9.6.04
Období republiky
I. Raná republika (konec 6. stol. ACN - polovina 3. stol. ACN)
V tomto období se upevnila vnitřní struktura města, rozdíly mezi patricii a bohatými plebeji se početných sociálních bouřích vyrovnaly. Ve správě státu se začala uplatňovat nová společenská vrstva, nobilita.
Vnější rozmach Říma vedl k sjednocení Itálie pod jeho nadvládou. Mladý městský stát odolal, pravděpodobně za přispění ostatních latinských měst, nápory Etrusků (Porsenna se snažil dosednout na trůn Tarquiniů), pod Camillovým vedením porazil svého úhlavního nepřítele, jihoetruské město Veje. V letech 390 nebo 387/6 ACN byla sice římská armáda na říčce Allii zničena Galy a Řím, až na Kapitol, jenž byl uchráněn M. Manliem, pobořen. Po odchodu Galů, vykoupeném velkým výkupným, bylo však město obnoveno a opevněno hradbami, později zvanými serviovské. Mocenské postavení Říma v Latiu se postupně upevňovalo, Aequové a Volskové byli úplně porobeni.
Ve válečném střetnutí s Latiny (340-338 ACN) byla podrobena latinská města a po tzv. samnitských válkách byla k Římu připojena i úrodná Kampánie. Výsledky římských výbojů byly trvalé: podmaněná území byla kolonizována, ager publicus vzrůstal, hospodářská moc Říma se upevňovala.
V poslední fázi bojů si Římané podrobili ve válce s Galy (285-282 ACN) území na sever od Picana a po porážce Tarentu (282-272 ACN) se dostala pod jejich nadvládu celá jižní Itálie. Po dobytí etruských Volsinií (265 ACN) ovládal Řím prakticky celý Apeninský poloostrov.
Rychlý rozmach římského státu byl usnadňován především nižším stupněm společenské organizace (rodové zřízení) u většiny ostatních italských kmenů, u Etrusků a jihoitalských Řeků nemohla naproti tomu vyšší kulturní úroveň vyvážit nedostatky ve vojenské organizaci, jež souvisely s celkovým společensko-hospodářským uspořádáním. Při osvětlení příčin římské expanze a jejích úspěchů nelze opomíjet zejm. hospodářské činitele, jejichž výklad zatím není jasný.
II. Vrchol republiky (60.léta 3. stol. - 30. léta 2. stol. ACN)
Jak Řím postupně sjednocoval Itálii pod svou nadvládu, stával se středomořskou velmocí. Expanzívní římské snahy však brzdilo především Kartágo, obchodní velmoc, která rovněž usilovala o získání držav v západním Středomoří. Po porážce Kartaginců v 1. punské válce (264-241 ACN) získali Římané Sicílii s výjimkou Sýrákús a některých spřátelených řeckých měst. Roku 277 ACN přeměnili dobytou část v provincii. Téhož roku se stala římskou provincií Sardinie s Korsikou, jež Římané odňali Kartagincům roku 237 ACN. Během 2. punské války (218-201 ACN) byl k římské říši připojen zbytek Sicílie a větší část Hispánie. Punské války byly zápasem o politickou i hospodářskou nadvládu v západní části Středomoří. Po nich se římský stát natolik upevnil, že mohl zasahovat i do složitých poměrů na Východě.
Stav rovnováhy v mocenském postavení helénistických říší byl ve 20. letech 3. století ACN porušen dohodou mezi Antiochem III. Syrským a Filippem V. Makedonským, namířenou proti Ptolemaiovcům, o jejichž mimoegyptská území oba usilovali. Římané se dostali do styku s řeckými městy mimo Itálii a Sicílii a s helénistickými říšemi za illyrských válek (229-228, 219 ACN), kdy bojovali za své obchodní zájmy v Jaderském moři proti illyrským pirátským kmenům. Ve válce s Filippem V., která probíhala na řeckém území v letech 215-205 ACN (tzv. 1. makedonská válka), využíval Řím svých spojenců v Řecku a egejské oblasti. Po porážce Kartága se helénistická města i státy začaly obracet na římský senát jako na rozhodčího ve svých sporech. V konfliktu Egypta s Makedonií a Sýrií zasáhli Římané ve prospěch egyptských Ptolemaiovců. Filipp V. byl roku 197 ACN poražen u Kynoskefal (tzv. 2. makedonská válka) a roku 190 ACN podlehl Antiochos III. u Magnésie pod Sipylem. Makedonský odpor byl pak definitivně zlomen v bitvě u Pydny roku 168 ACN. Konečné rozdrcení Kartága ve 3. punské válce (149-146 ACN) a podrobení Řecka v témže roce jen potvrdilo, že Řím ovládá celou středozemní oblast.
Přeměna římského městského státu ve světovou říši působila i na jeho vnitřní uspořádání. Četné války, které vedl, byly zdrojem laciné otrocké pracovní síly, jíž se užívalo hlavně v zemědělství. Půda se soustřeďovala v rukou velkostatkářů, neboť drobní rolníci - základní složka římské armády - byli dlouhými válkami nejvíce postiženi: buď padli nebo jejich zanedbaná hospodářství nebyla schopna soutěžit s velkostatky. Drobní zemědělci byli často donuceni odcházet do měst a splývali s městským proletariátem. Hospodářská moc nobility naproti tomu stoupala. Většina ohromných zisků z provincií připadala příslušníkům senátorského stavu, který ovládal provinciální správu. Na vykořisťování provincií se nemalým dílem účastnili i jezdci, kteří byli jako příslušníci tzv. societates publicanorum (publikáni) pověřeni vybíráním daní. Správa dobytých území (např. každoroční střídání správního aparátu), která vycházela z podmínek teritoriálně omezeného městského státu, přestala již odpovídat potřebám světové říše.
Vedle prohlubujících se sociálních rozdílů byly tedy i potíže ve státní administrativě příznakem krize římské republiky. Důsledky se projevily záhy v sociálních otřesech, jež charakterizují celé další období ve vývoji římského státu.
III. Krize republiky (30. léta 2. stol. - 30. léta 1. stol. ACN)
Sociální rozpory v římské společnosti (otroci-otrokáři, drobní rolníci-velkostatkáři, chudina-boháči, občané-spojenci, venkovský-městský lid) se v 2. polovině 2. století ACN prohloubily. V otrockých povstáních (Sicílie: Eunús a Kleón 138-132 ACN, Salvius a Athénión 104-101 ACN, Spartacus 73-71 ACN) se projevila krize republikánského zřízení nejvýrazněji. Nespokojenost mezi širokými vrstvami svobodného obyvatelstva rovněž vzrůstala a projevovala se především v požadavku nového rozdělení půdy. Agrární otázka byla přitom i zdrojem rozporů mezi městským a venkovským lidem. Nesoulad mezi římskými občany a spojenci, na než stále více doléhala tíha četných válek, se rovněž vyostřoval. Hospodářské i politické rozpory (optimáti, populárové) nabyly takového rozsahu, že je nebylo možno překonat reformami v mezích republikánského zřízení.
Reformy bratří Gracchů měly snížit počet otroků a posílit drobné rolnictvo v Itálii - základ římské armády. Konzervativní optimáti, představovaní senátem, zmařili však většinu výsledků jejich reformního úsilí. S podobným neúspěchem se setkávaly i další pokusy o agrární reformy, např. návrhy Saturninovy. Dílčí zákonodárná opatření nemohla vyřešit krizi římské společnosti.
Východiskem bylo jedině vybudování silné armády, jejíž velitel by zároveň vykonával ve státě neomezenou politickou moc. Dočasným řešením byla vojenská reforma Mariova (107 ACN), která změnila římskou armádu v žoldnéřské vojsko a deklasované vrstvy tím mohly být na jistou dobu uspokojeny. Vojáci dostávali žold a vysloužilcům byly přidělovány do vlastnictví pozemky. Římská armáda se tak stala v posledním století republiky významným činitelem nejen v zahraniční, ale i ve vnitřní politice. Po Mariově vojenské reformě dosáhlo římské vojsko řady úspěchů v bojích s Kimbry a Teutony. Roku 88 ACN se Řím ubránil povstalým italským kmenům v tzv. spojenecké válce. Římská vojska zvítězila ve válkách s pontským králem Mithradatem VI. Eupatorem. Po zrádném zavraždění Sertoriově (vůdce Sullovy opozice, vůdce mariovců v Hispánii) byli poraženi jeho stoupenci v Hispánii. Po vítezných taženích Pompeiových byly na Východě zřízeny provincie Bithýnie a Sýrie, Caesarovy výpravy položily základ římské moci v celé Galii.
Do vnitropolitických záležitostí zasáhla armáda především při střetu mezi Mariem a Sullou a později za občanských válek na sklonku republiky. Diktatura představitele optimátů, Sully, byla důsledkem konfliktu mezi optimáty a populáry v 1. třetině 1. století ACN. Nebyla časově omezena a vyznačovala se absolutní mocí, v tom byla příkladem pro postup vojevůdců a politiků z konce republiky.
Pompeius i Caesar založili svou moc ve státě na kumulaci různých úřadů, do té doby neslučitelných. Zpočátku vystupovali společně ještě za Crassovy účasti (1. triumvirát). Snahy o přeměnu vojenské diktatury ve státní systém vyvrcholily v Caesarově politické činnosti, kdy ve svých rukou soustředil nejdůležitější úřední pravomoci. Základem jeho moci byla diktatura spojená s dalšími funkcemi: od roku 63 ACN zastával úřad nejvyššího pontifika, roku 46 ACN byl pověřen dohledem nad mravy (praefectus moribus), koncem roku 45 ACN mu byla doživotně propůjčena diktatura (dictator perpetuus) a roku 44 ACN osobní nedotknutelnost, která do té doby příslušela jen tribunům lidu. Caesarova sociální politika směřovala k tomu, aby získal vliv v různých společenských vrstvách: mezi římským městským lidem, v italské municipální společnosti, mezi podnikateli, u vládnoucích složek provinciálního obyvatelstva i mezi příslušníky nobility. Caesarova vláda postupně ztrácela svůj republikánský charakter (zprvu vystupoval jako vůdce populárů) a nabývala autokratických rysů - vnějším projevem bylo jeho vystupování v královsky nachovém šatě. Uvažoval také o tažení proti Parthům, které podle Sibyllina proroctví mohl porazit jen král. Caesarovo úsilí o získání samovlády se však dostalo do rozporu s republikánskou tradicí. Proto byl 15. března 44 ACN spiklenci zavražděn.
Senát usiloval od roku 44 ACN o obnovu své moci. Vystupoval především proti M. Antoniovi, v němž zejm. Cicero spatřoval Caesarova nástupce. Octavianus (Augustus), který se tehdy načas k senátu z taktických důvodů přiklonil, byl ve svých očekáváních zklamán. To jej vedlo ke spolku s Antoniem a Lepidem (2. triumvirát).
Proskripcemi, které triumvirové vyhlásili, byli pronásledování vydáni nejen jejich političtí nepřátelé, ale i některé bohaté osoby vůbec. Republikánská vojska byla rozhodně poražena u Filipp roku 42 ACN, posléze byl roku 36 ACN poražen i Sextus Pompeius. Mezi Octavianem, ovládajícím Západ, a Antoniem, ovládajícím Východ, se vztahy postupně zhoršily natolik, že roku 32 ACN došlo k jejich vzájemnému střetu. Občanské války skončily Octavianovým definitivním vítězstvím nad Antoniem a Kleopatrou v bitvě u Aktia roku 31 ACN. Za občanských válek na sklonku republiky se projevila marnost úsilí o obnovu republikánské vládní formy, ale také nutnost vojenské diktatury jako jediného možného východiska z krize římského státního zřízení.
(Encyklopedie Antiky)
V tomto období se upevnila vnitřní struktura města, rozdíly mezi patricii a bohatými plebeji se početných sociálních bouřích vyrovnaly. Ve správě státu se začala uplatňovat nová společenská vrstva, nobilita.
Vnější rozmach Říma vedl k sjednocení Itálie pod jeho nadvládou. Mladý městský stát odolal, pravděpodobně za přispění ostatních latinských měst, nápory Etrusků (Porsenna se snažil dosednout na trůn Tarquiniů), pod Camillovým vedením porazil svého úhlavního nepřítele, jihoetruské město Veje. V letech 390 nebo 387/6 ACN byla sice římská armáda na říčce Allii zničena Galy a Řím, až na Kapitol, jenž byl uchráněn M. Manliem, pobořen. Po odchodu Galů, vykoupeném velkým výkupným, bylo však město obnoveno a opevněno hradbami, později zvanými serviovské. Mocenské postavení Říma v Latiu se postupně upevňovalo, Aequové a Volskové byli úplně porobeni.
Ve válečném střetnutí s Latiny (340-338 ACN) byla podrobena latinská města a po tzv. samnitských válkách byla k Římu připojena i úrodná Kampánie. Výsledky římských výbojů byly trvalé: podmaněná území byla kolonizována, ager publicus vzrůstal, hospodářská moc Říma se upevňovala.
V poslední fázi bojů si Římané podrobili ve válce s Galy (285-282 ACN) území na sever od Picana a po porážce Tarentu (282-272 ACN) se dostala pod jejich nadvládu celá jižní Itálie. Po dobytí etruských Volsinií (265 ACN) ovládal Řím prakticky celý Apeninský poloostrov.
Rychlý rozmach římského státu byl usnadňován především nižším stupněm společenské organizace (rodové zřízení) u většiny ostatních italských kmenů, u Etrusků a jihoitalských Řeků nemohla naproti tomu vyšší kulturní úroveň vyvážit nedostatky ve vojenské organizaci, jež souvisely s celkovým společensko-hospodářským uspořádáním. Při osvětlení příčin římské expanze a jejích úspěchů nelze opomíjet zejm. hospodářské činitele, jejichž výklad zatím není jasný.
II. Vrchol republiky (60.léta 3. stol. - 30. léta 2. stol. ACN)
Jak Řím postupně sjednocoval Itálii pod svou nadvládu, stával se středomořskou velmocí. Expanzívní římské snahy však brzdilo především Kartágo, obchodní velmoc, která rovněž usilovala o získání držav v západním Středomoří. Po porážce Kartaginců v 1. punské válce (264-241 ACN) získali Římané Sicílii s výjimkou Sýrákús a některých spřátelených řeckých měst. Roku 277 ACN přeměnili dobytou část v provincii. Téhož roku se stala římskou provincií Sardinie s Korsikou, jež Římané odňali Kartagincům roku 237 ACN. Během 2. punské války (218-201 ACN) byl k římské říši připojen zbytek Sicílie a větší část Hispánie. Punské války byly zápasem o politickou i hospodářskou nadvládu v západní části Středomoří. Po nich se římský stát natolik upevnil, že mohl zasahovat i do složitých poměrů na Východě.
Stav rovnováhy v mocenském postavení helénistických říší byl ve 20. letech 3. století ACN porušen dohodou mezi Antiochem III. Syrským a Filippem V. Makedonským, namířenou proti Ptolemaiovcům, o jejichž mimoegyptská území oba usilovali. Římané se dostali do styku s řeckými městy mimo Itálii a Sicílii a s helénistickými říšemi za illyrských válek (229-228, 219 ACN), kdy bojovali za své obchodní zájmy v Jaderském moři proti illyrským pirátským kmenům. Ve válce s Filippem V., která probíhala na řeckém území v letech 215-205 ACN (tzv. 1. makedonská válka), využíval Řím svých spojenců v Řecku a egejské oblasti. Po porážce Kartága se helénistická města i státy začaly obracet na římský senát jako na rozhodčího ve svých sporech. V konfliktu Egypta s Makedonií a Sýrií zasáhli Římané ve prospěch egyptských Ptolemaiovců. Filipp V. byl roku 197 ACN poražen u Kynoskefal (tzv. 2. makedonská válka) a roku 190 ACN podlehl Antiochos III. u Magnésie pod Sipylem. Makedonský odpor byl pak definitivně zlomen v bitvě u Pydny roku 168 ACN. Konečné rozdrcení Kartága ve 3. punské válce (149-146 ACN) a podrobení Řecka v témže roce jen potvrdilo, že Řím ovládá celou středozemní oblast.
Přeměna římského městského státu ve světovou říši působila i na jeho vnitřní uspořádání. Četné války, které vedl, byly zdrojem laciné otrocké pracovní síly, jíž se užívalo hlavně v zemědělství. Půda se soustřeďovala v rukou velkostatkářů, neboť drobní rolníci - základní složka římské armády - byli dlouhými válkami nejvíce postiženi: buď padli nebo jejich zanedbaná hospodářství nebyla schopna soutěžit s velkostatky. Drobní zemědělci byli často donuceni odcházet do měst a splývali s městským proletariátem. Hospodářská moc nobility naproti tomu stoupala. Většina ohromných zisků z provincií připadala příslušníkům senátorského stavu, který ovládal provinciální správu. Na vykořisťování provincií se nemalým dílem účastnili i jezdci, kteří byli jako příslušníci tzv. societates publicanorum (publikáni) pověřeni vybíráním daní. Správa dobytých území (např. každoroční střídání správního aparátu), která vycházela z podmínek teritoriálně omezeného městského státu, přestala již odpovídat potřebám světové říše.
Vedle prohlubujících se sociálních rozdílů byly tedy i potíže ve státní administrativě příznakem krize římské republiky. Důsledky se projevily záhy v sociálních otřesech, jež charakterizují celé další období ve vývoji římského státu.
III. Krize republiky (30. léta 2. stol. - 30. léta 1. stol. ACN)
Sociální rozpory v římské společnosti (otroci-otrokáři, drobní rolníci-velkostatkáři, chudina-boháči, občané-spojenci, venkovský-městský lid) se v 2. polovině 2. století ACN prohloubily. V otrockých povstáních (Sicílie: Eunús a Kleón 138-132 ACN, Salvius a Athénión 104-101 ACN, Spartacus 73-71 ACN) se projevila krize republikánského zřízení nejvýrazněji. Nespokojenost mezi širokými vrstvami svobodného obyvatelstva rovněž vzrůstala a projevovala se především v požadavku nového rozdělení půdy. Agrární otázka byla přitom i zdrojem rozporů mezi městským a venkovským lidem. Nesoulad mezi římskými občany a spojenci, na než stále více doléhala tíha četných válek, se rovněž vyostřoval. Hospodářské i politické rozpory (optimáti, populárové) nabyly takového rozsahu, že je nebylo možno překonat reformami v mezích republikánského zřízení.
Reformy bratří Gracchů měly snížit počet otroků a posílit drobné rolnictvo v Itálii - základ římské armády. Konzervativní optimáti, představovaní senátem, zmařili však většinu výsledků jejich reformního úsilí. S podobným neúspěchem se setkávaly i další pokusy o agrární reformy, např. návrhy Saturninovy. Dílčí zákonodárná opatření nemohla vyřešit krizi římské společnosti.
Východiskem bylo jedině vybudování silné armády, jejíž velitel by zároveň vykonával ve státě neomezenou politickou moc. Dočasným řešením byla vojenská reforma Mariova (107 ACN), která změnila římskou armádu v žoldnéřské vojsko a deklasované vrstvy tím mohly být na jistou dobu uspokojeny. Vojáci dostávali žold a vysloužilcům byly přidělovány do vlastnictví pozemky. Římská armáda se tak stala v posledním století republiky významným činitelem nejen v zahraniční, ale i ve vnitřní politice. Po Mariově vojenské reformě dosáhlo římské vojsko řady úspěchů v bojích s Kimbry a Teutony. Roku 88 ACN se Řím ubránil povstalým italským kmenům v tzv. spojenecké válce. Římská vojska zvítězila ve válkách s pontským králem Mithradatem VI. Eupatorem. Po zrádném zavraždění Sertoriově (vůdce Sullovy opozice, vůdce mariovců v Hispánii) byli poraženi jeho stoupenci v Hispánii. Po vítezných taženích Pompeiových byly na Východě zřízeny provincie Bithýnie a Sýrie, Caesarovy výpravy položily základ římské moci v celé Galii.
Do vnitropolitických záležitostí zasáhla armáda především při střetu mezi Mariem a Sullou a později za občanských válek na sklonku republiky. Diktatura představitele optimátů, Sully, byla důsledkem konfliktu mezi optimáty a populáry v 1. třetině 1. století ACN. Nebyla časově omezena a vyznačovala se absolutní mocí, v tom byla příkladem pro postup vojevůdců a politiků z konce republiky.
Pompeius i Caesar založili svou moc ve státě na kumulaci různých úřadů, do té doby neslučitelných. Zpočátku vystupovali společně ještě za Crassovy účasti (1. triumvirát). Snahy o přeměnu vojenské diktatury ve státní systém vyvrcholily v Caesarově politické činnosti, kdy ve svých rukou soustředil nejdůležitější úřední pravomoci. Základem jeho moci byla diktatura spojená s dalšími funkcemi: od roku 63 ACN zastával úřad nejvyššího pontifika, roku 46 ACN byl pověřen dohledem nad mravy (praefectus moribus), koncem roku 45 ACN mu byla doživotně propůjčena diktatura (dictator perpetuus) a roku 44 ACN osobní nedotknutelnost, která do té doby příslušela jen tribunům lidu. Caesarova sociální politika směřovala k tomu, aby získal vliv v různých společenských vrstvách: mezi římským městským lidem, v italské municipální společnosti, mezi podnikateli, u vládnoucích složek provinciálního obyvatelstva i mezi příslušníky nobility. Caesarova vláda postupně ztrácela svůj republikánský charakter (zprvu vystupoval jako vůdce populárů) a nabývala autokratických rysů - vnějším projevem bylo jeho vystupování v královsky nachovém šatě. Uvažoval také o tažení proti Parthům, které podle Sibyllina proroctví mohl porazit jen král. Caesarovo úsilí o získání samovlády se však dostalo do rozporu s republikánskou tradicí. Proto byl 15. března 44 ACN spiklenci zavražděn.
Senát usiloval od roku 44 ACN o obnovu své moci. Vystupoval především proti M. Antoniovi, v němž zejm. Cicero spatřoval Caesarova nástupce. Octavianus (Augustus), který se tehdy načas k senátu z taktických důvodů přiklonil, byl ve svých očekáváních zklamán. To jej vedlo ke spolku s Antoniem a Lepidem (2. triumvirát).
Proskripcemi, které triumvirové vyhlásili, byli pronásledování vydáni nejen jejich političtí nepřátelé, ale i některé bohaté osoby vůbec. Republikánská vojska byla rozhodně poražena u Filipp roku 42 ACN, posléze byl roku 36 ACN poražen i Sextus Pompeius. Mezi Octavianem, ovládajícím Západ, a Antoniem, ovládajícím Východ, se vztahy postupně zhoršily natolik, že roku 32 ACN došlo k jejich vzájemnému střetu. Občanské války skončily Octavianovým definitivním vítězstvím nad Antoniem a Kleopatrou v bitvě u Aktia roku 31 ACN. Za občanských válek na sklonku republiky se projevila marnost úsilí o obnovu republikánské vládní formy, ale také nutnost vojenské diktatury jako jediného možného východiska z krize římského státního zřízení.
(Encyklopedie Antiky)
