30.6.04
Proletářská poezie
Další ideologická nalejvárna z roku 1972.
Proletářská poezie se stala hlavním proudem české básnické tvorby na počátku 20. let (už v roce 1919), vrcholu dosáhla v letech 1921-1922 a Wolkerova smrt v roce 1924 bývá pokládána za konec proletářské poezie jako vládnoucí tendence. Ale ještě v letech, kdy hlavní vlana opadla, objevuje se v tvorbě některých básníků proletářské období, kdy navazují na zásady proletářské poezie (K. Biebl, J. Hořejší).
V období mezi dvěma světovými válkami dostává moderní umění nový náboj 1. světovou válkou a Říjnovou revolucí v Rusku, nastupuje mladá generace bohatá na nové talenty. Mluví se o wolkerovské generaci, která zahájila jedno z největších období českého básnictví. Tato generace přerůstá v avantgardu, bojuje nejen o budoucnost umění, ale o budoucnost celé společnosti. Avantgarda představuje hnutí rozporné a živé, vyvíjela se v četných polemikách a srážkách. Hnutí se formovalo v několika časopisech:
- Kmen (literární časopis, překlady ze světové literatury, redigoval S. K. Neumann)
- Červen (příspěvky J. Hořejšího, A. M. Píši, J. Seiferta, Vl. Vančury, J. Wolkera, K. Teigeho, redigoval S. K. Neumann)
- Var (Zd. Nejedlý, v roce 1922 otiskl Wolkerovu stať Proletářské umění)
- Proletkult (S. K. Neumann, stať Proletářská kultura)
Program české proletářské poezie byl ovlivněn světovou předválečnou modernou, představovanou např. jmény W. Whitmana, Emila Verhaerena a G. Apollinaira, jehož Pásmo v překladu K. Čapka ovlivnilo především J. Wolkera (Svatý Kopeček). Kromě toho byl ovlivněn názory sovětského Proletkultu, poezií S. Jesenina, A. Bolka a V. Majakovského. Podle sovětského vzoru byl u nás zřízen v roce 1921 Proletkult = jednotná soustředěná organizace pro proletářskou kulturu (do roku 1924). Spolupracovali v ní J. Wolker, Zd. Nejedlý, M. Majerová, I. Olbracht, J. Hora. S. K. Neumann zřizuje stejnojmenný měsíčník Proletkult (J. Hora, A. Píša, J. Seifert, J. Wolker).
V roce 1922 otiskl časopis Var Wolkerovu stať Proletářské umění. Tlumočil v ní názory své a názory ostatních umělců sdružených ve skupině Devětsil. Umělecký svaz Devětsil byl založen roku 1920 a stal se střediskem socialisticky a komunisticky orientovaných umělců nejmladší generace (básník a malíř A. Hoffmeister, režisér J. Honzl, J. Seifert, kritik K. Teige, kritický mluvčí mladé generace a proletářské literatury Antonín Matěj Píša, J. Wolker, Vl. Vančura a další). Paralelně byla založena v roce 1923 brněnská odbočka s časopisem Pásmo (O. Černík, Fr. Halas, B. Václavek). Obě skupiny spolupracovaly. Tito umělci obviňují dřívější umělecké směry ze stylismu a formalismu, umění podle nich nemůže být lhostejné k duchovnímu a mravnímu přerodu člověka. Už v roce 1922 se však objevuje vnitřní diferenciace. Děvetsiláci přecházejí od proletářské etapy k poetistické a to je hlavní příčina odchodu J. Wolkera, A. M. Píši. Teigeho stať Poetismus z roku 1924 v časopise Host znamená definitivní rozchod s proletářským uměním.
Principy proletářské poezie jsou jasně zformulovány J. Wolkerem v Proletářském umění: poezie se podílí na přestavbě společenského řádu, a proto musí být třídní, proletářská, komunistická, revoluční, optimistická. Proti individualismu měšťáckého umění klade kolektivismus. Tendenčnost nechápe Wolker jako zveršování politických hesel, ale "[...] tendenční poezie je lepší než netendenční, protože je víc. Rozumí se však, že musí být především opravdu poezie, neboť špatná poezie s nejlepší tendencí přece nebude nikdy tendenční poezie [...]".
Jednotliví básníci se lišili svým hodnocením situace i svým osobitým uměleckých zpracováním a pojetím (např. spory S. K. Neumanna s J. Horou).
Meziválečnou avantgardu na počátku 50. let brala většina kritiků a teoretiků v pochybnost celou, později na přelomu 50. a 60. let byla zase celá bezvýhradně přijímána a nekriticky brána za vzor. Ze starší generace zhodnotil objektivně tvorbu nejmladší generace F. X. Šalda, později to byly teoretické práce A. M. Píši.
Za jediný velký zjev české proletářské poezie prohlásil F. X. Šalda Jiřího Wolkera - "[...] u něho jediného kázeň kolektivistická odpovídala potřebám a sklonům nitra [...]".
Jiří Wolker (1900-1924)
- narozen v prostějovské měšťanské rodině
- po absolvování gymnasia Praha (práva, filosofie, přednášky F. X. Šaldy)
- 1923: tuberkulóza, léčení v Tatranské Poliance, převoz do Prostějova, smrt
- 3.1.1924: Wolkerův Prostějov
- 1921: KSČ
- 1922: Devětsil (+ K. Teige: Proletářské umění)
- 1923: rozchod s Devětsilem
Host do domu (1921)
- úvodní básně: vzpomínky na domov, na svět kolem sebe se dívá chlapeckýma očima, věci zlidšťuje - personifikace (Poštovní schránka), svět stojí na věcech malých, věci velké zklamaly ve válce, základní ladění básní je pokora, chlapeckost, nespravedlnost světa a rozpory doby se snaží odstranit křesťanskou láskou a dobrou vůlí.
- závěr: básnická poéma Svatý Kopeček patří k nejlepším básním 20. let. Formálně ovlivněn metodou appollinairovského pásma, tzn. že řadí volně motivy za sebou = jakási rekapitulace dosavadního života, už zde se objevuje nový názor na 'léčení' světa cestou proletářské revoluce.
Těžká hodina (1922)
- názorově vyspělejší, od chlapecké lásky a pokory přechází k chápání světa a společnosti třídně; pocit solidarity s pracujícími a mravní zodpovědnost za podobu světa
- opustil lyrickou báseň a zvolil formu epickou - baladu. Navázal na K. J. Erbena a J. Nerudu a dovršil tak vývoj balady. V jeho sociální baladě splývá intimní a sociální tématika.
- 3 sociální balady: O očích topičových, O nenarozeném dítěti, O snu
Teoretická a kritická činnost
- Umění nedělní či sváteční
- Proletářské umění
Moderní pohádky, divadelní hry
Jeden z prvních autorů a teoretiků proletářské poezie Josef Hora (1891-1945) byl jmenován národním umělcem.
- F. X. Šalda: "Písmák revoluce"
- F. Hrubín: "[...] jeden z největších básníků, jaké jsme od dob Máchových měli"
- jeden z prvních redaktorů Rudého práva
- 1929: jeden ze 7 vyloučených z KSČ (již se nevrátil)
- proletářská lyrika: Pracující den (1920), Srdce a vřava světa (1922; základní rozpor mezi opojením tempem moderní civilizace a touhou po klidu venkova); Bouřlivé jaro (1923), Mít křídla
- básník-myslitel, spory s S. K. Neumannem: nepíše poezii hesel a výzev jako Neumann, liší se od přímosti a chlapeckosti J. Wolkera, od Seiferta. Ve svých sbírkách vyjadřuje mravní poselství revolučního zápasu, poukazuje na cenné etické hodnoty dělníka, úcta k dělníkově práci, trpí vědomím, že je to práce zotročená, revoluci chápe eticky - "velká očistná lázeň, z níž vzejde nový, morálně čistší člověk"
S. K. Neumann na rozdíl od Hory prosazoval patetickou agitační lyriku, v níž soukromý cit jedince byl záměrně podřízen hlavnímu cíli - podnítit revoluční aktivitu. Šel tak daleko, že v časopise Kmen vyhlašuje: "[...] přestáváme mladým poetům tisknout básně, pokud 1. nebudou tvárně jasny a srozumitelny každému průměrnému čtenáři a 2. vědomě a přímo svým obsahem nepřihlásí se ideově k socialistickému světu a k sociální revoluci". Redakce byla zaplavena slabou tendenční poezií. Neumann tento pokus považoval za nutný, chtěl-li, aby umění mluvilo k pracujícím. Pro Neumanna je charakteristický názorový vývj od anarchismu přes anarchokomunismus ke komunismu. V umělecké tvorbě přechází od dekadence přes civilismus k proletářské poezii. Po 1. světové válce se stává teoretikem (stať Proletářská kultura) a básníkem, průkopníkem proletářské poezie (časopisy Proletkult a Červen).
- 1923: Rudé zpěvy = poezie určená spíše k přednesu na masových shromážděních - revoluční výzvy, silný patos, rétoričnost a heslovitost; bezprostředně reaguje na významné historické události - světová válka, vznik samostatného státu, ruská revoluce; ve srovnání s ostatní proletářskou poezií nižší umělecká úroveň
Jindřich Hořejší (1886-1941)
- původem z proletářské rodiny
- studia na pražské technice, filosofie na Sorbonně, ekonomie v Dijonu
- účast ve válce, zraněn na ruské frontě
- překlady těžištěm tvorby
- Hudba na náměstí (1921): velkoměsto = výtvor moderní civilizace, dramatické sociální prostředí ničící člověka, podněcující k revolučnímu boji
- Korálový náhrdelník: osobitý typ imtimní (milostné) lyriky, slučuje občanskou a intimní složku lidské osobnosti, láska prostých lidí
- Den a noc (1931): sociální motivy, rozpory kapitalistické společnosti
Jedním ze zakladatelů uměleckého svazu Devětsil byl Jaroslav Seifert (*1901).
- období: proletářská poezie -> poetismus -> postpoetismu -> "protektorární poezie" -> poválečné období
- 1921: Město v slzách: jedna z prvních knih proletářské poezie, přivedly ho k ní osobní zkušenosti (narodil se na Žižkově v proletářské rodině), prostředí továren, činžovních domů; odpor k technické civilizaci, která způsobuje bídu proletariátu, odsuzuje velkoměsto: "prokleté fabriky, stroje"; "hranatý obraz utrpení"; sbírku připsal S. K. Neumannovi, částečně se přihlásil k Neumannově revolučnímu patosu, přejímá od něj volný verš
- 1923: Samá láska: změnený vztah k městu, opěvuje technickou civilizaci "řev motorů nad slavičí tlukot", město mu dává poznat "všechny krásy světa"; přiklání se na stranu J. Hory, tzn. nezachycovat pouze těžký úděl proletariátu, ale i vnitřní život - ustupuje revoluční patos, umění žít, náznaky poetismu
Konstantin Biebl
Kultivovaný básnický hlas, neproráží cestu novým směrům, není autorem manifestů, ale přijímá podněty od hlavních proudů naší meziválečné poezie: poezie proletářské, poetismu, surrealismu. Od ostatních se liší stářím (zážitky z fronty). V roce 1951 sebevražda skokem z okna.
Proletářské období:
- Věrný hlas (1924): věnováno "drahé památce J. Wolkera", jeho pojetí se blíží poezii J. Hořejšího a Wolkerovu Hostu do domu - pokorná radost z drobných a každodenních věcí; velké a vážné problémy zbavoval tragického patosu tím, že je převáděl do všedních situací a příběhů; válečné zážitky a motivy vyhrocené sociálně a revolučně
- Zlom (1925)
- Zloděj z Bagdadu (1925): již vliv poetismu
Proletářská poezie se stala hlavním proudem české básnické tvorby na počátku 20. let (už v roce 1919), vrcholu dosáhla v letech 1921-1922 a Wolkerova smrt v roce 1924 bývá pokládána za konec proletářské poezie jako vládnoucí tendence. Ale ještě v letech, kdy hlavní vlana opadla, objevuje se v tvorbě některých básníků proletářské období, kdy navazují na zásady proletářské poezie (K. Biebl, J. Hořejší).
V období mezi dvěma světovými válkami dostává moderní umění nový náboj 1. světovou válkou a Říjnovou revolucí v Rusku, nastupuje mladá generace bohatá na nové talenty. Mluví se o wolkerovské generaci, která zahájila jedno z největších období českého básnictví. Tato generace přerůstá v avantgardu, bojuje nejen o budoucnost umění, ale o budoucnost celé společnosti. Avantgarda představuje hnutí rozporné a živé, vyvíjela se v četných polemikách a srážkách. Hnutí se formovalo v několika časopisech:
- Kmen (literární časopis, překlady ze světové literatury, redigoval S. K. Neumann)
- Červen (příspěvky J. Hořejšího, A. M. Píši, J. Seiferta, Vl. Vančury, J. Wolkera, K. Teigeho, redigoval S. K. Neumann)
- Var (Zd. Nejedlý, v roce 1922 otiskl Wolkerovu stať Proletářské umění)
- Proletkult (S. K. Neumann, stať Proletářská kultura)
Program české proletářské poezie byl ovlivněn světovou předválečnou modernou, představovanou např. jmény W. Whitmana, Emila Verhaerena a G. Apollinaira, jehož Pásmo v překladu K. Čapka ovlivnilo především J. Wolkera (Svatý Kopeček). Kromě toho byl ovlivněn názory sovětského Proletkultu, poezií S. Jesenina, A. Bolka a V. Majakovského. Podle sovětského vzoru byl u nás zřízen v roce 1921 Proletkult = jednotná soustředěná organizace pro proletářskou kulturu (do roku 1924). Spolupracovali v ní J. Wolker, Zd. Nejedlý, M. Majerová, I. Olbracht, J. Hora. S. K. Neumann zřizuje stejnojmenný měsíčník Proletkult (J. Hora, A. Píša, J. Seifert, J. Wolker).
V roce 1922 otiskl časopis Var Wolkerovu stať Proletářské umění. Tlumočil v ní názory své a názory ostatních umělců sdružených ve skupině Devětsil. Umělecký svaz Devětsil byl založen roku 1920 a stal se střediskem socialisticky a komunisticky orientovaných umělců nejmladší generace (básník a malíř A. Hoffmeister, režisér J. Honzl, J. Seifert, kritik K. Teige, kritický mluvčí mladé generace a proletářské literatury Antonín Matěj Píša, J. Wolker, Vl. Vančura a další). Paralelně byla založena v roce 1923 brněnská odbočka s časopisem Pásmo (O. Černík, Fr. Halas, B. Václavek). Obě skupiny spolupracovaly. Tito umělci obviňují dřívější umělecké směry ze stylismu a formalismu, umění podle nich nemůže být lhostejné k duchovnímu a mravnímu přerodu člověka. Už v roce 1922 se však objevuje vnitřní diferenciace. Děvetsiláci přecházejí od proletářské etapy k poetistické a to je hlavní příčina odchodu J. Wolkera, A. M. Píši. Teigeho stať Poetismus z roku 1924 v časopise Host znamená definitivní rozchod s proletářským uměním.
Principy proletářské poezie jsou jasně zformulovány J. Wolkerem v Proletářském umění: poezie se podílí na přestavbě společenského řádu, a proto musí být třídní, proletářská, komunistická, revoluční, optimistická. Proti individualismu měšťáckého umění klade kolektivismus. Tendenčnost nechápe Wolker jako zveršování politických hesel, ale "[...] tendenční poezie je lepší než netendenční, protože je víc. Rozumí se však, že musí být především opravdu poezie, neboť špatná poezie s nejlepší tendencí přece nebude nikdy tendenční poezie [...]".
Jednotliví básníci se lišili svým hodnocením situace i svým osobitým uměleckých zpracováním a pojetím (např. spory S. K. Neumanna s J. Horou).
Meziválečnou avantgardu na počátku 50. let brala většina kritiků a teoretiků v pochybnost celou, později na přelomu 50. a 60. let byla zase celá bezvýhradně přijímána a nekriticky brána za vzor. Ze starší generace zhodnotil objektivně tvorbu nejmladší generace F. X. Šalda, později to byly teoretické práce A. M. Píši.
Za jediný velký zjev české proletářské poezie prohlásil F. X. Šalda Jiřího Wolkera - "[...] u něho jediného kázeň kolektivistická odpovídala potřebám a sklonům nitra [...]".
Jiří Wolker (1900-1924)
- narozen v prostějovské měšťanské rodině
- po absolvování gymnasia Praha (práva, filosofie, přednášky F. X. Šaldy)
- 1923: tuberkulóza, léčení v Tatranské Poliance, převoz do Prostějova, smrt
- 3.1.1924: Wolkerův Prostějov
- 1921: KSČ
- 1922: Devětsil (+ K. Teige: Proletářské umění)
- 1923: rozchod s Devětsilem
Host do domu (1921)
- úvodní básně: vzpomínky na domov, na svět kolem sebe se dívá chlapeckýma očima, věci zlidšťuje - personifikace (Poštovní schránka), svět stojí na věcech malých, věci velké zklamaly ve válce, základní ladění básní je pokora, chlapeckost, nespravedlnost světa a rozpory doby se snaží odstranit křesťanskou láskou a dobrou vůlí.
- závěr: básnická poéma Svatý Kopeček patří k nejlepším básním 20. let. Formálně ovlivněn metodou appollinairovského pásma, tzn. že řadí volně motivy za sebou = jakási rekapitulace dosavadního života, už zde se objevuje nový názor na 'léčení' světa cestou proletářské revoluce.
Těžká hodina (1922)
- názorově vyspělejší, od chlapecké lásky a pokory přechází k chápání světa a společnosti třídně; pocit solidarity s pracujícími a mravní zodpovědnost za podobu světa
- opustil lyrickou báseň a zvolil formu epickou - baladu. Navázal na K. J. Erbena a J. Nerudu a dovršil tak vývoj balady. V jeho sociální baladě splývá intimní a sociální tématika.
- 3 sociální balady: O očích topičových, O nenarozeném dítěti, O snu
Teoretická a kritická činnost
- Umění nedělní či sváteční
- Proletářské umění
Moderní pohádky, divadelní hry
Jeden z prvních autorů a teoretiků proletářské poezie Josef Hora (1891-1945) byl jmenován národním umělcem.
- F. X. Šalda: "Písmák revoluce"
- F. Hrubín: "[...] jeden z největších básníků, jaké jsme od dob Máchových měli"
- jeden z prvních redaktorů Rudého práva
- 1929: jeden ze 7 vyloučených z KSČ (již se nevrátil)
- proletářská lyrika: Pracující den (1920), Srdce a vřava světa (1922; základní rozpor mezi opojením tempem moderní civilizace a touhou po klidu venkova); Bouřlivé jaro (1923), Mít křídla
- básník-myslitel, spory s S. K. Neumannem: nepíše poezii hesel a výzev jako Neumann, liší se od přímosti a chlapeckosti J. Wolkera, od Seiferta. Ve svých sbírkách vyjadřuje mravní poselství revolučního zápasu, poukazuje na cenné etické hodnoty dělníka, úcta k dělníkově práci, trpí vědomím, že je to práce zotročená, revoluci chápe eticky - "velká očistná lázeň, z níž vzejde nový, morálně čistší člověk"
S. K. Neumann na rozdíl od Hory prosazoval patetickou agitační lyriku, v níž soukromý cit jedince byl záměrně podřízen hlavnímu cíli - podnítit revoluční aktivitu. Šel tak daleko, že v časopise Kmen vyhlašuje: "[...] přestáváme mladým poetům tisknout básně, pokud 1. nebudou tvárně jasny a srozumitelny každému průměrnému čtenáři a 2. vědomě a přímo svým obsahem nepřihlásí se ideově k socialistickému světu a k sociální revoluci". Redakce byla zaplavena slabou tendenční poezií. Neumann tento pokus považoval za nutný, chtěl-li, aby umění mluvilo k pracujícím. Pro Neumanna je charakteristický názorový vývj od anarchismu přes anarchokomunismus ke komunismu. V umělecké tvorbě přechází od dekadence přes civilismus k proletářské poezii. Po 1. světové válce se stává teoretikem (stať Proletářská kultura) a básníkem, průkopníkem proletářské poezie (časopisy Proletkult a Červen).
- 1923: Rudé zpěvy = poezie určená spíše k přednesu na masových shromážděních - revoluční výzvy, silný patos, rétoričnost a heslovitost; bezprostředně reaguje na významné historické události - světová válka, vznik samostatného státu, ruská revoluce; ve srovnání s ostatní proletářskou poezií nižší umělecká úroveň
Jindřich Hořejší (1886-1941)
- původem z proletářské rodiny
- studia na pražské technice, filosofie na Sorbonně, ekonomie v Dijonu
- účast ve válce, zraněn na ruské frontě
- překlady těžištěm tvorby
- Hudba na náměstí (1921): velkoměsto = výtvor moderní civilizace, dramatické sociální prostředí ničící člověka, podněcující k revolučnímu boji
- Korálový náhrdelník: osobitý typ imtimní (milostné) lyriky, slučuje občanskou a intimní složku lidské osobnosti, láska prostých lidí
- Den a noc (1931): sociální motivy, rozpory kapitalistické společnosti
Jedním ze zakladatelů uměleckého svazu Devětsil byl Jaroslav Seifert (*1901).
- období: proletářská poezie -> poetismus -> postpoetismu -> "protektorární poezie" -> poválečné období
- 1921: Město v slzách: jedna z prvních knih proletářské poezie, přivedly ho k ní osobní zkušenosti (narodil se na Žižkově v proletářské rodině), prostředí továren, činžovních domů; odpor k technické civilizaci, která způsobuje bídu proletariátu, odsuzuje velkoměsto: "prokleté fabriky, stroje"; "hranatý obraz utrpení"; sbírku připsal S. K. Neumannovi, částečně se přihlásil k Neumannově revolučnímu patosu, přejímá od něj volný verš
- 1923: Samá láska: změnený vztah k městu, opěvuje technickou civilizaci "řev motorů nad slavičí tlukot", město mu dává poznat "všechny krásy světa"; přiklání se na stranu J. Hory, tzn. nezachycovat pouze těžký úděl proletariátu, ale i vnitřní život - ustupuje revoluční patos, umění žít, náznaky poetismu
Konstantin Biebl
Kultivovaný básnický hlas, neproráží cestu novým směrům, není autorem manifestů, ale přijímá podněty od hlavních proudů naší meziválečné poezie: poezie proletářské, poetismu, surrealismu. Od ostatních se liší stářím (zážitky z fronty). V roce 1951 sebevražda skokem z okna.
Proletářské období:
- Věrný hlas (1924): věnováno "drahé památce J. Wolkera", jeho pojetí se blíží poezii J. Hořejšího a Wolkerovu Hostu do domu - pokorná radost z drobných a každodenních věcí; velké a vážné problémy zbavoval tragického patosu tím, že je převáděl do všedních situací a příběhů; válečné zážitky a motivy vyhrocené sociálně a revolučně
- Zlom (1925)
- Zloděj z Bagdadu (1925): již vliv poetismu
