11.6.04
Stoicismus
1. Kalokagathia (kalos kai agathos - krása a dobro)
- helénské lidské konstitutivní ideály (chápány jako ideály, tj. principiálně nedosažitelné, možno se k nim pouze přiblížit), o jejichž dosažení měl usilovat každý Helén
- krása chápána jako výbornost těla, harmonický soulad tělesných proporcí
- dobro (ušlechtilost, výbornost) duše spočívala v nezávislosti (soběstačnosti) díky moudrosti poznání a uměřenosti jednání
2. Římské ctnosti
V chování Římanů se neobjevuje herojská póza Helénů, ctnosti jsou přeneseny do života. Uchovaly se v heslech gravitas, pietas, virtus (vážnost, zbožnost, mužnost). Tento ideál už není nadlidský, božský, nedostižný (krása a dobro), ale lidský, a proto mravní.
Gravitas - vědomí závažnosti lidských počinů, vědomí, že v životě o něco jde, že se nejedná o hru, fikci, sen, ve kterém by má angažovanost byla pofiderní - ctnost brát život vážně
Pietas - zbožnost je kromě úcty k tradičním římským bohům hlavně vyjádřením úcty k předkům a jejich činům. Kult je místem setkání s předkem, který také uctíval stejnou modlu. Jedná se tedy o vědomí přetrvání, kontinuity.
Virtus - odvaha, statečnost, povinnost a její splnění, věrnost v úkolu a úřadu, vědomí, že velmi záleží na tom, jak ke mně svěřeným úkolům přistoupím
3. Rozklad konstitutivních ctností
Tyto ctnosti ustavily relativně rovnostářskou společnost mladé republiky, když předtím vyrostly v lůně království. Postupně se ale Řím přeměnil ve společnost diferencovanou na skupinu velice bohatých a velice chudých. Proč? S ekonomickým úspěchem obchodu a růstem moci po pádu Kartága (146 ACN) se římské ctnosti postupně začaly jevit jako zcela zbytečná zátěž.
Společnost blahobytu - nemá potřebu vydělávat lopotně na chleba a být stále na stráži před útoky cizích vojsk. Má málo pochopení pro sebekázeň a pracovitost. Bohatí se nepotřebují zatěžovat ctností. Chudí si ji nemohou dovolit.
Řím se spokojuje s úplatou chlebem a hrami.
Ohlašuje se úpadek a vnitřní rozklad římského impéria je viditelný zvláště ve dvou stoletích na přelomu letopočtu.
Zánik republiky, série občanských "světových" válek... Peněžní polarizace společnosti vede k vulgarizaci vkusu a cítění - rozkoš nad (lidským i zvířecím) utrpením je jen výrazem fenoménu, který Řím poprvé pro Evropu objevuje a v něm rozkoš z ovládání, z panství.
4. Přejímání prvků i zásad z cizích kultur
Monohé do své kulturnosti převzali Římané od Řeků. A nejen od nich. Kulty převzali:
a) bez problémů íránské, židovské atd.
b) domestikací cizího kultu (cizí bůh prohlášen za totožného s římským, s rozdílností pouhých jmen)
Snad pro svou nepůvodnost v oblasti kultu nevytvořil Řím autentický umělecký projev, ani autentickou filozofii. Výtvarné i dramatické umění je převzato, i kdyý jen po formální stránce, od Řeků, v slovesném umění zůstává řečtina jako výrazový prostředek hodnější umění než latina. Navíc zůstala komunikačním i kulturním jazykem celé východní poloviny římského impéria řečtina.
5. Jak nezaniknout? - Silné kulturní hnutí
Proč Řím na přelomu letopočtu nezašel na vnitřní rozklad? Vytvořením jednoho světa a s ním i jednoho duchovního prostoru dali Římané možnost šíření dvou velkých hnutí, jejichž dědici stále zůstáváme: stoicismu a křesťanství, která přidala Římu 5, resp. 14 století trvání.
Stoikové i křesťané pochopili, že člověk nenachází smysl a naplnění svého bytí v sebeuspokojování, ale v sebepřekročení.
6. Stoicismus, který se rozšířil především v armádě
Osmysluplnil vojákům jejich chování a počínání. Ačkoliv je stoa původně řecká filozofická škola, v Římě zdomácněla prostřednictvím řady řeckých vychovatelů mladých Římanů, kteří se pak stali znamenitými hlasateli stoických životních zásad. I když ponechají obsah, změní jejich smysl.
7. Zénon, zakladatel řecké stoi (3. století ACN)
"Konej, co je třeba, jen si nedělej starosti věda, že nemůžes ovlivnit, co bude, jen to, jak se k tomu postavíš."
Jedná se o pesimistické učení, které předchází (nevyhnutelnému) zklamání rezignací na naději. Základní řecký způsob pozorumění světu je totiž ve svém rozhodujícím ladění tragický. Mnozí filozofové a mnohé školy se jistým způsobem snaží o vyrovnání. Nabízí se např. vědění a poznání (např. škola milétská a peripatetická), nebo rezignace ve skepsi, nebo pokus o smíření. Tím posledním je především stoa.
Zénon z Kitia (Kypr) (asi 336-264 ACN) přednášel v Athénách ve sloupovém sále (stoa poikilé, odtud jméno školy). Systematické učení učinil ze stoicismu teprve Chrysipos ze Soloi (asi 281-208 ACN).
Principiální otázkou stoi je, jak žít ve světě, kde je jakékoliv etablování se předem odsouzeno k nezdaru. Přesto je možné usilovat o ctnostný život a dosáhnout jej, a to za pomoci nauky, určitého vědění.
8. Nauka helénských stoiků v uspořádání
Filozofie má ve stoické podobě tři části:
a) logiku (nauku o myšlenkách, představách a řečech, poznání a výpovědi o něm)
b) fyziku (o světě věcí, jsoucen a principech dění, pohybu)
c) etiku (nauku o dosažení blaženého života),
ale etika má povětšinou přednost a logika s fyzikou jsou pouze teoretickou pomůckou v řešení praktických otázek, mnohdy veskrze účelovou. Teorie není, na rozdíl od platonsko-aristelovské tradice, přednější, ale naopak má smysl, oprávnění pouze jako nabídka takového obrazu světa, který by co nejvíce vyhovoval praktickým výsledkům. Logika a fyzika pomáhají tematizovat to, co je předpokladem blaženosti (euroia biu - dobrý běh života).
Tím je:
- život ve shodě se sebou samým
- život ve shodě s přírodou, přirozeností světa
Toto zaměření smyslu na sebe sama (sebezáchova a sebeláska) není orientováno na slast, ale prováděno jistou askezí - mravní náročností, omezením se vedeným rozumem.
Rozumnost (fronésis) a moudrost (sophia) jsou prvními ctnostmi, předpokladem veškerého smýšlení a chování. Život ve shodě s přírodou a sebou samým nejsou dva odlišné úkoly, ale tentýž nahlížený ze dvou perspektiv.
9. Život ve shodě s přírodou
Světu vládne všepronikající nejvyšší a božský princip - logos (rozum, řád, příčina), ale chápán je jindy také jako Prozřetelnost, Osud. Jednou svou podobou je též světem. Není-li to, co je předestřeno, srozumitelné, je to z celkového stoického názoru vlastně lhostejné. Rozhodující je, že příroda, svět je svou povahou svázanost, nutnost, zákonitost, účelnost. Jako takový je neovlivnitelný člověkem, ten nic nezmůže, záležitosti přírody nejsou v jeho moci. Člověk nemůže (aby nebyl zpupný) do dění světa zasahovat, musí se přizpůsobit, poddat, žít ve shodě, neusilovat o nic. Nahlédnout povahu světa může především proto, že je účasten světovému logu svým rozumem. Ten nechť spravuje lidský život a upravuje jej dle světového logu, čímž bude zároveň upraven podle sebe.
10. Žít ve shodě se sebou samým
Nemůže-li a nesmí-li člověk usilovat o zásahy do běhu věcí, řádu přírody řízeného logem, může a má upravovat toliko svůj poměr k sobě, prožívání.
Životním postojem nechť je apatheia - nenáruživost, vymanění se z duševních hnutí (afektu, pathé). Afekty nejsou rozumové a rozumné, vyplývající z lidských zájmů jsou původcem neklidu, strázní a obav ze ztráty věcí, sociálních vztahů, pozic. Člověk jimi stejně nic nezmění.
Laxnost, smířlivost, rezignace, neangažovanost, lhostejnost - stoický mudrc. Ten dělá vše, co se po něm chce, aniž by ztratil svobodu, protože veškerá vnější aktivita je bezdůvodná, nesmyslná. Svoboda je ohrožena jen zájmem o věci pozice a vztahy.
Dobrovolný odchod ze života je u řady stoiků vykonán (např. hladovkou) jako nejvyšší projev mravní svobody.
11. Římský přesun smyslu
Pozdní římský stoicismus, reprezentovaný především Senecou, Epiktetem a hlavně Marcem Aureliem zachovává všechna stoická témata a jejich řešení v téměř nezměněné podobě. Zvláště pro Senecu a Marca Aurelia je však stoicismus odpovědí na poměrně jiné otázky. Otázky po způsobu a smyslu realizace římských mravních norem a ctností, které vůbec nepočítají s tím, že by nebyly realizované, vylučují přísný individualismus, sebestřednost a laxnost.
Zůstává představa nutnosti, ale není to už ANAKE z mýtu, která vyvolává veškerou rezignaci. Pro Římana je nutnost tím, co zaručuje pořádek, řád, předvídatelnost.
Nutnost - tím, co i my dnes označujeme jako přírodní zákon (příliv a odliv, střídání ročních období, lidský život od narození po smrt).
V tomto prostředí žije člověk svůj život, kde nutnost není nahodilý zmatek, na nějž člověk nepředvídatelně a tragicky naráží, ale je to řád a spořádanost, člověk ji může poznávat, předvídat, podle římských stoiků je na nutnost spolehnutí.
Co bohové řídí, dobře řídí, co je nutné, je i dobré.
Skutečnost je dobře uspořádána, vládne jí LOGOS. Každý má v sobě jiskru logu. Pokud mezi ním a logem dochází ke konfliktu, je potíž na jeho straně. Umírá-li, je to vůle logu a je to dobře. Pokud nutnost odmítne, nic tím nezmění, ale může k tomu zaujmout důstojný a smělý postoj. Není to řecké poddání se osudu, je to římská stoická důvěra v dobrotu osudu a nutnosti.
Lidské city způsobují bolest, proto nejsou ničím pozitivním, jsou nedostatkem dobra-rozumu.
Stoicismus naplnil znovu římské občanství smyslem. Konej, co je třeba, kam tě bohové přiřadili, svou věrností dílu prokážeš věrnost a úctu dílu a odkazu předků, plň svědomitě svůj úřad, úkol, v politice, ve zbrani, v umění... Neochvějně!
Stoická nauka je tak transponována pro angažovanost. Není se čeho bát, vše se dobře daří a ty musíš plnit svůj úkol. Smysl pro povinnost, úřad není a nesmí být oslaben žádnou změkčilostí citu, strachem.
12. Humanismus - lidskost je více než nahodilá lidská existence
Stoicismus dodal římskému občanství i jiný než etický smysl. Jedná se o povolání k HUMANITAS - lidskosti, které lidé spolu sdílejí pro jiskru logu v sobě (ačkoliv se tato idea objevuje už u prvních stoiků v Athénách).
Zákonem z roku 212 AD bylo císařem-vojákem všem uděleno římské občanství. Stoikové tak popřeli i morální oprávnění otroctví, ale nebyli sto jej odstranit institucionálně.
Odlišili tak člověka v jeho podstatném a obecném lidství od zvláštního, etnického určení, které je dílem náhody zrození. Humanitas je obecná, pudovost a zvykovost zvláštní.
Apel Marca Aurelia - jsi muž a Říman - je sdělením obecného lidství a úkolu šíření myšlenky obecné humanitas. Příslušnost k určitému typu, etniku dává vlastně jen úkol pro obecné lidství, konkretizaci úkolu.
podle J. Kalouse
- helénské lidské konstitutivní ideály (chápány jako ideály, tj. principiálně nedosažitelné, možno se k nim pouze přiblížit), o jejichž dosažení měl usilovat každý Helén
- krása chápána jako výbornost těla, harmonický soulad tělesných proporcí
- dobro (ušlechtilost, výbornost) duše spočívala v nezávislosti (soběstačnosti) díky moudrosti poznání a uměřenosti jednání
2. Římské ctnosti
V chování Římanů se neobjevuje herojská póza Helénů, ctnosti jsou přeneseny do života. Uchovaly se v heslech gravitas, pietas, virtus (vážnost, zbožnost, mužnost). Tento ideál už není nadlidský, božský, nedostižný (krása a dobro), ale lidský, a proto mravní.
Gravitas - vědomí závažnosti lidských počinů, vědomí, že v životě o něco jde, že se nejedná o hru, fikci, sen, ve kterém by má angažovanost byla pofiderní - ctnost brát život vážně
Pietas - zbožnost je kromě úcty k tradičním římským bohům hlavně vyjádřením úcty k předkům a jejich činům. Kult je místem setkání s předkem, který také uctíval stejnou modlu. Jedná se tedy o vědomí přetrvání, kontinuity.
Virtus - odvaha, statečnost, povinnost a její splnění, věrnost v úkolu a úřadu, vědomí, že velmi záleží na tom, jak ke mně svěřeným úkolům přistoupím
3. Rozklad konstitutivních ctností
Tyto ctnosti ustavily relativně rovnostářskou společnost mladé republiky, když předtím vyrostly v lůně království. Postupně se ale Řím přeměnil ve společnost diferencovanou na skupinu velice bohatých a velice chudých. Proč? S ekonomickým úspěchem obchodu a růstem moci po pádu Kartága (146 ACN) se římské ctnosti postupně začaly jevit jako zcela zbytečná zátěž.
Společnost blahobytu - nemá potřebu vydělávat lopotně na chleba a být stále na stráži před útoky cizích vojsk. Má málo pochopení pro sebekázeň a pracovitost. Bohatí se nepotřebují zatěžovat ctností. Chudí si ji nemohou dovolit.
Řím se spokojuje s úplatou chlebem a hrami.
Ohlašuje se úpadek a vnitřní rozklad římského impéria je viditelný zvláště ve dvou stoletích na přelomu letopočtu.
Zánik republiky, série občanských "světových" válek... Peněžní polarizace společnosti vede k vulgarizaci vkusu a cítění - rozkoš nad (lidským i zvířecím) utrpením je jen výrazem fenoménu, který Řím poprvé pro Evropu objevuje a v něm rozkoš z ovládání, z panství.
4. Přejímání prvků i zásad z cizích kultur
Monohé do své kulturnosti převzali Římané od Řeků. A nejen od nich. Kulty převzali:
a) bez problémů íránské, židovské atd.
b) domestikací cizího kultu (cizí bůh prohlášen za totožného s římským, s rozdílností pouhých jmen)
Snad pro svou nepůvodnost v oblasti kultu nevytvořil Řím autentický umělecký projev, ani autentickou filozofii. Výtvarné i dramatické umění je převzato, i kdyý jen po formální stránce, od Řeků, v slovesném umění zůstává řečtina jako výrazový prostředek hodnější umění než latina. Navíc zůstala komunikačním i kulturním jazykem celé východní poloviny římského impéria řečtina.
5. Jak nezaniknout? - Silné kulturní hnutí
Proč Řím na přelomu letopočtu nezašel na vnitřní rozklad? Vytvořením jednoho světa a s ním i jednoho duchovního prostoru dali Římané možnost šíření dvou velkých hnutí, jejichž dědici stále zůstáváme: stoicismu a křesťanství, která přidala Římu 5, resp. 14 století trvání.
Stoikové i křesťané pochopili, že člověk nenachází smysl a naplnění svého bytí v sebeuspokojování, ale v sebepřekročení.
6. Stoicismus, který se rozšířil především v armádě
Osmysluplnil vojákům jejich chování a počínání. Ačkoliv je stoa původně řecká filozofická škola, v Římě zdomácněla prostřednictvím řady řeckých vychovatelů mladých Římanů, kteří se pak stali znamenitými hlasateli stoických životních zásad. I když ponechají obsah, změní jejich smysl.
7. Zénon, zakladatel řecké stoi (3. století ACN)
"Konej, co je třeba, jen si nedělej starosti věda, že nemůžes ovlivnit, co bude, jen to, jak se k tomu postavíš."
Jedná se o pesimistické učení, které předchází (nevyhnutelnému) zklamání rezignací na naději. Základní řecký způsob pozorumění světu je totiž ve svém rozhodujícím ladění tragický. Mnozí filozofové a mnohé školy se jistým způsobem snaží o vyrovnání. Nabízí se např. vědění a poznání (např. škola milétská a peripatetická), nebo rezignace ve skepsi, nebo pokus o smíření. Tím posledním je především stoa.
Zénon z Kitia (Kypr) (asi 336-264 ACN) přednášel v Athénách ve sloupovém sále (stoa poikilé, odtud jméno školy). Systematické učení učinil ze stoicismu teprve Chrysipos ze Soloi (asi 281-208 ACN).
Principiální otázkou stoi je, jak žít ve světě, kde je jakékoliv etablování se předem odsouzeno k nezdaru. Přesto je možné usilovat o ctnostný život a dosáhnout jej, a to za pomoci nauky, určitého vědění.
8. Nauka helénských stoiků v uspořádání
Filozofie má ve stoické podobě tři části:
a) logiku (nauku o myšlenkách, představách a řečech, poznání a výpovědi o něm)
b) fyziku (o světě věcí, jsoucen a principech dění, pohybu)
c) etiku (nauku o dosažení blaženého života),
ale etika má povětšinou přednost a logika s fyzikou jsou pouze teoretickou pomůckou v řešení praktických otázek, mnohdy veskrze účelovou. Teorie není, na rozdíl od platonsko-aristelovské tradice, přednější, ale naopak má smysl, oprávnění pouze jako nabídka takového obrazu světa, který by co nejvíce vyhovoval praktickým výsledkům. Logika a fyzika pomáhají tematizovat to, co je předpokladem blaženosti (euroia biu - dobrý běh života).
Tím je:
- život ve shodě se sebou samým
- život ve shodě s přírodou, přirozeností světa
Toto zaměření smyslu na sebe sama (sebezáchova a sebeláska) není orientováno na slast, ale prováděno jistou askezí - mravní náročností, omezením se vedeným rozumem.
Rozumnost (fronésis) a moudrost (sophia) jsou prvními ctnostmi, předpokladem veškerého smýšlení a chování. Život ve shodě s přírodou a sebou samým nejsou dva odlišné úkoly, ale tentýž nahlížený ze dvou perspektiv.
9. Život ve shodě s přírodou
Světu vládne všepronikající nejvyšší a božský princip - logos (rozum, řád, příčina), ale chápán je jindy také jako Prozřetelnost, Osud. Jednou svou podobou je též světem. Není-li to, co je předestřeno, srozumitelné, je to z celkového stoického názoru vlastně lhostejné. Rozhodující je, že příroda, svět je svou povahou svázanost, nutnost, zákonitost, účelnost. Jako takový je neovlivnitelný člověkem, ten nic nezmůže, záležitosti přírody nejsou v jeho moci. Člověk nemůže (aby nebyl zpupný) do dění světa zasahovat, musí se přizpůsobit, poddat, žít ve shodě, neusilovat o nic. Nahlédnout povahu světa může především proto, že je účasten světovému logu svým rozumem. Ten nechť spravuje lidský život a upravuje jej dle světového logu, čímž bude zároveň upraven podle sebe.
10. Žít ve shodě se sebou samým
Nemůže-li a nesmí-li člověk usilovat o zásahy do běhu věcí, řádu přírody řízeného logem, může a má upravovat toliko svůj poměr k sobě, prožívání.
Životním postojem nechť je apatheia - nenáruživost, vymanění se z duševních hnutí (afektu, pathé). Afekty nejsou rozumové a rozumné, vyplývající z lidských zájmů jsou původcem neklidu, strázní a obav ze ztráty věcí, sociálních vztahů, pozic. Člověk jimi stejně nic nezmění.
Laxnost, smířlivost, rezignace, neangažovanost, lhostejnost - stoický mudrc. Ten dělá vše, co se po něm chce, aniž by ztratil svobodu, protože veškerá vnější aktivita je bezdůvodná, nesmyslná. Svoboda je ohrožena jen zájmem o věci pozice a vztahy.
Dobrovolný odchod ze života je u řady stoiků vykonán (např. hladovkou) jako nejvyšší projev mravní svobody.
11. Římský přesun smyslu
Pozdní římský stoicismus, reprezentovaný především Senecou, Epiktetem a hlavně Marcem Aureliem zachovává všechna stoická témata a jejich řešení v téměř nezměněné podobě. Zvláště pro Senecu a Marca Aurelia je však stoicismus odpovědí na poměrně jiné otázky. Otázky po způsobu a smyslu realizace římských mravních norem a ctností, které vůbec nepočítají s tím, že by nebyly realizované, vylučují přísný individualismus, sebestřednost a laxnost.
Zůstává představa nutnosti, ale není to už ANAKE z mýtu, která vyvolává veškerou rezignaci. Pro Římana je nutnost tím, co zaručuje pořádek, řád, předvídatelnost.
Nutnost - tím, co i my dnes označujeme jako přírodní zákon (příliv a odliv, střídání ročních období, lidský život od narození po smrt).
V tomto prostředí žije člověk svůj život, kde nutnost není nahodilý zmatek, na nějž člověk nepředvídatelně a tragicky naráží, ale je to řád a spořádanost, člověk ji může poznávat, předvídat, podle římských stoiků je na nutnost spolehnutí.
Co bohové řídí, dobře řídí, co je nutné, je i dobré.
Skutečnost je dobře uspořádána, vládne jí LOGOS. Každý má v sobě jiskru logu. Pokud mezi ním a logem dochází ke konfliktu, je potíž na jeho straně. Umírá-li, je to vůle logu a je to dobře. Pokud nutnost odmítne, nic tím nezmění, ale může k tomu zaujmout důstojný a smělý postoj. Není to řecké poddání se osudu, je to římská stoická důvěra v dobrotu osudu a nutnosti.
Lidské city způsobují bolest, proto nejsou ničím pozitivním, jsou nedostatkem dobra-rozumu.
Stoicismus naplnil znovu římské občanství smyslem. Konej, co je třeba, kam tě bohové přiřadili, svou věrností dílu prokážeš věrnost a úctu dílu a odkazu předků, plň svědomitě svůj úřad, úkol, v politice, ve zbrani, v umění... Neochvějně!
Stoická nauka je tak transponována pro angažovanost. Není se čeho bát, vše se dobře daří a ty musíš plnit svůj úkol. Smysl pro povinnost, úřad není a nesmí být oslaben žádnou změkčilostí citu, strachem.
12. Humanismus - lidskost je více než nahodilá lidská existence
Stoicismus dodal římskému občanství i jiný než etický smysl. Jedná se o povolání k HUMANITAS - lidskosti, které lidé spolu sdílejí pro jiskru logu v sobě (ačkoliv se tato idea objevuje už u prvních stoiků v Athénách).
Zákonem z roku 212 AD bylo císařem-vojákem všem uděleno římské občanství. Stoikové tak popřeli i morální oprávnění otroctví, ale nebyli sto jej odstranit institucionálně.
Odlišili tak člověka v jeho podstatném a obecném lidství od zvláštního, etnického určení, které je dílem náhody zrození. Humanitas je obecná, pudovost a zvykovost zvláštní.
Apel Marca Aurelia - jsi muž a Říman - je sdělením obecného lidství a úkolu šíření myšlenky obecné humanitas. Příslušnost k určitému typu, etniku dává vlastně jen úkol pro obecné lidství, konkretizaci úkolu.
podle J. Kalouse
