justinián ještě řadu nových jednotlivých zákonů, většinou psaných řecky (novellae leges), které byly teprve dodatečně sestaveny do sbírky a pod názvem Novellae spojovány s Justiniánovými zákoníky v jeden celek. Od konce 11. století se stalo Justiniánovo zákonodárné dílo předmětem studia italských právních škol a jejich vlivem i základem recepce římského práva dovršené až v novověku.
Podle oboru působnosti se rozlišuje: ius civile (pro spory mezi občany) a ius gentium (platící původně pro styk mezi cizinci na římském území, později i pro spory mezi cizinci a občany).
Podle obsahu se rozlišuje: ius privatum (soukromé, 'chránící prospěch jednotlivce') a ius publicum (veřejné, 'vztahující se na římský stát'). Hranice mezi oběma ale nebyla absolutní, byly tu vzájemné souvislosti (trestní právo).
Soukromé právo, ze všech nejdůležitější pro historii práva vůbec, má původ v právu obyčejovém3 a bylo kodifikováno v 5. století ACN v zákonech dvanácti desek (leges XII tabularum)4. V dalším vývoji společnosti bylo doplňováno a formováno zejm. praetorskými edikty. Vrcholu dosáhlo v době tzv. klasické jurisprudence, ve 2.-3. století AD.
Římské právo je známo především z byzantské kodifikace císaře Justiniána z 1. poloviny 6. století AD (Corpus iuris civilis)5. jeho význačným rysem je konzervativnost, s níž nikdy neopustilo základnu vytvořenou v době městského státu a společnosti převážně agrární, i když se sociální a hospodářské poměry podstatně měnily vnitřním vývojem i vnější politickou expanzí. Tak zůstala zachována v právních důsledcích osobních i majetkových struktura rodiny s vyhraněnou otcovskou mocí. Právo dědické se ve starší době zaměřovalo na zachování pravomoci nástupce otcovské moci (patria potestas). Individuální vlastnictví k věcem movitým i k půdě platilo zásadně, rovněž základní princip nedotknutelnosti soukromého majetku. Právo obligační dávalo v nejranějším stadiu vývoje věřiteli moc nad osobou dlužníka, již od velmi dávných dob však byla pro obligaci rozhodující a charakteristická vynutitelnost majetkovou exekucí.
Celými dějinami římského práva se prolíná nadvláda autority nad lidmi (pána nad otrokem, otce nad dětmi, manžela nad manželkou). Charakteristická je také nezpůsobilost ženy k právnímu jednání. Právní diferenciaci lidí, rozdělení na svobodné a otroky formulují a konzervují všechny autority, zákon, praetor, císař, jurisprudence. Soukromé oprávnění je však chráněno stítním aparátem jen na soukromý podnět.
Právo ústavní nebylo ve své podstatě kodifikováno nikdy, ani vědecky zpracováno římskými právníky. Známe je jen z historických dokladů a z politické praxe. Ústava a mnohdy i zákony byly výsledkem těžkých zápasů mezi sociálně diferencovanými vrstvami obyvatelstva římské obce.
V podobě, jíž nabylo římské právo v kodifikaci Justiniánově, bylo převzato nejprve vším římským a řeckým světem a pak i ostatní Evropou. Věda o římském právu bývá nazývána romanistika.
1. Quirité (lat. Quirites) byl oficiální název pro Římany ve významu cives Romani (= římští občané). Původ slova byl nejasný už ve starověku. Vyskytuje se ve spojení ex iure Quiritium (= podle římského kviritského (občanského) práva) a populus Romanus Quiritium (= pospolitost římských občanů). Romani se vedle Quirites užívá ve smyslu vojenském, v protikladu k cizím národům.
2. Praetor (od lat. praeire = jít vpředu) byl v době královské snad název vojenského velitele, za republiky to byl původně název dvou nejvyšších úředníků s imperiem, kteří stáli po vyhnání králů v čele římského státu, a to asi až do roku 450 ACN. Podle římské tradice byl roku 367 ACN poprvé zvolen nový úředník s název praetor, jehož úkolem bylo ulehčit konzulům v jejich agendě. Byla mu svěřena především péče o soukromoprávní jurisdikci. Praetor byl původně jeden, roku 242 ACN byla zřízena praetura další. Jeden praetor pak fungoval v civilních procesech vedených římskými občany mezi sebou (praetor urbanus) a kromě toho byl i zástupcem konzulů v čase jejich nepřítomnosti v Římě, druhý byl činný ve sporech mezi cizinci nebo mezi cizinci a občany (praetor peregrinus nebo qui iuter cives et peregrinos ius dicit). Jak se území ovládané Římany postupně rozšiřovalo i mimo Itálii, byly zřizovány další praetury (roku 227 třetí a čtvrtá, roku 197 pátá a šestá). Tito noví praetoři byli dosazováni jako správci a vojenští velitelé do provincií. Sulla zvýšil roku 81 počet praetorů na osm a zároveň nařídil, aby zůstávali po dobu jednoho úředního roku jako soudci ve městě a teprve potom aby odcházeli jako propraetoři do provincií. Augustus, za něhož bylo praetorů dvanáct, toto Sullovo opatření zrušil.
První místo mezi praetory zaujímal praetor urbanus. Ten se také obvykle nevzdaloval z Říma na více než 10 dní. Pravomoc praetorů se týkala všeho civilního soudnictví, zčásti i trestního. Poskytovali právní ochranu podle zákonů dvanácti desek4, podle práva obyčejového i na základě svého imperia. Při nastoupení do úřadu vyhlašovali pravidla, jimiž se budou při této činnosi řídit v tzv. ediktech (edictum (praetoris)), takže se vedle práva civilního (ius civile) vytvořil doplňující soubor práva praetorského (ius praetorium). Ve sporech soukromých praetoři nerozsuzovali, ale jen zajišťovali správný průběh procesu. V soudnictví trestním byly nejprve praetorům usnesením senátu přikazovány některé mimořádné pře (quaestiones extra ordinem), po zřízení stálých soudních dvorů (quaestiones perpetuae) ve 2. století ACN působili jako jejich předsedové.
Praetoři byli voleni na směnu centurijním, za císařství senátem. Na veřejnosti je provázeli liktoři (nosiči odznaků moci), dva ve městě, šest v provinciích. Za císařství byli ustanovováni další praetoři se zvláštními funkcemi, např. pro věci poručenské, dědické atd., až jejich počet stoupl na osmnáct. Jejich význam byl ale brzy omezen. Hlavním úkolem městského praetora se časem stalo vypravení her na vlastní náklady, takže se tento úřad změnil v tíživé hospodářské břemeno.
3. Právo obyčejové představuje vývojovou etapu před písemnou formulací právních norem. Předpokladem vzniku právního obyčeje je dlouhodobé zachovávání společenské zvyklosti (longa consuetudo) v přesvědčení, že jde o ustanovení nutné (opinio necessitatis). Právo obyčejové bylo též považováno za projev vůle bohů, proto také původně nebyly rozlišovány normy náboženské a světské. Protiklad byl vyjadřován výrazy fas (normy regulující vztahy lidí k bohům) a ius (pravidla pro styk mezi občany a mezi občany a státem). Římané žili podle obyčejového práva (mos maiorum) ještě v 5. století ACN. Římská tradice přičítala zákonodárnou činnost na základě obyčejového práva již králům (Romulovi a Numovi, tzv. leges regiae = zákony královské). Historická kodifikace z poloviny 5. století souvisí s činností decemvirů.
4. Leges XII (duodecim) tabularum (zákony dvanácti desek) jsou zákoník, v němž bylo v polovině 5. století ACN decemviry kodifikováno římské obyčejové právo. Desky obsahovaly ustanovení práva soukromého, civilního procesu i práva trestního. Základní zásadou byla nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Vcelku platila rovnost svobodných občanů před zákonem. Ústavní právo tu formulováno nebylo. Předpisy byly stanoveny kasuisticky, podány lapidárně stručným slohem, starobylým jazykem. Zachovaly se jen zlomkovitě jako citace u spisovatelů. V teorii platily až do konce římského právního vývoje.
5. Corpus iuris civilis (CIC = soubor občanského práva) je pozdní označení souboru zákoníků, který byl pořízen na příkaz císaře Justiniána v 1. polovině 6. století AD. Zvláštní kompilační komise, v čele s vynikajícím právníkem Tribonianem, sestavila ze spisů klasických právníků a z císařských konstitucí a zákonů, které přizpůsobila podle potřeby škrty a dodatky (tzv. interpolacemi) své době, postupně tři sbírky:
1. Institutiones čili Elementa z roku 533 AD, učebnici občanského práva o čtyřech knihách
2. Digesta (= uspořádané souborné dílo) čili Pandectae (= všeobsáhlé knihy) z roku 533 AD, zákoník o padesáti knihách
3. Codex repetitae praelectionis (Codex Iustinianus) z roku 534 AD, zrevidovaný starší císařský zákoník z roku 529 AD o dvanácti knihách
Po vydání uvedených tří sbírek, z nichž Digesta zachovala nejcennější výtvory římského právnictví, vydal Justinián ještě řadu nových jednotlivých zákonů, většinou psaných řecky (novellae leges), které byly teprve dodatečně sestaveny do sbírky a pod názvem Novellae spojovány s Justiniánovými zákoníky v jeden celek. Od konce 11. století se stalo Justiniánovo zákonodárné dílo předmětem studia italských právních škol a jejich vlivem i základem recepce římského práva dovršené až v novověku.
