Blocek

Dívala jsem se včera na fotbal. Jedním okem, protože věnovat tomu celou pozornost je přece jen škoda. Viděla jsem, jak se to tam mydlí a okopává, poznala jsem Collinu a říkala si, že je štěstí, že nestojí uprostřed. Viděla jsem góly i mnoho zmařených šancí. Potěšilo mě, že český tým vyhrál a doufala, že mi fanoušci Oranje nezdemolují auto. Prostě hra.

A potom telefonát s poraženým. Vztek na Dicka Advocaata, na rozhodčího, na nesportovní chování českých hráčů, na Nedvěda, který nemá ve středu nastoupit, aby se šetřil. Namítala jsem, že jsem ten zápas viděla, že mi nemusí převykládávat každou nespravedlnost. Byla jsem umlčena, že fotbalu ani za mák nerozumím. Když nerozumím, tak nerozumím... Rozchechtala jsem se při zmínce o tři sta let staré zásadě anglickým trenérů 'Never change a winning team'. Tři sta let starý tým, to musí být maso. Prý to nebylo vtipné a následoval výklad o tom, že fotbalisti ukončují kariéru kolem pětatřiceti. Kam se poděl smysl pro humor?

Fotbalu možná vůbec nerozumím, ale troufám si tvrdit, že mi neuniká věc nejpodstatnější, a sice, že to je jen hra. Neříkám 'naši vyhráli' nebo 'my jsme vyhráli'. Nevlastním žádný fotbalový klub, ani jsem neběhala po trávníku. Nesedím u televize navlečená v týmových barvách, s vlaječkou v ruce a infarktem na pochodu. Je to jen hra. Nepochybně je to hra o velké peníze, ale ne o mé. Sázím jenom na koníčky.

Nechci se zastávat kritizovaných trenérů, jistě se dopouštějí bot, ale jednou byli oni vybráni za trenéra a nikdo jiný. Každý z těch vševědoucích remcálků by si měl uvědomit, že on za trenéra vybrán nebyl, tudíž evidentně nemá takové kvality jako kritizovaný. Tolik jen poznámka toho, kdo fotbalu absolutně nerozumí.

Mimochodem, Johan Cruyff je sladký.