12.6.04
To je ňáký znamení, ale nevim jaký
Poslední týden se nemám úplně podle svých představ. Spíš podle nočních můr. Minulý víkend byl poslední kapkou, kbelík přetekl a svinstvo se rozlilo. Tiché spodní vody se rozbouřily a přišla potopa. Tři noci hrůzy, čtyři dny běsu.
Přemítala jsem o vypaření se. Horko je na to dost. Prostě potichoučku zmizet, zamést stopy, spálit mosty. Dokonce jsem absolvovala prohlídku dvou bytů a třetího dneska. O stěhování uvažuju i nezávisle na smršti posledních dní, protože mi končí smlouva a domácí se ještě nevyjádřil, ponechá-li si mě i příští rok, ale doteď jsem nebyla schopna v té věci něco podniknout. Nechávala jsem to plavat.
Včera večer jsem se ale přesvědčila, že vůbec nedávám takový pozor, co se kolem děje, jak jsem si myslela. Byla jsem zaskočena. Došlo mi, že stejně neuteču. Dneska tu nějaký dialupista hledal sebevraždu. To ale nebyl na správné adrese. Tady to vypadá spíš na zabití. Picla bych se, kdybych věděla, jakou hloupost udělám.
Lendys a Převážně neškodný napadlo, jak to je s vypařenými. Prostě samé chmurné myšlenky. Přimělo mě to znovu zapátrat po tom, kdo před rokem zmizel. Do té doby jsem ho čítala docela pravidelně, leccos jsme si pověděli. Zmizení jsem přes léto nepřikládala velkou váhu. Když jsem se na podzim vrátila, napadlo mě, že něco nemusí být v pořádku. Vzhledem k tomu, co o sobě řekl, mě napadlo i to nejhorší. Proto jsem se teď po řádce neveselých dní poprvé zaradovala, když jsem zjistila, že o sobě v půlce dubna dal vědět. Že je živ. V pořádku asi všecko není, ale hlavní je, že je naživu.
V té souvislosti mě napadá, jak dlouho trvá odhalit něčí totožnost? Nechci se v tom moc vrtat, ale přesvědčila jsem se, že Internet skutečně není anynonymní a bezpečný. Slabý půlrok stačí, aby si kdejaký blázen našel vaše nacionále, včetně telefonu k babičce. Na druhou stranu, někdo Vás nenajde ani za půl roku. Protože nehledá, protože ho to nenapadne.
Jeden takový používá výstižný termín: "chodit po krajíčku". Nebo balancovat na hraně. Obojí to velmi přesně vystihuje. V pořádku tedy všecko není, ale hlavní je, že jsem naživu. A dokonce zdravá.
Přemítala jsem o vypaření se. Horko je na to dost. Prostě potichoučku zmizet, zamést stopy, spálit mosty. Dokonce jsem absolvovala prohlídku dvou bytů a třetího dneska. O stěhování uvažuju i nezávisle na smršti posledních dní, protože mi končí smlouva a domácí se ještě nevyjádřil, ponechá-li si mě i příští rok, ale doteď jsem nebyla schopna v té věci něco podniknout. Nechávala jsem to plavat.
Včera večer jsem se ale přesvědčila, že vůbec nedávám takový pozor, co se kolem děje, jak jsem si myslela. Byla jsem zaskočena. Došlo mi, že stejně neuteču. Dneska tu nějaký dialupista hledal sebevraždu. To ale nebyl na správné adrese. Tady to vypadá spíš na zabití. Picla bych se, kdybych věděla, jakou hloupost udělám.
Lendys a Převážně neškodný napadlo, jak to je s vypařenými. Prostě samé chmurné myšlenky. Přimělo mě to znovu zapátrat po tom, kdo před rokem zmizel. Do té doby jsem ho čítala docela pravidelně, leccos jsme si pověděli. Zmizení jsem přes léto nepřikládala velkou váhu. Když jsem se na podzim vrátila, napadlo mě, že něco nemusí být v pořádku. Vzhledem k tomu, co o sobě řekl, mě napadlo i to nejhorší. Proto jsem se teď po řádce neveselých dní poprvé zaradovala, když jsem zjistila, že o sobě v půlce dubna dal vědět. Že je živ. V pořádku asi všecko není, ale hlavní je, že je naživu.
V té souvislosti mě napadá, jak dlouho trvá odhalit něčí totožnost? Nechci se v tom moc vrtat, ale přesvědčila jsem se, že Internet skutečně není anynonymní a bezpečný. Slabý půlrok stačí, aby si kdejaký blázen našel vaše nacionále, včetně telefonu k babičce. Na druhou stranu, někdo Vás nenajde ani za půl roku. Protože nehledá, protože ho to nenapadne.
Jeden takový používá výstižný termín: "chodit po krajíčku". Nebo balancovat na hraně. Obojí to velmi přesně vystihuje. V pořádku tedy všecko není, ale hlavní je, že jsem naživu. A dokonce zdravá.
